pondělí 27. června 2016

Motovečírek

Po čase tu máme zase příběh, který napsala dvě kola...

Pavla si už dlouho stěžuje, že jsem ji ještě nevyvezl na svém zánovním motocyklu Kawasaki W800, i nešlo jinak, než že jsme jedno dítě nechali přes noc ve školce (nebojte, nebylo zapomenuté, děti měly akci "Přespi v jurtě") a druhé jsme spolu s jeho babičkou a prababičkou poslali na Lipno.

Protože byla neuvěřitelná vedra - teploměr atakoval 35 °C a pocitová teplota byla něco mezi pouští Kalahari a peklem, rozhodli jsme se vyčkat soumraku. Ale přeci nebudeme tvrdnout doma, že mladá paní?

Manželka, motorka a šampáňo.
Co chtít víc?


Popojeli jsme do restaurace Salaš. Je to kousek za humny a my si doteď lámeme hlavy nad otázkou, koho napadne pojmenovat hospodu uprostřed jihočeských rybníků zrovna tímhle názvem. Leč s naším večírkem to nesouvisí. 

Po vynikající večeři, ke které nám Vesmír naservíroval nízký přelet balónu nad našimi hlavami, jsme osedlali našeho bujně řvoucího čtyřtaktního oře a popojeli kousek za Holašovice, na Utajené Místo. Je to učiněný ráj. Z křovin vykukují srny, v dálce kuňkají žáby u rybníka, na poslední borovici vpravo houká potřeštěná sova, ale my nic z toho neslyšíme.

Pavla, moje láska!


My totiž slyšíme jen bzukot komárů. Tady, v Komáří Lhotě má jejich bzukot sílu Niagarských vodopádů. A pokud by snad někdo byl nahluchlý, či natvrdlý a nedošlo mu, kdo je v tomto líbezném koutku přírody pánem, nechodí ty bodavé příšery pro píchnutí daleko. 

A to jsem ještě eufemistický - napřímo by se dalo říct, že se na nás ty svině vrhly v nekonečných rojích hned, jak jsme snížili rychlost motocyklu pod 5 km/h. A bodaly a bodaly. My jejich varování zprvu ignorovali a našli jsme krásné místo, kde prožijeme romantický večer s lahví. Ale i ta lahev se proti nám jaksi spikla. 

Nevím, zda ctěné čtenářstvo má jakous takous představu, co asi může udělat lahev šampaňského po 20 kilometrech v nosiči na motocyklu. Pokud ne, vězte, že toho večera letěl špunt první kosmickou rychlostí až do letové hladiny Boingu 737 na cestě do Vídně, co nám letěl nad hlavou. A špunt nebyl sám. Vzápětí se hrdlem lahve prodral syčivý, bublající a SAKRA LEPIVÝ mok. Ten si na rozdíl od špuntu, tábořícího uprostřed lánu obilí, ustlal na mých kalhotách. 

Vskutku romantický večer. 

Uááá, to lepí!
Ještě že včely a vosy už mají padla.


Tak jsme se chvilku kochali západem slunce, chvilku procházeli, chvilku sbírali klíšťata, abychom to kolem jedenácté statečně odpískali, sedli jsme na prdlavku a hurá domů! A dobře jsme udělali - kolem půldruhé přišel slejvák jako hrom. Útěchou mi je, že tam ty komáry aspoň pořádně zmáčel. 

Ale večírek to byl prima! Nechcete nám někdo pohlídat děti, my bychom hned někam jeli zas.


Nojo, stálo to za to.

středa 22. června 2016

V*L*T*A*V*A

Tahle akce nemá smysl, nemá cíl, nemá vůbec nic. Prostě jsme se jedné skoroúplňkové letní noci sebrali a vyrazili po proudu.

Po cestě se děly věci, ale marno o nich mluvit. Kdo nebyl, nepochopí. A kdo byl, ten taky ne...


Krumlovský industriál

Tak ať nám to jede.

Borci z GéKá

Evička, t.č. ještě s Blážou, nýni již bezvěstným.

Neznám heščí loť.

U Milana

Pomož mi chlape, já to neunesu.

Leonid Zdendof

Všichni se podívejte do objektývu.

Sbohem, zdravý rozume.

Nejkrásnější letní podvečer.

Voda a kajak.

Čo chýba?

Kapka rumu v kole.

Pohodáles.

Miluju modrou voblohu.

Tak kolik nás bylo?

U Maríny.

Ďáblové z GK.

Yntekektuál

Vltava

Anežka Přemyšlovna I.

Přemyšl Zdenokar II.

Balanc

Dal sem šlajsnu

A jedém!

Evi, já tě dovezu kam budeš chtít.

Naposledy spolu.

Sám na řece I.

Sám na řece II.

Sám na řece III.

Už jsme doma.

pondělí 20. června 2016

Dětská voda

Loni jsme absentovali, takže letos to nešlo jinak - v polovině června jsme se s Lukášem sbalili, do auta si k nám přisedli Markýz s Janíkem a frčíme směr Plzeň - Město Touškov - přehrada Hracholusky.

Předpověď počasí nevalná, nicméně moje žena Pavla, druhým povoláním rosnička, autoritativně prohlásila: 

"V šest večer přestane pršet!"

Ovšem trochu se přepočítala. 

Pršet přestalo až v 18:03. Tři minuty poté, co jsme přijeli do kempu Keramika. A začalo být vážně hezky. Děti si ještě chvilku rochnily v kalužích, ale těžká šedá mračna zmizela, jako mávnutím kouzelného proutku a tak za chvilku už kluci byli ve vodě.


Janík a Lukáš

K večernímu programu toho moc nepovím. Z hlubin paměti mi vyplouvají historky, co jsem vykládal paní recepční na baru o tom, jak jsme s Lukášem osiřeli. Jak Pavlu a Frantu stáhly nebezpečné chaluhy na dno Severního ledového oceánu. Pak mi ještě brní čelní mozkový lalok, když se mi vybaví slovo Kakadu a zbytek je naštěstí zahalen milosrdnou mlhou.

Sobotní ráno nás ovšem zastihlo ve výtečné náladě. Markýz předváděl ekvilibristické cvičení při smažení palačinek, kterým celkově odvařil Marcelku, která stanovala s Filipem hned vedle nás. Ne snad, že by jí vyrazilo dech to, jak skvěle těmi plackami háže. Ji zaskočil fakt, že se může někdo na výpravě pod stan dělat s palačinkami...


Markýz točí.

Lukáš se těší do vody.

Janík ještě ne.
 A pak to vypuklo - kluci naskákali do vody a celý den jsme je nedostali ven. Někteří měli zvláštní styl koupání (viď Filipe?!), někdo excelentně plave (Janík)  a někdo si pomáhá kopáním do dna (Lukáš). Ale legrace je to i tak ohromná.


Filip se koupe.

Cákej I.

Cákej II.

Cákej III.
 Současně s koupáním začaly více či méně ambicióznější výpravy do okolí. Kdo měl chuť popadl libovolnou volně ležící loď a vydal se na cestu. My zvolili rybářskou nafukovačku, na které jsme dopluli podél dráhy pro vodní lyžování až k Pavoučí skále.Co zažili ostatní, to vám nepovím, neb to nevím.



Vojat Jančar & grandsons

V půjčené čepici na půjčené lodi

Přehrada Hracholusky

Kemp Keramika

Los Dvořákos

Vstříc dobrodružství.

Vodní lyže, zábava náramná.

Pavoučí skála.

Ještě jedno zákoutí Hracholusk.

Odpoledne propukl dětský den, který tak neúnavně organizuje Petr Křivánků. My si to, vzhledem k Lukášově únavě, moc neužili, ale musím uznat, že závodivé děti se mohly vyřádit podle libosti. Byly koloběžky, skákání v pytli, lov ryb na čas, indiánská stopovací hra a bambilión dalších zábav.

Příprava závodů.

Dětí je tu dost.

Tohle zdaleka nejsou všechny.


Protože jsem, jak se později ukáže, Centrální Mozek Lidstva - tedy CML, nemohu si odpustit malou statisticko výpočetní vložku. Na akci přijelo a zaregistrovalo se celkem 36 nadějných seakajakářů, ve věkovém rozmezí 2-10 let. Tedy takňák. Krátkým výpočtem jsem zjistil, že průměrné sekajakářské dítě je 4,91 roku staré. Vzhledem k tomu, že prcci do dvou let buď spali někde doma, nebo odpočívali NEZAREGISTROVANÍ (Tome&Kitty, že se nestydíte) někde ve stínu, dovolil bych si prohlásit, že průměrné české seakajakářské dítě jmá kolem čtyř let a nejspíš je to kluk. 

Takže pokud by chtěl někdo provádět výzkumy, pak za předpokladu, že budou respondenti placeni, nabízím Lukáše. Zajímavé je, že populační exploze, která zasáhla kajakářskou komunitu, vybuchla bez ohledu na věk rodičů. Jiínými slovy, ač jsme každý jinak stár (v mém případě tedy mlád), děti jsme pořídili najednou. A to je fajn, aspoň budou mít za dvacet třicet let s kým jezdit.


Kdo neměl sílu na soutěže, odpočíval ve stanu.
 Navečer slunce předvedlo další parádičky, když se prodralo skrz těžké hrozící mraky a my zapálili oheň. U ohně nejprve exceloval dětský sbor se směsí populárních písní, následovaný kapelou Krupička's Melody Makers. Zvlášť basová složka tohoto uskupení probouzela zájem světových agentur.

Po hudbě přišla one-man-show v podání Stanďocha. Tento blouznivec našich hor se jal představovat lidi sedící kolem ohně. Naprosto ignoroval, že se osazenstvo neustále měnilo, někdo odcházel, někdo přicházel, lidé si různě přesedali a tak některé představil třeba třikrát, pokaždé ovšem - a to je nutno uznat - jinak a vždy originálně.

Nezapomenutelná asi zůstane scénka o tom, jak je možno vzít si manžela bratra svého švagra. Také geniální výměnný obchod, který kdysi Stanďoch udělal s Kosatkou, při kterém jeden druhého naučil mluvit odměnou za to, že ten druhý naučí toho prvního pádlovat, také patří do učebnic ekonomie. Nejlépe do kapitoly Nejhorší kšeft století.

Mě Stanďoch vcelku prokoukl, když nic netuše použil můj dávno již získaný titul CML. A to je vážně pravda - diplom, který mě opravňuje už skoro deset let pyšnit se tímto titulem, přikládám. Oheň druhého večera pro nás dohořel vcelku brzy - Lukáš nakrmil okolí trávovou pizzou, kterou vařil v kyblíku od bonbónů a v deset vcelku souhlasil s tím, že půjde spát. Ale ne sám. Tak jsem se obětoval a proto jsem přišel o rvačku kamioňáků na baru, čehož doteď hluboce lituji.


Slunce se loučí s nádherným dnem.

Oheň.

Za chvíli budou buřty, hudba a zábava.


Paní Colombová a Stanďochovy děti.


Měsíc vychází

Basa tvrdí muziku.

Stanďoch a milující Amálka.

Nekecal. Jsem CML.

A je tu neděle. Ráno zase nejdřív do vody a pak na vodu. Naši sousedi Tomáš a Jonáš věnovali 100% času lovu ryb a my s Lukášem vyrazili až na konec přehrady. Ten je celých 1,5 kilometru vzdálen. Lukáš po cestě trochu filosofoval. Na téma vodní hladiny utrousil tajemnou pravdu - Tati, hladina je vlastně taková obrazovka oblohy.

Inu, proti tomu se nedá vcelku nic namítat, stejně jako se v neděli po obědě nedá dělat nic jiného, než se trochu smutně sbalit a vyrazit na cestu domů.

To jsme udělali a já teď ještě dodatečně děkuji Petrovi Křivánků za skvělou akci a těším se na další rok. A klidně zase na Hracholuskách, protože přehrada je to nádherná!!!



Lukáš vstává.

Blbneme s melounem.