středa 29. srpna 2012

Rund Tjörn - přepis lodního deníku

Po nějaké době se nám zase sešel Grónský klub na moři. A výlet to byl přenáramný. Jako hlavní cíl byl stanoven švédský ostrov Tjörn, jako cíl druhotný jeho obeplutí. Ovšem v to jsem příliš nedoufal. Jak jsem se mýlil!


Každá výprava musí mít nálepku!

15. 8. 2012 – středa

V 09:30 jsem Na Sadech vyzvedl ještě značně alkoholem vonícího a čerstvě ostříhaného Zdendu, aby mi pomohl naložit lodě. To jsme zvládli v pohodě a už v 10:45 jsme se vítězoslavně vřítili do Káčka, kde už byli vzorně nastoupení všichni účastníci výpravy. Do vozu později trefně pojmenovaného: „Lakomá Barka“ (tohle auto nemá ani autorádio, ani CD přehrávač – umí jen pouštět kolem dokola Fimfárum) se naskládali Brčko, Markéta a Zdenda, můj vůz „Šípy“ obsadily Evička a Markétka. V 11:14 jsme se vydali na cestu.

Zleva: Evička, Markétka, Brčko, Zdenda.
Mimo záběr: Markéta a já


Pumpa, která se jmenuje Pumpa je už naší povinnou zastávkou, zvlášť když máme na cestu objednané „miminko“, tedy bochník domácí sekané. A víte proč je domácí? Indián ji měl dvacet minut doma, chacha. No nic, Markétka se Indiánovi pochlubila novou lodí – modré Elaho od Neckyho, které dostalo jméno po blonďatém kajakáři Vavřinci Hradílkovi, který ovšem má tmavé vlasy. Naopak Danuška se pochlubila tím, že za tři dny jede do Chorvatska, kde prý je krásných 33 °C. Brr. Balíme a padáme dál.

Jenže v tu chvíli Zdenda rozšiřuje seznam věcí, které zapomněl doma o vestu. V rozvinuté kapitalistické společnosti to ale není vůbec žádný problém. Přibrzdíme u Hika, kde situaci zachraňuje krásná nová červená vesta. Počasí nám přálo a cesta ubíhala, jako když másla ukrajuje. Za Prahou jsme provedli kontrolu bdělosti Lakomé Barky. Neprošli, a tak sjeli a jali se nás jedoucí po dálnici, stíhat po okreskách. Docela jim to šlo, takže na hranicích jsme byli cobydup.

Na prvním odpočívadle v Německu, které se jmenuje „něco Heide“ jsme začali baštit miminko a řešit, co pak to znamená Heide, kromě toho, že to znamená „pohan“. No popravdě to řešily spíše Kásestry, ale debata to byla zajímavá. Absolutní nedostatek zábavy vyvolal při průjezdu Berlínem velký souboj obou vozidel ve slovní opisované kopané, při které se slova pouze vysvětlí, ale neřeknou, takže po chvíli si každá skupina může myslet úplně jiné slovo. Ovšem Lakomá Barka podváděla, až se hory zelenaly. Na slovo „tapír“ navázali ti podvodníčci slovem „Peru“. Takže jsme vyhlásili kontumační vítězství a zrušili rádiové spojení mezi oběma vozy.

Tou dobou jsme ale dojeli přímo u sjezdu z dálnice stojící kolonu vozidel. Spolehli jsme se na GPS, okamžitě sjeli z dálnice a mastili po prašných cestách. Nejprve jsme zahnuli vlevo, pak vpravo, na chvíli zajeli do křoví, abychom se vyhnuli sanitce, a pak jsme přes asi deset závor a zákazů vjezdu vjeli na dálniční pumpu a z ní šup na úplně prázdnou dálnici. Absence aut (která stála asi 10 km za námi) nás absolutně rozhodila. Rozvíjeli jsme teorie, že se kdesi před námi točí další díl seriálu Kobra 11 a my se s kajaky na střeše vřítíme přímo před kamery, nebo že spadneme do tajemné jámy, kvůli které je ta uzavírka. Proto jsme jeli pouhých 110 km/h, což se nelíbilo Lakomé Barce a tak začali odhazovat ze střechy různé předměty, jako šprajdy, pumpy a tak. Naštěstí nikdo nejel, tak si to mohli v klidu přebalit stojíce v rychlém pruhu.

Přesto všechno jsme nahnali čas a už v 21:00 jsme stáli ve frontě na trajekt. Lehce jsme popili a vjeli na palubu. No a někdy ve 23:00 jsme si na venkovní palubě rozbalili spacáky a pod hvězdami a čadícím komínem usnuli jak batolata.




Kompletní dámská část výpravy


16. 8. 2012 – čtvrtek (21,5 km – po přepočtu GPS 17,9km)
Budíček v 06:00 po posilňujícím a klidném spánku a v 07:00 už jsme ve Švédsku. Lakomá Barka se nám neustále ztrácí kdesi vzadu a tak u Mälmo zopakujeme slavný úhybný manévr. Ne, oni nespí. Po špatné silnici teď ale jedou obě auta. Po krátké exkurzi do mešity(!) se vracíme na dálnici a poněkolikáté předjíždíme rakouské auto, které si veze na přívěsu motorky. V McDonaldu si dáváme 6x ranní kávu. Evička se marně dožaduje piccola, ale tady pod čtvrt litru prostě nejdou. S chladným pohledem tedy Evička vylije ¾ svého kelímku prodavači k nohám a hrdě si nese svou malou kávu k nám.

Zatímco v Lakomé Barce jede tou dobou Fimfárum po stopadesátéosmé, v „Šípech“ paříme, zpíváme a tancujeme. Jedeme prostě všechno, od Gipsy Kings, přes Nahoru po schodišti dolů band, po Skočnou od Smetany v podání Poutníků. Ale to už přijíždíme do prosluněného Tjuvkilu, kde se rozhodneme hodit kajaky na vodu. I zde volím svůj proslavený vysoce efektivní přístup k balení – jedna cesta od auta k lodi = jedna přenesená věc. Jdu tedy asi 50x (koneckonců lékař mi doporučil, abych s ohledem na bolavá záda hodně chodil.) I přesto mám sbaleno stejně rychle jako zbytek výpravy a ve 13:12 vyplouváme. Což je – POZOR – skoro hodinu, před stanoveným termínem vyplutí. Zbožňuji skupinky se silnou vnitřní disciplínou.

Mizíme ve slunci směrem na N – NW. Jede se báječně! U majáku Backebädan si chvilku lovím ryby – vytáhnu velribu dlouhou asi 8 cm, bohužel tak nešťastně zaháknutou, že jí musím zabít. Pozdě večer jí Kásestry vyrobí krásnou alobalovou rakev a poté má rybka kremaci i s minutou ticha.

Nejošklivější vesnice na světě

Pak objíždíme Astol a pak i Klädesholmen – suverénně dvě nejhnusnější vesnice ve Švédsku. Obě zabírají skoro celý ostrov a je to asi milion navlas stejných bílých domků. Okolo 17:00 začínáme hledat tábořiště, což se nám do půlhodinky na ostrůvku Grimsholmen podaří. Toto tábořiště má jednu malinkou vadu – sdílíme je se skupinkou lidožravých ovcí. Později se ukáže, že úplně každé tábořiště má jednu malou vadu. Ale to nám nemůže kalit radost. 
Výhled z prvního tábora (no dobře, z kopce nad prvním táborem)
K večeři je již tradiční první pokrm – slavné Standovy Láťovky. Vzhledem k tomu, že se v tu chvíli Markéta vytasí se seznamem pokrmů, které nejí, a který začíná slovy: sýr Niva, maso, houby, je mi jí dost líto. Pro pořádek dodávám, že týmy na stravování mají trochu zamíchané složení – já vařím Brčkovi (což je známý jídlofob, kterému stačí dvě lžíce vody k večeři a oběd si raději ani nedává) a Markétě, které nic nevoní a nechutná. Druhá, poněkud šťastněji namíchaná skupinka, si debužíruje na úplně všem, co vytáhne z lodí.

Hemingway výpravy

Brčkova první (a poslední ryba)
Po večeři se tým Barka vytratí na ryby, zatímco Šípy, alias Funny Party Auto si vypaluje zobáky u ohně (viz též skvrna od rumu Bukvice v originálním ručně psaném deníku, či nápis: Vávra je skvělej. Tím je myšlen Vavřinec, tím Vávrou.)  Večírek se vskutku vydařil – Barka donesla Brčkem ulovenou rybu, čerstvě vykoupanou Markétu a lehce naštvaného Zdendu, který nic nechytil. To si kompenzuje tím, že do noci přikládá do ohně kameny a my ostatní řešíme španělskou gramatiku (věděli jste, že „pročpak“ se španělsky řekne: „porque-despues“?) V noci lehce zaprší, ale nic co by stálo za řeč. To jen tak pro pořádek, protože to Žandula hlásila v SMS předpovědi. Díky Žandulo za podporu!

Zdenda v praxi předvádí, jak se "sere na rosu"

17. 8. 2012 – pátek (19,5 km – po přepočtu GPS 17,6  km)
Budíček zase docela brzy, tedy v 07:30. Jdu se projít a na ryby. Chytím další mrňavou čudlu a najdu čepici značky Puma, s označením velikosti: Senior. Sláva, padne mi. Po smažených vejcích s Nivou (to aby nám Markéta moc neujedla) vyrážíme směr sever.



Co si to tam špitaj?
Bloudíme v krásném bludišťátku ostrovů a ostrůvků, sluníme se, občas vedeme řeči se Švédy, kteří tady chytají poslední bronz (Markéta odmítá kontakt se Švédy, kteří mají přední zuby, proč to nikdo neví) a občas máme dojem, že se za námi plížilo Dlouhé Bidlo. Fotíme historicky první skupinovou sekajakářskou fotku s pomocí samospouště, pak objedeme krásný majáček Olov a přistaneme u nejbližší skály. Což není až takový problém, na západní straně Tjörnu jsou JENOM skály. Držíme oběd a pak se někdo drbe na břiše, někdo jen tak povaluje a někdo pokouší štěstí a marně nahazuje do vody. Ryby neberou. Tak a jsme v ráji – slunce, skály, moře, kamarádi!


Lost in Sweden
Los cvokos


Příprava historické fotografie
Á voilá! První fotografie kajakářů pořízená samospouští!
Zleva: Evička, Markétka, Markéta, Zdenda, Brčko a já


Švédská žula nejvyšší kvality


A je tu další střih – průplav skrz vesnici Kyrkesund. Protože nám připomíná jisté město, vystavěné na vodě, ihned ji křtíme na Švedánky. Mola jsou úplně všude a samé lodě. Kam se člověk podívá, tam je loď. Někteří Švédi sedí u svých loděnic, popíjejí a pozorují cvrkot na vodě. Prostě poklidné páteční odpoledne, na sklonku léta. Míříme na ptačí rezervaci Kaurö a zase je to tady. Jízda proti větru a slunci, k tomu vůně moře a kolem mě kajaky. V tu chvíli si říkám, že až se mně zase někdy někdo zeptá, proč podstupuji dlouhé jízdy autem do cizích zemí, proč nocuju ve stanu a ne v hotelu, proč si dobrovolně máčím ruce a zbytek těla, proč klepu kosu a riskuju pád do ledové vody, tak mu odpovím, že právě pro dny, jako je tenhle.

Za Kyrkesundem
Konečně na volném moři

Vzdušné síly
Pak dojde na změnu plánů, ostrov Kaurö nakonec objíždíme po jeho závětrné straně. Jakmile se schováme za vítr, dostaneme roupy, a začneme sondovat, zda místní medůzy, kterých je všude kolem moře plné, jsou žahavé. Po následné medůzové přestřelce, která se rozpoutala mezi mnou a Markétou je jasno. Ano, místní medůzy pálí. Je to něco mezi kopřivou a laminátem.

Hůůů, Robinson není doma, ale je tu skvělý kemp.

Pak v bočním větru dojedeme k ostrovu Mollön, kde bez dlouhého hledání hnedle máme skvělé tábořiště. I když máme chuť ještě pádlovat, s ohledem na skvělé místo raději zakempujeme a pak se válíme po skalách, koupeme, vaříme kávičky a poté přepínáme na včerejší večerní program. Barka si dá odchod na lov ryb, Šípy zapalují na 30 zápalek + 1/4l benzínu + 1 plynovou bombu oheň a píší deník. Jenže to nás dlouho nebaví a tak se rozhodujeme, že bychom si ke kajakingu měli najít nějaký vhodný doplňkový sport. Volba jasně a logicky padá na nejdostupnější sport: shore-golf, tedy pobřežní golf. Namísto greenu máme sand&rock, jinak vše odpovídá klasice. Míček nahrazujeme plováčky do sítí, kterých je tady plno, hole taháme z kopice dříví přichystaného na oheň a už to valíme.

Ohledání přístavu
Špičková shore-golfistka předvádí vytříbenou techniku

Obálka publikace "Shore-golf není pro každého, aneb Vítej mezi elitou!"

Po několika cvičných(!) promáchnutích se dáváme do hry. Markétka slavně vítězí po svém neuvěřitelném druhém odpalu, kdy na 20m dává míček přímo do jamky, následovaná Evičkou. Poté startujeme druhé kolo, s odpalištěm u jezírka s lekníny. Jenže do hry vstupuje druhá skupina, která se bez výsledků vrací a nechápe vůbec nic. Notně zapíjené golfové úspěchy nás totiž teleportovaly na jinou planetu. U ohně se pak do noci vaří tuňák a ňoky (prostě jídla s ň) a i když i zde lahvinka putuje kol dokola, fishlessáci už nás prostě nedoženou.

Brčkův nejapný vzkaz Honzovi


18. 8. 2012 – sobota (přepočítaných 19,3 km)

Po ránu je ve stanu docela teplo.

Ostrý hoch
Ráno mě budí Zdendovo mokré triko pověšené na stěnu stanu, které mě v nepravidelných intervalech fackuje na tváře. Fouká silný vítr a leje jako z konve. Bojujeme s nepřízní počasí všemi silami a vydržíme se válet ve stanech až do 09:00. Pak lezeme jako šneci z ulity a koukáme s obavami na moře. Hřebeny, vítr a mračna. Snídáme vafle s rumem a chystáme se do akce, o které nikdo netuší, jak dopadne a hlavně kdo z nás ji přežije a kdo zanechá svůj relativně mladý život na zdejších skalách.

Jde do tuhého
Zdenda jede

Úzkým průplavem vjíždím na volné moře nejprve já. První vlna je toho dne také ta největší. Můj strach, zda si náhodou nenamočím šprajdu, která mě pak bude celý den studit na bolavá záda, je zapomenut ve chvíli, kdy vylévám vodu z rukávů a kapuce. Pak se otáčím na ostatní, kteří váhavě přešlapují z jedné nohy na druhou na skalách za mnou, a mávám, jako že je to paráda, lepší místo k vyplutí jsme si nemohli přát a hlavně ať už jedou. Koneckonců já v těch vlnách moc dlouho nevydržím, že? Trvá jim to asi půl hodiny. Seřadíme se v průplavu do hada a jako jedeme pěkně za sebou v pořadí: já – Evička – Markétka – Markéta – Zdenda a nakonec Brčko.

Bez ohledu na krysy - jedeme pořád dál!
Vyjedeme a ve chvíli, kdy čelo peletonu odpadá po větru (tedy v nejméně vhodný moment) se stane to, nač jsme napjatě čekali – Brčko padá do vody, chvíli marně eskimuje a pak už je tu pravá, nefalšovaná mořská KRYSÁÁÁÁ!

Začne záchranná akce – Evička & Markétka & Zdenda jsou vyexpedováni do závětří blízkého ostrůvku a Markéta ABSOLUTNĚ BEZCHYBNĚ zachraňuje Brčka. Já kontroluju situaci a lovím volně plovoucí předměty, jako jsou pantofle, jablka a láhve rumu. Během tří minut je Brčko v lodi a oba s Markétou svými pumpami rychle vyprazdňují jeho loď. Pak se připojíme ke zbytku skupiny a popojíždíme do naprostého bezpečí, mezi ostrovy Lyr a Smögholmarna.

Brčko se tady převléká ze svých kompletně – pozor! suchých šatů do šatů ještě sušších a vede plno řečí, což je evidentně těžký šok, který konejšíme čerstvě otevřeným portským na oslavu přežití. Kousek popojedeme a velký zážitek je překonán ještě větším. Vmícháváme se do trasy jachtařského závodu okolo Tjörnu. Jede to prý přes 500 plachetnic a pohled je to nezapomenutelný. V životě jsem něco takového neviděl. A nejsme sami, kdo je z toho nadšen. Závodní trasu lemují motoráčky, veslice i diváci na břehu. K tomu všemu ještě zahlédneme tuleně!

Když začaly deště.
U severního břehu Tjörnu poobědváme, nachytáme mraky ryb (jako pokaždé, když smočíme háček) a naše cesta se stáčí směrem k východu. Mně osobně po cestě trochu hrabe, což oceňují zejména obě Elohy, ale jde to. Lehce začíná pršet a v tu chvíli vjíždíme mezi Tjörn a ostrov Mjörn. Průplav se náhle zužuje. Pak se zúží ještě víc a nakonec po 15cm vody podjíždíme můstek, který tvoří sedmišprušlový hliníkový žebřík, položený z jednoho ostrova na druhý. V tu chvíli už leje jako z konve a Brčko, aby zachoval zdání suchosti (on je totiž pořád suchý), spěchá, aby se ukryl pod dalším mostem, když tenhle je nepoužitelný.

Náš suchárek

Vynechává ovšem ještě jeden a doháníme ho až u mostu posledního, kde na něj útočí hejna hodně ostrých krabů. Markétce dokonce málem prokousnou pádlo, když se je snaží odhrnout z cesty. Pak se příšerně ochladí voda (což ovšem registruje jen jediný senzibil výpravy, autor těchto řádků) a vzhledem k tomu, že se ochlazuje i vzduch, hledáme kempoviště.

Markéta se řítí do sucha a tepla
Ostrov Bok nám nevímproč nevyhovuje (takže nemohu napsat, že jsme spali „na Boku“) a tak se v dešti drápeme ke starému větrnému mlýnu na ostrově Askerön, do kterého se Evička nekompromisně vláme, když šutrem přerazí dva visací zámky a pak ještě přetrhne holýma rukama ocelové lanko, které drželo celou konstrukci stavby pohromadě. Mlýn prolezeme skrz naskrz a chvíli marně hledáme kešku ukrytou někde nad/pod mlýnem. Déšť opět zesiluje, přejedeme tedy zpět na Tjörn a pod větvemi stromů stavíme stany a napínáme plachtu.
Inteligence nám byla  na cestách tím nejlepším průvodcem 
Pak sbíráme houby, vaříme rizoto (ovšem díky Markétě bez hub), hrajeme neuvěřitelně neúspěšnou hru na pohádky a zde moje zápisky končí poznámkou: „Dneska nemám sílu psát!“ NA druhý den ještě dodatečně připojuji, že asi až do půlnoci dával Zdenda mně a Markétě matematické úlohy o dvou sedlácích a třech plodinách. A pak dojde opět na naši milou španělštinu, ovšem překladu věty „Coma estás es María“ se už raději neúčastním a jdu na kutě.


19. 8. 2012 – neděle (24,2 přepočítaných km)
Budíček už v 07:09!!! To je rekord všech mých plaveb. K snídani buchty a chleba s něčím a v 09:59 je na vodě tentokrát zcela nečekaně jako úplně první Zdenda. Vjíždíme do šedého a vlhkého dne, krajina kolem nic extra – na východě chemická továrna, na jih od nás vysokánský most. Náladu nám to nijak nebere a začíná den hlášek. Je to teplé, je to vlhké. Co je to? Grónský klub ve Švédsku. Všichni totiž dřepíme v mokrých věcech v zapařených kokpitech.

Pálí? Nepálí? Pálí!!!

No, úplně všichni ne – Brčko je jako vždy úplně suchoučký. Jak vidno ze zápisu předchozího dne, ztratil schopnost vnímat vlhkost ve chvíli, kdy hlásil, že je v suchu a plaval při tom kolem své lodě. Dalších hlášek bylo nepočítaně, raději je ovšem vynechávám a tak sledujme naši cestu ve chvíli, kdy se pod tím vysokým mostem stáčíme k jihu. Míjíme prapodivná místa, která se podle nás jmenují Migrény (Myggenäs), Stando rum (Strandnorum) a v Hovniskách (Höviksnäs) obsazujeme přístav. Odhazujeme zde odpadky, doplňujeme zásoby vody a na závěr hážeme do vody správce přístavu.

Když už nešly lovit, daly se alespoň hledat.

Pak se krajina promění – trochu se otevře a začne takové to „správné Švédsko“. Spoza mraků vykukuje slunce a my míjíme chatky na březích lemovaných skálami a kameny. Vítr fouká proti nám (jak taky jinak, že?), ale nevadí to vůbec nikomu. Sypeme na jih, jako o závod. Před přejezdem velkého zálivu u Vallhamnu, ve které kotví polovina ohromného tankeru, si Evička čistě ze cvičných důvodů plní kokpit do poloviny vodou a už vyjíždíme proti stále sílícímu větru.

V Hovnisku. 
Óbr velepřejezd

A proč by mi jako mělo hrabat?
Moře už je jenom naše.

Jde nám to jako po másle a za chvilku už zastavujeme v krásné malé zátočině, kde je čas na kávu, nějaké to opalování a sbírání sil na další cestu. Vyjíždíme v 16:30. Moře se postupně úplně vylidnilo, všichni odjeli s koncem víkendu domů, a tak k ostrůvku Kärrsön jedeme úplně sami. Je na něm ideální místo k táboření – krytá zátoka, palouček a ohniště. Nejprve pár marných pokusů o rybaření, Zdenda v tu chvíli začíná být poněkud hysterický, že vezl prut úplně zbytečně, že se na to vykašle a že ryby jsou potvory nevděčný.

Poslední tábořiště "U sobího trusu"
Abychom ho zklidnili, vyrážíme na keškovýpravu k nedalekému mlýnu na vrcholu kopce. Tentokrát jsme úspěšní, v kešce nalézáme symbol této výpravy – golfový míček. Pak uděláme asi 2000 fotek, protože výhled odsud je neskutečný. Zapadající slunce barví moře a všechny ostrůvky kolem nás do zlatova a také podléháme lehké eufórii z toho, že jsme objeli Tjörn. Leč není všem dnům konec a ještě tam nejsme!

Velká zátoka a malá Markéta

Pohoda ve skupině je věcí rozdělení úloh.
Na skále...
... nám bylo nejlíp!


Po návratu do tábora vaříme prašivky, které jsme na cestě našli, Evička chystá vynikající tortily (kromě chutě čehokoli s mořskou vodou, miluju taky něco v něčem, takže skvělá pochoutka) a já chystám pro naši nejedlíkovsko-vybíravou skupinku uzené s brkaší.
Cenu za největší výdrž získal navždy Zdenda.
A opět se dostavuje kouzlo – do tábora náhle vbíhá nastřelený Zdenda a na prutu se mu klimbá nádherná rybka. Poté, co mu ji odstrojíme, zabijeme a vykucháme, se vítězoslavně vrací s další! Takže přání všech je splněno. Pečeme je na citrónech a je to pochutina nebeská.

Krasavice s potomkem.
Od mlýna byl výhled za všechny prachy.
A k tomu Markéta našla švédskou pětikorunu!
Všichni se podepisují na nalezený golfový míček – ovšem Markétě připomínám, že vlastně není členkou klubu (škudlilka, nedala si přihlášku). Namísto toho, aby se omluvila, žádá další líh, aby se mohla vymazat. Marně jí připomínám, že předchozího dne se vymazala dost a dost.

Ehm.

A deníkové zápisy togho večera se opět stávají poněkud méně čitelnými. Cituji: Celou cestu nás sleduje úchylný Fin, který se jmenuje Všichni-ví-jak a má bílý Tahe kajak. „A vy kušte, vy šílená.“ Anóbrž zajisté. „Kýto rarach vás sem prsknul.“ Prapodivnou směs filmových hlášek uzavírá Zdenda pragmatickým: „Ser na rosu!“ Což vzápětí dělám, vytahuji spacák ze stanu a spím pod hvězdami, do rána ovšem kompletně promočen.
Rocková kapela GéKá

20. 8. 2012 – pondělí (11,1 přepočtených km)
Noc jsme trávili všelijak – Kásestry ani nenafoukly karimatku (spaly na mechu), Markéta si sice postavila svojí rakev, ale nakonec chrupkala na skalách u moře. Zdenda marně vyhlížel padající hvězdy a Brčko? Ten spal jediný ve stanu. V suchu.

Pohodička v tričku.

Vstáváme v 07:00 a máme jediný úkol, vypadnout relativně rychle, abychom stihli dojet k autu a pak na večerní trajekt. Po vynikajících vaflích (opět s rumem) je vydán denní rozkaz: vyplouváme v 09:00! A co se řeklo, to se taky udělalo, v 09:07 už zase jsou všichni na vodě. Jenže od západu se obloha velmi rychle začíná zatahovat. Mračna jsou prapodivná, v jednom místě například nápadně připomínají lívanečník. Hřmí a oblohu křižují blesky.

A už se to žene!
Proto je vydán rozkaz č. 2: neprodleně nasadit nepromokavé bundy! To se povede vcelku rychle, ale pršet nezačíná ihned po splnění rozkazu, ale asi až za 3,5 minuty. Tento krátký čas využívá Evička a nadává, že si bundu oblékla zbytečně a že teď bude smrdět. Její poslední nářky utne příval vody, to když na nás zeshora někdo otočí kýbl s vodou.

Hlavní je, neoblékat se zbytečně brzy!
V přívalovém dešti míjíme západní konec ostrova Kärrsön. Markéta v tu chvíli zalehne do pádla a jede vedle mě jako o život, s očima zabodnutýma do šprajdy. Když se jí po chvíli ptám, zda to prudké krátké světlo byl blesk, odpoví, že NIC NEVIDĚLA a pádluje dál.

Triena - loď pro ostré expedičníky!
Urychleně projíždíme poslední otevřenou vodu a z dálky nás sleduje tuleň, který z bouřky evidentně strach nemá. Když ho mine celá skupina, pověsí se za Evičku a Markétku (líbí se mu jejich červené a smradlavé bundy, asi) a dělá na ně psí kusy.
Stejně rychle, jako se zatáhlo, se i vyčasí. Máme před sebou poslední kilometr, relaxujeme po přestálém nebezpečí a nechce se nám domů.
Na balení do aut nám ještě chvilenku prší (to abychom se s tím neflákali), pak ale vyjde slunce a z domova začínají chodit poplašné zprávy, že se do Evropy valí vlna veder. My se plácáme navzájem po ramenou a radujeme se – vždyť jsme to dokázali.
Ve 12:30 vyrážíme na cestu. Stále se otepluje. V Malmö je 32 °C. U trajektu zastavujeme v 16:00, na lodi se pak věnujeme obvyklým legráckám – jídlo v restauraci, nákupy, koukání do moře a plkání nesmyslů, jako třeba, že bychom měli za rok zase někam vyrazit. Ve 23:00 přistáváme v Sassnitz.
Poslední západ slunce - z trajektu

21. 8. 2012 – úterý
Na dálnici už žádná zábava, kromě vtípků, které nám chystá GPSka a únava. Teprve nad ránem, v Mníšku pod Brdy lehká změna. Vjíždíme do silné bouřky (zase), která nám vydrží až k Budějcům, kde jsme v 07:19.

OBEPLULI JSME TJÖRN!!!

Pro pořádek - jeli jsme od jihu, po směru hodinových ručiček.