čtvrtek 13. prosince 2018

Plavecká sezóna

Na začátku podzimu jsem se poohlížel po nějaké aktivitě, která by mi šla líp než běhání. Tedy ne, že bych běhal nerad, mě to baví. Ale moje achilovky evidentně mají na běh úplně jiný názor než já. Shodou okolností jsem v září chtěl přihlásit Lukáše na plávání do Krumlova. A dopadlo to tak, jak se dalo čekat - chodím tam jen já. 

Jenže hoďka a půl týdně - to je mi málo. Šťastnou shodou okolností jsem se dozvěděl, že Resolution Team, což jsou nějaký příšerný namakanci z Budějc, co dělají triatlony a bůhví co ještě, pořádá veřejné tréninky. Dokonce podle mých původních informací, mi měli za účast na tréninku platit. To druhé se úplně nepotvrdilo, ale jinak je to paráda.

Plave se od božího rána, takže vstávám před pátou, abych s úplně vyprázdněnou hlavou mohl skočit v čest do bazénu a plavat jak o život. Ta hlava bývá prázdná doopravdy - trenér erste klasse Sláva vydá jednoduchý pokyn, dejme tomu: "Dejte tam vosumkrát padesát metrů kraul!", což já si přeberu asi takto - skoč do vody, nasaď brejle a někoho se zeptej, co máš dělat. Pak dám dva bazény a od té chvíle se s nadějí v hlase ptám ostatních: "Už? Už jsme to dali?". Standardní odpověď je: "Nekecej a plav."

Ale brzký ranní čas nedopadá jen na mou intelektuální soustavu. Zažili jsme i scénku, kdy si nejmenovaný plavec pracně nasadil plácačky, to jsou takové plastové ploutve na ruce, co se strašně blbě nandavaj a pevně fixujou prsty. Když si je vítězoslavně natáhl a chtěl začít plavat, zjisti, že by bylo dobré, nejprve nasadit brýle...

Tak takhle si v budějckém bazénu žijeme. A tady je pár fotek z předvánočního plavání.














neděle 25. listopadu 2018

Vorcl II.

Den druhý proběhl přesně podle plánu. Brušení, broušení a broušení. Vnitřek lodě už máme víceméně hotov. Na závěr jsme ještě dolepili poslední dvě holkely (to jsou takové epoxydové koutové svary). No a příště - otáčíme!

Z dnešní symfonie pro dvě brusky a starej lak.


To jsem zvědav, co z tohohle ... upleteme za bič!
Otcovy popisky, aneb z dílny šílencovy.


Už se to klube.


neděle 18. listopadu 2018

Vorcl I.

O opravu našeho vorcla jsem se marně snažil již v průběhu sezóny 2018. Má to ale několik háčků. V přírodních podmínkách, pod vysokým smrkem na chatě se prostě nepracuje nejlíp. Do lepidla padá jehličí a nářadí oddkládané na zem taky nejásá. A pak - buď je horko, nebo zima. Když je hic, člověk se jde raději vykoupat a na opravu nemá náladu. A když prší, tak se dělat opravdu nedá.



Vorcl je na špalcích.


Proto jsme loď na podzim přesunuli na místo, kde se lodě opravují nejlíp. Do doubravického suchého doku U Fíka. Akce přesunu byla poměrně veselá, trhaly se u ní pneumatiky a tekly nervy, ale nakonec všechno dobře dopadlo a za skřípění zubů majitele dílny, jsme nakonec vorcla uložili na špalky a do práce.

Překližka nevypadá příliš vábně.


Jak to tak chodí, původně jsem chtěl jen upravit odtokové otvory v zrcadle a přišroubovat vyvažovací popruhy, ale nakonec to vypadá, že to bude důkladnější akce. Bílý nátěr lodě se mi u plachetnice nelíbí a "interiérová" a palubní překližka, je ve stavu víc než hrozném. Ano, má krásný odstín, ale původní stavitel lodě asi rád brousil, takže mnohde vykukují červené "vrstevnice" a na to se koukat nedá. Takže loď bude zvenku asi modrá a uvnitř světle žlutá. Nebo takňák.


Skříň ploutvová
Vodotěsnost zachová

Posmutnělá paluba - ten červený flek, to už je odbroušená svrchní dýha.
S tím nic nenaděláme. Barvu na to.


První den oprav, začal v podstatě tradičně. Nejprve jsme pietně obcházeliu veškeré původní kování, abychom po obědě všechno vyšroubovali, či vytrhali, až zůstalo jen dřevo. Při tom jsme vysmejčili všechny pavučiny. Nejhorší prací bylo čištění ploutvové skříně zevnitř. Tady někde zatékalo, takže to byla velmi delikátní a složitá operace.

Při vymetání pavučin se objevili i původní obyvatelé.


Na závěr dne jsme ploutvovku zalepili, ze zbytku lepidla dokončili holkely (těsnění kolem komor), připravili nějaké drobnosti a teď mě čeká největší radost, jaká při opravování lodí je - kompletní přebvroušení všech ploch :-) A vorcl bude za chvíli jako nový!

Na této mezigenerační akci se podílel kompletní Jindrle Team - děda Fík radil, popoháněl a prováděl odborné práce, já šrouboval, brousil a Lukáš si stavěl DVD ROBOTA. A pochopitelně si na něj vybral jedinou překližku, kterou si vybrat neměl, protože tu měl na něco speciálně určenou děda Fík. Je to radost! 
Lukyho DVD ROBOT.

A jeho pilně pracující autor. 



neděle 7. října 2018

Zadarská kondička

Slovo kondice, ze kterého je odvozeno slovo kondička, kterou jsme zažili na vlastní kůži a játra na začátku října 2018, by teoreticky mohlo mít hned tři významy. Za prvé kondice jako podmínka. Na naší kondičce si naštěstí nikdo žádné kondice, tedy podmínky, nekladl. Žádné: "Jestli se napiješ alkoholu, nikam nepojedeš!" nepadlo. Ovšem kondice jako tělesný, či duševní stav, tedy druhý význam tohoto slova, již o naší akci vypovídá mnohé. Kdyby mě tak viděl můj trenér na plavání, když jsem třetího dne po ránu skákal kousíček za Sali do vody, asi by nevěřil vlastním očím. Ale i když už jsme blízko, přeci jen naše "kondička" byla něčím úplně jiným.

Šlo o třetí význam slova kondice, a tím je doučování. Prostě kdo v Jachtařské základní škole nedával pozor, musí šrotit ve svém volnu. A kdo do ZJŠ nechodil, ten to taky někde musí dohnat. Kdo do ní chodil, pozor dával, ale bylo to dávno, v dobách, kdy sousloví "velká loď" znamenala cokoli nad 6,5 m, ten taky potřebuje lehký upgrade na ty aktuální vobludy o 45 a víc stopách. A díky tomu se sešlo ve středu po ránu na břehu Jadránu (se mi to dokonce rýmuje!), vosum individuí, rozličných schodpností a dovedností. Všechny spojovaly jen dvě věci - láska k moři a k rumu.



PRVNÍ DEN: Don Papa & Republica

Do maríny v Zadaru jsme překvapivě dorazili všichni včas. Nejlepší skipper, lektor a Lodní novinář, Dan byl naším nástupem poněkud zaskočen. Rumy, ty jsme víceméně citlivě schovali do bagáže, ale sud piva, byť rozlitý do plechovek, ten neschováš. A tak první Danova věta, hned po pozdravu, zněla: "Jedeme na čtyři dny, nebo na měsíc?"



Malá ukázka našich zásob


Tým expertů:
Aleš, Jirka, Jirka, Vlastík, Fanda a Pavel
Schází jen Petr, který právě přemlouvá Dana, aby se nebál a vyrazil s námi, že to stejně všechno nevypijeme.
Vypili.


Věci jsme naládovali kam se dalo, otřevřeli nějaká piva a všechny uši a už to jelo. První den bylo na pořadu ovládání plachetnice. Podmínyk byly lepší než výborné a všechno šlo jako po drátku. Výcvik měl Dan vymyšlený geniálně. Naučil všechny, jak se jezdí podle špiónů, pak náhodně zabodl prst do mapy, zeptal se nejbližšího adepta, jaké místo vybral, ten přečetl že "Ravu" a tak Dan suše prohlásil: "No, tak jeďte do Ravy, já si trochu zdřímnu." a zalezl do podpalubí. 

A my se začali zčásti učit, zčásti oprašovat dávno zapomenuté dovednosti. Pokud jsme nekontrolovali mapu, neutahovali nějakou otěž, nebo nekormidlovali, tak jsme se alespoň učili uzlovat. Myslím, že vzpomínka na Jirku Krejčíčků snažícího se uvázat popadesáté dračí smyčku a popadesáté zase špatně, mě bude pronásledovat do nejdelší smrti. Tolik nefunkčních variant toho relativně jednoduchého uzlu by nevymyslel nikdo. Kromě Jirky. Přesto to stále zkoušel. 



Dobrá pohoda nám vydržela celou kondičku.
Petr, Aleš a u kormidla Fanda.
 


Postrach všech lan - Jirka.


Fanda


Na moři bylo teplo...


Zhruba takhle jsme si to drandili.


Jirko, stoupat, znamená namířit lodí víc k větru!
Aleš právě vysvětluje něco z teorie. Jirka to evidentně perfektně chápe.


Udělat na lodi záběr, aby na něm nebyla vidět pixla s pivem,
to bylo v podstatě nemožné.




Přistání v Ravě si vzal na starost Petr. Díky tomu zůstalo jejich molo celé. Majitelé toho kouzelného místa ocenili naši ohleduplnost k jejich majetku jednou tundou travarice, nebo třešňovice, nebo nevímčehonice. Jediný, kdo okamžitě prokoukl, co jsme to za ptáčky, byl jejich modrý ara, kterého Fanda k smrti urazil tím, že mu říkal Žako. 

Od té chvíle to s námi šlo z kopce. Večírek byl sice excelentní, ovšem na útratu padly veškeré naše finanční prostředky a ještě jsem musel do půlnoci pro aru loupat v kuchyni oříšky, jinak by na nás zřejmě majitelé poslali policii. Vedlo stojící loď, na které přijela veselá švýcarská rodina, o své útratě vyjednávala do ranních hodin a myslím, že museli na místě nechat všechny svoje hodinky. A to bez ohledu na to, zda byly švýcarské, japonské, nebo čínské.




Z odstupu vypadala restaurace i papoušek na Ravě docela neškodně.


Ale papouch uměl ukázat zoubky.
Ten rozkřáplej objektiv mi dodneška nikdo neuhradil!
 



Fanda probublává pana Otce.


Nikdo nemůže říct, že bychom neměli dobrou vůli vesele a klidně se bavit.
Že se to trochu protáhlo, není naší vínou.



DRUHÝ DEN: Diplomático & Pyrat


Druhý den se počasí, ač se to zdálo nemožné, ještě o něco vylepšilo. Po ránu jsem si zaplaval, před vyplutím ještě jednou, ale zbytek dne - a tady si musím veřejně postěžovat na úroveň kondičních plaveb firmy KWS - po celý zbytek dne mi byla koupel odepřena. Ba co dím, kdyby jen odepřena, já byl do konce kurzu uváděn v posměch, pro svou bytostnou potřebu skočit do vody, když ji vidím. Co proti tomu kdo má, nechápu. Ale už chystám Petrovi odvetu. Pozvu ho na mořský kajak a tam trochu srovnáme účty. Já ho naučím. Plavat.

Teď vážně. Náplň druhého dne byla asi pro většinu z nás zásadní. Jezdit po moři dopředu není nic moc těžkého, zvlášť pokud člověk nezávodí. Ale zajet do přístavu a vyvázat se u mola. To už může být oříšek.

Nejprve jsme zajížděli k bojce. Já si u toho vyhodil rameno a pak rychlost, takže jsem ji úspěšně torpédoval, ale nakonec jsme ji z lodního šroubu vymotali a mohlo se přejít na druhou disciplínu. Couvání k molu. Betonovému.

Doteď nevím, jestli měl menší dušičku Dan, jakožto skipper, tedy odpovědná osoba, nebo každý z nás, kdo se měl kormidlovat a řídit motor. Loď v okamžiku usednutí za kormidlo se díky nějakému pitomému kouzlu náhle zvětšila. já ji odhadoval tak na sto metrů a asi pětset brutto registrovaných tun výtlaku. Ale kupodivu jsme ten kolos ukočírovali všichni bez ztráty kytičky. Naučili jsme se pár fíglů a už zbývá dopilovat jen to přistání "na vajíčko", o kterém jsme se předchozí večer tak krásně bavili. Na to nám čas nezbyl, byť vajec jsme sebou měli, díky Jirkovi Krejčíčků, asi dvěstě. Takže jsme mohli trénovat do alelujá.

Jenže nebyl čas. V parném dni, kdy jsem se ovšem již nemohl - připomínám - vykoupat, jsme si to namířili do Sali. Krásná vesnička v malé zátoce, na nábřeží se stáním pro spoustu lodí. Většinu z nich někteří členové výpravy mohli během předlouhého večera poznat osobně.

Spolu s Fandou jsme vytvořili kontaktní tým a o naší poloze se zbytek posádky dozvídal jen díky zoufalým  výkřikům: "Táhněte už pryč, my chceme jít na kutě!", pronášeným téměř ve všech světových jazycích. Namátkou uvádím němčinu a brněnštinu. Na závěr večírku jsem si chtěl ještě popovídat česky, ale i přesto, že jsem do společné kajuty vstupoval téměř tiše a opatrně, příliš velký sukces jsem u spícího Jirky nesklidil. Doteď nechápu proč? Co tak může mít klidně spící člověk proti intelektuální debatě? 


Řidič kamiónu právě zvládá pro něj nový stroj.
Ecxelentně!


Marína v Sali



TŘETÍ DEN: Republica & Bukanero


Jestli byl druhý den nejdůležitější, pak třetí den, byl nejkrásnější. Nejen, že jsem před snídaní dostal povolení k vykoupání, ale hlavně jsme skoro celý den jeli na plachty. Jachting prováděný v prostoru mezi Sali a Murterem, přerušil jen nácvik kotvení. Ten jsme chytře využili na oběd a také jsme si počkali na silnější vítr.




Jirka s Vlastíkem užívají ranní pohody.


Druhý Jirka a Aleš jsou též v dobrém rozmaru.
Od včerejších rumů je daleko a do večera (tj. do dalších rumů) to taky ještě chvíli potrvá.
 


Jedna jediná, oficiálně povolená koupel.
Loď teď uhání asi patnáct uzlů a já ještě o jeden víc.


Kornáti


Uzlař, dodavatel vajec a doručovatel malého balíčku (30x15x17 cm, asi 5 kg), adresovaného kamsi do Španělska.
Tento záhadný předmět jsme nikdy neidentifikovali.
Osobně si myslím, že to byla jen záminka pro časté používání mobilu, nějaký kódový znak.


Ostrý chlapík Aleš.


Zpráva o našem nákladu alkoholu prosákla na veřejnost a byli jsme sledováni i armádou.


Nicméně jako pašeráci jsme bezkonkurenční.
Nechytili nás.

Z čehož měl největší radost hlavní rumový důstojník Francesco.


Ke konci dne se dostavila slibovaná fronta.
Nakonec to tak žhavé nebylo a první déšť jsme zaregistrovali až v sobotu odpoledne, v autě.


Odpoledne jsme se dočkali a kousek od Murteru jsme se několik hodin věnovali réčkům, halzám, stoupačkám, zaďákům a portskému. Fanda ukázal Petrovi něco ze základů empatie a psychologie leadershipu. Když totiž převzal kormidlo a s ním velení nad posádkou, chvíli váhal. Petr ho lehce pobídl: "Teď velíš Fando. Tak si řekni, co maj' dělat." Fanda si odkašlal a zařval: "Sedněte si na prdel a držte huby!" A na tichý, nesmělý dotaz posádky, co jako budeme dělat a kam pojedeme prohodil: "Lupneme to někam tamhle." A bylo jasno!





Pavel lituje. Portské došlo.
Jirka u kormidla dělá, že je mu to fuk.



Petr právě Fandovi předává velení nad lodí.


Il capo di tuti capi , neboli úplně nejvíc největší kapitán Fanda.


Když Fanda kormidlo předal dál, zase se s námi kamarádil.
Všechno bylo jako před tím.
Vlastík nemohl být šťastnější.

U Murteru došlo i na napínavý mezinárodní závod s neznámou polskou posádkou. Byli bychom slavně zvítězili, pokud by ti srabi, ve snaze vyhnout se "izolovanému nebezpečí", nepodváděli a nejeli chvilku na motor. Když ho po chvíli vypnuli, zase jsme jim ujížděli. 

Ale cílovou rovinku nakonec protnuli daleko před námi. Naše závodní ambice totiž málem vedly ke zničení a následnému potopení naší lodě. Naštěstí ulétl jen vozík od kosatky. A tak jsme po potupném dojetí na motor závadu mohli snadno odstranit.  



Tady se ještě nic moc neděje.


Ale tady to už frčí. Tohle je ten oušn rejsing, bo ni?


Moře bylo toho dne poněkud krásné.


Že je na Murteru aktivní sopka jsem netušil.


Konec sezóny.
Všechny čártrovky pěkně na místě.



Poslední večer jsme trávili ve stání rezervovaném pro úplně jinou loď. Osobně si myslím, že právě kvůli takovým vykukům, jako jsme my, píšou zoufalí majitelé stání nápisy, jaké jsou k vidění v Zadaru (viz foto), ale Dan spokojeně pokýval hlavou a řekl: "No, na Murter to máme za pěknou cenu." Pochopitelně neplatili jsme ani kuna. Zřejmě se Vesmír zastyděl za to nedorozumnění z Ravy a začal srovnávat kolo Osudu zpátky do normálu.



Takhle to dopadá, když si stoupnete na cizí místo.



Poslední večírek měl sice pomalejší nástup, pořádná zábava vypukla asi až v půl jedné v noci, kdy už část posádky spala, ale o to měl silnější průběh. Hlášky jako "Ani to nezkoušej, volám ti z Tokia", nebo "A protože to byl kouzelný džin, tááák - tááák zmizel!", či "Silná optika - velke bulve!", ty se nám všem nesmazatelně vryly. Ano, moc jsme si to vedle té ocelové skřípající nákladní lodi užili. 




Poslední večer na moři byl luxusní.




ČTVRTÝ DEN: nulanulanic


Ale před námi už toho moc nezbývalo. V kalném ránu jsme vyběhli z kajut chvíli po sedmé, nakoupili něco ovoce, zeleniny a náhradních dílů a na motor vystřelili na sever. Velikou změnu přinesla snídaně, jejíž přípravu výjiměčně převzal od dua Fanda and Jirka, ochotný Pavel. A tak nebyly obligátní volská oka. Měli jsme lahůdku. Míchaná vejce.

Za námi se stahovala černá mračna, ale díky vysoké rychlosti našeho motoru značky Volvo Penta jsme jim záhy ujeli. Já jsem první dvě hodiny této jízdy trávil vařením kafe - až pojedu příště s devíti lidmi, tak si určitě vezmu ještě menší kávovar, abych mohl být u vařiče rovnou celý den. A druhé dvě hodiny jsem pospával. Tři nonstop večírky si vybraly svou krutou daň. Na druhou stranu, koho by zajímala plavba na motor, že?



V sobotu se za námi valila fakt hnusná mračna.



Před Zadarem se ale zase vyjasnilo a tak jsme mohli pozorovat různá sportovní odvětví provozovaná na mořské hladině, i davy pološílených turistů postávajících nad proslulými mořskými varhanami. Ty ovšem narozdíl od borců na dracích a sportovních lodích, nic kloudného zahrát neumí. Jen tak si tam náhodně bečí.



Tomu říkám jízda!


Vejtaha, co dělal obraty zásadně v místech, kde stálo na břehu nejvíc turistů.
Umět to, co on, nedělal bych to jinak...


To sou ty varhani, co nic neumějí. Enem békat.

A pak zazvonil zvonec a naší nádherné plavby byl konec. Loď jsme naposledy vyvázali, uklidili a už se jenom těšíme, až zase POPOPLUJEM, viď Petře?!



A to je konec, přátelé!