úterý 10. července 2012

Wildwasser Fahrtechnik - kurz jízdy na divoké vodě

Chvíli poté, co jsem si obstaral packraft, jsem zjistil, že by bylo dobré na něm trochu umět jezdit. Nebo alespoň zjistit, co bych na tom dokázal sjet i já, divokou vodou téměř nezasažený člověk - no nezasažený až tak ne, kanál v Suchém Vrbném mám už dost projetý. Vlastně spíš proplavaný. Prostě - moc mi to nejde a vždycky když lezu na řeku, nadávám si do hlupáků a říkám si: "zlatý moře!"

Když někdo umí, tak umí.
Tady předvádí svoje umění Robert Süßenbach, který celý kurz vedl. 

Pokud jste packraft ještě nezaregistrovali, vězte, že to je nafukovací loď, kterou si sbalíte do relativně malého baťůžku a která na rozdíl od většiny ostatních váží jen 3 kg a hlavně výrazně víc vydrží. Do packraftu můžete snadno přihodit bágl a dá se na něm vozit i jízdní kolo. Takže je bezva na pěší výlety do jezernatých či "říčnatých" oblastí.

Mně se zatím zadařilo vyrazit jen na Malši a Vltavu a tak jsem byl opravdu zvědav, jestli nejsou videa, kterých je internet plný, na kterých borci sjíždějí podle mně úplně šílené záležitosti (i vodopády!!) tak trochu mimo moje možnosti. A jak se během dne ukázalo, leccos dám. Ale pěkně popořádku.

Nejprve jsme absolvovali výcvik na hladké vodě. Robert nám opravoval základní záběr, pak nám pečlivě vysvětlil, jak správně provádět záběr na otáčení lodě (což u packraftu není moc velký problém :-)) a nakonec ještě závěs. To bylo vše a užuž šlo se na kanál. Jenže ačkoli jsme natěšení lezli do lodí, k našemu zklamání nás z lodí rychle vytáhl a nejprve jsme šli podél kanálu.

Výcvik na hladké vodě.

Dostalo se nám vysvětlení, jak je to s proudy, jazyky a vracáky a pak padl návrh: "Co kdybychom si trochu zaplavali?" "No jasně", pomyslel jsem si, "dáme si pár metrů po proudu." Hahaha! Nejprve jsme si osahali některá místa tak, že jsme se drželi lana, které je natažené podél obou břehů kanálu a pak šup a proplavali jsme kanál celý. Co dodat - po chvilce to byla zábava.

Jen tam hupsni!

A už jedéééé.

Vyplave, nevyplave?
A pak honem do lodí a začali jsme jezdit, jako housata pěkně srovnaní za Robertem. A tady přišlo kouzlo - na vodě jsme byli asi třetí hodinu a mně došlo, že se zvolna začínám nudit. Neuvěřitelné, začal jsem chytat vracáky, o kterých jsem zprvu ani netušil, že tam jsou a vychutnával jsem si radost z jízdy až do morku kostí.

Nádhera, tohle se mi opravdu líbilo!
Moc mi pomohly rady, abych se s vodou nepral, ale používal jí a tak se mi povedly kousky, o kterých bych ještě před pár hodinami neřekl, že jsou možné, ba co víc, že je dám já sám. Ovšem to už se rychle blížila pátá hodina, což je chvíle, kdy se z WWIII s průtokem 10 m3, stane voda WWIV (15 m3).

Já vím, chtělo by to předklonit, ale - alespoň už to vím!
A boj začal pěkně nanovo. Většina míst se prudce změnila a vzhledem k tomu, že jsme pádlovali celý den, se přihlásila o slovo únava. Takže už nebylo moc sil na to, zkoušet si kanál nějak najíždět a tak jsme prostě většinou jezdili dolů s tím, že se člověku občas povedlo zastavit. Nebo zaplavat. Ale všechno šlo relativně snadno a tak jsem zase nabyl pocitu, že by mi to s divokou vodou mohlo alespoň trochu jít. A za to moc děkuju Robertovi, který nás naučil spoustu nových věcí i Svenovi Schellinovi, který kurz organizoval. Moc se mi to líbilo a mám pocit, že se do Lipska rád ještě jednou podívám.

Neohrožený packraftař.

Za hvězdou princezny Amálky (pohádka)

Za fotodoprovod děkuji Honzovi Dvořákovi.



Kdesi daleko, za horami, doly a jedním kanálem (který je ale ve skutečnosti moře), je země do které jezdí šikovní a odvážní kluci a holky na dlouhých lodích, aby si domů přivezli tři, nebo klidně i čtyři hvězdičky, které v téhle zemi rozdávají poddaní tamní královny a podle kterých se prý pozná, kdo co umí.

Tak kudy dál, milý princi?

Šest princů, o kterých je tahle pohádka, se jednoho dne rozhodlo, že do té daleké země taky dojedou a přivezou si domů svoje hvězdy. Jenže zničeho nic se stalo podivné kouzlo a ukázalo se, že tam jet nemohou. Neptejte se milé děti proč, o to v téhle pohádce vůbec nejde.

Princové se ale nezalekli žádného protivenství a namísto na západ vyjeli na sever. Nevěděli, jak se taková hvězda hledá, ale hlavy si s tím moc nelámali. Prostě si řekli, že kdo se snaží, vždycky nějakou tu hvězdu na obloze najde a když ze sebe vydá co dokáže, třeba mu i nějaká spadne do klína.

Na moři.

Vyrazili ve dvou skupinkách a zatímco ta první na místo dorazila jedna dvě, druhá si ve tmě popletla směr a namísto, aby za Berlínem jela na Štětín, si to namířila na Varšavu. Tak se stalo, že se všichni sešli až skoro nad ránem. A protože nevěděli, co je čeká, zalehli tak jak byli, někteří si do spacáku ani botky nezuli.

Na druhý den je čekalo první dobrodružství, když zjistili, jak daleko je to k moři - tahali svoje lodě přes vysokánské písečné duny. Cestu jim ukazovaly kompasy a k tomu jim ještě napovídalo vzdálené hučení moře. Princové Jirka a Honza z Hořic svůj první úkol splnili s úžasnou trpělivostí a nanosili k moři všechno svoje vybavení polehoučku a trpělivě, pěkně jednu věc po druhé. To princ Standa nelenil a všechno, všecičko nasypal do ohromného pytle, který si hodil na záda a vyrazil přes poušť až k pobřeží. Pytel to byl tak veliký, že se pod ním ztrácel jako mraveneček a vrcholkem pytle rozháněl mraky, které do té chvíle zakrývaly oblohu.

Na večer při odpočinku.
Díky tomu poslední tři princové - Honza z Budějc, Brčko a Vítek, mohli projít písečným valem jakoby nic. Naložili totiž všechno co měli do lodí, ty popadli a mazali po cestičce, co jim nohy stačily. Ještě že jsou jejich kajaky tak dlouhé! Mořské kajaky jsou totiž milé děti, jedny z nejdelších lodí, co znám. A právě díky tomu, že jsou tak dlouhé, dosáhla příď lodě na břeh moře, ve chvíli, kdy záď byla ještě v lese. Takže vlastně skoro nic nenosili. I tak si ale při tom princ Vítek pochroumal zle záda. Ale dělal jakoby nic. Je to totiž hrdina. No jasně, je to hrdina tak velký, jak jsou mořské kajaky dlouhé. A stejně tak natvrdlý, protože se rovnou ve studené vodě i vykoupal.

Na břehu si naši hrdinové na chvilku sedli, aby se poradili, kudy pro ty své hvězdy vyrazí. Nakonec jim nějaká nahá víla poradila, ať jedou kousek na jih. Ptáte se proč byla ta víla nahá? To vám děti nepovím - možná chlapci už blouznili, anebo ta víla byla z Německa a němci jsou na tomhle ostrově obvykle všichni bez plavek a o vílách to platí jakbysmet.

Svačinááá.

Když tedy dojeli na neznámé místo, z jedné strany kryté borovým lesem, z druhé strany lemované mořem, vynosili zase pěkně část věcí z lodí. Nechtěli si totiž namočit důležité věci, jako jsou třeba stany, nebo konzervy s jídlem. Na druhou stranu v lodích nechali klíče, peníze a mobily. Jsou to holt kluci šikovní. A pak začali plnit druhý úkol - vypluli na rozbouřené moře. A přišel strááášlivý vítr a někteří z nich začali najednou být moc unavení a tak si je ti, kteří unavení nebyli, přivázali ke svým lodím a vozili je po tom moři, až se zase unavili oni a začali padat do vody. V tu chvíli, jakoby zázrakem ožili ti, kdo původně už vůbec nemohli a začali ty druhé z moře vytahovat, vylévat jim vodu z lodí a pomáhat jim zpátky.

Takhle tam bojovali o holé životy až se najednou moře ustrnulo a pustilo je zpátky na břeh. Tam usedli celí zmáčení do teplého písku a chvíli si povídali a přemýšleli, co je ještě čeká. A aby byli na další protivenství dobře připraveni, vytáhli zvláštní krabičky, které dostali na cestu od černokněžníků a těmi krabičkami si na dálku povídali všelijaká tajná slovíčka, jako třeba "mej-dej". To milé děti neznamená, že by chtěli, aby se ten druhý umyl a pak vrátil mýdlo, které si před tím od toho, který tohle slůvko řekne, půjčil. Kdepak, to je takové kouzelné slovíčko, které vám může někdy třebas i zachránit život. Jen musíte kromě toho slůvka říct i kde jste a taky jak se jmenujete!

Stále vpřed.

Tím jim skončil den prvý a pak už jen si vysoko na dunách postavili stany. Všem to zabralo asi deset minut, jenom princ Standa si přivezl úplně čarodějný stan, který začnete na jedné straně stavět a když se dostanete až na druhý konec, zase se vám ta první půlka kouzelně sbalí a proto se tenhle stan může stavět třebas i dva dny. Ale Standa je velký, převeliký bojovník a tak měl stan postavený už za dvě hodiny. To už ovšem ostatní spali a ve snách je rušilo jen jeho tiché láteření.

Na druhý den je čekalo veliké překvapení, na moři se totiž objevily vlny. Obrovské. Byly to vlny, jaké jsou vidět jednou jedinkrát za tisíc let. Hrome, bručel si pod vousy Brčko, jak jen odrazíme od břehu? To je jednoduché, jak všem ukázal Standa - lehnete si i s kajakem na bok, a pak ho krásně a lehounce stočíte proti vlnám a už to jede, už to sviští. Schválně si to někdy děti vyzkoušejte. A tak se naši odvážlivci pouštěli do vln - oba Honzové juchali a radovali se, Brčko si nabíral slanou vodu do uší, do nosu i do pusy, Standa se kutálel po vlnách i proti nim a Vítek, ten si na vlny dokonce lehal a to se mu tak zalíbilo, že z nich vůbec nechtěl vstávat a jenom se pořád sháněl po polštáři a peřině, že prý by se mu v nich nádherně spalo.

Nám nevadí ani déšť.

Jízdou ve vlnách strávili celičký den a večer se opakoval přesně jako den před tím - postavili stany a za chvilku spali, jako když je do vody hodí. Tedy, ne že by se ve vodě nějak dobře spalo. To jsem si z vás milé děti střílel, že by Vítek ve vlnách chtěl spát. To skoro nejde, sám jsem to jednou kdysi zkoušel.

A přišel den poslední - Vítka rozbolela pochroumaná záda, a tak se rozhodl, že ostatním pomůže ze břehu. S lodí mu pomohl Honza a zbytek výpravy zatím mohl objet nejsevernější mys ostrova Rujána, který se jmenuje Kap Arkona a je na něm krásný maják, který svítí všem námořníkům na cestu. Po cestě dostali od stařenky uzeného úhoře, ale řeči ptáků přesto neporozuměli. A snad díky tomu nemuseli jezdit pro živou a mrtvou vodu a mazali mlhou vpřed, až se u vesničky Dranske sešli zase všichni pěkně pohromadě.

Radost a pohoda.

A tam se jim dostalo nečekaného daru - protože všechna nebezpečí a úskalí zdolali odvážně a moudře, dostal každý z nich jednu opravdickou hvězdu od princezny Amálky. A jak to všechno milé děti vím? Já tam taky byl a jednu Amálčinu hvězdu jsem dostal. Dobrou noc.

Hvězda princezny Amálky