neděle 26. července 2015

Poupée de cire poupée de son

Poněkud matoucí název, že? Poněkud matoucí ale byla celá naše jednodenní (jednonoční) výprava celá. Je to zvláštní, zatímco v lidské přirozenosti, je děje a události opakovat, duši každého čtenáře naopak nic neunaví tak, jako text "Toužtubylo." Jak tedy napsat, že jsme už zase vyrazili v horkém létě na tradiční splutí,? A už zase od budějckého kanálu, s obvyklým již nazdýmáním na Hluboké, plavbou stmívajícími se Hněvkovicemi a cílem za Týnem nad Vltavou?

Jednoduše!

Stačí prostě excelentně namíchat partu, nápoje a vyrazit s hlavou čistou a otevřenou změnám. Dobrá rada - pomáhá, pokud si neschováte část namíchaného rumu do podpalubí, nebo jak by řekl Šampus do "Fussraumu". Pak se totiž vyhnete nevyhnutelným úporným bojům o poslední kapku rumu, které končí trpělivým titrováním úplně prázdné lahve. Ale to předbíhám.

František se pokusil proniknout do naší party, ale marně. Kdo nepije rum, toho nebereme!

Zleva: Šampus, ještě kompletní pádlo Kateřina, Evička, Zdenda a já.


Sestava pro letošní ročník byla vskutku na výši - Evička, Zdenda, Šampus, horká letní noc a já. S lehkou elegancí jsme dopluli ke zdymadlu na Hluboké deset minut před zavíračkou. Náladu nám nejprve zvedla zákulisní historka - když se Šampus dotazoval kolegy v práci, jestli neví, jak se jmenuje komorník na Hluboké, dostalo se mu odpovědi: "Nevim, já nikoho ze zámku neznam."

Před zámkem.

Ach, ty letní večery.


A jdeme na to.


A v tu chvíli jsme se už vezli. Ostřílení vlci vtáhli premiérového Šampa do komory (on pracuje na povodí a NIKDY nebyl v komoře!!!) a po přípitku následovaly gratulace k prvnímu zezdýmání. K řadě tří gratulantů se přidala i rodina. Tímto zdravíme babičku, maminku a sestru. Není nad to, když jedete se samostatnými dospělými lidmi!

Nadšený Šampus měří zdvih komory. Je to "akorát jedno pádlo".

Lipnice betonomilná

Jsme NEJ!

Je to přeci jen taková milá a útulná komůrka, ta naše Hluboká!

Davy gratulantů. 

Zdenda s Evičkou vymýšlí, jak budou celou noc zdržovat.


Slunce se klonilo za siluetu zámku a my se začali klonit k názoru, že by bylo dobré povečeřet. Tu hbitě přikvačila na pomoc Evička a její vyhlášené seakajakové hambáče. A co uděláte po dobré večeři? Umyjete si ruce, že?! Ne tak my - většina účastníků zájezdu se rozhodla, že vzhledem k tomu, že se stmívá a už není tolik vidět, jak je řeka špinavá, že se vykoupe celá. 

A tak skáčeme do vody  v pořadí Šampus, po dotazu na hloubku dna i já a poté, co jsem si roztrhl zadní část těla i Zdenda. Po koupeli se nám trochu zadrhla pověstná jehla na gramofonu - od té chvíle mám pocit, že se všechno odehrávalo v několika repeticích. A nejsem sám. Na ukázku přikládám záznam z rozhovoru vedoucí skupiny:

"Mě bolí prdel."
"Hm."
"Nevíš, kde jsou Evička a Zdenda?"
"Nevím, asi někde za náma."
"Jenže mě bolí prdel."
"Nebo nás někde potmě předjeli a jsou daleko vpředu."
"Co mám dělat, aby mě ten zadek nebolel?"
"Asi spíš budou za náma." 

Tady se mi někteří začali ztrácet.

Která země má modro-žluto-modrou trikolóru?

Někde ten den i pršelo, ale my máme Vesmír.

No, já tady ulovil tržnou ránu přes půl zadku!


A tak to šlo až k AMU. Tady jsme se stali svědky rozdělení současného světa. Zatímco někde nahoře, u chaty, mimo náš dohled, jela párty jako hrom, kterou jsme neviděli, ale dobře slyšeli (hluk, zpěv, skoky do bazénu), dole u vody na molu plály svíčky a nějaký poměrně mladý muž vrtal díru do hlavy nějaké mladé dívky. Smůla. V našem stavu by bylo bývalo lepší, abychom se my dostali k těm, co bouřlivě slavili. Tuto zamilovanou dvojici měl Osud nechat mimo náš dostřel. Inu, museli mít radost, jistě jsme jim řekli mnoho užitečných věcí o lásce, životě a tak vůbec.

Ale to se k nám již doloudala Evička se Zdendou a situace začínala vypadat, že přeci jen někam popojedem. Ustanovil jsem Šampuse osobním dozorem nad Evičky pohybem vpřed a v dobré náladě si začal povídat se Zdendou. Ale ouha, lepidlo na konci Evičky pádla opět vykonalo své a tak jsme museli další hodinu brát kontra, abychom výpravu znovusjednotili. A na dohled od Purkarce, vyčerpaný mrazivým vzduchem, seděl jsem totiž už tři hodiny bez pohybu a úplně mokrý v kajaku a navíc - bolel mě ten zadek, jsem usoudil, že toho máme dost.

Šampus byl vyslán k průzkumu břehu a našli jsme krásný táborplac. Zde došlo k výše zmíněnému dělení posledí kapky rumu a kolem půl druhé jsme usnuli. Nad ránem se o nás pokusil déšť, ale díky deštníku z listí, který nad námi rozprostřely stromy, ani jedna kapka nedopadla na naše nosy.

Střecha nad hlavou, díky které jsme nezmokli.


Budíček!

Zdenda vyrazil na ryby.
Na černo jsou prý nejlepší.

Hlavy PŘIŠROUBOVANÉ na strom. To dovedou jen rybáři, kteří...

...kteří si na boudu dají nálepku "Chyť a pusť.cz"


Budíček v devět a pak posezení ve stínu. Ideální ráno. Jen ukrutná vzdálenost do Purkarce nás ještě trochu děsila. Zvládneme se tam včas dostat, aby na nás odvozové vozy nečekaly? Kdoví. Pro jistotu jsme si znovu pověděli všechno, co jsme probrali předchozí noci a ještě jednou jsme si poslechli France Gall a její Voskovou panenku. Píseň jsme slyšeli asi milionkrát a to včetně klipu, ve kterém France nápadně připomíná japonskou vojenskou vlajku:

  

A co zbývá. Naskočit do kajaků a pokusit se nějak upádlovat zbylých 900 metrů. Bylo to vysilující, ale dali jsme to. A tak tradiční splutí skončilo u kostelíka v Purkarci. Vadí to někomu? Mně ne!


Uvítací výbor.

Letos jsme dojeli AŽ DO PURKARCE!