Expedice No Frost - kompletní přepis lodního deníku

Expedice „No Frost“ byla původně plánovaná na souostroví Kostry (Kosteröarnas), nakonec však uskutečněná 13. 2. – 18. 2. 2011 na ostrově Tjarnö, v místě zvaném Salto, za účasti Standy Klokočníka, Radka Švehly a mojí maličkosti.

„Taková zima chlapci byla, že nám skegy zamrzaly!“

Neděle 13. 2. 2011

Po excelentní akcičce Zimní Slapy, která vypukla již v pátek 11. 2. 2011 a jejíž hlavní náplní bylo sobotní pádlování v prosluněném a téměř bezvětrném dni, jsme se  v neděli  probudili do podmračeného rána, které projasnil jen čerstvě napadaný sníh.

Standa ostatním vysvětluje, že to jedeme na Sever „vypinkat“ (prozkoumat), aby tam mohli za rok v zimě všichni vyrazit. Radek to ovšem okamžitě uzemní prohlášením: „No všichni, nevím. Nejspíš nám chlapi pojedete za rok memoriál.“

Naše expediční skupinka se s ostatními brzy rozloučila a vyrazila na sever, do Jablonce. U Standy jsme si rychle dali každý sprchu, nakoupili mraky zásob a pojedli v místní pizzerii. A už kolem 17:30 jsme vjeli do Německa, které jsme projeli na jeden zátah až do Rostocku. Ve 21:30 plynule a bez čekání najíždíme do trajektu mířícího do Trelleborgu. Šlo o loď TT Line, za 165,- €. Paní na přepážce tvrdí, že pokud bychom si rezervovali lístky po netu, bylo by to levnější. Nicméně při zpáteční cestě jsme použili Scandlines za 120,- €, takže podle mě není co řešit.

Trajekt odplouvá  ve 23:00 a do cíle má dorazit na 06:00, pro cestovatele je tedy úplně ideální. Najdeme si místo pod schody vedoucími někam na kapitánský můstek, usteleme spacáky a krásně se do rána můžeme vyspat, abychom byli čerství na další cestu. Před usnutím vedeme jednu z nekonečných debat na zásadní seakayakářská témata (nejlepší loď, kam vyrazit apod.)  Venku je teplota kolem nuly, SE vítr, sem tam hřebeny. Nikdo nevíme, do čeho jsme to vlezli a doufáme, že výpravu zvládneme. Kolem 24:00 už spíme jak nemluvňata.

Pondělí 14. 2. 2011

Noc na lodi byla živá. Lodníci po schodišti běhali poklusem, uzavřeli výstupy na palubu a mně osobně kolem 03:00 probudilo Radkovo prohlášení: „Nějak se to houpe.“ Načež se mi okamžitě udělalo špatně. Ráno hlásili palubním rozhlasem, ať všichni pěkně sedí, že je venku „very bad wheater“. My navzdory pokynům zůstali ležet a přežili jsme také.

Přes tato protivenství jsme na čas zakotvili v Trelleborgu a bez dlouhého váhání dojeli až do Fjällbacky. Cestou hrajeme starou skautskou hru – počítáme auta, která vezou na střeše seakayaky. Vyhrál Standa přesně o jeden bod, nad námi ostatními, kteří jsme měli oba shodně bodů nula. Jak vidno, vybrali jsme si pro náš kuriózní sport asi velmi vhodné obddobí. To se potvrzuje ve Fjällbace – vystupujeme z vyhřátého auta do podchlazené reality. A je to vskutku studená sprcha. Záliv je zamrzlý od jižního obzoru až k severu.
Standa páchá sebevraždu (opakovaně skáče šipku na vodní hladinu) a pro jistotu se rozhodneme vystoupat na blízkou vyhlídku, abychom našli volnou vodu. To se nám nedaří. Tedy vystoupání ano, ale voda došla.

Pro zlepšení nálady najdeme na náhorní plošině kešku a pak se svěšenými hlavami scházíme dolů, k našemu vytopenému autu. Tam nám definitivně přeskočí a rozhodneme se, že pojedeme dál na sever. Naštěstí už v Grebestadtu „by to na vodu šlo“, ale místní kajakářský klub je zavřený, tak jen nakoupíme v konzumu oběd a nějaké vody. Na druhý den jsme zjistili, že nás paní podvedla – namísto vody máme v lahvích led. To zatím ještě netušíme a jedeme bez bázně a hany dál.

Jako vhodné výchozí místo se nám nakonec jeví Saltö na ostrově Tjärnö. Na ten se dostanete přes dva mosty a úplně na konci je malá točna, kde se dají shodit lodě do vody a o půl kilometru zpátky je parkoviště. My už to dnes na vodu nestihneme, tak se alespoň vypravíme na pěší výlet po pobřeží. Je to sice možná na první pohled trochu fádní – moře, nebe, kameny, led a zima, ale my od té nádhery nemůžeme odtrhnout oči a každý si sám pro sebe vychutnává to, proč jsme sem přijeli.

Voda, sníh a led

Postupně přehodnocujeme plány -  fouká východní vítr kolem 6 m/s, ledový „jako prase.“ Nemáme s tím žádné zkušenosti, tak se rozhodneme, že uvidíme co ráno, ale že nejspíš na Kostry (Kosteröarnas) nepojedeme. Zůstaneme na břehu a budeme jezdit podél pobřeží.

Protože do setmění (západ kolem  17:30) je ještě chvíle, uděláme si výlet do nejsevernějšího bodu výpravy, rybářské vesnice Stromstad a zpět. Auto necháme na parkovišti i s loděmi na střeše a jen s věcmi na spaní projdeme skrz les na jih, kde je tábořiště, o kterém Standa i Radek ví z předchozích cest.

Nechce se nám stavět stan, tak přespíme doslova v hajzlu. Jde o srub s toaletami, který disponuje prima závětřím a verandičkou. Na pláži chystáme oheň (věděli jste, že borovice ve Švédsku nehoří? Já ne.)  Povečeříme a protože jsem za volantem strávil v kuse dva dny, jdu si lehnout jako první. Vítr pořád fouká a je odporně ledový, ačkoli teplota je „jen“ mínus šest. Všichni v noci se zimou trochu zápolí, ale přežili jsme!

Úterý 15. 2. 2011

Boží ráno! Vylézt ze spacáků chce kus odvahy, ale stojí to za to. Slunce jemně prozařuje oblaka a kolem severská příroda a moře.

Radek ještě z pelechu pozoruje polární lišku, ze které se vyklube špicl místní obyvatelky, který nás ochotně a bez nároku na odměnu chodí každé ráno v přítomnosti své majitelky budit. To jasně prokazuje, že Radkovi hrabe, což pokládáme za důkaz jeho hluboké hypotermie. Dalším jasným symptomem je i to, že si v noci sundal triko, aby mu bylo teplo.

Snídáme zbytky večerního guláše Made by Radek a zkoumáme, co všechno může zmrznout: med, citrón, jar, chleba, termosky. No prostě všechno. A pak vaříme čaj, po kterém si ještě uvaříme čaj. Následuje vaření čaje a úplně nakonec vaříme čaj a bílý svařák, pro svou sílu zvaný Radkova pěst. Recept poskytneme na vyžádání za pár slušných rukavic.

Při vaření svařáku se odehraje děsivá historka. Já se Standou zkoumáme led na moři. K mému překvapení je opravdu slaný. Radek si pěkně hoví „v křesle“ s výhledem na borový háj a moře. Náhle však vykřikne a s kalhotama u kolen (tzv. „na tučňáka“) vybíhá z budky ven. V tu ránu z pláže startuje Standa. Něco se děje.

U boudy šlehají metrové plameny, které tučňák-Radek usilovně hasí. Původně si myslel, že došlo palivo a dohořívá benzín. Standa volá, že to není benzín, že mu jednou chytlo víno. „Ale kdepak,“ přiznává se Radek, „já do toho přidal trošku rumu.“ A vzápětí znechuceně odhazuje prázdnou lahev. Takže dnešní svařák máme řádně flambovaný.

Po sbalení věcí popojedeme k moři, kde se svlékáme téměř do naha, abychom mohli obléct hydrohadry. Mrazem nám odpadají některé končetiny, což léčíme Radkovým svařákem a pak se slavnostně fotografujeme a filmujeme při vstupu do vody a vyplouváme!

Konečně na vodě.

A v necelých deseti minutách jsem v ráji. Kluci na mně volají: „Hele vole, tuleň!“ Nevím kde je, nechci ho vyplašit, tak se ptám: "Kde?" „Přímo před tebou, ty pako.“ A opravdu je tam – deset, dvacet metrů před mojí přídí z vody zvědavě vykukuje tulení mládě a chvilinku se pozorujeme. Oba vypadáme asi stejně natvrdle. On se náhle zničeho nic potopí a už se neukáže. Ale co, byl jsem v zimě ve Švédsku a viděl jsem tuleně. Co víc si přát?

Ve východním větru 5-6 m/s jedeme směrem na jih. Slunce probleskuje mračny, je asi pět pod nulou a nám nechybí vůbec nic. Objedeme naše tábořistě, a o kus dál vylézáme z vody, abychom se trochu posilnili. Po třech Deli a jedné tatrance je čas k návratu.

Ukazuje se, že než sebelepší rukavice jsou lepší sebehorší pytlíky (pogies). Sice taky zmrznou na kost, ale přeci jen se snáze rozehřejou, protože máte prsty pěkně u sebe.
Chvíli blbneme na ledu – s výkřikem „No frost“ najíždíme na asi 1cm tlusté kry a bezmocně na nich zůstáváme viset. Pak zase fotky a mažeme zpět. Při tom zakládáme novou teorii, že upluté kilometry by se měly násobit počtem stupňů pod nulou, ve kterých  byly absolvované. My po slušné padesátce přistáváme u auta. Svlékání sice trochu bolí, ale lezeme z nepromokáčů (zlatý Aleuitan od Palmu!!!) a pak si zamkneme lodě k boudě na břehu.

Nakonec se vracíme opět k našemu milému záchodu. Dnes jej trochu vytuníme – okno zakrýváme alumatkou a na čelo budovy perfektně pasuje Standův tarp (plachta). Až začínáme mít strach, že nám bude v noci vedro.

K večeři je polévka, svařák a Láďovky – Standova specialitka, těstoviny s masem, plesnivým sýrem a žampiony. Opět jsme úplně spokojení, jen jsme utahaní jako koťata a tak Standa usíná na „c“ z „Dobrou noc“.

Středa 16. 12. 2011

O budíček se znovu postará „mrcha pes“. Se Standou jdeme na průzkum pobřeží, zatímco Radek rozvěšuje po okolních stromech spacáky, abychom se zbavili všudypřítomné vlhkosti a dává se do vaření. Právě ve vaření je geniální. Tedy alespoň z mé perspektivy věčného Vitanáře.

Standa se snaží vyndat z ešusu zbytek kolínek od večeře a málem si zlomí ruku, jak jsou zmrzlé.

Zdá se nám, že dokud jsou PET lahve originálně zavřené,  zamrzají výrazně pomaleji. Proč?

Po snídani a následných rituálech jdeme opět kolem poledne na vodu. Projížďku směřujeme tentokrát na sever a opět nemá chybu. Vítr stále východní, trochu polevuje. Pozorujeme dva další tuleně. Obloha se postupně zatahuje, předpověď slibuje na odpoledne sněžení.

Bylo opravdu báječné počasí.

Po dvanácti kilometrech opět bezpečně přistáváme „doma“ a na břehu lehce oslavujeme. Byl to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Jeli jsme sem, abychom prověřili materiál, přírodu i sebe a víme, že příště už se budeme moci pustit do něčeho skutečného. Jediné, co nevyhovuje je spaní – spacáky se nám nezdají dostatečně teplé a chtělo by to asi kvalitní stan (s ohledem na ten věčný vítr.) Ale na vodě jsme úplně v pohodě, zima nás netrápí.

Součástí oslav po přistání je i přípitek Neptunovi, který nám zachoval přízeň. Kolem nás pochoduje opět Švédka s tím příšerným budíkopsem a soucitně nám říká, že je docela zima. Nechápeme o čem to mluví, i když vzápětí začíná drobná sněhová vánice.

Do setmění máme ještě deset minut, tak skočím pro druhou kešku, umístěnou na skále nad vodou a pak jedeme do base campu. Tam je kulinářským vyvrcholením dne zelňačka (zelí kupodivu nezamrzlo!) a další svařák, tentokrát bez efektní flambáže. Při tomto vaření dochází první benzín – takže v zimě a ve třech potřebujeme zhruba 0,75l bezínu na 1,5 dne.

Radkův pověstný svařák

Hoši si k němu notně zavdávají z lahve Metaxy a tak se celý večer ze zabedněné toaletní budky ozývá hlahol, smích a hlášky jako: „na cukr už se vybodni, je tam citron“, nebo „v létě jezdí na seakayaku každej kretén“, což druhý den Radek u topení v autě doplňuje slovy „v zimě jezdí do Švédska na seakayaku každej kretén“. No, nezní to příliš originálně, ale alespoň si milí čtenáři můžete zasoutěžit v tipovací soutěži bez cen – kam myslíte, že pojedeme v zimě za rok? Ano, je to tak. Tento večer jsme se rozhodli přejmenovat expedici na „No Frost I.“  a chystáme pokračování.

Čtvrtek 17. 2. 2011

Tradiční budíček a balení už nám jde tak od ruky, že jsme vypakovaní už za hodinu. Od večera napadlo asi 5 cm sněhu, pohyb terénem, kde je spousta zamrzlých kaluží a potůčků, se stává hodně riskantním. To, že je zima už ani nevnímáme a máme pro to dvě možná vysvětlení:

a)      Zima je jen pocit.

b)      Konečně se nám povedlo „přepnout na druhý harddisk.“

Ať tak či tak, odhodili jsme změkčilou slupku a jsme v pohodě. S rukavicemi se už ani nenamáháme. Škoda, že už jedeme domů. Krátkou přestávku a procházku si uděláme u místního oceánografického institutu a pak dálnice a směr Malmö.

Zleva Standa, Radek a já.

V Göteborgu zastavujeme u Escape Outdoor, ale hoši se escapovali někam do jiného vesmíru a není tam ani noha. Škoda, chtěli jsme se podívat na úžasná karbonová grónská pádla značky Blacklight paddles. Příště.

K Trelleborgu přijíždíme přesně v pět, kdy vyplouvá trajekt na Rostock. Naštěstí je otevřeno u Scandlines na Sassnitz, který jede o půl hodiny později. Tím pádem ušetříme dobrých 40,- € a ty tedy utratíme v obchůdku na palubě. Dojezd je podle plánu ve 22:00 a po cestě máme opět docela rušno. Na Rujáně ještě nakoupíme naftu a míříme na jih.

Pátek 18. 2. 2011

Nad ránem nás u českých hranic zastihne sněžení, ale bez nehody parkujeme v 5:30 v Jablonci a ponecháváme tam Standu jeho osudu. Letíme do Prahy pro klíče od srubu na Slapech, kde jsme před týdnem nechali nějaké drobnosti (pas, hodinky, lžíci). Po cestě si nás fotí pražská dopravní policie (asi už jsme slavní!) a pak proběhneme srubem jako potopa, posbíráme co potřebujeme a po stylové snídani – na Sibiři – v jedenáct doopoledne vysadím Radka v Krumlově, abych v 11:30 zastavil doma.

Expedice No Frost I. úspěšně skončila!

Pokud byste chtěli vidět více fotek, najdete je tady, a kdo by chtěl vidět video, najde ho pro změnu zde.

Při praskání polen v krbu zapsal 20. 2. 2011 VPJ