Dílna

Je zima a tak se - jako každý rok - uchylujeme do dílny. V našem případě spíš do garáže. Momentálně tam dokončujeme přípravek zvaný cinkovačka. Pracuje pěkně, ale necinká. Kdo by nevěděl na co je to dobré, dělají se s tím rohové spoje krabiček, zásuvek a tak podobně.

A abychom trochu využili čas, udělali jsme s Lukášem jeho první nůž. On už je totiž dospělej a potřebuje něco na boj s chobotnicema jinou havětí. (Pokud jste to nepoznali, chobotnice je to modré zamotané klubko na první fotce.)

Nůž pro boj s chobotnicema

Ručka je z odřezků teaku z Ducha - pro neznalé to byla historická plachetnice, kterou náš táta zachraňoval, či spíše reinkarnoval. Pak je tam březová kůra, co jsme s Lukym naloupali na shnilém kmeni u Vltavy a skoro neviditelný červeno-hnědý proužek z vlaječky co jsme věšeli na konce lodí na autě. Měl být krásně červený, ale jaksitaksi se to nevyvedlo.

Detail ručky

Čepel je z pilového listu od nás z práce a kromě toho, že nemá špičku, nemá (zatím) ani ostří. Má tedy vlastně "tupí".

Vypadá nebezpečně, co?

Ale je to prcek. Sotva 13 cm.

Lukymu se jeho nový nástroj dost líbí, ještě musím stihnout udělat futrál, než Lukáš nožík v lese ztratí.

Užjeto Ušito

Kdo zná japonské dějiny tak dobře, jako já, ten jistě zná obávaného mýtického samuraje, který se jmenuje Užjeto Ušito!!! Ano, dnes dorazil i k nám. Sláva mu - sláva, sláva, sláva.

Takhle to vypadalo před obědem.
Podélný šev byl hotov jen na zádi.

V sobotu dopoledne jsem v 11:00 začal a s pauzou na oběd jsem byl před pátou hotov. Šití se zajímavě vyvíjí - když člověk šije podélné dlouhé švy na palubě, říká si: "To je ale facha!" Pak přijde na řadu první kolečko kolem kokpitu a v tu ránu je vám jasné, že: "Teprve tohle je dřina!" Načež se založí látka u kokpitu nadvakrát a šije se místy i přes čtyři vrstvy. A to už nemáte na nějaké poznámky a hodnocení vůbec sílu!

Chachá! Mám to.

Odměna je ale blízko a je sladká! Naposledy propíchnete ten tlustej hadr, zauzlujete špagát, naposledy střihnete a v tu chvíli se zpoza rohu vynoří náš známý japončík Ušito. Chvilka radosti, pak sbalit fidlátka, loď nafotit a člověk začíná přemýšlet, co postaví příště.

KKK - Krásný Kruhový Kokpit.

Na přídi a zádi je látka trochu krabatá.
Moc malá loď a moc velký úhel přídě.
Ale mně se to líbí!

Loď je nyní  připravena na nátěr a natažení ještě dvou řad palubních šňůr. To  znamená, že se ještě musím poohlédnout po šprajdě a seasacku. Ale to už nic není. Mám opravdu
radost.

Radost má i Pavla.

Co dělají eskimáci, když přijde jaro?

Kokpit na masiku.
Pohled pro znalce!

To je jasné! Potahují lodě na novou sezónu. A tak i my vytáhli před nedávnem dokončenou kostru Lukášovy lodě na denní světlo. Nejprve jsme si kostru naposledy prohlédli, je to fakt pěkné podívání!

Pak velikost kostry naposledy překontroloval budoucí majitel lodě a spokojeně kývnul, jako že: "Ano chlapci. Můžete pokračovat. Potáhněte mi to!"

Tester a budoucí majitel v jednom.

Z iglů jsme tedy briskně vytáhli vysušené tulení kůže a začali je rozměřovat. I tuto operaci ovládl Lukáš, který dokázal být současně na obou koncích rozbaleného plátna. Jak to dělá, netuším.

Lukáš hlídá, abychom ho neošidili

Nato jsme loď otočili dnem vzhůru, na koncích plátna ušili takové malé kapsičky a plátno jsme na kostru navlékli. A už se napíná! Teď je pěkně předepjaté ve směru podélném. Ale to není zdaleka všechno.

Podélně předepjaté plátno

Musíme ho ještě napnout příčně. I na to mají eskimáci fígl. Dospodu pod palubu se našijí očka, a těmi se protáhne špagát stylem "cik-cak". No a když ho umíte šikovně napnout (což my tedy umíme!), máte za chvilku dno lodě jako buben!

Sviť měsíčku sviť, ať mi šije nit!

A to nám pro dnešek stačilo. Za hoďku a půl jsme měli vypité jedno pivo, jednu šťávu a napnuté dno lodě. Příště začneme palubu zavírat a nakonec přišijeme kokpit. To bychom mohli do léta fakt stihnout!

Dneska je hotovo.

Hody, hody, doprovody

Velikonoce jsou svátky jara - to určitě! Protože letos vyšly na rozhraní měsíců "...za kamna vlezem" a "...ještě tam budem", využili jsme nepříznivé meteorologické situace a vlezli do dílny. Až z dalekého Severu dorazil nastřelený Standa Klokočník, vychrlil na nás s Honzou, že potřebuje loď pro Amálku a že má jen dva dny času.

Kachní líheň - osvědčená značka!

No co už s ním? Ani občasné pokusy vystrčit ho na mráz, aby vystydl a zpomalil, nepomohly, a tak jsme zastrčili mou a Markýzovu rozdělanou loď do kouta, vzali nože, pily a sekery a dali se do díla. A práce nám šla od ruky pěkně. Posuďte sami.

Tohle bude za pár hodin vypadat jako kajak.

Rozumní lidé se řídí příslovím, které mi vtloukal táta do hlavy celé mládí. Vtloukal mi ho tak důkladně, že jsem ho (stejně jako spoustu jiných věcí) zapomněl, ale v kostce jde o to, že je potřeba nejprve pracovat hrotem tužky. To v praxi vypadá tak, že si člověk zalezlý v dílně, přemýšlí a nic nedělá. Tuhle fázi výrobního procesu mám moc rád. Po dlouhých hodinách přemýšlení z nás vypadl následující jízdní řád. Bylo jasné, že sebou musíme hodit. A protože co je psáno, to je dáno, harmonogramem jsme se řídili.

Bez plánu ani ránu.

Velký Pátek (2h)

V pátek byla klíčová hodina, kdy Standa dorazí. To se povedlo už po páté hodině, a tak jsme začali stavět v 18:30. Kuchli jsme bočnice a naklížili na ně náběhy přídě a zádě. Odškrtli jsme první řádku v seznamu a šli namočit žebra. Hm. Co teď? Byli jsme nějak moc rychlí. Proto jsme vytáhli formu na lem kokpitu a stočili (zatím bez lepení) dubové latě. Po dvou hodinách bylo hotovo a šup na kutě.

Jestli to ufíkneš blbě,
bude mít Amálka krátkou loď!
(Honza dozoruje Standu)

Bílá sobota (7,5h)

V sobotu jsme (jsem) nemohli dospat. Což znamená, že jsme v dílně oxidovali už v osm ráno. Nejdřív jsme zalepili první vrstvu předtočeného lemu kokpitu. A pak to šlo ráz na ráz - rozepřeli jsme bočnice. Standa chtěl loď 3,8 m dlouhou a 48 cm širokou. Máme tak teď k dispozici dětské lodě v plus mínus půlmetrových rozestupech: Markýz 2,8m, naše loď 3,2m a Standa 3,8.Do oběda jsme ještě položili palubníky a pak jsme se odrovnali v blízkém restauračním zařízení výbornou baštou.

Takhle to sem přichytím a pak...
Stana učí Honzu, jak se dělá kajak.

Zkoušce lodě se v tomhle stadiu nevyhne nikdo! 

Po obědě následoval pomalý rozjezd. Šedý vlk Akéla měl pravdu, když varoval Mauglího: "Nikdy nevycházej s plným břichem na lov!" Naštěstí jsme nezemřeli jako Šér Chán. S vypětím všech sil, jsme položili  kýl. (Hele, ono se to rýmuje!)

Když je venku hnusně a sněží,
máme slunce v dílně!

V 16:00 došlo na nejhorší - ohýbání žeber. První dvě nám praskla, takže nás dostala do správného stavu pokory a zoufalství a zbytek šel jako po drátku. Za půl hodiny bylo hotovo. Ještě jsme na lem kokpitu nalepili druhou vrstvu a zmizeli z dílny, jako pára z napařovačky. 

Jen večerní posezení se moc nepovedlo - Pavla je nachcípaná, já byl polomrtvej, takže jediný kdo se doma postaral Standovi o zábavu byl Lukáš. Ten vydržel hrát nějaké svoje divadýlko až do devíti do večera. Pak jsme to raději vzdali.

Boží Hod Velikonoční (5,5h)

Ráno jsme se, rozhozeni změnou času, sjížděli asi hodinu. První akcí byl zase lem kokpitu, na který jsme nalepili lemovací lištu, která drží šprajdu. S tím, že během stavby lodě stihneme i kokpit jsme původně nepočítali a tak jsme byli příjemně překvapeni. 

Lepič a brusič - to jsou moje funkce.

Včera schystaná žebra jsme během půl hodinky usadili na místo a pak jsme docela dlouho usazovali outorové latě (chines). Ukazuje se, že nejvíc musíme zapracovat ještě na tom, aby průběh žeber byl mnohem víc plynulý. Takhle jsme museli na několika místech mezi outor a žebro vložit podložky.

Oběd byl zajímavý - většina hospod měla zavřeno, takže jsme při hledání místa, kde bychom se najedli, sjezdili celé Budějovice. Standa to měl alespoň s turistikou prohlídkou mnoha pamětihodností. Tím se nám pauzička natáhla na dvě hodiny, ale bylo nám jasné, že náš plán vyjde.

A taky že jo! Po obědě jsme položili podélné palubníky, nadělali otvory pro provazy, které vedou po palubě, kostru poprvé natřeli a juchů - po 15 hodinách v dílně jsme vytáhli na světlo Boží novou kostru kajaku! Myslím, že jsme ustavili pěkný český rekord, ale upřímně - znova do rychlostní stavby kajaku hned tak nepůjdu. Byl to fičák!

A je to!

Večer jsme popili, dorazil i Radek s Magdou a Kájou. Při tom jsme naplánovali jarní cestu na moře a někdy po půlnoci jsem s úlevou, že je to za námi vlezl do postele.

Jó, my to fakt dali!

Velikonoční pondělí

V pondělí se otočili role - zatímco v předchozích dnech jsem nemohl z nervozity, zda to stihneme, dospat já, teď to byl Standa, kdo začal šramotit po domě krátce po sedmé. No, nedá se nic dělat - spěchá domu. Odfrčeli jsme do dílny, kde jsme loď omotali fólií, aby přežila cestu domů, pak jsem Standu poplácal po zádech a poslal pryč. Zbývá to už jen potáhnout, ale to zase jindy.

"Seber si ten krám a vypadni! Už nám to tu v dílně smrdí nějak dlouho!"
...a on to popadl a vypadl.

Kluci díky, bylo to fajn!
A Pavle děkuju za trpělivost, jakou s námi máš!

Hotová, kostřička je hotová!

Máme hotovo!!! Po 45 hodinkách práce (a to v tom máme zahrnuté i práce na přípravcích na ohýbání masiku) jsme dneska v 15:53 slavnostně položili poslední podélný palubník (přední pravobok) a ukončení prací na kostře jsme oslavili zákuskem. Mým nejoblíbenějším - čokoládovou tatrankou. Koneckonců nic jiného po ruce nebylo.

Radost v dílně zavládla veliká, teď zbývá kostru potáhnout a natřít. Plus ještě mám nějaké resty na lemu kokpitu. Takže to vypadá, že Lukáš na nové lodi vyrazí vstříc dobrodružstvím už v létě.

Autorský kolektiv Honza & Vítek se svým dílem.
(lem kokpitu má Honza kolem krku)

Konec je na dohled

Včera jsme s Honzou jeli k tátovi nechat nahoblovat polotovary na žebra pro Markýze. Když jsme je měli hotové (tati díky!!!), odvezli jsme je do dílny. Byl sice už večer a já byl po docela dlouhé noci, nedalo nám to a zkusili jsme, zda náš nový postup ohýbání žeber funguje.

Postupně jsme je uvolnili, zakrátili na správnou velikost a usadili do lodě. Takže - FUNGUJE TO!!! Jak se ale později ukázalo, chce to si s jejich tvarem opravdu pohrát. Hned po žebrech následuje položení "chines" - to jsou takové ty podélné nosníky, které tvoří zlomy dna do boků. Někdy se jim říká outory, pokud se nepletu.

To je krása panečku!

Ty jsme tedy hned hodili na loď a jejda! Některá žebra byla moc nízká a tak jsme museli na několika místech podkládat. Ale to se prostě stává. Páteční večer končil přesto optimisticky. Loď už vypadala skoro jako hotová.

A protože jsem nevěděl, jak chines zakončím - potíž je v tom, že u téhle krátké lodě se na koncích těžko ohýbají dovnitř do trupu - nedalo mi to a dneska odpoledne jsem do dílny na chvilku zaskočil. Když se daří, tak se daří! Svázal jsem je na koncích k sobě a pak jsem ještě překolíkoval některá žebra.

Pohled odzadu

Protože loď stavím s Honzou, odolal jsem pokušení to dorazit. Zbývají jen tři operace:

1. uložit podélníky na palubu
2. navrtat bočnice, aby se po dokončení trupu jimi daly protáhnout provázky, co vedou po palubě
3. lehce poupravit tvar masiku a palubníku za zády kajakáře, aby na nich pěkně seděl límec kokpitu

To jsou krátké akce a tak s nimi a hlavně se slavnostním dokončením kostry trupu počkám na Honzu! 

Elegance sama.

A co dodat na závěr? Lukášovi se loď moc líbí!

Táto, kde je pádlo?

Dopařeno jest!

Vypadá to, že jsme z nejhoršího venku! Vyhráno není, ale máme našlápnuto k dosažení velkolepého úspěchu. Dneska jsme nejprve vylepšili napařovačku. To znamená, že jsme jí mnohem důkladněji zaizolovali.

První operací dne bylo skružení lemu Lukášova kulatého kokpitu. Přitom jsem Honzovi amputoval jeden, nebo dva prsty, ale když se kácí les, lítají třísky a když se dělá eskimácká loď, lítají prsty.

Vytuněná napařovačka

Mezitím si kokpit nachystal i Markýz - ovšem je to srab. Takže Markýz na rozdíl ode mne, si nejprve ohybá všechny vrstvy a slepí je později. To já už mám slepeno. Ale zase na druhou stranu, neměl s tím tolik nervů a výsledek asi bude lepší. Poučení pro příště.

Lukášův sluníčkový kokpit!

Pak přišla na řadu žebra. Minule jsme postupovali tak, že jsme polotovar na lodi ohnuli, pak jsme ho zkrátili, seřízli konce a pak nacpali do bočnic. Potíž byla v tom, že než jsme měli žebro zkrácené, už vystydlo a při pokusu o jeho nacpání do správné pozice prasklo.

To jsme dneska obešli. Takže jsme žebra ohnuli zvenku kolem lodi a kýlu a zajistili svěrkami. Teď je necháme vystydnout a v pátek je napasujeme na místo. Myslím, že to půjde dobře. Takže jakmile jsme přistoupili na tento postup, téměř skončilo lámání žeber a nadávání.

Tak už to vypadá fakt nadějně!

Shrnuto a podtrženo - zlepšili jsme se v tomhle:

1. Máme tenčí žebra. Dříve měla průřez 5 x 20mm, teď 4 x 20mm. A pro Markýze, který má ještě menší loď budeme dělat ještě slabší 3 x 20mm.
2. Žebra jsme namáhali jen jednou, za tepla a mnohem opatrněji. Ukázalo se, že je třeba je na ohyb tak trochu připravit.
3. Měli jsme víc páry. Lépe zaizolovaná napařovačka znamená menší tepelné ztráty.
4. Nálada v dílně byla mnohem lepší. A to jsme ani nepili!!!

Téměř nekajakářský příspěvek

Tenhle článek není o kajaku, ale s kajakem souvisí, jak brzy poznáte! Totiž vloni na Vesterálách (čtěte lodní deník zde) jsme se poznali s Bentem. A když jsme v chladném večeru seděli nad vodou na verandě v Skipnesu, vytáhl odkudsi dřevěnej hrneček.

Barev na obrázcích si moc nevšímejte, nějak mi uteklo nastavení.
Je spíš dožluta, jako na druhém snímku, než růžová!

Hrneček byl krásně vošuntělej a zespodu byl vyrytý letopočet. Jestli mně paměť neklame, tak 1986. Plus mínus. Okamžitě jsme se Standou zpozorněli a vyzvídali o co jde. Je to tradičná sámská (nepřesně laponská) nádoba z břízy zvaná KUKSA. Ale ne jen tak z ledajaké břízy. Ty správné kuksy se dělají z tzv. nádorů.

Nádory zřejmě vznikají tak, že když něco strom poškodí, on se brání a snaží se "zavalit" bolavé místo masou. Tak tam začnou růst spousty větviček a udělá se taková černá boule. No a tohle místo tolik nepraská a mělo by prostě víc vydržet.

S tímhle jsme z Vesterál odjeli a po návratu jsem po kuksách pátral na netu. Jenže buď nejsou tradiční (jsou strojně obrobené z rovně rostlého dřeva), nebo jsou pekelně drahé. Tak jsem celou věc odložil. Až zimě na No Frostu*** - jeden večer se Standa vytasil s pilkou a že kousek za táborem viděl stromy prořezané pod elektrickým vedením a že je tam spousta nádorů!

Okamžitě jsem se s ním vydal na trestnou výpravu a nějaké nádory jsme našli. Pak jsme trávili večery ohlodáváním špalků dřeva nožem. Ihned jsme založili Ku-Kuksa-Klan a zvlášť Standa celé věci dost propadl. Polotovary jsme domů vezli v igelitu, aby neuschly než je vydlabeme.

Po návratu domů jsme dlabali a dlabali a pak brousili a brousili a vida - kuksa je na světě! Bezva zábava!

PS: Byly dotazy ohledně provedení. Zde je odpověď:

Použité nářadí: dláto, šmirgl, nůž, pila, kouskama je to objetý na brusce.
Povrchová úprava: před finálním broušením vařeno ve slané vodě (tip odkudsi z hlubin internetu) a pak napouštěno vyjetým olivovým olejem, co nám zbyl po nakládaném hermelínu. Smrdí to úžasně a slaná chuť s olejem bude do čaje asi bezchybná :-)

Pařeniště

Tak jsme dopadli jsme jak ty sedláci u Chlumce. Laťky, ze kterých jsme chtěli ohýbat žebra praskaly, takže máme úspěšnost 30%. Ze dvaceti polotovarů jsme nakonec horko těžko udělali šest žeber.

Ale vypadá to nakonec pěkně!

Teorií, proč to nešlo je mnoho:

1. Špatné dřevo: tohle je evidentní, některé latě jsou hodně, ale hodně našikmo nařezané. 
2. Žebra jsou moc tlustá: zítra zkusíme několik latí z profilu 20 x 5 změnit na 20 x 4. Uvidíme. Je možné, že vzhledem k tomu, že je loď menší a poloměry ohybů taky, namáháme latě mnohem víc, než v případě velkých lodí.
3. Málo paříme: občas máme pocit, že žebra taháme z napařovačky studená. Ale proč? Málo izolace, nebo zbytečně dlouhá roura?
4. A nakonec několik teorií doplňkových: neumíme to, jsme lemplové, chce to pomalejší ohýbání, všechny špatné věci se sešly pěkně najednou a nebo je to tím, že nad zemí lítá kometa.

Tak příště uvidíme. Jenom první část kokpitu, ta se nám povedla báječně!

Tahle loď bude fakt tradiční!

Je to před námi

Na nějakou dobu jsem se odmlčel. Což neznamená, že bychom si váleli šunky a nic nedělali. Kdo pečlivě sleduje vpravo umístěný výkaz práce, ten ví, že jsme se přehoupli o fous přes 20 hodin. To, že nic nepíšu, je dáno hlavně tím, že kdykoli jdeme do dílny, marně si připomínám, že bych si měl vzít foťák. A dopadne to vždycky stejně – zůstane doma. Naštěstí Markýz čas od času fotoaparát vytáhne a čas od času fotky zveřejní. Takže využívám situace a můžu zdokumentovat, co se v Kachní líhni děje.

Naposledy jsem psal o tom, že máme hotové paluby. Poté jsme začali chystat formy, kolem kterých hodláme ohýbat dubové latě, a tak vytvořit kokpity nových lodiček. Já jsem zvolil kolečko o průměru 38 cm, což Markýz okomentoval slovy: „Aha, takže děláš tank?“. Markýz se přidržel moderního tvaru – elipsoidu, který je vzadu o něco širší, než vepředu. Tyto formy jsme vyfikali (existuje ještě přiléhavější slovo vzniklé z toho, že jsme použili pilku, které se lidově říká „šukalka“, ale tohle slovo nehodlám na svém slušném blogu používat), takže vyfikali jsme je z dřevotřískových desek a opracovali na modelářské brusce.

Tady vidíte formičky na kokpity na svých místech.
Ty otvory jsou v nich proto, abychom mohli ohýbané latě stahovat svorkami.
(Foto: Markýz)

Dalším krokem byly klounovce. To jsou ty „ohnuté klacky“, které tvoří příď a záď (resp. předchod přídě a zádě do kýlu). Vzhledem k naší dávné tradici jsme opět začali prknem o rozměrech tankeru, abychom skončili u bumerangu velikého jako pěst. Problém je v tom, že vycházíme z velkého kajaku a nevíme, co a o kolik pro dětskou loď zmenšovat. Poté, co jsme vyřízli hrubé tvary, jsme klounovce k palubě přišili. Krásná práce, ale člověk na ní potřebuje asi deset rukou.

Šití klounovce(Foto: Markýz)

Mně se šitím pomohl náhodný procházející v zimní bundě
(alias Honza na odchodu)
(Foto: Markýz)

Zatím posledním krokem bylo položení kýlu a jeho přikolíkování ke klounovcům. To jde snadno, pokud ovšem má člověk představu, jak vysokou loď chce postavit. My jsme něco tipli a uvidíme. Jestli se do lodě Lukáš nevejde, já mu ty jeho haxny přerazím :-)

Detail přídě - dole je vidět už i kýl, který ještě není zakrácen.
(Foto: Markýz)

No a poslední chvilky včerejší šichty jsme strávili stavbou napařovačky, kterou měli na starosti Honza a Markýz. Já jsem hobloval a brousil žebra. Pak jsem je spolu s latěmi na kokpit namočil do speciální namáčecí roury. S lehkými obavami, jak nám v sobotu půjde napařování a ohýbání, jsme se rozešli do zmrzlého večera.

Z věcí příštích mám trochu obavy!
Ále co, zapaříme.
(Foto: Markýz)