čtvrtek 29. března 2012

Tajwan poprvé

Po několika odkladech (musíš na poradu, je důležitá; zkultivuj trávník, než vyroste a bude pozdě) jsem se ve čtvrtek odpoledne konečně vyhrabal na Lipno! Už mi to chybělo a když venku zuří jaro, zůstal by doma jen blázen.

No to je mi humus!
Počasí bylo celý týden jako malované, ale nebyl bych to já, aby zrovna ve chvíli, kdy odjíždím z Budějc, nezačala přecházet studená fronta. Na měřáku v Černé bylo odpoledne několikrát dosaženo maxima 20 m/s, teplota se potácela kolem sedmi osmi stupňů - no prostě, měl jsem pocit, že se od minulé jízdy vůbec nic nezměnilo (o tom lednovém ledovém rochňání jsem se zmiňoval v tomto článku) . Jen ten sníh a led byly pryč.

Ale i slunko se na mně přišlo podívat.
Ale protože si kajak užívám v zimě víc, než v rozpálených bezvětrných dnech, s chutí jsem se u chaty převlékl. Tedy po pravdě moc jsem toho sebou neměl. Balil jsem si v neděli, kdy bylo vedro, takže v loďáku se u dna krčilo moirové triko, dávno již ne-nepromokavá bunda a kosmík (long-john). Rukavice? Nátepníky? Pche, to je výbava pro změkčilce, ne pro opravdové muže.

Před přídí Tajvan
Loď jsem měl v garáži u chaty, takže jsem poprvé nemusel nakládat na auto. Jen jsem ji zajistil na kolejdách a seběhl k vodě. Paráda! Jediná chyba byla, že jsem u vody sundal z vozíku kolečka tak, že nešly nandat. Čili po návratu jsem loď táhl po trávě. Ale stanou se i horší věci. A pak jsem vyplul! To je krása, po měsíční pauze být zase na vodě. Co na tom, že vítr fičel, voda byla ledová a celkově mi byla kosa. Vzal jsem to na Vltavici, přímo proti tomu větru.

Závětří za ostrovem. Tady to vypadá poklidně.
První pocity by se daly vyjádřit asi: "Hm. Slušnej vítr. Dojedu na špičku Hruštic, otočím to a maximálně se ještě projedu k Frymburku." Ale člen GK z boje neutíká. Doma jsem prohlásil, že jedu na Tajvan, tak jsem se za Hrušticema (kde to začalo OPRAVDU foukat) rozhodl, že vytrvám a vezmu to do Vltavice. Po cestě jsem se potkal s odvážným mužem na surfu, ale povětrnostní podmínky neumožňovaly žádný kontakt.

Zbytky ledu za Tajvanem
Po hodině těžké jízdy jsem se u Vltavice posílil jednou tyčkou snikers a vzhledem k tomu, že jsem teoreticky byl z nejhoršího venku, popojel jsem na bočák až k Tajvanu. Po cestě vysvitlo slunce, ale aby toho pěkného nebylo přespříliš, příroda doplnila tuto poetickou vložku prachvobyčejným deštěm. Tajvan si řekl o posilnění v duchu jižních krajů - hodil jsem do sebe banán a těšil se na odměnu za tu dřinu, kterou jsem do té doby vykonal. A odměna přišla. Nejprve zadoboční vítr k Vltavici a tam začala VELKOLEPÁ JÍZDA.

Nacpaný banánem před velkou JÍZDOU.
Vlny a vítr, na jaké člověk v sezóně marně čeká. Navíc přímo do zad, takže těch šest kiláků k chatě jsem prolétl téměř nadzvukovou rychlostí. Dokonce jsem zase překročil svůj rychlostní rekord - GPS mi naměřila maximální rychlost 16,7 km/h. Panečku.

Je to tam - vpravo nahoře!
REKORD!!
No a bylo vymalováno. U chaty jsem se seznámil s pejskem ze sousední chaty, kouknul na poníka, který se marně snažil obskočit kobylu a příjemně unaven po 22 kilometrech vypálil domů, kde na mně čekali Pavla s Lukášem. Sezóna byla tedy zahájena a to víc než důstojně!  

Krásné to bylo, milé děti!

neděle 25. března 2012

Citius, altius, fortius

Heslo v názvu článku se překládá: "rychleji, výše, silněji." A heslo je to tak pěkné, že jsem se inspiroval. Než ale k němu dojdu, je třeba konstatovat, že úkoly, které jsem si zapsal po minulé úspěšné jízdě jsem splnil.

Pavly maminka mi ušila pytlík na pádla - takže se mi už za hlavou nebimbají jako rožnovské hodiny (a také mě smutně nebijí do hlavy). Pak jsem pečlivě zvážil veškeré vybavení - od minule jsem něco ušetřil na vodě (ovšem dneska jsem jí měl málo) a taky jsem nevezl v pytlíku poslední záchrany čelovku (úspora 80 gramů!). Foťák jsem si připevnil na opasek a nemusel jsem ho nést v ruce. Poslední co zbývalo, byly úpravy pádla. Nožem jsem odřezal odkapničky, kterými jsem napichoval svůj krásný raft:

Wolferine
Nahoře packraft verze
Dole seakayak varianta
Posledním  nebezpečným místem na pádle je spojka. Možnost, že by mi propíchla raft jsem omezil pruhem ze staré neoprénové rukavice, který jsem elegantně sešil a navlékl na trubku pádla. Během jízdy ho přesouvám na spojku a jsem spokojen.

Ochrana spojky 
A teď zpátky k tomu olympijskému heslu - závěr tohoto týdne jsem měl vymyšleno několik možností, co dělat. Posuďte sami:
  • páteční odpoledne: Otava na packraftu. Palec dolů - namísto Otavy jsem jel do práce, do Kájova :-(
  • sobotní odpoledne: projížďka po Lipně. Opět nic. Nejprve jsem tři hodiny likvidoval na chatě binec po zimě a minulém majiteli, pak jsem zasádroval všechna místa, kde nechal tesař díru. No a nakonec jsem zamáčkl slzu (led už skoro roztál, jezdit by se rozhodně dalo) a spěchal domů za Pavlou a Lukášem.
Neděli jsem nehodlal dát bez boje a doufal jsem, že toho stihnu co nejvíc. Moje odhodlání vstát brzy ráno, ale  narušil nejprve Lukáš, který spal až do šesti a pak ten mrzák, co na jaře krade hodinu času. To znamená, že na cestu jsem se dostal až kolem sedmé. Ale stálo to za to.

Kousek za Boršovem
Namířeno jsem měl do Římova, kam jak známo vedou všechny cesty. Nejprve jsem oběhl Boršov, pak zkontroloval mlynářům mouku a protože se mi nechtělo běžet po silnici, vzal jsem to do Kameňáku přes Kotek. Vltava se koupala v mlze ze včerejšího večerního deště, ptáci zpívali a jediné, co mi znepříjemnilo tuhle zajížďku byl úsek z Kotka na Hvízdalku. Keře jsou tu poměrně nízké, a tak jsem díky pádlům čnícím hrdě za mou hlavou, co chvíli padl na cestičku naznak.

Luxusní výhled z Kotka
Za Hvízdalem jsem zahnul doleva na Kameňák. Sotva jsem vyběhl na planinu před městem, dostal jsem se k ohradám s koňmi. Tvářili se odevzdaně až na jednoho, sotva odrostlého. Ten stál u cesty a koukal na mně doslova, jako to tele na nová vrata. Jako by nikdy neviděl udýchaného chlapíka s pádlem na zádech, jak se pachtí odnikud nikam. Než se kůň nadál, hasil jsem si to skrz Kaměňák. Zvláštní časoprostorová smyčka, ve které se dneska tahle obec ocitla, způsobila, že těch pár ulic bylo dokonale nekonečných.

To nešlo nevyfotit

Docela mě to popletlo, a v další vsi po cestě (Plavnice), jsem sice zahnul doplava, ale moc brzy. Namísto po žluté jsem vyrazil po modré a tak jsem vypotil několik litrů vody úplně zbytečně. Za odměnu mě ale čekala krásná trasa. Až k Římovu se od stavení Otmanka běží lesem a je to bezchybný úsek. Mě už ale začínaly tlačit boty a docházet síly, proto jsem s radostí přivítal povědomou věž kostela v Římově.

Tohle neprojedu

K vodě jsem seběhl u mostu nad jezem pod hrází. Pravobřežní louka byla bohužel nepoužitelná. Kromě téměř suchého koryta ji zuby nehty bránila dvojice lítých jezevčíků, kteří hrozili, že mi prokousnou krční tepnu, raft, pádlo - prostě cokoli, bez ohledu na to, jestli se to hýbe, nebo ne. Proto jsem diskrétně vyklidil pole a k vodě slezl kousek pod mostem na levém břehu. Celá anabáze z Boršova mi sem trvala dvě hodiny a kousek. Je to asi 15 kiláků, takže jsem měl skvěle našlápnuto k tomu, dodržet původní plán: při běhu se zničím a na raftu budu relaxovat.

Vezmu to tedy tudy
Ňáký houbeles! Nejdřív jsem se vzhledem k nedostatku vody musel věnovat jízdě. Břehy Malše jsou totiž jedna velká chatová osada a osadníci mají jednu vášeň - stavbu jezů. Jezy nebývají moc vysoké (průměrně 20 - 30 cm), ale já jsem musel vyhledávat to jedno jediné místo v nich (úplně každá hráz má někde průlom), kde si řeka vyklidila cestu a kde tudíž nehrozí, že se moje loď na něco napíchne, nebo prodře. Technická část jízdy končila za soutokem se Stropnicí (toho času spíše Kalnicí. Smradlavou.)

Doudleby z vody
Pak přišly voleje kolem Doudleb. Jednoho z chatařů má přítomnost vytáhla z chajdy. Vyběhl a volal: "Jaro je tady! Letos jsi první!" Ano správně, jarní splutí  Malše se blíží (odkaz zde). Nevnímám nadšené davy na břehu (něco takového jsme tu ještě neměli) a projíždím historickou obcí Doudleby. Z idylky mě probouzí telefon - Pavla se po mně shání. V tu chvíli se měním v červenou raketu. Projíždím kolem nádherné plážičky, ale nestavím, zdraví mě rybáři a nabízí rybu - nestavím, dojíždím k jezu v Plavě a - zastavím. Přenesu po levém břehu (jak jinak) a vysílám smluvený signál na základnu. V tu chvíli se zbytek rodiny přesouvá z kočárku do kočáru a jede mi naproti do Roudného.

Plážička za Doudlebama - bohužel, dneska tu nestavíme!
Zbytek trasy beru zrychleně a už si plánuju, že jedna z dalších jízd bude pěšky do Plava, po vodě do Budějc a městskou domů. U mostu v Roudném čeká auto, Pavla a Lukáš a tak naposledy kontroluju GPS. Ukazuje se, že Malše asi bude o hodně pomalejší než Vltava. Ačkoli jsem pádloval jako o život, oproti výkonu z minulého týdne - 8,9 km/h, jsem dneska natočil jen 6,4 km/h. Na druhou stranu po vodě to bylo z Dívčáku 9km a dneska jsem dal přes 15km.
Hurá! Jsem v cíli.
Ačkoli jsem se mírně prohřešil a na posledních 6 kiláků od řeky domů použil auto, zase jsem si vychutnal boží ráno na liduprázdné řece a těším se na další!! Akorát mě trochu svrbí grónské pádlo, ale i to snad brzy napravím.

Tentokrát barvy voleny intuitivně
běh - červená
řeka - modrá

neděle 18. března 2012

Já chtěl bych být nedělní ráno

Sobotní slunce spolehlivě vytáhlo ven úplně všechny. I ty, kteří se celou zimu doma schovávali u kamen, i průzkumníky polárních a skoropolárních krajů. Ale protože byla doma spousta práce (kompost, trávník a tak), nikam jsem paty nevytáhl a celý den byl na zahradě.
Tedy vlastně ano - po obědě jsme s Pavlou a Lukášem udělali další krosovou jízdu - tentokrát jsme od řeky uhnuli doprava kousek před Rybů. Z lesa jsme vylezli kousek od Zahorčic a pak to napálili k Pilotovi. Nakonec jsme tedy na kočárku zajeli dalších pět kiláků a Lukáš to rozhodně ocenil. Celou cestu spal jako dudek, pařezy nepařezy.


On the Road Again.
Když jsme na začátku procházky sjížděli s kočárkem ke kempu, uviděl jsem vodácké auto a dostal chuť zase provětrat packraft. Zvlášť když Vltava po zimě tak pěkně teče. A nezůstalo u plánování. V neděli jsem vstal těsně před šestou, přebalil Lukášovi plínu, pak zabalil báglík, přivázal k němu pádla a před sedmou jsem vyrazil na cestu.

V řece je spousta vody a vypadá to jako na podzim.

Cílem bylo dostat se co nejdřív na Dívčák a po řece se vrátit domů. Ranní běh podél Vltavy měl hodně do sebe. Po stromech skákaly veverky a sprostě mi nadávaly: " Co sem lezeš, ty otrapo! Je neděle, to sem tůristi chodívaj až v devět!" Měly pravdu - stezka byla kromě mě liduprostá a po hodině a čtvrt jsem v teplém, sluncem prozářeném ráně, začal chystat pod Dívčákem raft, aniž bych kohokoli spatřil.



Pod Dívčákem

Poprvé jsem dneska vyzkoušel triko do Devoldu a nemohu si ho vynachválit. Ačkoli bylo po běhu propocené skrz naskrz, zima v něm nebyla. Jediné, co mě zaskočilo, bylo to, jak dlouho ta věc schne.

Na Dívčák jsem doběhl tak brzy, že jsem byl jako koleje.
Na kolejích totiž bývá, jak známo, rosa.

S ostatní výbavou jsem taky žádné problémy neměl. Na pádla trčící z batohu za hlavou si člověk brzy zvykne a jen občas si zkontroluje, že jsou pořád obě. Díky ostrému rannímu slunci jsem si ani nemusel vykrucovat hlavu, stačilo koukat na stín, který běžel celou dobu se mnou. A fígl, kdy se sehnout, aby mě nesejmuly nízké větve stromů, jsem nacvičil ještě před Kotkem.

Vltava uháněla jako divá.
Pod Dívčím hradem jsem vybalil všechno, co jsem táhl na zádech. Při kontrole provedené po návratu domů, jsem zjistil, že jsem na zádech měl 7,168 kg! Pozor, včetně lodě a pádla! A je v tom taky baťoch, který má odporných 1,2 kg.

Při zabředávání do tajů packraftingu jsem totiž jako asi každý, kdo se do toho dal, velmi brzy narazil na ultralight backpacking, totiž ultralehké balení na cesty. UL baťůžkář je každý, kdo na hrbu netáhne víc jak 10 kg. Bohužel je to míněno na vícedenní pochod, včetně spacáku, stanu/tarpu a jídla. A jsou i SUL baliči (superultralight), což jsou machírci s baťůžkem pod 5kg!

Peřejky pod Kotkem
No, já jsem dosud patřil spíše mezi UH backpackery (ultra heavy). Ale člověk se pořád učí, třeba se pod desítku při regulérním výletě taky někdy propracuju. Zatím se můžu utěšovat tím, že mezi balením na jednodenní a dvoudenní výlet zas takový rozdíl není.

Ale zpět na vodu! Po nafouknutí packraftu - o této podivuhodné technice se rozepíšu jindy, jsem naházel krámy do lodě a vyrazil. A zatímco po cestě vzhůru jsem potil krev a slzy, sjezd domů jsem si dokonale užíval.

Zima už má na kahánku.
Voda se hnala jako splašená, po větvích se jarně rozkřikovali ptáci, modrá obloha a ranní slunce. Na první cyklisty jsem narazil až nad jezem v Boršově. Evidentně je vytáhlá postava usilovně pádlující v sytě červené nafouknuté pneumatice dost pobavila. Nu což, jen se smějte chlapci  v přiléhavých trikotech.

A jsem skoro v cíli. Louky u Březí.
U jezu v Boršově mě čekalo přenášení, což je s packraftem legrační záležitost. Když mě viděli dva chlapečci, co si u řeky hráli, jak hrdě kráčím v oranžovém tuiliku po kolena, v jedné ruce loď a v druhé pádlo, hned dostali cestovatelskou horečku. Běhali kolem mě, tahali mě za rukáv a křičeli: "Pane, pane, vemte nás sebou!" Smůla - loďka je malá, vesla jsou krátký! Pod jezem jsem hodil člun do vody, a nedbaje jejich volání jsem odfrčel ke kempu v Boršově, kde jsem končil.

Modrá pěšky proti proudu,
nazpátek po červené.

Takže jsem za tři hodinky zvládl zhruba 20 kilometrů, půlku po břehu a půlku po vodě. A i když se můj minulý článek jmenoval "Poprvé na packraftu", jako první opravdovskou jízdu beru až tu dnešní. Takhle si to představuju - žádné složité ježdění autem sem a tam, žádné krámy, žádné těžké lodě. Na záda hodím baťůžek a jede se. Tak se mi to líbí!

neděle 11. března 2012

Poprvé na packraftu

Konečně! V úterý 6.3.2012 se u nás objevily dvě zbrusu nové novinky: syn Lukáš, který přišel na svět v 03:50 a odpoledne téhož dne dorazil packraft. Oba váží zhruba stejně - Lukáš měl 3,80 kg, raft má taky nějak tak.

Výprava ve Zlatce (poslední člen právě fotografuje)
Povšimněte si, jak je raft lehounký...
(Foto: Jan Langhans)
Den to byl natolik hektický, že jsem se k rozbalení raftu dostal až v sobotu odpoledne - na vnuka se natěšeně přijela podívat babička, tak abychom nerušili, sebral jsem strejdu a tetu (HaH), přidal se i děda a vyrazili jsme do Zlatky.

Dobří lidé na břehu na mně volali,
ať okamžitě vrátím ten dětský bazének,
který jsem ukradl někomu na zahradě!

Na místě se ukázalo, že rozbalit raft doma by bývalo bylo docela dobré - nemusel bych celou cestu po vodě sedět na vestě, ale mohl jsem si do lodě vložit sedačku :-) Jinak mě ale raft nezklamal. Jízdní vlastnosti na tenhle typ lodě bych řekl že jsou nadprůměrné a za zbytkem výpravy jsem nijak výrazně nezaostával (spíš naopak - už od Dívčáku jsem se hnal ne čele peletonu, abych byl co nejdřív doma.)

Pohodááá!
Konečně správná čundrácká loď.
(Foto: Jan Langhans)

Kromě absence sedačky mě ještě lehce znervózňoval ucházející vzduch z mého plavidla, ale nebylo to nic výrazného. Nutno ještě podotknout, že počasí bylo nádherné a stav vody taky nadstandardní. Takže zatím jsem moc spokojen a už se těším na další výpravu.


Tohle miluju...

neděle 4. března 2012

U dvou chromejch

Dnešní dopolední seance jasně prokázala, že nejsme žádná Kachní líheň, ale naše dílna, by se měla jmenovat podle názvu tohoto příspěvku. Včera jsem chvíli kopal na zahradě zeminu a následkem toho, jsem svoji bederní páteř opět dostal do stavu prvního dne expedice No Frost**. To znamená, že mi nedělá potíž sedět, ležet, nebo i nějakou dobu stát. Ovšem jakýkoli pohyb mezi těmito povolenými pozicemi (tedy zejména přechod z jedné do druhé), mě odnáší na vlastní oceán bolesti, po kterém se plavím bez kompasu a mapy. Čili netuším, kdy to skončí. O Honzových zádech už se taky nemá smysl nějak rozšiřovat, takže jsme museli vypadat opravdu elegantně.


Oboustranně olaminované dno odpočívá u stropu. 

Což ovšem nijak nebránilo tomu, abychom se nemohli věnovat lodi. Nejprve jsme "pracovali hrotem tužky". Na to jsme si přizvali experta z Doubravice - tátu. [Dodatečně ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám!!] Ačkoli se tedy po první dvě hodiny v dílně fyzicky neudálo téměř nic, sešrotovali jsme další postup v hlavách a pohádali se o řešení límce kokpitu, deklů na palubu a mnohé další. A výsledkem je, že víme co a jak a pokračujeme opět sjednoceni a posíleni.

Ohledně deklů jsme se klesli tak hluboko, že jsme i otevřeli návod ke stavbě lodě (!) a nakonec to uděláme podle autora. Ačkoli nám svojí složitou angličtinou (vždycky jsem si myslel, že těsnění je sealing, ode dneška vím, že je to gasket) kladl tuhý odpor, přeci jen jsme to nakonec pochopili a uděláme to tak, jak navrhuje. Pevně věřím, že to bude těsnit.


Koumáme, jak to udělat.

Abychom alespoň trochu pokročili, připravili jsme si palubu na položení poslední vrstvy tkaniny. To znamená, že jsme ji z vnitřní strany vyfiletovali. Během týdne ji snad přebrousím a položíme poslední vrstvu. Pak nás čeká límec kokpitu a nakonec uděláme ty dekly. Až bude paluba sakumprdum hotová, vlepíme do dna skeg a průvlaky na špagáty na nošení lodě a můžeme to slepit dohromady! Už aby to bylo.

Maskování pro další filetaci.


Dnešní zápis je bez obrázků, protože jsme oba chodili shrbení a vypadali hrozně (ne že by to snad jindy bylo lepší). Taky je to proto, že fotek filetace už máme dost, a hlavně proto, že jsem si nevzal foťák. 


Takže změna - fotky tentokrát dělal táta. Proto jsou dodatečně připojeny.