neděle 24. ledna 2016

Vánoce na moři

Po technickém výpadku se musím ještě vrátit k tomu, co jsem nakousl loni a ještě nedořekl. Vnímavý čtenář našeho webu (a že jich je - dobře osm, možná i devět lidí!) si pamatuje, co se stalo v čase předvánočním. A kdo vnímavý není, tomu osvěžím paměť. Jak je napsáno tady, došlo v Klubovně GK k ochutnávce rumů, kterou navštívila i dvojice výtečníků z východočeského kraje.


Dva borci - Michal a Radim a k tomu....



...Jadran. Co víc si na Vánoce přát?

Tito dva lumeni z Hradce Králové a okolí ovšem okolo půlnoci provedli zcela neočekávanou akci, která vyústila v únos autora těchto řádků, přímo před zkoprnělou širší eskimáckou rodinou. A protože Vodice není nikdy dost, naložili tři kajaky na moje auto a zmizeli se mnou opět do stejných míst.


Cesta ubíhala opravdu hladce. Díky mému proaktivnímu přístupu k ochutnávání rumů jsem se vzbudil až po všech celních kontrolách, před mostem u Maslenice. To je místo, kde dálnice prudce padá z hor, přímo k mořské hladině. Nevzbudilo mě ovšem klesání, ani snadno předpokládatelná ranní nevolnost. 

Vzbudil mě rachot větru. Na most byl zapovězen vjezd všemu, co nebylo osobní auto. Visely tam ceduličky graficky znázorňující zákaz vjezdu náklaďáků, motocyklů, přívěsů, nemyslitelný byl přelet rogalem, chorvatští cestáři měli obavy dokonce i o pěšáky.

Ovšem na kajakáře jaksi taksi pozapomněli. Pojedeme? Projedeme? Nebo do Vodice dolétneme? Kdo ví! Osádka našeho vozu, to nejsou žádná ořezávátka. V poslední zatáčce před mostem jsme lodě přivázali řetězem ke střeše, upili jsme z lahví, které zbytečně zabíraly prostor v kufru, vyházeli přebytečné stany a podobné haraburdí a až po střechu jsme auto doložili kamením a kusy betonu. Tím jsme byli pojištěni proti ulétnutí, ovšem za cenu možné destrukce tlumičů.

Bravurní řidiči, jakými jsou Michal a Radim prokličkovali mezi poryvy větru elegantně a čistě, a tak jsme za nějakou tu hodinku mohli vystoupit na našem nejoblíbenějším nábřeží na světě, které se vine dalmatskou Vodicí. Program byl nasnadě - po dlouhé noci strávené u volantu, je potřeba posilnit se kávou. A já za sebe musím dodat, že kafe bodne i po celkem vydařeném večírku.

Na moři zuřily zbytky vichřice, nebylo kam spěchat a tak jsme po kávičce a zaparkování na našem vyhrazeném parkovišti mohli srovnat hladinu alkoholu v krvi. Hoši se činili a za chvíli nebylo poznat, kdo řídil a kdo vyspával opičku. Tomu vcelku odpovídal i odpovědný přístup k balení. Ono stejně nebylo moc co balit. Stany jsme vyhodili u Novské úžiny. Hlad je převlečená žízeň a těch pár dní se dá na moři vydržet v jedněch šatech.

Tak jsme tě sem odvezli, ty jantare a teď budeš klopit. Platíš všechny hospody.

Moře se vcelku zklidnilo.

My se nachystali, zabalili a ...

A vyrazili.

Slunci vstříc.

A naštěstí po větru.


Takže když jsme naskládali všechny lahvinky do komor, stálo slunce už poměrně vysoko a my věděli, že v hospoda na Prviči bude už mít otevřeno. I sedli jsme do lodí a vypluli na tu předlouhou jízdu. Jsou to skoro dva kiláky, takže jsme měli pádlování nad hlavu. 

Hospůdka nezklamala, byl tam i pan učitel i lehce protivná paní hospodská. Už nás zná, takže piva točila ve chvíli, kdy zaslechla šplouchání našich pádel u vjezdu do přístavu.Po krátké pauze, kdy jsme pokecali dokonce i se samotným Santovičem Klausovičem, nastala hodina pravdy. Musíme dojet na Zmajan. Nikde blíž se nedá ani přistát, ani spát. Ovšem je to asi 5 kilometrů a na moři vážně fouká!

Šepurine stokrát jinak, pokaždé stejně krásné.

Všimněte si, jak naše úbory ladí atmosférou Vánoc.


Tady to máme rádi.

Radim. Co dodat?!


Ještě, že jsme silní a zkušení jezdci, žádné jitrnice, které se leknou pár slabých poryvů větru, či dokonce jsou schopny na vodě zabloudit. Kdepak my! Excelovali jsme a na Zmajanu našli úplně nové tábořiště. A že to není Zmajan, ale Tijat nás v té chvíli vůbec netrápilo. Koneckonců chybu v navigaci jsme objevili až druhého dne, kdy se ukázalo, že jsme od Prviče jen asi dva kilometry.

Ale jó, na moři nakonec docela...

Foukalo!

Radost z nového tábořiště.

Západ slunce byl okolo 16:00.

Což byl i čas zapálení ohně.


Ale kdo by něco takového řešil? Ráno utichl vítr a slunce hřálo skoro jako v létě. Odvážní mladí muži na dlouhých lodích se rozhodli, že se budou opalovat pod mohutnou borovicí, dokud se slunce neskryje do jejích větví. A protože jsme nenápadně přesunovali naše ležení, na vodu jsme se dostali až po třetí hodině. Čas Vánoc za dveřmi, i udělali jsme z toho překrásného borového velikána vánoční stromeček.  Ozdob jsme měli plno - kromě lahvinek vybraného alkoholu a plechovek od piva se dostalo i na chleba, který se nejí, protože dusí. Na stromku ale vypadá poměrně dekorativně a vytváří tolik potřebnou domáckou atmosféru.

Intelygenťy



A ještě jednou pohled do oduševnělých tváří mých kamarádů.


Foto z výletu na nejvyšší skálu v okolí.

Nová designová kabelka. Made in já.

Radim již blouzní a sedí v lodi i na břehu.

Tííchá nóóc.


Naše výzdoba byla dokonalá.

Ale i na "štědrý den" je třeba plouti.


Došlo na koupačku v moři, výlety po okolí a nakonec i na nejhorší. Vyplutí. Další hodina na vodě, další kilometry v rukou. Slaný vítr, vlny, západ slunce okolo čtvrté odpoledne, to vše namířilo přídě našich lodí k dávno již vyhlédnutému nocležišti "U koček a hadů". Naštěstí hadi byli zalezlí pod zemí a kočky na zimu zřejmě vychcípaly, tak nás při vcelku poklidném večírku otravovala jenom jedna micina. A tu jsme brzy zahnali, stejně jako únava zahnala nás do tepla spacáků.

A zase vichr a vlny.

Tam v dálce jsou Kornaty. Třebas se tam zase napřesrok koukneme.

Na horách sníh.



A přišel den poslední. Abychom udělali zadost naší průzkumnické povaze, zvolili jsme poměrně netradiční cestu zpět do Vodice. Vzali jsme to trochu víc severně a po všech těch návštěvách se konečně podívali do Tribunje. Jak se později odpoledne ukázalo, je to městečko kouzelné nejen z vody, ale i ze břehu. Po naložení lodí jsme se sem totiž vrátili v autě, abychom si tu dali poslední  letošní kafe u vody. 

Tribunj

Malebné místečko.

Které potěší i náročné cestovatele


A pak už jen smutná cesta domů. Smutná? Ale no tak, jako byste nás neznali. Rok 2015 jsme ukončili nádhernou plavbou v našich téměř už domáckých vodách a zdá se, že jsme se propracovali k novému rekordu. Na jednu stranu - neujeli jsme mnoho, co je to 25 kilometrů, na druhou stranu, na moři jsme byli asi 4 hodiny, takže nikdo nemůže říct, že bychom jezdili pomalu.

Ahoj moře!

Fanfáni elegáni po akci.