neděle 19. listopadu 2017

Tady je krásně!

Tento rok byl seakajakářsky nepříliš vytížený. Hlavní akce totiž proběhly v režii našich potomků a s nimi jsou výlety sice krásné, ovšem dají se odpádlovat s prstem v nose. Proto jsme dali mozky (či jejich zbytky) dohromady a vymysleli zakončení sezóny. A nebylo náhodou, že jsme se rozhodli jet do Chorvatska. Ovšem kam přesně? Podmínky byly dvě:
  1. Pojedeme někam, kde jsme zatím nebyli.
  2. Tentokrát opravdu něco odpádlujeme.
Na cestu nás nakonec vyrazilo pět. Kromě Tří pardálů (Radim, Mára & já) nás doprovázela pozemní skupina Míra & Helenka. Poslední dva zmínění prožili báječný prosluněný týden v Trogiru, ale o jejich zážitcích zde psát nebudu.

Z výše zmíněných důvodů zůstala naše milovaná Vodice daleko za námi (no dobře, zas tak daleko ne) a lodě jsme spustili na vodu až ve Vinišći. S naloděním a tradičním pozdravem Neptunovi nám ještě pomohla pozemní skupina, kterou jsme měli opět spatřit až koncem týdne. Na nás už pak čekalo jen slunce, moře a téměř absolutní bezvětří.


Zátoka u Vinišće

Do Splitu je to, co by kamenem dohodil

Welcome drink

Moře toho dne vypadalo opravdu nebezpečně!

Po kraťounkém pivku na vodě jsme vypluli na volné moře a vzápětí si to namířili k ostrovu s báječně znějícím jménem Drvenik. Zde jsme k překvapení všech účastníků odolali svodům otevřené hospůdky. Ano, je to tak. Sportovní ambice tentokrát překonaly naši vrozenou lenost a afinitu k alkoholu. A od této chvíle bylo rozhodnuto (s výjimkou jediného drobného zaváhání): celý týden jsme pádlovali jako o život. Tedy skoro. 

Kolem neskutečně naduté jachty olbřímích rozměrů jsme to napálili k Šoltě. Ta má pro změnu název docela divnej a nepěkně znějící. A taky pozor. Na celém tomhle ostrově je v podstatě jedno jediné místo, kde se dá přespat. Ovšem jen v pozdním podzimu, mimo sezónu. Na druhou stranu, kdo by tyhle neskutečné vzdálenosti jezdil v Chorvatsku v létě?


Z téhle lodi nám na pozdravy nikdo neodpověděl,
náš návrh na výměnu zásob také zcela ignorovali.
Přitom se tam museli v alkoholu vyloženě topit.

A naše sekaná z Lídlu by jim určitě moc chutnala! 

Šolta.
Kajakářské peklo o délce skoro dvacet kiláků.

Marné hledání tábořiště.

My filutové jsme ovšem to nejkrásnější (a jediné) místo vhodné k přespání našli a velice rychle ho zabydleli. Kromě večeře jsme se i vykoupali (vzduch 25 °C, voda 21 °C). Dva intelektuálně poněkud slabší členové výpravy si ustlali na mole u vody, čehož celou noc, ošploucháváni slanými vlnami, které smývala ledová (ovšem sladká) rosa, pochopitelně hořce litovali. Jediný přítomný chytrák si lehl o kousek výš, na jehličí pod voňavé borovice. Na rozdíl od borců dole jsem spal - inu, jako když mě do vody hodí. 

Tábořiště. Mára se drží vlastní postele, tedy spíše Záhořova lože.

Tres Pardáles v akci.

Někteří z nás mají svaly jaksi taksi od přírody.
Jiní si je musí přičarovávat za pomocí optických triků.
Jo, jsi hrana Radímku. A mistr světa s pěti medailemi, my víme...

Dlabes dle utajené receptury našeho Velmistra - Standy Klokočníka!
Tímto zdravíme do Jablonce! Láťovky se nikdy nepřejí.

Večer se už tak klidné moře sklidnilo a přišel...

Úžasný západ slunce, který nám (s výhledem na východ) zprostředkovaly hory na pevnině.

Klidnou noc narušoval jen štěkot psů ve vzdálené vesnici. A neustálý pohyb rybářských lodí v zátoce. Co ksakru v té rybuprázdné vodě pořád hledají, to nám jasné není. Ovšem pak přišel neskutečný východ slunce. Nejprve se zbarvila obloha, načež se ze zátoky začala zničeho nic hrnout mlha. V první chvíli jsme mysleli, že městečko, na jehož kraji jsme chrupkali, hoří. Ale byla to opravdu mlha. A do ní vylezlo slunce. Zas jednou zážitek!


Východ - fáze I.
Obloha se nachystala a slunce se přikrčilo pod obzorem.

Východ - fáze II.
Z ostrova se vyvalila mlha. Kde se tam vzala, nikdo neví.

Východ - fáze III.
A je tady šampion dne. Slunce si počkalo na nejlepší okamžik a pak vykouklo.
To bylo na potlesk na otevřené scéně!

Po kratičké snídani (není čas, musíme pádlovat) zase na rozbouřené moře. A je to tu - slunce, sůl, moře, obloha a - není ani zima, ani horko. Ideál. V pohodě dojedeme na východní konec Šolty a uděláme přejezd na Brač. Je to fakt výkon, z ostrova na ostrov to je snad 300. Metrů...


Radim, nejlepší padlíř.
Vždy na špici!

Poslední maják na Šoltě a už je tu...

...první maják na Brači.

Na Brači nás překvapil krásný a obydlený maják. To musí být práce snů. Alespoň na chvíli. Jenom bych hodil do moře toho psa, co pobíhal po zahradě a štěkal jako pominutej. Kruci, sem se přece člověk stěhuje za klidem a tichem, ty čokle jeden!

Vzápětí jsme vjeli do nějaké rybářské farmy, či co. Ryby jsme sice neviděli, ovšem těch racků. Těch bylo. Pro mě, jako veřejně známého rackofoba, to byl příšerný úsek. Víme, jak je to na moři s racky, že milánkové? Nevíte? Aha, proto vám ten jejich srceryvný jek nevadí! No věc se má tak, že duše utopených námořníků se automaticky stěhují do těl racků. Proto ten příšerný nářek. Huh, já už se zase bojím.


Rackoviště

Byla to fakt síla!

Ujedeme pár mil a je tu další překvápko. Bunkry pro ponorky. Nebo možná pro válečné lodě, to podle toho, které webové stránce víc věříte. Každopádně ale velmi tajemné místo. Skoro jak z nějaké bondovky. Každou chvilku jsem čekal, že se vynoří ponorka a na její palubě bude pobíhat šílený věděc, plánující skázu světa v padesáti minutách.


Pojedem tam, nebo ne?
Pojedem!

A už vjíždíme do nitra Země.

Je to vážně velký.

Trochu to připomíná kostel, z půlky zatopenej mořem.
Hotová apokalýpsa.

S blížícím se večerem klesá naše odhodlání pádlovat a tak začínáme vyhlížet kemp. A máme kliku. Našli jsme nejkrásnější pláž. Úplně opuštěńá, za zády vysoké hory, prostě ideál. Dokonce si večer troufneme i na menší oheň.

Takhle vypadá jižní pobřeží Brače. Nádhera.

A zase do vody.

Na oblázcích, to se bude chrupkat.

Západ slunce, zrcadlící se v horách.
A přišlo další krásné ráno. Jestli včera bylo bezvětří, tak dneska je bezvětří na druhou. Na hladinu moře asi někdo nalil volej. Jinak to není možný. My máme namířeno na nejznámější chorvatskou pláž - Bol. 

Postelaussicht.

Nevím proč z takového místa vůbec odjíždět. Nu ale co.

Model typického seakajkáře a člena této výpravy.
Vlevo mozek, velikosti většího lískového ořechu.
Vpravo zkaměnělé srdce.

Před přídí máme Bol.

Ten výběžek do vody, to je ono.

"Nejkrásnější chorvatská pláž"

Co vám budu povídat. Nejkrásnější rozhodně není. Jsme rádi, že jsme si to odbyli takhle mimosezóně. Ale aby nás pěkně natáhli, na to jim pivo a kafe stačilo bohatě. K tomu reprodukovaná hudba a hnusné stánky - jedeme rychle pryč. 


Turisty, ty já žeru. I s těma jejich výletníma plavidlama.

No dobře, občas se do restaurace zajít musí.
Zvlášť tady, co taky jinýho tu dělat.

Všude v civilizovaném světě vám do kapučína udělají srdíčko, nebo tak něco.
Mě ovšem udělají zadel...
Čísník vcelku přesně odhadl, co si o tomhle místě myslím.

A v naprostém bezvětří otáčíme a technicky vzato, od téhle chvíle se vracíme domů. Na návrat ovšem nikdo nemyslí. Prostě prohlížíme moře, poněkud zadumané a ve shodě s ním si jedeme chvíli spolu, každý sám.


Nevím, jestli by hoši neměli sladit i barvu lodě.

Vjezd do ráje.



Tak se pomalu blížíme k místu, které si vysnil Radim. Už předchozího dne slintal na ceduli s nápisem Terasa Ciccio a pořád dokola opakoval: "Kluci, tady je to parádní. Hergot, tady by se sedělo. Kdyby tedy bylo otevřeno. A to kafe a pivko, co tam určitě maj', to jinde nekoupíte." Tak dlouho blouznil, až se mu jeho přání splnilo. Volal z moře směrem nahoru tak dlouho, až se poměrně líný a neochotný majitel rozhoupal k odpovědi, jako že je otevřeno. 

A Radim měl pravdu. Sedělo se tam náramě. Bašta byla výborná a vzhledem k tomu, že během odpoledne jsme na moři z terasy viděli asi 10 delfínů (zbylých patnáct pak z kajaků), tak výhled ještě lepší.  

Tak co? Mají otevřeno?

Mají!

Trochu se zvedl vítr a v těch vlnách se proháněla spousta delfínů.

Po svačině zase do fachy.

Na moře se nám nechtělo, ale museli jsme. A bylo to dobře. Kromě další várky delfínů a několika nepoužitelných kempovišť jsme viděli neskutečný západ slunce do moře, po kterém jsme si to v tu chvíli pádlovali. Tohle miluju!


Už se to chystá!

Odveze slunce ten rybář? 

Nebo Mára?

Nikdo.
Zase spadne do moře.

Tábořiště, ketré jsme nakonec vybrali nebylo úplně TOP, ale spát se tam dalo, jakož i oheň zapálit. Ráno jsme osušili věci a vydali se na dlouhou přeplavbu zpět na Šoltu. Po cestě jsme se zastavili u opuštěné restaurace (Ano Radime, sedělo a popíjelo by se i tady krásně!) a pak to hrnuli kolem vysokých skal a Ďáblovy prdele až jsme dojeli do městečka Maslinica. 

Krátká rekognoskace terénu - ano, spát budeme na protějším ostrůvku a popíjet budeme na nábřeží. A už vystupujeme z lodí, poněkud utaháni po té štrece, přeci jen byla to celá Šolta na jeden zátah. A západ slunce vychutnáváme sedíc v křeslech na promenádě Maslenice.

Na protější straně zátoky kuchaři z nějaké exkluzivní restaurace loví za pomoci smečky rybářů chobotnici a ještě mrskající ji hážou na talíř bějakému zbohatlíkovi. My baštíme stravu chudáků a sledujeme zapadající slunce. Takže se máme jako králové.


Znovu rockový úsek.
Totiž rackový.

Tihle dva pašáci se ale nějakejch ptačích duchů neleknou!

Ještě, že je tu mám sebou.

Tydlencty útesy na Šoltě, to fakt vejška.
Někde dóle pádluje Radim.
A ani není vidět, přitom je to velikán!

Poslední úsek a za rohem je civilizace!

Na nábřeží pod touhle restaurací lovili ti Man in White, neboli muži v bílém, chobotnice.

Poslední západ.

A zas do vody!
I když těsně.
A je tady poslední ráno. Poslední snídaně. Poslední všechno. Itinerář je pevný - na vodu nejpozději v deset. Tohle si Radim dost hlídá celý týden a tak s Márou ani nekecneme a jsme tam přesně načas. Na břehu jsme ještě během jídla stanovili kurz na 000°, ovšem se sílícím vánkem ze severovýchodu jsme na poslední chvíli vydali korekci na 003°.

Trefili jsme to přesně. Tedy - dojeli jsme, kam jsme chtěli. Ovšem pozemní část výpravy tam na nás nečekala. Chvíle dohadování a - ahá, oni jsou v Okrug Gornji. Tak tedy pádlujeme další tři kiláky na východ. Marně. Nejsou ani tam.

Zde sebekriticky doznávám jsme to vzdali. Obeplouvat Čiovo znovu zpět, nebo dokonce kolem dokola nehodláme. Zbaběle voláme Míru, aby si nás laskavě vyzvedl tam. kde jsme. A už nekompromisně vybalujeme věci z lodí.

Míra je ale skvělý, přijel asi za deset minut, přece jen to jde autem o něco rychleji než na kajaku, naložil nás a pozval na nejlepší baštu. V penziónu nám domluvil oběd - polévku a hlavně ryby s bramborama, čili jsme se zase poměli. 


Poslední ráno.
Radim, kterému se nechce domů, plánuje, kudy nás protáhne.
A vyšlo mu to.
On prostě tu stovku napádlovat musel, pochopte to!

(Ha, tohle je ale Mára a zrovna zase čistí svůj vařič. Ale to neva.Radim vypadá skoro stejně.)


Celá trasa - 127 km za 5 dní.

Co vám budu povídat. Bylo tam všude krásně, což jsme neopoměli konstatovat nikdy a čímž jsme poněkud znervózňovali Máru. Ale my si to klidně řekneme postopadesáté a za rok zas někam  vyrazíme. Tohkle podzimní Chorvatsko je totiž jedno z nejlepších.