středa 20. července 2016

Nikoli redundantní výlet

Ozval se mi Indián. Nahodil něco v tom smyslu, že jsme už dlouho nikam nejeli. 
"Hmmm," já na to.
"Jako na motorce, někam ven," dovysvětlil svou myšlenku.
"Já ale na motorce jezdím skoro denně do práce," odvětím, ovšem pochopitelně již lehce nalomen.
"A u toho bychom promluvili o životě!"

To rozhodlo. Vzít si uprostřed týdne volno bylo otázkou okamžiku a můžeme jet. Sraz v šest v Boršově. Chachá, vždyť já Indiána znám. Nepřijede dřív jak v deset. Nutno poznamenat, že mě v osm večer zaskočil v podstatě nepřipraveného. Ale uznejte, copak se to ve slušné společnosti dělá, přijet dřív, než je člověk očekáván? 

Po krátkém posezení na zahradě, při kterém se podávala výborná pochoutka - kafe s lososem a máslovými sušenkami, jsme naskočili na svoje motocykly a odprděli směrem na Kamenný Újezd. V rámci této první etapy jsme ujeli 4,3 kilometru a to bez jakékoli nehody, pomineme-li krátké zaváhání na křižovatce za řekou.

Padl soumrak a na pumpě Pletka jsem doplnil nádrž až po okraj, vysoce kvalitním benzínem. K tomu jsme do baťochů vsunuli dvě piva, slané tyčinky k snídani a medové arašídy. Popřáli jsme si mnoho štěstí a vyrazili na další noční putování, s cílem najít nějakou pěknou hospůdku.

Nejprve jsme si to namířili na Hvízdalku, kde kdysi prý stánek stával. Našli jsme tam jen tmu a binec všude, kam dosvítily reflektory našich japonských motocyklů. Kdepak, tady nám pšenka nepokvete a pivo nenalejou. Zklamáni se vracíme k E55. Celá tato marná a vysilující noční etapa měřila 3,2 km.



Můj krásný motocykl


V nádrži nám pořád ještě zbývaly přehršle benzínu. Laskavý čtenář nechť si vzpomene, že naposledy jsme tankovali před zhruba třemi kilometry, což při nízké spotřebě obou našich motorek znamenalo, že jsme mohli bez zastávky pokračovat dál. Velení převzal řidič krásného retro motocyklu Kawasaki W800 (tedy já), a zvolil jsem trasu směrem na Rančice. Tato víska, která leží na samém okraji Kamenného Újezda, byla celá potopená ve tmě a tak jsme nepotkali ani jednoho z 27 stálých obyvatel a ani pamětihodnou sýpku u č.p. 3 jsme si nemohli prohlédnout. 

Indiánova Honda


Tak jsme tedy dál hnali naše ocelové oře temnotou vpřed. Prohučeli jsme nejčernější les u Třebonínského potoka a v po chvíli naše oči potěšila obec Opalice. Ta má sice o celé čtyři stálé obyvatele méně než Rančice, zato však oplývá hospodou. Byl již nejvyšší čas, vždyť v rámci této třetí etapy jsme již ujeli 3,2 km, což znamená, že k hospodskému stolu sedali dva zaprášení, unavení poutníci, kteří v tu chvíli měli ujeto celých 10,7 km!


Moudro z památného dubu v Opalovicích

Brouci Palackého žerou


Paní hostinská souhlasila, že s námi a jedním pánem, zřejmě jejím přítelem, v hospodě vydrží: "Tak dvě-tři piva." A jak řekla, tak i udělala. Je to krásné potkat domorodce, který je schopen dodržet vlastní slovo. To se vskutku zřídka stává v domovině, a na cestách to jistě potěší dvojnásob.

Přítmí venkovní zahrádky tvořilo báječnou kulisu jak pro popíjení výborného piva, tak pro slibované vedení řečí. Vedli jsme je vskutku náramně. Aby řeč hladčeji plynula, doplnili jsme energii ještě dvojicí výborných párků, které nám obětavě ta dobrá domorodkyně okolo jedenácté v noci připravila. Pak se již čas nachýlil a my byli sice vkusně, ale zato pevně a odhodlaně z hostince vyhnáni. Ó, jak jsme děkovali globalizaci dnešního světa. Považte, útratu bylo možno zaplatit v našich korunách a tak jsme naši měnu mohli uplatnit i tak daleko od domovů.

Poslední motorový přesun téhož dne znamenal zhruba 343 metry, vesměs po nezpevněné, ale o to krásnější cestě. Indián nám ustlal trojúhelníkovou celtu pod naše obdélníkové matrace, což činilo neuvěřitelný kontrast prvků a naše debata se mohla plně rozhořet.

Trojúhelníkový obddélník


Úplňkový měsíc svítil na krajinu, kolem voněla posečená tráva a otevřená láhev rumu a my povídali a povídali, až jsme z toho usnuli. A překrásná noc to byla. V obilí štěkal srnec, padaly hvězdy, na což se prý má reagovat mantrou "Ajcmezdraví!" a nám se v duších rozhostil dlouho již hledaný klid a mír. Ano, potvrzujeme, na dalekých cestách může člověk najít vyrovnanost mysli a leccos dalšího.


Luxusní tábořiště, my prostě jiné nevybíráme


Po ránu jsme v úvahách pokračovali, objasnili jsme si význam cizích slov - "redundantní" a mnohá další při tom padla a nakonec jsme zjistili, že zatímco někdo jezdí na Bali, my spíme za Balí(kem) slámy. A taky dobrý!


Bali(k)




Snídaně šampiónů

Protože tyčinky k snídani jsme si snědli v noci, nezbylo než se napít vody a vyrazit hledat něco k jídlu v blízkém, či dalekém okolí. Neštěstí ve štěstí jsme měli až v daleké Zlaté Koruně. Zdejší kemp se tváří jako přátelské zařízení poskytující útěchu a úlevu znaveným cestovatelům. Ovšem kdo okusí, jako my, jejich míchaná vajíčka se slaninou na cibulce (3 ks), ten pochopí, že ve Zlatce mají zvláštní odrůdy slepic. Ty potvory musejí nosit zmenšeniny vajec, asi tak 4x menší než je obvyklé. Stejně jako si uvědomí, že když je ve Zlatce v kempu něco "na slanině", není slovo slanina použito jako pomnožné, ale místní se důsledně drží čísla jednotného. A tak já i Indián nacházíme v plastikové misce zažloutlou hmotu, pod kterou se bojácně krčí mrňavá kostička slaniny.

Inu což, člověk nemůže čekat, že všechno, co ho na cestách bude v barvách zářivých. Ovšem na naši obranu dodávám, že jsme od rána ujeli hrozivých 6,5 km, takže únava se již hlásila o slovo. Sedláme tedy stroje stejně hladovi, jako před tím čtyřicetikorunovým propadákem a mizíme do Třísova. Zde si po 5,7 kilometrech ostré jízdy prohlížíme koupaliště a Lukášovu lesní školku. Jurta stojí a už se na děti těší.

Rozradostněni pokračujeme do cíle. Ten jsme strategicky zvolili v Holubově u mostu přes Křemežský potok. Již slyším hučení této tak přečasto rozbouřené říčky, již vypínáme stroje a přichází chvíle nejtěžší. Loučení. Oběma soudruhům v sedlech již kanou mužské slzy po tvářích, předáváme si dary pro rodiny, které musely doma snášet to dlouhé odloučení od živitelů rodin a pak zaklapneme helmy, dáme plný plyn a v myšlenkách na naše uplynulé dobrodružství odjíždíme ke svým domovům, kde se budeme další dny věnovat zejména údržbě strojů. Vždyť jsme absolvovali celých 26,043 kilometrů a to se musí nutně podepsat na technickém stavu i tak kvalitních a krásných motocyklů, jaké hrdě jezdíme my.

Pod Kletí je nejlíp

Výprava splnila cíle - nejenže jsme probádali nebezpečné a zcela neznámé končiny na jih od Boršova, ale také jsme probrali veledůležité aspekty našich životů, jakož i hrdla prolili kvalitním českým pivem. A co víc, v hlavách už se nám rojí plány dalších nebezpečných expedic.