neděle 30. září 2012

Rabské počítání

1      Na konci září 2012 jsme s Pavlou slavili první výročí svatby. Rozhodli jsme se, že si uděláme krásnou rodinnou dovolenou někde u moře, pokud možno ještě teplého. (Tím ovšem k mému smutku vypadla z hledáčku celá Skandinávie.) Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme s několika kamarády na ostrov Rab.

Přístupová cesta na Rab
Lukáš poprvé na moři - to je radosti!!!

20            Těch kamarádů se nakonec dostavilo sedmnáct, takže penzión (nebo apartmány - jaký je v tom rozdíl?) i s námi obsadila skupina dvaceti kajakářů a jejich rodinných příslušníků. O tom, že nás bylo fakt dost, výmluvně svědčí i přiložená hromadná fotografie :-) 

Odshora zleva:
Radim + Lenka + Adélka + Barunka Sládkovi,
Standa + Olinka + Amálka + Standova maminka Kokočníkovi,
Luba + Honza + Otík (nevím čí),
Michal + Kája + Mikuláš Pancířovi,
Radek + Magda + Karolínka Švehlovi
úplně dole my tři.

(Pokud vám připadají naše obličeje nezřetelné,
vyhledejte lékaře a přiznejte, že jste pili levný alkohol).


4                    Penzión byl mimo jiného vybaven čtyřmi ohromnými balkóny, což vedlo k bohatému pavlačovému životu. Navíc náš balkón byl poněkud předsunutý, čili jsem měl bezvadný přehled o veškerém dění. Každé ráno jsem si vyšel na terasu, podíval se, co snídají u Sládků a Pancířů, oznámil jim, že u Švehlů nad nimi se stále ještě spí a nakonec zamával na Klokočníky, kteří bydleli v přízemí. Byla to boží rána!

Pavlačové drbny
L U X U S N Í  výhled z našeho okna
30               Protože akce měla krycí název "Plusové body do každé rodiny", bylo pádlování v tomto týdnu značně upozaděno - kajaky sloužily jen jako převoznické prámy, kterými se přepravovaly hordy dětí na blízké ostrůvky. Jakmile děcka opustila lodě, byly kajaky vyvrženy na pláž a ponechány osudu, zatímco drsní kajakáři, ošlehaní studenými větry Vesterál a No Frostů, stavěli na písku bábovičky a radovali se z každé nalezené mušličky. A tak jsme horkotěžko napádlovali 30 kiláků, možná i míň.

Dvacet lidí - to se vždycky najde ochotný důvěřivec (viď Stando),
který věří tomu, že Lukáš je hodnej a pohlídá ho,
zatímco se rodiče projíždějí po Jadranu.


Velká premiéra - CELÁ rodina Švehlů na vodě!
2000    Moře bylo opravdu ještě teplé - někteří ráchalové se koupali každé ráno, a tak jsem neváhal a vynikající podmínky využil k tomu, abych si pořádně zaeskimoval. Eskimáků jsem musel dát alespoň dva tisíce a možná i víc. Zapracoval jsem hlavně na storm-roll (=bouřkovém zvednutí). Trénoval jsem ho i v relativně silném jugu (neboli široku), ovšem jistý si v něm pořád ještě nejsem.  

Tohle je "butterfly"

Když jsem se nekoupal já,
byla ve vodě Pavla.

5                     Většina kytaristů tvrdí, že je ideální mít na nástroji nataženo 6 strun. My jsme při úvodním večírku bohatě vystačili s pěti a k tomu jedna z nich (H) vůbec nešla naladit. Co jsme postrádali v čistotě a intonaci, to jsme doháněli v nasazení a dynamice. Vedlejším produktem bylo zjištění, že ačkoli v městečku Rab jsou k mání chobotnice, hodinky, voňavky a jánevímcoještě, struny na kytaru tam nevedou.

Nejlepší večírek se odehrál v naší "kanceláři"
(Písnička, kterou jsem si nemohl vybavit je tady: Simsalabim)

16               To, že v Rabu nemají struny, neznamená, že tam nemají vůbec nic. A tak jsme kromě spousty zmrzlin, káviček a pljeskanic nakoupili ve čtvrtek brzy ráno šestnáct krásných orád (pražmani, sparus aurata, španělsky dorády - věděli jste, že charakteristickou vlastností této ryby je, že neexistují výhradně samci nebo samice a proto je klasifikována jako oboupohlavní?) Zpátky k věci - tyhle překrásné dorády skvěle připravil známý rybokuchař Standa na citronu, pepři, soli, olivovém oleji a oregánu. Večer jsme se poměli tak, jako nikdy před tím. Tedy alespoň já lepší rybu ještě neměl.

Kajakář bez rybářského náčiní je jako mlýn bez vody.
(citát z knihy Bene ambula, J. A. Komenského)

3                  Co by to bylo za výlet, kdybychom nezakeškovali? První kešku přede mnou hbitě ukryl Radim, takže Město Rab nemáme. Ale zato máme kostelík svatého Petra, svatého Ivana a  Gonar. A v Gonaru mají kromě kešky, ještě nejlepší kafe na celém ostrově. Fakt!

Kafe a rum

5                        Město Rab oplývá asi pěti ulicemi, takže po druhé návštěvě je už znáte všechny nazpaměť. To nijak nebránilo tomu, aby do města někteří členové výpravy nejezdili opakovaně den co den. Buď mají paměť horší než já, nebo jim místní zmrzlina opravdu zachutnala. Nevím. Pro mě je nejkrásnější místo Trg Slobode, což je malé náměstíčko mezi školou a kostelíkem, kde si člověk může sednout pod košatý strom, koukat na moře a snít o tom, kam všude by se dalo plout. 

Kolonáda pod Náměstím Svobody
Široce rozpažená Pavla  pantomimicky předvádí jugo
(neboli scirrocco - což je teplý jižní vítr od břehů Afriky)

MILION  Když všechna čísla v záhlaví odstavců sečtete, zjistíte, že těch sedm dnů s dvaceti kamarády, necelých sedmset kilometrů od domova,  byla miliónová dovolená, byť jsme pádlování moc nedali! 

Standa s Amálkou

A příště zase pádlujeme!

pondělí 17. září 2012

Další!

Na konci tohoto článku jsem se ptal, jak vymyslí objednávky grónského pádla Zdenda a Petr. Chlapci se zamysleli a výsledek přikládám.

Zdenda celou věc pojal jako mírný pokrok v mezích zákona, totiž jako variaci na přihlášku do Grónského klubu. Coby správce Skladu rumu, na který byla přejmenována naše spíž, tomuto nápadu opravdu ze srdce tleskám! Zvlášť nyní, v těžkých protialkoholických dobách taková objednávka potěší!


Dodatečná objednávka na grónské pádlo


Tímto archivním dnes
již šestiletým, kvalitním
a všemi barvami podzimu
hrajícím božským
mokem bych chtěl pod-
pořit svojí pokornou
žádost a prosbu o vý-
robu grómského pádla
PS. doporučuji počkat s
degustací na 10 výročí.

9. 9. 2012
Zdenda

Petr a Danča na to šli z jiné strany, více rukodělné. Nápad vtipný, provedení také. Celé to vypadá HODNĚ eskimácky. Mrzí mě jediná věc, z těch nanuků jsem neměl vůbec, ale vůbec nic :-))

Danča a Petr
Takže za Kachní líheň potvrzuji přijetí objednávek a v nejbližším čase vám ta pádla vykucháme ze smrkových epesrádes latí.

pátek 7. září 2012

Vesterály, Karibik severního Norska

1. 6. 2012 – pátek
Kamarád, který mě měl odvézt do Jablonce, nepřijel ani v 09:00 (kdy jsem ho čekal), ale ani v 10:00 (na kdy jsme prý byli domluveni). Dostavil se přesně mezi, v 09:30, takže nakládání mělo příjemnou příchuť adrenalinu. Nicméně přesto jsem stihl vyzvednout v Hiku bundy, které měly později Radimovi a Michalovi v podstatě zachránit jejich holé životy. No dobrá, životy možná ne, ale zdraví určitě!


Manekýn s novým pádlem.

Z Hika jsme to napálili přímo k další spřátelené firmě – do Direct Alpinu. Nějak jsem se zmenšil, nebo co a tak jsem musel měnit jejich bezvadné kalhoty za menší. Kalhoty mi sice nezachránily zdraví, ale pověst elegána a šviháka lázeňského určitě! No a ve 14:00 už jsem bušil na dveře Standova tetovacího salónu, se žádostí o vytetování loga výpravy na zadek. Opět jsem ovšem nepochodil – vyhodili mě, že prý to není pro logo důstojné místo. Proto jsem se Standou raději dojel k Ondrovi Raabovi, který nám věnoval pádla. Z této jeho velkodušnosti jsme byli po celou výpravu tak perplex, že jsme se po návratu pokusili vzájemné skóre vyrovnat. Přesto musím Ondru jen pochválit, udělal nám všem (včetně mne, zarytého grónského pádlera) velikou radost a pádla má nádherná.

Protože správná expediční loď musí být olepena silnou vrstvou reklamních nálepek, která slouží v těžkých podmínkách jako ochrana poměrně křehkého karbonu, zajeli jsme ještě k Milanovi Machovi z „noname“. Tím se krabice určená původně pro alkohol zcela zaplnila reklamním materiálem. Ale jak se zvídavý čtenář později dozví, nám to vůbec nevadilo. Dokonce jsme na některé etapy raději pití vůbec nebrali a lahve nechávali v autě. První večer (vlastně předvečer) výpravy skončil U Medvídků, kde jsme naposledy ochutnali civilizovanou stravu.


2. 6. 2012 – sobota
Bez snídaně (na tu budeme mít přeci spoustu času u moře) ženeme se Standou vyzvednout zamluvenou dodávku k „Mechovi“. Mech nám svůj vůz půjčuje s nebývalým klidem, ovšem drobné úpravy auta nám zaberou nečekané dvě hodiny. Jde o to, že musí vyndat zadní sedačku (toho budeme následujících 48 hodin hořce litovat) a hlavně vytáhnout celé dílenské vybavení a vyrobit zahrádku na střechu. Po prvním pokusu totiž zjišťujeme, že zahrádky, kterými Mech disponuje, na náš vůz nepasují. Naštěstí jsme přímo v autoservisu. Mech postupně obejde kovadlinu, lis a pilu a já začínám mít obavy, že snad má na zahradě i vysokou pec. Naštěstí odněkud pohotově vytáhne potřebný jekl a celou operaci nakonec provede jen s vrtačkou. Navíc vše ještě v poklidu komentuje slovy: „To je jak v Rusku, co kluci?“ Úžasný týpek!
Zrychleně se přesunujeme s naším vozem před Kaufland, kde doháníme ztracený čas přeskakováním položek, které bychom nakoupili, kdybychom nespěchali. No a po obědě jsme v harmonogramu zase dohnali sami sebe – ve 14:00 je u loděnice sraz s Michalem a Radimem a přesně v 15:00 začíná naše cesta na Vesterály.
Cesta přes nudné Německo (které druhý den bohužel překoná ještě nudnější Švédsko – to proto že je o něco delší) utíká dobře. To, co jsme pozapomněli koupit v oddělení piva, hravě překonává vynikající buchta, kterou napekla Lenka. S přibývajícími dny v divočině, na ni (tu buchtu) budeme vzpomínat víc a víc a postupně naše vzpomínky začnou jevit znaky regulérní psychické poruchy.
Ve 22:00 marně tlučeme na uzavřenou pumpu v Rostocku. Dobrá tedy, koneckonců jsme přebohatě sponzorovaný výlet, nakoupíme snadno za daleko větší cenu úplně stejnou naftu ve Švédsku. Nás nenaštvou. Trajekt vybíráme Scandlines. S dodávkou (do 6m) a 4 lidmi na palubě nás cesta přijde na 160 €. To píšu pro pořádek, abychom to napříště mohli porovnat s konkurencí.
Den nám končí na chodbičce mezi kajutami, kde o nás zakopávají řidiči kamiónů, kteří mají řádné ubytování a tak pro nás vágusy, popíjející na zemi ve spacácích portské, které bylo v akci a podle toho chutná, mají jen velmi pohrdlivé pohledy. Však já jim to po návratu domů spočítám, až si do firmy přijedou pro zboží! Vše dokresluje silné světlo zářivek na stropě, které je velmi dobrým tréninkem pro následujících 14 dní, ve kterých zažije člověk tmu, jen když strčí hlavu do komory lodě a kamarád mu přišlápne víko.


3. 6. 2012 – neděle
Nejnudnější den v mém dosavadním životě. Jízda přes Švédsko je naprosto jednotvárná – každé 2 hodiny se osazenstvo vozu pootočí proti směru hodinových ručiček, řidič vzdychne, chopí se volantu, a když má hodně štěstí, vyjde na něj nějaká zatáčka, či dokonce křižovatka. Takhle kupříkladu Radim zastavil na prvních světlech za Stockholmem. Zhruba po 500 km.
Na druhé straně bývalý řidič v tuto chvíli zavýskne, vytáhne plechovku a začne zbytek vozu terorizovat vůní čerstvě otevřeného piva a debilními dotazy typu: „A kdy už tam budem?“ Když se nedočká odpovědi, usne většinou dřív, než dopije. A pivo rozlité po zemi tak vytváří marné zdání, že jedeme na sever v pivovaru.
Při jedné zastávce se mi podaří najít kešku, aniž bych se obtěžoval s džípíeskou. Budka pro ptáčky přidělaná zezadu na informační ceduli je jasným znamením, že tady něco nehraje a za chvilku třímám v ruce notýsek a zapisuju se.
Počasí je jednotvárné stejně jako jízda – poměrně chladno a slovy klasika: „chčije a chčije.“ Proto bych se o tomto dni raději dále nerozepisoval a pokročím dál.


4. 6. 2012 – pondělí
Šichtu přebírám v 00. Tím myslím hodinu, nikoli místnost. Je pološero a stále leje jako z konve. Ovšem kolem 00:30 mě potká hned několik radostných událostí. Nejprve nebe na obzoru lehce zrůžoví. Pak mě z monotónní jízdy vytrhne odbočka doleva, směrem do Norska. No a chvíli před tím, co překročíme polární kruh, tedy přesně v 01:40 vyšlo slunce. Od té chvíle nám nezapadlo, jen občas zalezlo za mrak. Cesta tímto laponským krajem je o něco zajímavější než dálnice, zvláštní nám jen připadá, že potkáváme víc losů a sobů, než aut.
Ve chvíli kdy míjíme město Kiruna, jsme v šoku. Indiánské jméno by neznělo „Poraněné koleno“, ale spíš „Otevřená jizva“. Intelektuál Standa se na moment probouzí a v šoku volá: „Mordor, Mordor – kde jsi Frodo? Kde bloudíš?“ Jak jsme se později dozvěděli, jde o místo, kde se těží železná ruda (někdo hovořil o uhlí, ale podle netu je to uhlí) a to, co jsme považovali za horu, kde se těží, je prý hlušina. Tedy to, co horníci vykutali pod městem. Jenže kutali a kutali tak důkladně, že město jako takové podkutali a v roce 2004 se zjistilo, že je potřeba centrum města přesunout jinam. Celkový dojem pro náhodného turistu je dost strašný a tak jsme uvítali, když jsme asi po nějakých 300 kilometrech (což je v tu chvíli v našich myslích fakt jen kousíček) vjeli do úplně jiné krajiny. Ocitneme se na jakési náhorní plošině a naše duše pookřejí, když se začneme proplétat mezi nekonečnými jezery. Co nás trochu zaskočí je, že jsou vesměs zamrzlá, a tak alespoň fotíme kry, klepeme chvíli kosu a za chvíli jsme na hranici s Norskem.
Tady opět použijeme oblíbený vtip – namísto ještě „relativně“ levné švédské nafty jedeme s poloprázdnou nádrží, abychom si pěkně vyhodili z kopýtka na první norské pumpě. Ovšem dlužno podotknout, že přechod hranic se nám (a speciálně navigátorovi, kterým je pro tuto chvíli Radim) zalíbí a tak s autem cinkajícím pašovaným alkoholem tuto hranici projíždíme rovnou 3x. Bdělost norských celníků je ovšem na nule. Ti buď chrápou, nebo tu prostě vůbec nejsou, těžko říct.
Ještě v horách – pěkně na dešti, v mraze a na štěrkovém parkovišti, vaříme snídani. S bolestí v srdci zjišťujeme, že v papírové krabici už Lenčina buchta není. Tak ji alespoň in memoriam (opět – mluvím o buchtě!) oceňujeme náramnou cenou: „The best of domovina“ a přesouváme se ke Standově obávané igelitce, zvané Kněžmost.
Kněžmost je totiž vesnice, ve které jsou prý hned tři řeznictví. A Standa je všechny obešel, aby vybral to nejlepší a nám nezbylo, než po zbytek cesty, kdykoli někdo dostal hlad, či jen chuť na něco dobrého, poslouchat obligátní: „ A nedáme Kněžmost?“ Což normálnímu člověku po týdnu začne připadat jako tortura. Nedosti na tom – Standa stejně odpovídá i na otázky typu: „Pojedeme na sever, nebo na jih?“ A to je tahle odpověď ještě zlatá. Michal totiž na jakoukoli otázku standardně odpovídal: „Čeho litr?“, čímž se vypracoval do čela hitparády pojmenované „Pako výpravy“. O tom, kdo nakonec vyhrál (byl to Radim, či já) se radši rozepisovat nebudu.
Snídani jsme nakonec u pomníku bitvy o Narvik v poklidu dokončili a ještě popošli k památníku 420 Jugoslávců, kteří zde byli za války vyvražděni. Ke cti Norů je třeba poznamenat, že ke své účasti na tomto masakru se zde přiznávají.
My pokračujeme k moři. Náhle spoza mraků vykukuje slunce, břízy mají čerstvě zelené lístky a vzduch už nevoní sněhem, ale jarem. Objíždíme asi milión fjordů prozářených zlatem, a i když nám zbývá už asi jen 300 kilometrů, které mě totálně opilá posádka vozu nutí řídit až do konce, cítíme konec. Ten se dostaví v 10:30, kdy na místě vyhlédnutém podle mapy dávno doma parkujeme, vypadáváme z vozu a líbáme zemi.
Harmonogram cesty tedy je:


  • 15:00 Jablonec
  • 21:30 Rostock (nástup na trajekt)
  • 07:00 – neděle, Trelleborg
  • 10:30 – pondělí Vesterály

Celkem tedy nějakých 43 hodin a k tomu si počítám ještě cestu z Budějovic do Jablonce. Ovšem zbytek výpravy mě žene, že se vytahuju a že si tyhle tři hodiny nesmím do deníku zapsat.
Po opuštění vozidla navazujeme první kontakty s domorodci. Přes cestu stojí krásný domeček, v tom domečku dědeček… Ne vážně – postarší manželský pár nás nechává natočit si vodu do hydrovaků a nabízí vlastní pozemek, abychom si u nich na týden zaparkovali auto. To s díky odmítáme a parkujeme u cesty. Během stáčení vody mi vysvětlují, že je Norsko krásné, ale v zimě dávají jako důchodci přednost o něco slunnějšímu a teplejšímu Španělsku, které pro ně má ještě jednu velikou výhodu. Je tam o něco levněji.
O následujících šesti hodinách se zdráhám psát. Balení lodí nebylo z nejrychlejších, nejspíš proto, že krásně svítilo slunce a bylo i dost teplo. Ovšem proti lepení nálepek, jsme balili rychlostí blesku. Nálepka. Strašlivé slovo, které už nikdy nechci slyšet. Standa pobíhá po břehu a chytá se za hlavu, Radim s Michalem lepí a lepí, zatímco já se pohybuji kolem jako černá ruka a na co sáhnu, to zkazím. Vážně! Hlavně na Radimově lodi jsem si dal záležet a v podstatě na ní jenom vyráběl bublinky.


Michal lepení nálepek odnesl ze všech nejvíc 
Naštěstí celou půlhodinu před plánovaným vyplutím je vše na svém místě, skáčeme do lodí a konečně začínáme pádlovat. Jedeme fjordem, o kterém nám pán z domečku pověděl, že v něm není ani jedna ryba, protože je všechny sežrali ti odporní tuleni. Za necelých pět minut má Radim první krásnou tresku. Za chvíli se přidám i já další treskou a jedním pyskounem. Bohužel pyskoun byl tak malý, že jsem ho pustil, ale třebas ho jednou ochutnám, když je to podle knížek tak chutná ryba.


Radim vyplouvá


První rybišky...

Náhle se všechno zklidňuje. Kolem jsou vysoké kopce, místy ozdobené sněhem, voda je neuvěřitelně čistá a klidná, po hladině plavou papuchalci, dokonce zahlédneme i tuleně a konečně nám to dochází. Jsme vážně na moři a ta příšerná cesta sem, ta nám za tu námahu a nepohodlí rozhodně stála!


Bože, to je paráda!!!
Pomalu objíždíme ostrov Heia směrem k severu, kde zastavujeme na pláži, ze které vidíme ostrov Skogsøya, od kterého si hodně slibujeme. Večeříme pověstmi opředené Láťovky a k nim přikusujeme něco Kněžmostu. Je 22:00, ale vypadá to, jako když je doma nějakých osm hodin večer. Slunce svítí a ve 23:00 leze Standa do vody, protože je na lovu platýsů. Platýsi ovšem jeho snahy zcela ignorují a tak za chvilku jdeme na kutě. Za světla.




5. 6. 2012 – úterý
Ráno nás zvedne ze stanů neuvěřitelné horko. Od pěti od rána je takové vedro, že po břehu chodíme jen v trenkách. Stále se nemůžeme nabažit pohledů na moře a zasněžené hory. Je to jako v ráji. Snídáme včerejší večeři a plynule přejdeme k obědu – obě včerejší tresky pečeme na pánvi. Protože počasí nemá chybu, po jídle zabalíme, zvolíme kurz zhruba 300° a namíříme si to na ostrůvky Storholmen, Buholmen a Floholman.


Po ránu bezvětří...


...ale jakmile vykoukneme za poslední ostrůvek...


...je tu vítr a s ním...


... i vlny.

Vítr fouká od severu, voda jako led a vlny minimálně jako dvě krávy. Takže na začátku přejezdu (6km haha) váháme, zda se k ostrůvkům pustit. Při krátké improvizované poradě se usneseme, že líp už nebude a vyrážíme. Pro mě ideální jízda – vstříc slunci, větru a vlnám, břeh daleko za námi! Břehy ostrůvků se bělají pěnou, je to prostě krásný zážitek. Jen pořád marně vyhlížíme verliby. Na ty ale musíme asi přijet jindy. U ostrůvků – tedy v podstatě jde jen o pár kamenů v moři – se chvíli zdržíme, fotografujeme a prohlížíme si je, ale s obavami o počasí po zhruba půl hodině ustupujeme zpátky ke břehům. Máme namířeno na Skogsøyu. Po cestě ještě prohlížíme ostrov Eggholmen. Trochu zkoušíme rybařit, ale jsme pod pečlivým dozorem jednoho tuleně, tak toho brzy necháme. Navíc při zastavení se do nás dává rychle zima. Přeci jen je ten severní vítr krutý.


Na Charonu jsme jeli všickní, je to na expedice ta nejlepší loď!


Najdeš klubovnu?

U břehu už z dálky vidíme klubovnu místních kajakářů, kterou nám dopředu mailem nabídli k dispozici. Před zahájením výpravy jsem se totiž zeptal na nějaké tipy Anderse Thygessena a on mi poslal kontakt na Asle-Håvarda, který je tady šéfem. Prý je moc pobavil můj dotaz, kolik jim máme za ubytování zaplatit. Když jsem otevřel dveře, došlo mi to. Je to v podstatě velmi prostá červená boudička, ve které je stůl a pár krámů a pak miniložnice, ve které jsou dvě postele. Kolem je neskutečný binec – naplavené kusy dřeva a plastů, obratle z verlib a vzadu za boudou úplně surreálná záležitost. Převrácená kadibudka, která stojí na střeše. Pro poutníky v nouzi by to tu byl veliký komfort, ale jsme rádi, že se nás to netýká.


První z mnoha oslav.

Na terase (2 x 1 m) si uděláme kafe, posvačíme a vyrazíme k blízkému majáku. Neodoláme a šplháme na jeho ochoz, který je dobrých – no asi deset metrů nad zemí. Po epochálním výstupu nahlížíme do budky. Strážce se sem evidentně nevejde. Celé to má rozměr větší psí boudy a nejvíc nás zarazí, jak malá je žárovička, která je v majáku osazená. Přísahám na holý pupek, v ruční svítilně mám o kousek větší žárovku! Protože je maják přeci jen kousek cesty z nejbližšího obydleného místa, je v ohnisku umístěno otočné zařízení a na revolverové hlavě se nachází 6 žárovek. Jakmile tedy jedna shoří, celý mechanismus se pootočí a svítí se vesele dál. Tak tomu říkám inteligentní řešení.


Vpravo vršek, co se jmenuje Kopec.
Slunce se občas schová za mraky, chce nám totiž připomenout, že jsme za polárním kruhem a na expedici. Takže hned zjistíme, že tady může být pěkná zima. Po chvíli se umoudří a zase vykoukne. Tak si vylezu na kameny a věnuji se své nejoblíbenější činnosti – lelkuju a koukám při tom do moře a nahřívám se na slunci. Škoda, že se to zítra má kazit. Ale nepředbíhejme.
Protože bloumat se do nekonečna nedá, vyrážíme na další průzkumy, směrem k naší první karibské pláži. Tahle je písková a vypadá tady na severu absolutně neskutečně. Škoda, že břehy zase lemují hromady odpadků vyplavených mořem. Ta špína a hnus mě na chvíli otráví a tak se k boudě loudám v poněkud melancholické náladě.
V tu chvíli ale někdo dostane geniální nápad! Ještě jednou se vyškrábeme na skály k majáku. Je odsud výhled nejen na západ, kde už není nic, jen Island a o kus dál ještě Grónsko, ale i na sever. Kde taky není nic, ale vzhledem k pozdní denní hodině, tam právě klesá směrem k vodní hladině slunce. Klesá, klesá, ale nepotopí se.


Už neklesá!

My sedíme asi do dvou do noci na skále, baštíme Kněžmost, pijeme co nám přijde pod ruku a koukáme fascinovaně na to divadlo. Jak totiž slunce svítí do moře, odráží se na mírně zčeřené vodní hladině zlatá cesta, která vede přímo k nám. A úplně láká, pojď a vydej se po mně. Ovšem připomínám, že vede přímo na severní pól. Takže nakonec odoláváme, a i když se nám vůbec nechce, jdeme nakonec za denního světla spát. Pro dnešek nestavíme stan – je to první a poslední den, kdy se bez něj obejdeme.


6. 6. 2012 – středa
V 09:00 nás zase probouzí to nechutné vedro. Standa po večerní manické, přechází do své depresivní fáze. Marně mu vyprávíme veselé historky, marně ho konejšíme – tvrdí, že končí s pitím. Chacha. Ozývá se další z místních kajakářů – expert na mapy všeho druhu Bent. Náš plán je zatím dost nejistý, ale protože nás varuje, že severní vítr má zesílit, nakonec se rozhodneme, že poplujeme kolem ostrova Skogsøya na jih a pak si to chceme namířit na sever, až někam k Nyksundu, podél východního pobřeží Skogsøyi. Vítr zesílí prakticky v okamžiku, kdy domluvíme a za chvilku už na louce za skálou, tedy poněkud v závětří, nárazových 12,5 m/s. Kolik je v tu chvíli na moři těžko soudit.


Juchuchů, to bude jízda!


Mračna se valí! 

Balíme a kolem poledne vyplouváme. A zase je to tady – vlny, vítr, sůl a slunce. Blbneme ve vlnách před majákem (teď už naměřím 16 m/s) a pak se otočíme k jihu. Znovu se podíváme na naši první pláž, kde fotíme v podstatě katalogové fotky. Fotky nám závidí i další zvědavý tuleň, ale společnou fotku si s námi udělat nechce. Michal v nestřežené chvíli zkoumá, jak plave zalaminovaná mapa. Vůbec.


Radim v půdorysu.


Je to krása, srdce každého kajakáře jásá!
Tak zpátky na moře a zase po větru na jih. Nemůžu se té plavby nabažit, přijde mi, že surfuju na každé vlně, která mě podjíždí, až slyším od kluků něco o tom, že některým dětem by se některé hračky vůbec neměly dávat do ruky. „Blbečkové,“ pomyslím si na jejich adresu a vozím se vesele dál. Jenže za chvíli dojdou vlny i ostrov Skogsøya a my musíme zahnout vlevo, na jižní stranu ostrova, kde panuje tuhé bezvětří.


Klucí, fakt vám ty lodě plavou?
Ale jo Stando, ujde to!
V malé zátoce tady leží verlibí kost tak velká, že ji ani Standa neuzvedne. Zapíjíme krásný den malinovkou a projíždíme skupinou skal a kamenů. Pak se marně pokoušíme o rybolov. Zdejším rybám je absolutně jedno, jestli je před přílivem, nebo po něm – na rozdíl od nás jsou asi přežrané a tak si naše návnady jen se zájmem prohlíží.


A z moře zase mezi ostrůvky.

Protože potřebujeme doplnit vodu, vylodíme se u vesnice Hjellsand. S Radimem se pustíme do samostatného průzkumu a vnikáme beze špetky strachu přímo do týlu nepřítele, zatímco Standa a Michal nám z pláže kryjí záda. Prozkoumáme všechna stavení ve vsi, Radim se obejme s místním kamenným trpaslíkem, ale jsme stále bez životodárné a tolik potřebné tekutiny. Ovšem jsme chlapi a tak nezoufáme.


Radimův norský kamarád

Podnikneme výpad k opodál stojícímu bagru a ve chvíli, kdy Radim užuž usedá za jeho volant, aby vyhloubil studnu, objeví se jeho řidič. Pochopí velmi rychle, oč nám jde (chtěl bych napsat, že při tom hledí do ústí našich odjištěných revolverů, ale zas taková kovbojka to nebyla :-)) a zajde s námi do domu ozdobeného zahradní hadicí. No chlapče, takhle chytrý jsme byli taky, ale ona ta hadice není nikam připojena. Jemu to nevadí, otevře dveře do úplně cizího sklepa a zve nás dál. Po chvíli hledání najdeme zdroj a hurá, máme zas co pít. Dojatě mu děkujeme a vysvětlujeme, že jsme z Čech, ale že jsme na kajaku až sem nedojeli, což ho trochu zklame. Měl nás za větší kabrňáky.


Sůšenýýý rýýýbýýý!

Zhruba o půl kilometru dál pochopíme, proč se tahle vesnice jmenuje Hjellsand, což v překladu znamená "Stojany na písku". Jsou tady pověstné obří sušáky na tresky. Jeden je v čele ozdobený mrtvolou řádně vysušené vrány, což může být jedno z vysvětlení, proč mrtvoly bezhlavých ryb ptáci neoklovávají. Mají prostě strach. Druhý, asi pravděpodobnější důvod je nasnadě ve chvíli, kdy se to pokusíme ochutnat. Nejde to. Ani zlomit, ani ohnout, natož jíst. Nechápavě na tu tuhou věc hledíme a doufáme, že se někdy dozvíme, k čemu se asi tak dá použít. Dozvíme se to hned druhý den, ale teď nepředbíhejme.


Začalo nám trochu foukat
Břeh se pomalu stáčí k severu, my vyjíždíme ze závětří (připomínám, fičí ledový a silný severní vítr) a nám končí etapa "zadarmíko" a začíná obtížné pádlování v silném protivětru. Jsou ovšem mezi námi silní chlapci a namakanci, bývalí reprezentanti v jízdě na kajaku a ozdoby všech závodů - ne Radime, o tobě v tuhle chvíli není řeč. Je to junák k neudolání Michal, kdo i v silném protivětru neváhá, na chvíli smočí udici v moři a již tahá tresku dlouhou jako ruka (našeho Lukáše, kterému jsou přesně na den 3 měsíce). Radost v týmu nezná mezí a tak se náhle rozhodujeme, že se na nějaký Nyksund můžeme vykašlat. Koneckonců je to ještě asi 10 kiláků proti větru a vlnám a my tady pádlujeme pro radost.


Standa for White House!
A tak i s rybou zastavujeme u Bílého domu. Nevítá nás žádný prezident, je to prostě nějaký bílý domek na pobřeží, na úrovni protějšího Øksnesu. A zase naprosto geniální místo - pláž s ohromným kamenem (asi 20m), domek, vedle stříkající vodotrysk se sladkou vodou, říčka a louky. Místo se příznačně jmenuje Sandvika, tedy "Písečná zátoka". Ohromně si to tu užíváme. Postavíme stany a pak v závětří za balvanem pečeme rybu, vaříme polévky, čteme zprávy z domova a taky, proč to nepřiznat, klepeme kosu. Zatáhlo se, vítr je zas o něco studenější a v noci čekáme i déšť. Předpověď od Žanduly (děkujeme za podporu!) nelhala!


7. 6. 2012 - čtvrtek
V noci opravdu lilo. Po ránu je zataženo, občas sprchne, teplota kolem 5 °C. Michal vše pregnantně shrne do věty: "Na Vesterálách začalo jaro!" Únava si vyžádala krutou daň, dnes spíme až do 10:00 a vyplňuje se to, o čem kluci mluvili. Když jezdili po Lofotech, stalo se jim totéž - vinou nepřetržitého světla se jim poněkud začala posouvat denní rutina a tak chodili spát čím dál tím později a později také vstávali. Ale máme dovolenou, tak co?!


Tyhle ptáky mám vážně rád!

Opět si voláme s Bentem, který jaká to náhoda, též právě snídá. Později mi vysvětlí, že předchozího dne slavili narozeniny jeho syna. Domlouváme se, že se sejdeme na vodě. Obě skupiny vyplouvají zhruba ve stejnou dobu. Tedy hodinu po smluveném čase, ale už jste někdy zkusili vyhnat na vodu bandu nezodpovědných flákačů? S Bentem přijíždí jeho přítelkyně Inger-Anne, o které mi Bent předtím napsal, že se s ní bojí jet do těžších podmínek, protože má zatím o něco méně zkušeností. No, to se povedlo. V následujících hodinách a dnech s námi projede místa, kde mají i ostřílení mořští vlci strachy stažené prdelky a ona u toho ani nemukne.


Jedeme za Bentem

Oba jsou nám ihned moc sympatičtí, jediné co nás na nich děsí je že ačkoli je jen 5 °C a vítr kolem 8-10 m/s, oba jedou bez čepice! Bent je navíc skoro úplně holohlavý. Je nám zima, jen se na ně podíváme. Namířeno máme do malé vesničky Skipnes [čti: šipnes]. Po cestě musíme křižovat Børøyfjorden, kde si trochu užíváme ve vlnách a větru, abychom vzápětí na jihu ostrova Tindsøya užili naprostý klid a bezvětří.


Místňáci si v tomhle počasí ani nenatahují čepice...
V tom větru, vlnách a zimě mi to ale nedá a ptám se Benta, jestli to je na místní poměry dobré počasí. Říká že ano, ale chechtá se u toho, tak to asi zas taková sláva není. Proto se ještě zeptám, jak to, že jezdí bez vesty. "To je jednoduché," odpoví bez zaváhání, "tu si beru jen do špatného počasí!" Krásná ukázka severského humoru. Navazuje vyprávěním o místním klubu (Vesterålen Padleklubb). Je jich asi padesát, ale "hard core" pádlerů, mezi které se Bent počítá, je asi jen pět. Tvrdé jádro pádluje i v zimě, kdy je naprostá tma a kajakáři nezbývá, než se orientovat podle zvuku vln. No, trochu se mi ulevilo, že to není úplně běžné.


Klid a mír ve Skipnes
Skipnes (prý od skip, což je loď) nás vítá docela promočené. Je to vcelku prázdná vesnička, kromě jednoho postaršího páru už jsou tu jenom rackové a hvězdice, které jeden obzvlášť hladový racek vytahuje ze dna a zkouší, jestli by některá nebyla k jídlu. Na terase nad vodou vaří Standa rizoto, pak čaj se slivovicí a do noci si vyprávíme. Dnešním tématem jsou naše rodiny a civilní život. Neuvěřitelnou historku se dozvídáme o Asle-Håvardovi. Ten se prý s manželkou několikrát stěhoval a vždycky to vyšlo tak, že se jim v novém místě narodil nový potomek. Když už takhle měli čtyři děti a další stěhování před sebou, přemluvil manželku jakože "ještě jedno prosím". Jenže ouha, narodila se jim trojčata! To předchozí tou dobou bylo jen asi rok a půl staré. Ti musí mít doma veselo.


Sem bych se z fleku odstěhoval
Bent pracuje ve školství, vyučuje učitele, kteří učí mládež jak se má podnikat. A že se má podnikat. Inger-Anne je fyzioterapeutka. Studovala 3 roky v Paříži a 2 roky v Montpellieur (kde jsem shodou okolností na jaře byl u našeho zákazníka.) Ovšem pádlování na jihu Francie považují za špatné - horko, písek a špinavá voda. O tom, že přijetí kajakářů v jachtklubech a přístavech tam nebývá právě přátelské. Na druhou stranu, ve chvíli kdy je docela zima, déšť nám bubnuje na plachtu nataženou nad lavicí jako o život a oba se choulí do péřových bund, přiznají se s jistou hořkostí v hlase, že původně chtěli touhle dobou pádlovat v Chorvatsku.


Celý den jen tak koukat na moře...
Prosperitu Norska, kterou způsobuje vlastní těžba nafty, vidí trochu jinak než my. Potíž je v tom, že naftařské firmy stahují (a přeplácejí) všechny inženýry a techniky a těch se pak v ostatním průmyslu nedostává.
Námi obdivovaný a milovaný tuleň je tady považován za škodnou, protože likviduje ryby ve velkém. Z toho důvodu se mimo rezervace smí střílet. Svědčí o tom i rozstřílený hasicí přístroj, který jsme našli ležet u kajakářské klubovny. Frustrace lovců tuleňů prý bývá občas hodně veliká. V den, kdy prý člověk vyrazí na moře vyzbrojen puškou, se ty potvory vyčůraný ani neukážou. Zato když necháte pušku ve skříni, zakopáváte o ně všude. Největší mívají až 200kg a právě tyhle větší kusy jsou nejzvědavější a vydrží prý kajakáře sledovat mnoho kilometrů.
Sušené tresky, které jsme okusili, se zpracovávají trojím způsobem:
a)   kladivem se naklepou a pak se z nich dělají chipsy, resp. kolečka. Ingmar-Anna nám nabídla pytlík na ochutnání a není to špatné.
b)   na několik dní (později v televizi slyším že až na 8 dní!) se naloží do vody a pak se třeba grilují.
c)   vyvezou se do zahraničí (Španělsko, Brazílie). Historicky na sušených rybách prý vydělalo Norsko víc než na naftě. Ovšem jen díky tomu, že s rybami obchoduje už přes 1000 let.


Bent
Protože Bent vyrostl na jihu v oblasti Bø, doporučuje nám, ať si tuhle etapu trochu natáhneme a jedeme až na jih ostrova Langøya a nabízí se, že nás pak svým autem popoveze pro naše auto. To s radostí přijímáme. Zdejší ostrovy se nám totiž moc líbí. Neskutečně čisté moře, pak pás kamenů, drobný porost a nad tím vším se tyčí vysoké zasněžené hory. Do toho sem tam bílý, nebo červený domek (zrovna Skipnes, kde odpočíváme je celý v bílém). Prostě idyla.


Skipnes je vlevo dole
Kluci připouštějí, že se jim tu líbí víc než na Lofotech. To s radostí překládám, ale ouha - Inger-Anna žije na Lofotech. Tak ji utěšuju tím, že se jim tu líbí víc, protože nám vyšlo počasí. Nakonec ale překvapí kluci i mně, když přiznají, že se jim tu asi líbí víc než v Britské Kolumbii, kde pádlovali loni. Tady je všechno nějaké sevřenější a člověk má prý k přírodě nějak blíž. Jenom tu není tolik zvířat.


8. 6. 2012 - pátek
Boží ráno! Vstanu v 08:30 a zase svítí slunce. Mračna sice jsou, ale jsou hodně vysoko, takže se asi dneska usušíme. Nejprve udělám krátkou vycházku na blízké kopečky a pak si sedím na terase a hřeju si kosti, zatímco zbytek výpravy zařezává.
Vyrážíme v tradiční polední čas. Ještě před tím poobědváme, každý dle svého. Bent a Inger-Anne mají ovesné vločky a my se cpeme gulášovkou, o které jim vykládáme, že to je tradiční česká snídaně. K polévce přikusujeme špek z Kněžmostu, abychom byli styloví.


Inger-anne
Vyplouváme na sluncem prozářenou hladinu, fouká solidních 8 m/s a od severu jdou zase pěkné vlny. Jakmile proplujeme závětřím drobných ostrůvků, jsme na severní straně ostrova Langoya (mimochodem, je to třetí největší ostrov Norska) a protože se od něj vlny odrážejí zpět, jedeme v pěkném guláši. Kousek před vesničkou s poetickým názvem Hovden dojíždíme Benta a Inger-Anne, kteří vypluli chvíli před námi. Inger-Anne všichni tleskáme. Na to že podle Benta „nemá moc zkušeností,“ podle nás zvládla fakt těžkou vodu.
U Hovdenu zastavujeme na slunné pláži. Za normálních okolností by se člověk na takovémhle místě hned vrhl do vody a koupal se, ovšem ačkoli slunce svítí jako o závod, je tak maximálně 10 °C a do toho severák. Proto se raději schováme za šutráky a v závětří poleháváme a hádáme se o to, kdo uvaří kafe. Ten, kdo vaří, bude nejšťastnější, protože ostatní mu musí donést nádobí a ostatní propriety z kajaků. A to znamená vylézt ze závětří a navíc, vzhledem k postupujícímu přílivu také vytahat lodě dál od vody.


Odpoledne vítr zesílil
Po svačině naměříme 10,5 m/s a vítr má pořád zesilovat. Tady si dovolím malou poznámku – od té doby, co vozím měřák, sice relativně poklesla rychlost větru, tedy její hodnota, ovšem vítr fouká pořád stejně. Čímž chci říct, že je již víc než jisto, že když jsme v době předměřákové jezdili v 15 m/s, byl to vítr odpovídající naměřeným 10 m/s. Asi tak. Ještě že neexistuje snadno přenosný měřák na výšku vln, to už bychom z kajakování vůbec nic neměli. Oč dobrodružněji zní: „Tyjo, včera jsme mazali ve 20 m/s a čtyřmetrových vlnách,“ než suché: „ehm, vítr měl v nárazech maximálně 12 m/s a vlny byly do 75 cm.“ Ale co, jsem úředně uznaný snílek a grafoman, takže si dál můžu používat svoje velký voči!


Bent a Inger-anne při polední pauze
Po svačině tedy neohroženě vjíždíme do obrovských vln a sílícího větru a upalujeme na jih. U Nykvagu trčí z moře neuvěřitelné ostrůvky ve tvaru dost pravidelných homolí. Krajina tady člověka prostě pořád překvapuje. Přijíždíme po vlnách, ale dnes mi surfování tolik nejde, buď jsem moc pomalej, nebo rychlej, ale každopádně není to ta radost, jako předevčírem u Skogsoyi. I tak si ale užívám až do chvíle, kdy vjíždíme mezi první dva homolovité ostrůvky.


Míříme mezi ty dva ostrůvky
Tam se voda dokonale vaří, vlny jdou zleva, zprava, shora i zdola. Jeden dřív neví, kam to s ním hodí a tak přijíždím ve stavu „oči navrch hlavy.“ No a ve chvíli, kdy jsem maximálně vystresován, jestli se mi podaří se s kajakem vmáčknout do průplavu mezi dva ostrovy, který má asi jen 500m (chichi), mi za hlavou někdo ostrým hlasem začne něco pokřikovat v norštině. V tu chvíli málem spadnu z kajaku do vody. V duchu za sebou vidím loď, která chce jet do stejného místa, na přídi jí stojí Nor v pleteném svetru, v ruce megafon a vyřvává na blbečka na kajaku, co se mu plete do cesty. Ale naštěstí je to jen má fantazie a vysílačka, kterou vozím na zádech ve vestě. Při polehávání u Hovdenu jsem jí omylem zapnul a chytil jsem cizí vysílání v ten nejméně vhodný moment.


A jsme tam!
Poněkud uklidněn vjíždím do nejzajímavějšího prostoru a relativně v klidu projíždím. Ale jsme na výpravě a ne na rodinném výletě. A proto na mě Michal opět v nejméně vhodný moment houkne: „Hele, nejde mi kamera, natáčej!“ A tak namísto toho, abych se věnoval technicky čistému projíždění skalnatého místa, nácviku všech technických vyfikundací, které jsem celou zimu studoval na video záběrech, držím pádlo v zubech, jednou rukou dělám sluneční clonu a druhou rukou filmuju. Pohyb kajaku vpřed obstarávám pro tuto chvíli silou vůle. Ano, jsem vskutku hrdina!


Juj, to je paráda.
Za ostrůvky chvíli oddychujeme a kocháme se okolím. A znovu před sebou vidíme dvě homole, tentokrát ještě pravidelnější. Standa volá něco o prsou a řítí se přímo mezi ně. Michal a Radim se rozhodnou na jeden z kopců vylézt. My se Standou je v tom rozhodně nehodláme podporovat, na kopec se totiž v kajaku leze hodně spatně a moc vody tam taky nebývá. Čili nic pro nás. Proto se řítíme vpřed a hledáme pláž Asland. Mapy jsou nějaké nejasné a tak na chvilku mrknu na GPSku. To jsem neměl dělat, Standa v ten moment hodlá spáchat sebevraždu, bere to jako největší prohru. Tak mu neříkám, že ostrůvek, který hledáme je asi 100m přímo před ním a nechám ho, aby si na to přišel sám.


Projeli jsme ve zdraví
Pak rybolovíme, ovšem tentokrát bez výsledku. Jen dvě malé čudly, které ihned pouštíme na svobodu. Ta moje svobodu asi chvilku užije, Standova rozhodně ne. Jakmile jí totiž Standa vypustí, objeví se zničeho nic nad nimi ohromný orel, hrábne do vody pařátem a i s rybou zmizí stejně rychle, jako se objevil. Po skoro mystickém zážitku odkládáme náčiní a přistáváme. Písek je na téhle pláži nějaký načechraný, boříme se do něj po kotníky a už se těšíme, jak si při přistání vychutnáme Michala a Radima. To nám ovšem překazí odliv – kluci vylezou z lodí jakoby nic. Škoda, mohli jsme se trochu zasmát.


Písek, to je paráda!
Než dorazí, hledáme místo, kde si postavíme stan a kde bude kuchyně. A jako malý bonus najdeme kousek nad pláží kešku, kam dávám oba travel bugy, které sem táhnu z domova. Asi si tu chvilku pobudou – poslední zápis v keši je 2 roky starý. A současně jsme teprve pátí, kdo keš navštívili.

Opravdu, není lepší místo pro přistání, než písečná pláž!
Pak se brouzdáme pískem (který podivně studí) a čekáme na ostatní. Kluci dorazí za chvilku, Bent a Inger-Anne se nakonec omluví telefonem. U Nykvagu to vzdali a odjeli autem k Bentovým rodičům. Ale máme za ně náhradu – kolem půlnoci dorazili dva místní borci – Eirik a ještě jeden, jehož jméno jsme nezachytili. Chvíli okukují naše lodě a pak se dají do stavby stanu. Jeden si staví týpko Frisport, do kterého se vejde minimálně 5 lidí. Druhý u jeho dveří staví ministan. Takovou psí budku.


A jak na písku přistanete, máte ho všude.
Pak je zveme na čaj a do půlnoci s nimi sedíme u ohně. Večírek se ovšem nijak extra nerozjíždí. Neustále jim nabízíme něco ostřejšího, ale hoši si jen tak svlaží rty a zase cucají čaj. Mezinárodní trapas se z celé situace vyvine ve chvíli, kdy dojde řeč na jejich zaměstnání. Jeden je sociální pracovník, který pomáhá lidem v těžkostech najít si práci a znovu se zapojit do života. Tomu druhému nabízím láhev rumu se stejnou otázkou: „No a ty děláš co?“ „Něco podobného, jsem taky sociální pracovník,“ povídá mi a vrtí hlavou, že si nedá. „Aha! A co přesně děláš?“ „V protialkoholní léčebně.“ Tím večírek skončil a jdeme spát.

9. 6. 2012 – sobota
Po ránu půjčujeme klukům lodě a vaříme si polévku ke snídaňo-obědu. To se trochu protáhne, a když oba norové kolem poledne jedou zpět domů, my jsme uprostřed debaty a jejich odjezd málem ani nezaregistrujeme. V tu chvíli Standa vytáhne svých Sedm sluncí (Metaxa) a v pravé poledne nám začíná večírek.


Večírek v deset ráno.
Noční déšť je pryč a my si povídáme a povídáme, takovou srandu jsme tu ještě neměli. Standa loví všelijaké branně-bezpečnostní historky. Ve chvílích, kdy se slunce schovává za mraky, zachumláme se do dek a spacáků a vůbec nic nám nechybí.


Lehký oběd, který...

Později zmobilizujeme síly a je rozhodnuto o tom, že půjdeme lyžovat. Sníh totiž leží „jen kousek“ nad námi. A zatímco Michal a Radim lyžují a koulují se, já marně hledám plíce. Zlaté moře. Sestup zahajujeme po deseti minutách. Tedy sestup, opět je to stejné, oba naši horalé v podstatě k moři seběhnou, zatímco já jen místy řízeně a místy neřízeně padám, lámu si nohy a moje kolena jen praští. Protože cítím náhlou potřebu trochu si srovnat kosti, hned po dosažení základního tábora se jdu vykoupat. Asistují mi všichni tři kamarádi, navlečení až po uši do bundy, čepice a rukavic. Voda vskutku nemá 20° C!


...rozesměje každého.

Okolo 22:00 se náhle rozhodujeme, že vyplujeme a užijeme si dlouho očekávanou plavbu za půlnočním sluncem. JE TO ZÁŽITEK Z NEJVĚTŠÍCH!!! Technicky vzato sice nejedeme za sluncem, ale od slunce (máme namířeno na jih), ale to nijak nevadí. Slunce totiž asi po deseti minutách vyleze zpoza mračen, vítr se úplně utiší a na moři jsou jen mrtvé vlny (docela vysoké, mizí v nich kajakář i se vztyčeným pádlem). Naštěstí jsou docela táhlé a tak jízda v nich je naprosto pohodová a vzdáleně připomíná jízdu ve výtahu. Jedete si a náhle hůůůůůmmm a jste o dva metry výš. Pak nastane šůůůůůmmmm a jste zase dole. Krása a nádhera. K tomu se otáčíme a fotíme slunce nad přídí lodě s kompasem, ukazujícím na sever. Radim všechno shrnuje do výstižné věty: „Tak to bysme měli – párty, lyžovačka, koupačka a nakonec surf v půlnočním slunci.“


Tak tohle, to se jíst nedá.
Koulovačka v červnu

Výhled ze sjezdovky

Kávovar, má láska.
Nicméně je tahle jízda trochu zvláštní a protentokrát moc nevtipkujeme, nehalekáme na sebe a cítíme ten zvláštní klid a snad i vznešenost. Půlnoc (astronomickou) oslavujeme na moři se sluncem po pravoboku. Vzápětí se usnášíme, že jižní skupinku ostrůvků (Liltøya a Gaukværøya), kde je prý maják a na něm nějaká paní, která jej ukazuje turistům a je to veliká pamětihodnost (jen netuším přesně proč), si necháme na někdy jindy.

Za chvilku bude půlnoc

Noc za polárním kruhem

Mířím na sever a před přídí slunce (to celé o půlnoci)

10. 6. 2012 – neděle
Ve chvíli, kdy se blížíme k nejjižnějšímu výběžku ostrova Langøya, náhle vidíme na břehu Erika, jednoho z kluků, se kterými jsme „popíjeli“ minulý večer. Stojí na břehu s autem a ani nevylézá, jen stočí okénko a zamává nám. My se v tu chvíli nedůstojně plavíme přes mělčinu tak, že namísto pádlování se odstrkujeme rukama o dno a tak mu máváme v tu chvíli úplně zmrzlýma rukama, protože jak jsem konstatoval o pár řádků výše, voda je opravdu hodně ledová.
Po stočení se k východu pozorujeme na severu několik východů slunce mezi kopci a hlavně pozorujeme opět sílící severní vítr. Solidně zesílí zejména v okamžiku, kdy se otáčíme k severu a pak proti němu pádlujeme asi 5 km do Bø. Tam se dostaneme asi za hodinu a kempujeme na dohled od kostelíka.
Kolem 04:00 vaříme v ledovém větru, klepajíc se zimou čaj a zpestřujeme si ho Tangem. Pak zalezeme do stanů a spíme až do 13:00, kdy nás z pelechů vytahuje Bent. To vylétneme ze spacáků, jako když do nás střelí.
Narychlo se domlouváme, že se pro nás zastaví s autem asi za hodinu a my se mezitím pokusíme nasnídat. Vrací se přesně ve chvíli, kdy dokončujeme kávičku. Fotí nás pro místní noviny a jedeme na okružní jízdu. Nejprve zastavujeme u jeho rodičů. Tatínek (81) se polonahý sluní na terase. Smekáme kulichy a sundáváme bundy. Následuje seznámení s Bentovou sestrou, nikoho ani ve snu nenapadne, kolik je jí let a že je babičkou. U zahradní hadice doplníme vodu do všech vaků a pak nám Bent ukazuje loděnici, kde bychom mohli – kdybychom chtěli – uložit kajaky. Což možná v budoucnu využijeme, kdo ví.


Bjarkøy

Pak se zastavíme na benzínce, kde marně sháníme nějaké další nálepky na naše lodě a trochu se ve vytopené pumpě ohříváme. Po cestě pro auto zahlédneme na silnici ležet peněženku. Bent najde telefon na její majitelku přes web ještě po cestě, takže jí zavolá dřív, než ona vůbec zjistí, že ji ztratila.
U auta následuje předlouhé loučení. Benta ověsíme různými dárky jak vánoční stromeček, zamáváme do okna postaršímu manželskému páru, který nám celý týden auto hlídal, a nakonec zamáčkneme slapské slzy dojetí a naše cesty se rozejdou. Bent jede domů a my k lodím. Jejich balení zahajujeme takticko-operační poradou nad kávou s makovým štrúdlem. Akci příhodně zkracuje náhlý deštík, díky kterému je zabaleno asi za pět minut a namíříme auto do oblasti Bjarkøy.
Cesta, která měří jen asi 150 km nám má podle GPS trvat snad pět hodin. To nás trochu překvapuje, ale vzápětí je vše jasné – na cestě máme tři trajekty, které vše zdržují. Ale na druhou stranu máme příležitost dojít si po týdnu opět na civilizované toalety. Specielně na prvním trajektu je málem strhneme. Třeba já jsem z téhle plavby neviděl vůbec nic, měli by tam dodělat okénka.
U druhého trajektu marně luštíme jízdní řád – nevíme, ani co je za den, ani kde stojíme, ani kolik je hodin. Přesto odhadujeme, že ještě něco pojede. A máme pravdu. Takže se ve 22:00 přesunujeme na ostrov Gritøya. Ale podle kapitánových informací na tomhle ostrově dneska končíme, dál už takhle v noci nic nejede.
Nocujeme prakticky na konci cesty, o kousek dál je už jen nájezd na poslední trajekt a dál už zas jen moře. Hodláme spát jen pod tarpem, ale naše předsevzetí kolem 02:00 bere za své spolu s nálety obrovských hejn krvežíznivých komárů. Proto stavíme se Standou stan, zatímco Michal a Radim odolávají, jen se polévají asi deseti litry repelentu.


11. 6. 2012 – pondělí
Okolo jedenácté mně a Standu budí švédští důchodci – v noci jsme se totiž utábořili na příjezdové cestě k jejich chajdě. Ovšem zdá se, že se mohu v cizině začít živit jako komik – pozdrav „Dobré ráno,“ které jim rozespale přeju v 11:30, je rozesměje natolik, že nás nechávají ležet a opatrně nás obcházejí. My ovšem nejsme žádní ležáci, briskně vyskočíme z postýlek a u trajektu snídaňo-obědváme. Zvláštní na tomhle obědu je, že příprava polévky trvala asi dvě hodiny, protože jsme si svorně od kuchaře vymínili, že do písmenkové polévky chceme jen písmenka: V – E – S – T – E – R – A – L – Y. A přebírání pytlíku těstovin nějaký čas zabere.


Výběrová polévka
Na poslední trajekt nakonec rezignujeme (ačkoli je podle mých informací zadarmo.) A vyplouváme směrem na sever. A opět přichází kulturní šok. Světlounce modré moře, písčité pláže a to vše orámované zasněženými vrcholky hor, které mi tady připadají ještě blíž, než v oblasti Bø. Navíc se jejich horní části halí do bělavých mračen a všechno dohromady to vypadá ohromně. Uznáváme, že nám to za ten přejezd stálo.


Radim
Objíždíme městečko Skjellesvika, které je schované ve větším zálivu. Ve vzduchu cítím nějakou podivnou vůni a po chvíli zjistím, co je jejím původcem. Po třech kilometrech míjíme ohromný kamenolom. Vůně kamení je tak odlišná od vůně moře, že je cítit na kilometry daleko. Při pohledu na vyrubaný kus ostrova vůbec nechápu, že v tak krásné přírodě může vzniknout něco tak ohavného.


Michal

Za lomem zatáčíme doleva, na západ. Je to průplav mezi ostrovem Gritøya a Bjarkøy. Chvíli se pokoušíme o rybolov a pak se dostáváme do prapodivného místa. Je to gigantické sídliště racků, umístěné na vysokém a téměř kolmém útesu. Radek schytává první nálož, kterou ho počastují ptáci, kteří drží hlídku a mají za úkol všechny narušitele buď odradit od návštěvy, nebo alespoň hodně namíchnout. Pak jedeme kolem asi 300 m dlouhého souvislého hnízdiště. Nářek racků ve mně budí nějaké prastaré pověsti – buď si je na místě vymýšlím, nebo jsem to fakt někde četl, ale rozhodně mám pocit, že v každém rackovi je duše utopeného námořníka. A protože ten pláč a křik je duši drásající, pádluju jak o život, abych z toho místa hrůzy vypadl co nejrychleji.


Ptačí kolonie

Ostatním to nevadí a hnízda si dlouze prohlížejí, což já využívám k průzkumu dalšího kusu pobřeží. Voda je tak čistá, že mám pocit, jako bych se potápěl, ale bez namáčení. Je to fascinující pozorovat drobné tvory pod hladinou a při tom si sedět v kajaku. Když mně ostatní dojedou, společně zase nahodíme a kromě pestrobarevného (leč dost malého) pyskouna, vylovíme dvě ošklivé ropušnice a nakonec Standa gigantickou tresku. Takže je konečně spokojen a při dalším nahození zasekne návnadu do dna a klidně ji utrhne, čímž svojí loveckou kariéru na této výpravě v podstatě ukončuje. Pro jistotu pak ještě hodí do moře pean a je to jasné, ryby už lovit nebudeme.


Standa
Bludištěm ostrůvků pak pokračujeme k severu. Trochu to tu připomíná „Kostry“, či nějakou jinou destinaci ve Švédsku. A bezva je, že je tu absolutní liduprázdno. Tábořiště chvíli musíme hledat – máme na něj vysoké nároky: schované za větrem, s výhledem a pěkná travička. Neuvěřitelný navigátor Michal jej v mapě bezchybně natipuje a pak najde i v reálu. Je to korálová plážička na ostrově Nautøya. Ano, opravdu je tvořená rozlámanými kousky korálů, kterých je ve vodě plno. A díky tomu je absolutně bílá, až to bere dech. Nikdo z nás by to tady, za polárním kruhem, nečekal.


Tady by se dalo pádlovat roky
K večeři máme každý jedno volání domů. Všichni svorně si domlouvají, co jim mají manželky navařit a nachystat. K tomu je kotel Standových fazolí s těstovinami, které „fakt prdí,“ což je označení stavu, kdy je něco skvělé a pro danou chvíli jako stvořené. Situaci komplikuje jen nedostatek alkoholu. Díky špatné týmové komunikaci, kterou budeme muset na nějakém pozdějším večírku ještě probrat a analyzovat, totiž zůstalo veškeré pití v autě. Do noci pak střídavě lezeme na skálu nad tábořištěm a civíme na spousty ostrovů a ostrůvků a hlavně na to překrásné moře, po kterém se nám zase bude celý rok stýskat.

Poslední úlovek


12. 6. 2012 – úterý
Poprvé na této výpravě vstáváme relativně brzy. Díky nadlidskému výkonu jsme na nohou před osmou, ale ať děláme, co děláme, na vodu vyplouváme zase až kolem poledne. Naposledy jedeme ještě kousek na sever a dostaneme se až na 69,05°severní šířky a to dosti kuriózně v místech, kde v nádherné čisté vodě pozorujeme spousty korálů na dně moře a několikrát zahlédneme i delfína.


Chovanci ústavu při snídani
Ale každá cesta má svůj konec a tak neochotně otáčíme lodě směrem k jihu, podjedeme most a míjíme několik ostrovů obsazených (zřejmě jen nárazově) armádou. Teď zejí prázdnotou, ale stejně se nám nechce riskovat mezinárodní konflikt a tak je míjíme v bezpečné vzdálenosti. A tu náhle se naše do té doby homogenní skupina trhá. Michal mizí kdesi ve spleti ostrůvků a zbytek se kymácí na vlnách západně od ostrova Gritøya. Ve chvíli kdy se Michal zase vynoří, se dá do deště. Chvilku debatujeme a nakonec se ještě jedeme projet k osamělé skupince ostrůvků, kde není nic kromě krásné drnové chajdy a exkluzivní pláže. V silném dešti se na břeh vyhrabe jen Standa a pak už je to jasné, ať se snažíme, jak chceme, musíme domů.


Všude je živo

Toho využije Standa k podání vysokého výkonu – vystřelí kupředu tak rychle, že mu ze zbytku skupiny nikdo nestačí a po chvíli je asi deset kilometrů před námi. Ovšem my se tím nenecháváme znervóznit a v zimě a dešti provokativně zpíváme rozmanité písně. Od koled přes hymnu až po prapodivnou Michalovu píseň, která nemá ani rýmy, ani žádnou pointu. Jak trefné pro tuto chvíli.


Pořádně se rozhlédnout, kdoví kdy se sem zase dostaneme
Těsně před místem, kde máme auto, doháníme Standu, který se věnuje průzkumu chcíplého vlkouše, kterého vyrval ze spárů divokého orla. Radostně jej fotí a všem hlásí nějaká přírodovědná fakta, kupříkladu věděli jste, že vlkouš má v tlamě stisk silnější než bulteriér? Já ne.


Last camp
Ta pláž není z písku, ta je...

...ta je z korálů!!!
Vlkouš jako živý

V 16:30 přistáváme u auta a začínáme balit. Ačkoli jsem původně chtěl oslavit úspěch eskimováním, nakonec podlehnu zimě a trochu smutné náladě a nechávám si ho na jindy. Protože je nám najednou jasné, že je po všem, měníme pohotově původní plán, a namísto toho, abychom ještě jednu noc strávili na ostrovech, jedeme rovnou domů.


Kompletní výprava
V Harstadu si kupujeme něco na zub, na pumpě se osprchujeme a v zapadajícím, či vycházejícím slunci (jeden nikdy neví) jedeme přes Laponsko domů.


13. 6. 2012 – středa
Cesta domů je dlouhá a únavná. Nejprve jsme potkávali spousty sobů a sem tam losa, pak přišla příšerná Kiruna. Na E4 (silnice, která vede skrz celé Švédsko) zatáčím brzy nad ránem. Pak se slunce vyškrábe ještě trochu výš a začíná regulérní hic! Celé auto kromě Radima, který si na výpravu za polární kruh vzal i kraťasy, se topí v potu.


Standa při návratu
V Linkopingu nakupujeme pravé norské dárky a potraviny na cestu. V oddělení masa marně hledáme „kněžmost“, spokojujeme se tedy s nějakým tím lososem na kopru, kaviárovou pastou a podobně. Protože chceme na konci cestu lehce oslavit, přibrzdíme na benzínce pro pivo. Michal je už ale duchem úplně jinde a pro 4 lidi nakoupí 3 piva.
V 19:30 nedočkavě postáváme ve frontě na trajekt, kterou sdílíme snad se všemi arabskými obyvateli Skandinávie. Tahle masa podivných individuí rozhodí i obsluhu přístaviště a tak nás (a s námi ještě asi 20 dalších aut) naviguje pozemní obsluha do útrob trajektu Sassnitz. Je mi to divné, ale zbytek výpravy tvrdí, že je: „to jenom jméno lodě!“ Po najetí do lodě nás ale mančaft lodě zase naviguje ven, že prý oni jedou do Sassnitz. Takže si prohlédneme parkoviště lodě a jedeme zase dolů. A pak jsme konečně na lodi do Rostocku.


Lahůdka

Únava se na nás podepíše a tak už asi 10 minut po zabrání místa na uličce spokojeně chrupkáme a nevnímáme ani araby, kteří kolem nás rabují a oslavují. Budíček je po šesté a jsme skoro doma. Tedy v Německu. Na první pumpě zastavujeme na snídani. Ochotná paní se ptá, jak chceme vajíčka, zda se šunkou, nebo se slaninou, nebo s houbami, či se sýrem. „Se vším“, odpovídáme bez zaváhání a s takovým nadšením, že nám to tam nasype.


Poslední poslové moře

Zbytek cesty je už v klidu – horko polevilo a tak do Jablonce přijedeme ve 13:00. Já se domů dostanu v 18:00 a je to za námi.

Krásný výlet!!!


The Very Best of Vesterály