čtvrtek 28. dubna 2011

Pádlování po Kamýku - 2000!!!

Sobota 16. 4. 2011 byla nádherná - ačkoli to tak původně podle předpovědi počasí nevypadalo. Nakonec jsme tedy vyrazili pádlovat na Kamýk. Nikde (skoro nikde) žádná chata a hlavně žádnej blbej hausbót. Zdá se, že se vyráběly a prodávaly nejprve na Slapech a pak prostě došly, nebo co. Během poklidného odpoledne jsme si dali s Pavlou, Honzou a Helenkou nějakých 16 km, v jednom z nejkrásnějších míst na Vltavě.

Helenka si silně pochvalovala jízdu v Greenlandu. Ta loď jí evidentně svědčí - díky nízké palubě v ní není "utopená" a nemusí při pádlování zvedat lokty. Takže se netrápila a vypadá to, že ještě vezme seakayak na milost.


Šťastná to žena. Helenka v Greenlandu.

Pavla zcela bez obtíží jela na Lookshe, jen zjistila, že bude asi muset vyzkoušet grónské pádlo. Navíc jsme objevili, že má v hlavě zvláštní závit, který velmi ovlivňuje její pádlovací dovednost. Totiž, jakmile je někdo (byť jen o píď) před ní, stane se její pádlování naprosto neefektivním a pomalým. V ten moment jí ujedu, i když budu pádlovat jen norsaqem. Na stranu druhou, pokud vyjede jako první, nedohoní jí ani motoráky s výkonem do 50 HP. V tu chvíli proti ní nemá šanci vůbec nikdo.

No, takhle nějak tam je.
Honza pro nedostatek jiných lodí vyjel na plátěném kajaku a liboval si. Jedinou potíží je mu jeho medvědobijka, grónské pádlo vyrobené z vysoce ozdobného, ale hrozivě těžkého borového dřeva. Mám pocit, že dokonce odvrtal konce pádla a dovnitř nalil olovo. U hráze nádrže (tedy v polovině cesty), jsme si lodě a pádla prohodili. Já mu "vrátil" jeho Trienu a půjčil svůj norský zázrak, abych si v druhé části užíval jízdu v plátěné lodi a posiloval svoje zimou oslabené bicepsy tou těžkou věcí. Je to vážně zážitek (a to jde o rozdíl asi jen 0,5 kg).

Pro mně osobně to byl velmi významný výlet - u hráze Kamýka jsem přejel na svém osobním tachometru magickou hranici 2000 km na mořském kajaku. Do téhle statistiky nezapočítávám jízdu na tekoucí vodě (např. Vltava z Vyšáku do Krumlova), ale nádrže a vodu vltavskou pod Budějovicemi už zahrnuji. Tak jsem malinko oslavoval a nakonec jsme se také, ovlivněni příjemnými pocity z jízdy v ručně stavěných lodích rozhodli, že vbrzku uděláme "retro" jízdu.


Tohle je můj tisícídevítistýdevadesátýdevátý kilometr. Krásný, že?

Výlet byl zakončen tradičně odlovem keší (marně jsme hledali finálku z multiny, o které natvrdlý autor těchto řádků předpokládal, že je tradiční) a pak výtečnou večeří v restauraci na křižovatce u Letů.

středa 27. dubna 2011

Velikonoční Orlíková retro jízda

Protože jsme před časem na Kamýku s Honzou opětovně okusili radost z jízdy v plátěném kajaku, zdálo se nám vhodné, vyhlásit „retro“ jízdu. Zadání znělo takto:



„Velikonoční pondělí - GK jede na Orlík.
Kdo chce jet, sraz je v neděli večer, nebo v pondělí ráno v klubovně.
Program: retrojízda napříč přehradou.


Kdo bude nejvíc retro, platí ostatním večeři.“


Do klubovny se v neděli navečer dostavili jen Brčko a Honza s Helenkou. Pojedli jsme a popili a připravili se na následující den, kdy nás v rozporu s předpovědí vzbudilo slunce a nebe bez mráčku. Ovšem v souladu s předpovědí se během dne obloha nakonec zatáhla a navečer přišly i bouřky, což nám ovšem nijak náladu nezkazilo.

Druhý sraz byl ohlášen na velikonoční pondělí v 9:00 na Dlouhé louce, a k překvapení všech jsme se sešli víceméně načas. Obsazení vozů bylo následující: Evička, Markétka, Zdenda a nováček Barborka v Ká-autě, Honza vezl Žanduli s mnohými překvapeními. No a my s Pavlou vezli Brčka.

K vodě jsme sjeli za obcí Chrást, na místě které nám doporučil Standa Klokočník (původně měl jet taky, ale na poslední chvíli onemocněl.) Místo je to příhodné a pan správce je vskutku výtečník. Námi zapůjčenou pomlázkou (made by Brčko) sešvihal nejen všechny dívky, ale nakonec i samotného Brčka. Ten něco lovil v kufru auta a pan správce, pomýlen jeho dlouhými vlasy, se do něj hnedle pustil. Tak si opět po čase pan profesor na sebe upletl bič.

Pan správce si koleduje u Barborky.

Retro zadání splnili téměř všichni – Zdenda se dostavil v námořnickém, Brčko v tom, v čem chodí běžně a já v mlynářském. Markétka byla ověnčena retrokorálky, Evička nazdobena retrocopánky, Pavla na sobě měla vždy elegantní, nadčasovou černou barvu  a Žandula jela v… No, v retru. Já se v šatech holt nevyznám. Díky vysokému bezpečnostnímu zajištění akce (několik letadel ve vzduchu, řada motoráků kroužících kolem nás, potápěči a v neposlední řadě speciální Brčkovo pádlo délky 29m, aby mohl eskimovat opřen o dno přehrady), jsme mohli vyrazit aniž bychom kazili svůj outfit nesmysly, jako je vesta a podobně. Musím ale říct, že jsem s ní už tak sžitý, že mi jízda bez ní připadala podivná.

Na vodě jsme se nejprve vyfotografovali (co kdyby někdo po cestě utonul, že?) a pak se rozjeli směrem po proudu. Zvláštní pozornost vyvolávala Barunka, která se účastnila poprvé a zdá se, že se jí na vodě líbí. Výborně, přesně takhle to máme rádi. I Orlík v nás budil libé pocity, na skalách kvetou trsy nějaké žluté kytky a voda je zatím ještě poměrně čistá, ač studená.

Kompletní sestava
Zleva: Brčko, Barborka, Zdenda, Honza, Markéta, Žandula, Pavla a Evička

Protože mezi atributy ze zadání výpravy patřily i buřty, velmi brzo jsme vyskákali z lodí a jali se je opékat. Zde Žandula překvapila - její vynikající beránek potěšil každého. Další jízda po proudu a proti větru roztrhala výpravu natolik, že soudní jedinci rozhodli zavelet k hromadnému návratu a tak jsme ochutnávali první letošní portské na vodě a zvolna se sunuli zpět k hradu Orlík.

Honza pronásledován Žandulou.

V tuto chvíli zkazil Zdendovi náladu Honza, který Barborce poradil, že má vzadu na lodi kormidlo a že se jí s ním lépe pojede. Tím začal mezi těmito dvěma jedinci nemilosrdný boj, který vyvrcholil tím, že Honza v době přistávání podrazil Zdendovi při vystupování z lodí nohy. Nutno dodat, že z lodě vystupoval jenom Zdenda, Honza v ten moment ještě brázdil vody přehrady.

Black & White

Chvíli před tímto incidentem jsem byl lépe vzdělanými členy výpravy informován, že narozdíl od dob předpřehradních se hrad Orlík, ke kterému jsme si to namířili, již nenachází na ostrově, ale poloostrově. Vskutku zajímavá anomálie. Proto jsme jej ani neobjeli a vrátili se k autům. A jako tradičně, po sbalení fidlátek jsme odlovili jednu kešku a odjeli na večeři. 

Výhled z restaurace nám zpestřovala nepřetržitá volně se sunoucí šňůra aut s pražskými SPZkami. Zdá se, že fronta aut se táhla od Písku až na Václavák. Pppproč to dělají, popopotvůrky ppppodivné?

Jakápak by to byla velikonoční jízda bez pomlázky? 

Vítězem naší retrojízdy se nakonec stali všichni, kdo se účastnili a tak jsme si večeři zaplatil každý sám. Sláva nazdar výletu!


Odpolední Lipno, tentokrát ve dvou

Po čase se k mým osamělým odpoledním jízdám po Lipně konečně někdo přidal. Do Kájova na firemní poradu mi v pátek odpoledne zavolal Honza, že si vezme v loděnici (moje bývalá garáž) Greenlanda a jede za mnou a že se snad potkáme někde na vodě.

Naštěstí porada skončila naprosto v pravou chvíli a tak sotva jsem na své oblíbené plážičce hned za jachtklubem v Černé sundal z auta Trienu, objevil se na cestě Honza s Greenlandem na střeše. V pěkném slunečném dni jsme vyrazili po přehradě směrem k hrázi. Na březích se začíná objevovat čím dál víc rybářů, chatařů ale zatím mnoho není.

Vítr nebyl silný, zhruba kolem 7-8 m/s, ovšem díky obvyklé přírodní anomálii jsme asi 80% doby jeli proti větru. V závěru odpoledne se navíc začaly objevovat silnější poryvy (10-12 m/s), tak to místy bylo docela zajímavé.

První pauzička proběhla na pláži u Hruštic, kam jsme dojeli asi za hodinu. Posvačili jsme a náhle se na vodě objevil podezřelý předmět – kajakář v nafukovací lodi. Naházeli jsme zbytky svačin do lodí a vypluli jej pozdravit. Byl ovšem odněkud od Manheimu a nebyl příliš komunikativní, evidentně jej překvapivě rychlá jízda na nepříliš vhodné lodi poněkud vyčerpávala.

Takže jsme ho jen pozdravili a pelášili k Frymburku, kde jsme to chtěli otočit. Dali jsme se ale do řeči s cyklistou, který potřeboval vědět, jak se dostane přes vodu do města. Podle jízdního řádu odjel poslední přívoz kolem čtvrté a další měl jet až v sobotu ráno. Brzy jsme objevili kolejnici a kladivo, kterými by mělo jít přívoz zavolat i mimo pravidelné jízdy. Za nervózního bouchání toho nebohého Rakušana jsme odjeli směrem nazpět a mám dojem, že tam asi ťukal do toho železa celou noc.

My se proti větru vraceli domů a ačkoli byl slunečný podvečer, teplota klesla natolik, že jsme ve Vltavici museli ještě jednou zastavit a navléct se do nepromokavých bund. Tak docela potěšilo, když na nás u Radslavi pokřikoval pan Motl, že: „je na nás asi dost teplo, ne?“ Slýchá od mého dobrého otce historky o expedicích No Frost a podobně, proto jsme jej ve slunečném dni trochu překvapili.

Den skončil nečekaným setkáním s jedním ze čtenářů Seakayakru – dobře zná většinu lodí na českém trhu, pochopitelně i Trienu. Tu ovšem z recenzí ode mě, jak mu sdělil se smíchem Honza. Tak jsme ho pozvali na seakayakářské sympozium a vyrazili do svých domovů. Fotky jsem sice nějaké pořídil, ale nestály ani za starou belu. Tak tady nejsou.

pondělí 11. dubna 2011

Otvírák sezóny 2011

Tuhle sezónu jsem pořádně otevřel až o tomto víkendu, kdy jsem si jel projet svou obvyklou trasu na Lipně. Obvyklou trasu je v podstatě eufemismus, v podstatě by se dalo říct, že z Černé, směr Vltavice a dále Kovářov a Frymburk už mám ve vodě vyjetou rýhu.


Před přídí Radslav

Ale počasí tohohle víkendu se překonalo - teplota vzduchu kolem 12 °C, silný vítr - v nárazech měl jistě přes 15 m/s, a do toho jarní slunce. Takže jsem si jízdu užíval, až na jediný sporný moment. Směr větru. Podle klasického seakayakářského pravidla "vždycky proti větru", se během dne stáčel od jihozápadu až k severozápadu, takže jsem si jedinou jízdu po větru užíval mezi Vltavicí a Frymburkem.
Za Vltavicí jsem si to namířil přes vodu a foukal mi zadobok. Zjistil jsem, že vlny jsou opravdu pěkné a tak jsem si to namířil přímo proti větru, abych si následně užil trochu surfování. Kousek od protilehlého břehu Vltavického přívozu jsem to otočil a pelášil po větru. A jelo to fakt slušně, na GPS jsem naměřil maximální rychlost 13,7 km/h (7,4 uzle!).
Postupně během dne mě ale síly začaly opouštět, takže na konci dne jsem měl na tachometru 35,4 km, ačkoli ruce mě bolely, jako kdybych ujel 70km.


Z úkrytu za Vltavicí


Na druhou stranu, průměrnou rychlost jsem měl 5 km/h, což je dost málo - buď jsem po zimě vypadl z tempa, nebo byl ten protivítr opravdu protivný. Normálně jezdívám kolem 7-8km/h. Ale dosti počtů - po otáčce "pod dráty", to jsou dráty vysokého napětí, které vedou přes vodu asi kilometr od Výtoně, jsem posilněn houskou vyrazil na cestu zpět.
Hnedle za Frymburkem jsem vjel na vítr a píchal proti němu až na Radslav. Tedy řeknu vám, někde u Kovářovské zátoky, kde začíná opravdový průvan, jsem toho měl opravdu dost. Skoro, skoro jsem pomýšlel, že bych to vzdal, něco si stopnul a pro kajak dojel autem, ale to byl jen záblesk slabosti. Leč jízda k Vltavici byla opravdu těžká.
Alespoň jsem měl dost času přemýšlet o otázce, kterou mi nevinně položila asi před rokem Žandula a já si nad ní (nad tou otázkou, pochopitelně), lámu od té doby hlavu. Znělo to: "Nad čím vlastně přemýšlíš, když pádluješ sám?" Pro sebe jsem si jí doplnil ještě jednou existenciální "Proč vlastně pádluju?" a tak se na lodi opravdu nenudím. Jedu a přemýšlím o čem to přemýšlím a proč tam vlastně jsem.
Tentokrát jsem většinu mentálního času věnoval otázce grónského pádla, v mojí oblíbené knížce Sea Kayak od Gordona Browna je totiž pasáž, kde se autor dost nechutně naváží do nadšenců pro grónské pádlo. A já jsem tedy promýšlel, jak bych mu odpověděl na tvrzení, že pro seriózní mořský kajaking záleží na typu pádla. Něco mně napadlo, dám to do chystaného samostatného článku.
Když jsem se "prohnal" Vltavicí, sledován závistivými pohledy dělníků, kteří tam sypou nové molo k nějaké nové chatě, či snad hotelu, věděl jsem, že je vyhráno. Na Radslavi jsem ještě zastavil, pokochal se přírodou a poslední tři kilometry jsem už projel, ani nevím jak.


Doufám, že takových dní bude letos víc!

Byla to exkluzivní sobota a sezóna 2011 mi začala! Doufám, že toho najezdím víc, než loni.

Všechny fotky najdete na adrese: https://picasaweb.google.com/100885683674583509191/OteviraniSezony#

pátek 18. března 2011

Stavba překližkového kajaku - díl 6 - paluba pokračuje, k tomu děláme pádla

Po nádherném týdnu ve Finsku jsem se vrátil bohatší nejen o nezapomenutelné zážitky, ale i o zánět horních cest dýchacích. Proto jsem na loď ani nesáhl. V mé nepřítomnosti mi kolegové chodili na spoje svítit infralampami, ale popravdě, moc jim to na pevnosti nepřidalo. V následujícím týdnu jsem "při chvilkách" zakryl vykrývací páskou zbývající volná místa, použil nové tužidlo (jehož název jsem zapomněl, ale doplním ho sem) a zalepil palubu.
Ve čtvrtek odpoledne jsem v hluboké depresi (z úplně jiných důvodů) začal rozebírat spoje drátkem, odstranil jsem plivance tavného lepidla a nakonec palubu lehce přebrousil. Moje nálada, stejně jako vzhled lodě, poskočila o 200% směrem vzhůru! Konečně to začíná vypadat jako loď a ještě ke všemu jako pěkná loď.


Zadní paluba po odstranění drátků a tavného lepidla


A dneska se zastavil Honza, chystáme totiž spolu seminář (či workshop :-) na letošní seakajakové sympozium, kde se budou vyrábět grónská pádla. Ale než jsme se dali do pádel, zakryli jsme spoje na lodi a nanesli další vrstvu epoxidu. Zbývá už jen po přebroušení zkontrolovat, kde je epoxidu málo a doplnit jej, aby byl vnější tvar spoje dokonalý.


Detail paluby - bílá barva je původní spoj, který moc nedrží,
poloprůhledná je nové tužidlo
a ještě jsou vidět prázdná místa, která jsme dneska zaplňovali


Hlavní ponaučení z této fáze stavby je, že naše původní snaha o to, aby spoje na palubě byly bez mezery, je naprosto mylná. Stejně jako u svarů, je potřeba mít mezi jednotlivými díly volný prostor, aby bylo kam lepidlo vměstnat. Takže by se bývalo i vyplatilo tam, kde k sobě překližky přiléhají v tupém úhlu, jim před spojením zkosit hrany. Příště...


Záď - všude se epoxid najednou nanést nedá,
je to práce na málo hodin, ale s mnoha pauzami

Po zalepení lodě jsme s Honzou prošli zásoby dřeva a začali chystat polotovary na pádla. Ke své radosti jsem zjistil, že jsme si nechali připravit od truhláře přířezy přesně na míru. Budeme tedy jen lepit žerdě ze dvou dílů a pak každý list, také ze dvou dílů a už je nemusíme hoblovat do klínu.

To tedy znamená, že jedno pádlo je ze šesti částí. A Honza vyjednal báječnou cenu, takže včetně materiálu (smrk) se zatím dostaneme pod 500,- Kč na jedno pádlo. A na nás je už jen díly slepit, obrobit a aplikovat nějakou povrchovou úpravu. Takže napříště - hoblíky nabrousit a jdem na to.

úterý 22. února 2011

Expedice No Frost - kompletní přepis lodního deníku

Expedice „No Frost“ byla původně plánovaná na souostroví Kostry (Kosteröarnas), nakonec však uskutečněná 13. 2. – 18. 2. 2011 na ostrově Tjarnö, v místě zvaném Salto, za účasti Standy Klokočníka, Radka Švehly a mojí maličkosti.





„Taková zima chlapci byla, že nám skegy zamrzaly!“




Neděle 13. 2. 2011
Po excelentní akcičce Zimní Slapy, která vypukla již v pátek 11. 2. 2011 a jejíž hlavní náplní bylo sobotní pádlování v prosluněném a téměř bezvětrném dni, jsme se  v neděli  probudili do podmračeného rána, které projasnil jen čerstvě napadaný sníh.
Standa ostatním vysvětluje, že to jedeme na Sever „vypinkat“ (prozkoumat), aby tam mohli za rok v zimě všichni vyrazit. Radek to ovšem okamžitě uzemní prohlášením: „No všichni, nevím. Nejspíš nám chlapi pojedete za rok memoriál.“
Naše expediční skupinka se s ostatními brzy rozloučila a vyrazila na sever, do Jablonce. U Standy jsme si rychle dali každý sprchu, nakoupili mraky zásob a pojedli v místní pizzerii. A už kolem 17:30 jsme vjeli do Německa, které jsme projeli na jeden zátah až do Rostocku. Ve 21:30 plynule a bez čekání najíždíme do trajektu mířícího do Trelleborgu. Šlo o loď TT Line, za 165,- €. Paní na přepážce tvrdí, že pokud bychom si rezervovali lístky po netu, bylo by to levnější. Nicméně při zpáteční cestě jsme použili Scandlines za 120,- €, takže podle mě není co řešit.
Trajekt odplouvá  ve 23:00 a do cíle má dorazit na 06:00, pro cestovatele je tedy úplně ideální. Najdeme si místo pod schody vedoucími někam na kapitánský můstek, usteleme spacáky a krásně se do rána můžeme vyspat, abychom byli čerství na další cestu. Před usnutím vedeme jednu z nekonečných debat na zásadní seakayakářská témata (nejlepší loď, kam vyrazit apod.)  Venku je teplota kolem nuly, SE vítr, sem tam hřebeny. Nikdo nevíme, do čeho jsme to vlezli a doufáme, že výpravu zvládneme. Kolem 24:00 už spíme jak nemluvňata.


Pondělí 14. 2. 2011
Noc na lodi byla živá. Lodníci po schodišti běhali poklusem, uzavřeli výstupy na palubu a mně osobně kolem 03:00 probudilo Radkovo prohlášení: „Nějak se to houpe.“ Načež se mi okamžitě udělalo špatně. Ráno hlásili palubním rozhlasem, ať všichni pěkně sedí, že je venku „very bad wheater“. My navzdory pokynům zůstali ležet a přežili jsme také.
Přes tato protivenství jsme na čas zakotvili v Trelleborgu a bez dlouhého váhání dojeli až do Fjällbacky. Cestou hrajeme starou skautskou hru – počítáme auta, která vezou na střeše seakayaky. Vyhrál Standa přesně o jeden bod, nad námi ostatními, kteří jsme měli oba shodně bodů nula. Jak vidno, vybrali jsme si pro náš kuriózní sport asi velmi vhodné obddobí. To se potvrzuje ve Fjällbace – vystupujeme z vyhřátého auta do podchlazené reality. A je to vskutku studená sprcha. Záliv je zamrzlý od jižního obzoru až k severu.
Standa páchá sebevraždu (opakovaně skáče šipku na vodní hladinu) a pro jistotu se rozhodneme vystoupat na blízkou vyhlídku, abychom našli volnou vodu. To se nám nedaří. Tedy vystoupání ano, ale voda došla.
Pro zlepšení nálady najdeme na náhorní plošině kešku a pak se svěšenými hlavami scházíme dolů, k našemu vytopenému autu. Tam nám definitivně přeskočí a rozhodneme se, že pojedeme dál na sever. Naštěstí už v Grebestadtu „by to na vodu šlo“, ale místní kajakářský klub je zavřený, tak jen nakoupíme v konzumu oběd a nějaké vody. Na druhý den jsme zjistili, že nás paní podvedla – namísto vody máme v lahvích led. To zatím ještě netušíme a jedeme bez bázně a hany dál.
Jako vhodné výchozí místo se nám nakonec jeví Saltö na ostrově Tjärnö. Na ten se dostanete přes dva mosty a úplně na konci je malá točna, kde se dají shodit lodě do vody a o půl kilometru zpátky je parkoviště. My už to dnes na vodu nestihneme, tak se alespoň vypravíme na pěší výlet po pobřeží. Je to sice možná na první pohled trochu fádní – moře, nebe, kameny, led a zima, ale my od té nádhery nemůžeme odtrhnout oči a každý si sám pro sebe vychutnává to, proč jsme sem přijeli.


Voda, sníh a led

Postupně přehodnocujeme plány -  fouká východní vítr kolem 6 m/s, ledový „jako prase.“ Nemáme s tím žádné zkušenosti, tak se rozhodneme, že uvidíme co ráno, ale že nejspíš na Kostry (Kosteröarnas) nepojedeme. Zůstaneme na břehu a budeme jezdit podél pobřeží.
Protože do setmění (západ kolem  17:30) je ještě chvíle, uděláme si výlet do nejsevernějšího bodu výpravy, rybářské vesnice Stromstad a zpět. Auto necháme na parkovišti i s loděmi na střeše a jen s věcmi na spaní projdeme skrz les na jih, kde je tábořiště, o kterém Standa i Radek ví z předchozích cest.
Nechce se nám stavět stan, tak přespíme doslova v hajzlu. Jde o srub s toaletami, který disponuje prima závětřím a verandičkou. Na pláži chystáme oheň (věděli jste, že borovice ve Švédsku nehoří? Já ne.)  Povečeříme a protože jsem za volantem strávil v kuse dva dny, jdu si lehnout jako první. Vítr pořád fouká a je odporně ledový, ačkoli teplota je „jen“ mínus šest. Všichni v noci se zimou trochu zápolí, ale přežili jsme!


Úterý 15. 2. 2011
Boží ráno! Vylézt ze spacáků chce kus odvahy, ale stojí to za to. Slunce jemně prozařuje oblaka a kolem severská příroda a moře.
Radek ještě z pelechu pozoruje polární lišku, ze které se vyklube špicl místní obyvatelky, který nás ochotně a bez nároku na odměnu chodí každé ráno v přítomnosti své majitelky budit. To jasně prokazuje, že Radkovi hrabe, což pokládáme za důkaz jeho hluboké hypotermie. Dalším jasným symptomem je i to, že si v noci sundal triko, aby mu bylo teplo.
Snídáme zbytky večerního guláše Made by Radek a zkoumáme, co všechno může zmrznout: med, citrón, jar, chleba, termosky. No prostě všechno. A pak vaříme čaj, po kterém si ještě uvaříme čaj. Následuje vaření čaje a úplně nakonec vaříme čaj a bílý svařák, pro svou sílu zvaný Radkova pěst. Recept poskytneme na vyžádání za pár slušných rukavic.
Při vaření svařáku se odehraje děsivá historka. Já se Standou zkoumáme led na moři. K mému překvapení je opravdu slaný. Radek si pěkně hoví „v křesle“ s výhledem na borový háj a moře. Náhle však vykřikne a s kalhotama u kolen (tzv. „na tučňáka“) vybíhá z budky ven. V tu ránu z pláže startuje Standa. Něco se děje.
U boudy šlehají metrové plameny, které tučňák-Radek usilovně hasí. Původně si myslel, že došlo palivo a dohořívá benzín. Standa volá, že to není benzín, že mu jednou chytlo víno. „Ale kdepak,“ přiznává se Radek, „já do toho přidal trošku rumu.“ A vzápětí znechuceně odhazuje prázdnou lahev. Takže dnešní svařák máme řádně flambovaný.
Po sbalení věcí popojedeme k moři, kde se svlékáme téměř do naha, abychom mohli obléct hydrohadry. Mrazem nám odpadají některé končetiny, což léčíme Radkovým svařákem a pak se slavnostně fotografujeme a filmujeme při vstupu do vody a vyplouváme!

Konečně na vodě.
A v necelých deseti minutách jsem v ráji. Kluci na mně volají: „Hele vole, tuleň!“ Nevím kde je, nechci ho vyplašit, tak se ptám: "Kde?" „Přímo před tebou, ty pako.“ A opravdu je tam – deset, dvacet metrů před mojí přídí z vody zvědavě vykukuje tulení mládě a chvilinku se pozorujeme. Oba vypadáme asi stejně natvrdle. On se náhle zničeho nic potopí a už se neukáže. Ale co, byl jsem v zimě ve Švédsku a viděl jsem tuleně. Co víc si přát?
Ve východním větru 5-6 m/s jedeme směrem na jih. Slunce probleskuje mračny, je asi pět pod nulou a nám nechybí vůbec nic. Objedeme naše tábořistě, a o kus dál vylézáme z vody, abychom se trochu posilnili. Po třech Deli a jedné tatrance je čas k návratu.
Ukazuje se, že než sebelepší rukavice jsou lepší sebehorší pytlíky (pogies). Sice taky zmrznou na kost, ale přeci jen se snáze rozehřejou, protože máte prsty pěkně u sebe.
Chvíli blbneme na ledu – s výkřikem „No frost“ najíždíme na asi 1cm tlusté kry a bezmocně na nich zůstáváme viset. Pak zase fotky a mažeme zpět. Při tom zakládáme novou teorii, že upluté kilometry by se měly násobit počtem stupňů pod nulou, ve kterých  byly absolvované. My po slušné padesátce přistáváme u auta. Svlékání sice trochu bolí, ale lezeme z nepromokáčů (zlatý Aleuitan od Palmu!!!) a pak si zamkneme lodě k boudě na břehu.
Nakonec se vracíme opět k našemu milému záchodu. Dnes jej trochu vytuníme – okno zakrýváme alumatkou a na čelo budovy perfektně pasuje Standův tarp (plachta). Až začínáme mít strach, že nám bude v noci vedro.
K večeři je polévka, svařák a Láďovky – Standova specialitka, těstoviny s masem, plesnivým sýrem a žampiony. Opět jsme úplně spokojení, jen jsme utahaní jako koťata a tak Standa usíná na „c“ z „Dobrou noc“.


Středa 16. 12. 2011
O budíček se znovu postará „mrcha pes“. Se Standou jdeme na průzkum pobřeží, zatímco Radek rozvěšuje po okolních stromech spacáky, abychom se zbavili všudypřítomné vlhkosti a dává se do vaření. Právě ve vaření je geniální. Tedy alespoň z mé perspektivy věčného Vitanáře.
Standa se snaží vyndat z ešusu zbytek kolínek od večeře a málem si zlomí ruku, jak jsou zmrzlé.
Zdá se nám, že dokud jsou PET lahve originálně zavřené,  zamrzají výrazně pomaleji. Proč?
Po snídani a následných rituálech jdeme opět kolem poledne na vodu. Projížďku směřujeme tentokrát na sever a opět nemá chybu. Vítr stále východní, trochu polevuje. Pozorujeme dva další tuleně. Obloha se postupně zatahuje, předpověď slibuje na odpoledne sněžení.

Bylo opravdu báječné počasí.

Po dvanácti kilometrech opět bezpečně přistáváme „doma“ a na břehu lehce oslavujeme. Byl to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Jeli jsme sem, abychom prověřili materiál, přírodu i sebe a víme, že příště už se budeme moci pustit do něčeho skutečného. Jediné, co nevyhovuje je spaní – spacáky se nám nezdají dostatečně teplé a chtělo by to asi kvalitní stan (s ohledem na ten věčný vítr.) Ale na vodě jsme úplně v pohodě, zima nás netrápí.
Součástí oslav po přistání je i přípitek Neptunovi, který nám zachoval přízeň. Kolem nás pochoduje opět Švédka s tím příšerným budíkopsem a soucitně nám říká, že je docela zima. Nechápeme o čem to mluví, i když vzápětí začíná drobná sněhová vánice.
Do setmění máme ještě deset minut, tak skočím pro druhou kešku, umístěnou na skále nad vodou a pak jedeme do base campu. Tam je kulinářským vyvrcholením dne zelňačka (zelí kupodivu nezamrzlo!) a další svařák, tentokrát bez efektní flambáže. Při tomto vaření dochází první benzín – takže v zimě a ve třech potřebujeme zhruba 0,75l bezínu na 1,5 dne.


Radkův pověstný svařák


Hoši si k němu notně zavdávají z lahve Metaxy a tak se celý večer ze zabedněné toaletní budky ozývá hlahol, smích a hlášky jako: „na cukr už se vybodni, je tam citron“, nebo „v létě jezdí na seakayaku každej kretén“, což druhý den Radek u topení v autě doplňuje slovy „v zimě jezdí do Švédska na seakayaku každej kretén“. No, nezní to příliš originálně, ale alespoň si milí čtenáři můžete zasoutěžit v tipovací soutěži bez cen – kam myslíte, že pojedeme v zimě za rok? Ano, je to tak. Tento večer jsme se rozhodli přejmenovat expedici na „No Frost I.“  a chystáme pokračování.


Čtvrtek 17. 2. 2011
Tradiční budíček a balení už nám jde tak od ruky, že jsme vypakovaní už za hodinu. Od večera napadlo asi 5 cm sněhu, pohyb terénem, kde je spousta zamrzlých kaluží a potůčků, se stává hodně riskantním. To, že je zima už ani nevnímáme a máme pro to dvě možná vysvětlení:
a)      Zima je jen pocit.
b)      Konečně se nám povedlo „přepnout na druhý harddisk.“
Ať tak či tak, odhodili jsme změkčilou slupku a jsme v pohodě. S rukavicemi se už ani nenamáháme. Škoda, že už jedeme domů. Krátkou přestávku a procházku si uděláme u místního oceánografického institutu a pak dálnice a směr Malmö.

Zleva Standa, Radek a já.
V Göteborgu zastavujeme u Escape Outdoor, ale hoši se escapovali někam do jiného vesmíru a není tam ani noha. Škoda, chtěli jsme se podívat na úžasná karbonová grónská pádla značky Blacklight paddles. Příště.
K Trelleborgu přijíždíme přesně v pět, kdy vyplouvá trajekt na Rostock. Naštěstí je otevřeno u Scandlines na Sassnitz, který jede o půl hodiny později. Tím pádem ušetříme dobrých 40,- € a ty tedy utratíme v obchůdku na palubě. Dojezd je podle plánu ve 22:00 a po cestě máme opět docela rušno. Na Rujáně ještě nakoupíme naftu a míříme na jih.



Pátek 18. 2. 2011
Nad ránem nás u českých hranic zastihne sněžení, ale bez nehody parkujeme v 5:30 v Jablonci a ponecháváme tam Standu jeho osudu. Letíme do Prahy pro klíče od srubu na Slapech, kde jsme před týdnem nechali nějaké drobnosti (pas, hodinky, lžíci). Po cestě si nás fotí pražská dopravní policie (asi už jsme slavní!) a pak proběhneme srubem jako potopa, posbíráme co potřebujeme a po stylové snídani – na Sibiři – v jedenáct doopoledne vysadím Radka v Krumlově, abych v 11:30 zastavil doma.
Expedice No Frost I. úspěšně skončila!

Pokud byste chtěli vidět více fotek, najdete je tady, a kdo by chtěl vidět video, najde ho pro změnu zde.


Při praskání polen v krbu zapsal 20. 2. 2011 VPJ






pondělí 21. února 2011

Stavba překližkového kajaku - díl 5 - další intermezzo

Abychom napravili potíže vzniklé použitím nevhodného tužidla, rozhodli jsme se přeci jen filety z předchozí session vypéct. Obešli jsme všechny pekárny ve městě, ale nikde nám loď do trouby nevzali. Proto Honza přepadl vrátného z drůbežárny v Dyníně a přinesl nám řešení.

Infralampy nad zádí

Jde o dvě velké infralampy, kterými lokálně zahříváme spoje na nějakých 40-50 °C (měřeno na povrchu překližky.)

Nejprve jsme museli postavit lešení, pak jsme několikrát vyhodili pojistky a když jsme nenašli žádnou zkoušečku, byl jsem vybrán jako živý tester. Honza zapojil žárovky, na telefonu vytočil záchranku (pamatujte: "Stopadesátpět - doktor je tu hned!") a pak jsem osahal alužebříky. Všechno funguje parádně.


Ojedinělé technické řešení (provaz, lampy, aluminiový žebřík)
Takže konečně dostála Kachní líheň svému jménu. Pro neznalé - všechny mé kajaky označuji názvem Kachna a pořadovým číslem. Proto, když jsme v roce 2010 poprvé začali společně stavět kajaky (skin-on-frame to napoprvé byly), byla okamžitě dílna pojmenována "Kachní líheň." A v této pěkné tradici pokračujeme dál.

Teď budu týden pryč a mezitím mi bude přes den někdo v práci nad kajakem topit. Jsme zvědaví, jestli se pevnost spojů zlepší.