pátek 8. února 2013

Minilíheň se rozrůstá

Do líhně přibyla další kachnička. Včera se nastěhoval se svou rozdělanou lodí Markýz. Bude mít rozměry asi 2,2 x 0,4 m a pokud jsem doteď měl jen pocit, že děláme na modelu lodě, tak teď už to vím naprosto přesně. Vzít do ruky takhle malou loď je fakt legrační!

Srandovní, že jo?!
Všimněte si prosím zakřivených palubníků
(pátý klacík směrem  od objektivu)

(foto: Markýz)


Takže jsme včera nasázeli naší strojní metodou do Markýzovy lodě všechny palubníky a pak jsme se věnovali výsledkům našich masikových pokusů. Ukázalo se, že když z relativně hodně ohnutého kusu klacku vyříznete velmi krátký kus, rádius přestane být tak výrazný.

Tak se tedy stalo, že naše výrobky přečuhují nad palubu jen pár centimetrů a to se nám nelíbí. Ovšem nejsme žádná vořezávátka a vždy si víme rady. Dosavadní masiky jsme posunuli o jednu pozici dopředu a dali se do přípravy masikovníku č. 2. Na něm jsme zvolili výraznější oblouk. Výsledek je takový, že teď budou obě kachničky skutečnými kopiemi dospělých lodí, protože na těch taky používáme dva ohnuté palubníky (masik a ještě jeden před ním.)

Mořské kajaky, které by uvezl i Mr. Bean
(foto: Markýz)

úterý 5. února 2013

Už to vypadá jako loď

Dneska odpoledne další velký pokrok na stavbě Lukášovy lodě! Nejprve jsme s Honzou začistili příď a záď a oba konce lodě zároveň ztenčili. Následně jsme si dali dokupy tři provizorní žebra.

Ve chvíli, kdy jsme je měli uříznuté a přesně spočítané tak, aby loď byla široká plánovaných 50 cm, jsme příď i záď svázali k sobě a začali uprostřed bočnice roztlačovat. Ale ouvej! Ukázalo se, že na třech metrech délky je na půl metru od sebe dostaneme jedině za celu jejich zlomení. A o to nestojíme. Takže jsme pohotově zkonstruovali loď novou a lepší. Náš nový kajak bude mít na délku skutečně 3 metry, ale široký bude jen 40 cm! To bude dělo. Taky jsem ho ihned musel vyzkoušet! Jezdí se v něm bezvadně.


To bude ale loď!

Po překonání této drobné obtíže jsme všechny provizorní palubníky dali tam, kam patří a začali vyrábět rychlostí blesku palubníky finální. Tady jsme se dopustili velikého prohřešku proti eskimácké etiketě. S velkým, ale opravdu VELKÝM úspěchem, jsme využili modelářskou brusku. Já vím, "Mirek Dušín by to neudělal", ale oba jsme už  prokázali, že to dokážeme jen s ručním nářadím a teď se snažíme dělat co nejrychleji.

Práce nám šla od ruky a tak jsme za chvilku měli hotovo. Pak jsme do našeho masikovníku vložili další laťky, sklížili masik č.3 (pro Brčka), všechno vyfotili (zase hrozně - na mobil) a tradá domů!

Ještě pár drobností a je hotovo.

neděle 3. února 2013

Pro ten správný eskimácký pocit

Příprava na vrchol sezóny - zimní výpravu No Frost*** vrcholí. V jejím rámci jsem potřeboval vyzkoušet a řádně otestovat vyteplenou karimatku (viz tento článek). Ale kde zkoušet karimatku, když k nám na začátku února vtrhlo jaro?

V jižních Čechách jaro, v Krkonoších sněhové peklo!

Pokud má člověk správné kamarády, nic není problém. Dal jsem řeč s Dušanem Festou, což je excentrický seakajakář, který se mi nesmazatelně vryl do paměti svým vytažením mořského kajaku po sjezdovce až k prameni Labe - prý že ho chce sjet celé. No nic - dali jsme řeč a pozval mě na pohodovou akci stavění iglů na Luční boudě.

Měl jsem vidění tunelu.
Tímhle se muselo po čtyřech lézt ven.
 

V týdnech, které akci předcházely, jsem se mu posmíval, že tam bude teplo, že nebude sníh a všelijak jsem shazoval úroveň. To zřejmě Dušana vytočilo a domluvil se s Krakonošem, ať nám trochu srazí hřebínek. A řeknu vám, srazil ho opravdu důkladně.

Vyrazil jsem s Honzou a Helenkou v pátek a namířili jsme si to do Krkonoš trochu oklikou - v pátek jsme se stavěli v Jablonci u Standy Klokočníka. Tomu jsme vypili víno, vyjedli lednici a namísto poděkování jsme ho ještě v sobotu vzbudili v šest. Aby nám chlapec nezakrněl. 

Mejdžího pes Kumbál (ten černý vzadu)
sníh  evidetněn miluje!
(a Mejdží si to užíval podobně)

Po téhle velmi příjemné vsuvce (Stando dík!) jsme si to v sobotu ráno namířili do Pece pod Sněžkou, kde jsme měli sraz s dalším seakajakářským esem - s Mejdžím. Ten přijel s kamarády, psem, sáňkami a usmíval se, ostatně tak jako vždycky. "Proč má ten blázen sáňky?" divili jsme se a blahopřáli si k tomu, že máme sněžnice. Zjistili jsme to poměrně brzo - na Luční boudu vede cesta vyježděná rolbami, takže nahoru se jde úplně snadno jen v botách. A díky perfektnímu sklonu jsou sáňky na cestu zpět úplně ideální. Příště.

Moje jediná fotka ze stavby.
Muž vlevo je Dušan, který právě dokončuje východ z iglů č.1

Kousek za Výrovkou (to je takový skanzen komunistického horského pohostinství) nás Mejdží i se psem a sáňkami opustil, stále se pochechtávaje. Věděl proč! Na hřebenu totiž začalo to, na čem se domluvil Dušan s Krakonošem. Ouplná čina a boží dopuštění. Vítr kolem 20 m/s, teplota - 6° C a do toho vodorovně letící sníh. Na místě stavby iglů jsem pohmatu rozpoznal mezi ploužícími se přízraky Dušana a byl jsem přidělen ke stavbě iglů č. 2, neb jednička už byla téměř hotova. 

Detail zdiva - vlevo dole vchod 

Absolutně jsem netušil která bije. Do očí mě píchal sníh, do bot mi lezl sníh a ke všemu nebylo kolem mně nic jiného než sníh. Protože jsem stůňkavej na záda, dostal jsem za úkol stavět, nikoli nosit sněhové cihly, které Dušan a Honza obratně vyráběli za použití mačety. Stavba spočívala v tom, že jsem bez pochopení podstaty kladl sněhové bloky náhodně na sebe, modlil se aby nespadly a mezitím jsem odspodu vyhraboval sníh. Takže stavba přiliš nerostla směrem vzhůru, zato díky snížení podlahy o zhruba půl metr mi záhy nad cimbuří obvodové zdi koukala jen hlava. 


Slušně jsem namrzal. 
Všichni, kdo byli venku, se mi v tu chvíli mstili, za to, že na větru a mrazu mám jen hlavu a sypali mi na ní (a hlavně do kalhot) neskutečná množství lopat prašanu. Vcelku jsem si oddechl ve chvíli, kdy jsme s Honzou spojenými silami umístili klenbový svorník, nebo jak se tomu říká a stavbu prohlásili za dokončenou. Zbývalo lehce prohloubit vstupní chodbu (to si Honza dal ještě asi 4x v průběhu noci).

Večeři v teple si užíval i Jindra - spolu s manželkou (došla tam v sedmém měsíci!!)
a ročním synem Vojtou. Vzadu v televizi probíhá nejdelší Daviscupové utkání v historii)

A byla tam Dušanova manželka Silva s malou Sofií.

Namísto kolaudace následoval úprk do nitra Luční boudy, kde jsme relaxovali u uzeného na švestkové omáčce, nekonečného tenisového utkání v televízi a hudebním doprovodu nějakých maníků. Únava si však vyžádala své a tak už v devět jsme mazali zpátky do mrazu. 

V "teplíčku" v iglů
V iglů byl zvláštní klid - velký kontrast proti vichřici, která kvílela venku. A pak přišla moje chvíle - vytáhl jsem karimatku, asi 7 minut (už ten čas zkracuju) jsem jí dával nepřímou srdeční masáž. Poté jsem vlezl do spacáku, přes který jsem si přetáhl epesní žďárák a usnul jsem. Spal jsem si jako v bavlnce až do rána. NEBYLA MI ZIMA, NEBOLELY MĚ ZÁDA!!! Pokud tedy karimatka vydrží alespoň 3-4 roky, mám konečně po problémech a budu jí doporučovat všem.


Tyhle hůlky byly venku přes noc.

Když jsem radostně (protože bezbolestně) vstal do nového dne, užíval jsem si východ slunce a panoráma - z jedné strany Luční budka a ze strany druhé Sněžka. Dušan opět zavolal Krakonošovi a druhý den byl luxusní nikoli pro testery mrazuodolnosti, ale pro kochače. Výhledy na zasněžené hory neměly chybu. K tomu jsme si dali v boudě snídani - zjistil jsem totiž, že mi Standa "omylem" štípnul igelitku s jídlem, kterou jsem mu v Jablonci neprozřetelně ukázal :-) 

Východ slunce - iglů jsou ty kopičky

Závěj navátá během noci - plot mezi naším a Dušanovým iglů.
Vzadu Sněžka.

A pak už rozloučení a spokojeni s průběhem celého víkendu jsme seběhli ve slunečném dopoledni do Pece pod Sněžkou a domů. Moc a moc děkuju Dušanovi za pozvání - akce byla bezvadná a pro mě splnila účel mnohonásobně. A navíc překonala moje očekávání. 


Ostatním doporučuju: nikdy se neposmívejte Dušanovi! 
Je nebezpečný a zná se s Krakonošem. 


Cesta domů.

Vítr v neděli trochu polevil. Ale zas tak moc ne!

Poslední pohled na Sněžku

Výprava smutně kráčí zpět do pracovního týdne.

Nebezpečný blázen - Dušan