neděle 16. října 2016

Nový kajak

Protože jsme dneska byli navštívit Indiány v jejich novém kutlochu, uprostřed Vodňan, stalo se, co se muselo stát. Ačkoli jsme Lukášovi slíbili kajak žlutej, nakonec se z něj vyklubal krasavec, co je na fotce. A není pochyb - kdo něco o kajakování ví, tomu je jasné, že je to odstín "Indiánská směs"!

Tak teď jsem zvědav, co na něj řekne budoucí majitel!

V Indiánově, u náhonu.

S oslavenkyní.

Jak se asi bude jmenovat?

A má komory! Dvě!!!

čtvrtek 13. října 2016

Klíště, cibetka a tasemnice

Znáte už ten nový vtip o tom, jak se sejdou klíště, cibetka a tasemnice? Že ne? Pak jste určitě nebyli s cestovkou Grónský klub (dále jen CK GK) na podzim 2016 ve Švédsku. A protože jste tam s nejvyšší pravděpodobností nebyli, nabízím zkrácený pohled na celou akci.

**************

Naše akce navazovala na předchozí otužilá „Zrna a plevy“, která proběhla loni na jaře. Jen jsme trochu proměnili sestavu. Do týmu se nominovala Pavla, lingvistickou sekci nově podepřel neochvějný češtinářský dogmatik Šampus a pro radostné události doma nám dala kvinde Markétka.

Začínáme.


Přípravy proběhly zcela v duchu CK GK , to znamená, že se něco domluvilo, něco se utajilo a nikdo do poslední chvíle netušil kam pojedeme, co si povezeme a zda má smysl brát si stan. Nemělo! CK GK má totiž ve svých řadách reprezentanta Vesmíru, který vám za flanděru čehokoli vyrobí skvělé počasí, ať si je předpověď jaká chce.

**************

Počátek výletu byl poznamenám nárazy na administrativu. Paní v budce u trajektu, ač je původem z Kájova, mluví pouze vybranou němčinou a tou sprdla vůz A1, že nemá lístky koupené přes web. Očekáváme, že na vůz B2, který jede za námi, rovnou spustí ostrou střelbu. Ale do ženské a do komory kajaku nevidíš! Holenkové z Bédvojky na cestu dostali krabici čokolády a děkovný dopis. Na druhé straně Baltu následovalo to samé. Celník vytahuje z vozu A1 Pavlu. Zatýká ji a oznamuje, že její pas je kaput a ona, že bude kaput co nevidět. Když mu Pavla svojí plynulou švédštinou vysvětlí, že to datum, co mu smrdí, je datum vydání pasu, ne ukončení platnosti, chlapec se trochu uklidní. Pak skloní svůj samopal a se slovy: „Příště vás stejně dostanu, šmejdi kajakářský!“, nás milostivě propouští. Vůz B2 pochopitelně projíždí bez zastávky a celníci při zvedání závory spouští čestnou salvu.

Už se ten tálinskej...


Do místa startu jedeme ještě asi pět hodin. Ve vnitrozemí teplota klesá ke 4 °C, což nás poněkud rozhodí, ale ne nadlouho. U moře je zase krásných 18 °C a slunečno. Při balení ochutnáváme rozličné pitivo. To má za následek, že na břehu zůstanou lahve s benzínem do vařiče, jeden fotoaparát, dvě pádla a podobné zbytnosti. Současně zvýšená hladina alkoholu umožňuje uspořádání slalomového závodu mezi bójkami v přístavu. Kdo vyhrál, to se dodnes nezjistilo – každý totiž volil vlastní trasu. Tak asi vyhrála sportovní myšlenka. Nebo tak ňák.

Evička a Pavla. Netuší, co bude následovat...


Pak se jelo po moři, což je zvláštní, protože další zápis v psaném deníku výpravy obsahuje slova: „…a pak jsem se vzbudil ve spacáku na skále.“ Asi byly erupce na slunci, těžko říct. Ale večírek, stejně jako všechny následující, je luxusní. Vyvrcholením večera je výstup tabákového baliče Zdendy a jeho variace na téma volská oka. Ta by laik nerozeznal od vajec míchaných. Ale laici mezi námi nemají co pohledávat.


Zato Markýz, ten asi ví.

Zdenda, Evička a Pavla. V pohodě. Na moři.

Nováček Šampus obložený dvěma Metaxáky.

Večírek se rozjíždí.

Lovíme poslední paprsky.

Nocí po skončené párty se ozývá mohutné bekání sobů a chrápání pánů Markýze a Zdendy. Těžko soudit, kdo je hlasitější. Bezpečnou spací vzdálenost spolu s Pavlou stanujeme na pěkných 48 metrů proti větru.

**************

Rána probíhají celý týden v podobném duchu – jako první vstáváme my s Markýzem. Já proto, že nemůžu dlouho spát, Markýz kvůli utkvělé představě, že po ránu je třeba našlehávat vodu prutem.

Ranní rituál.

Asi ňáká - kytka.


První den na moři se spolu se Zdendou rozhodujeme, že se pro těch pár drobností do auta vrátíme. V tuto chvíli dochází k veliké změně ve  víceméně zaběhnutém průběhu akcí CK GK. Pro případné historiky to upřesňuji i s datumem – v pondělí 26. 9. 2016, zhruba v 09:15:45 vyplul Zdenda poprvé na vodu jako první člen výpravy! Gratulujeme.


Záhadné vody.

Právě zuří podzim. 


Vyrážíme nalehko, bez snídaně a také bez informací o naší poloze, o poloze parkoviště a nejkratší trajektorii spojující tyto dva body. Vyplouváme na sever, ačkoli jsme včera přijeli z jihu. Jízda k parkovišti nám trvá nakonec asi na hodinu a půl, zpátky to dáváme za deset minut. Zdejší vody jsou záhadné.

Na naše každodenní koupání se chodily koukat i...

...zvědavé veverky.

Jo, žlutá jí sluší.


Ale co! Máme benzín, foťák a konečně můžeme naostro vyrazit. Jsme rádi tomu, že zbytek dne si stojí na žebříčku kvality hodně vysoko. Slunce žhne, ale je díky nadcházejícímu podzimu dost nizoučko. Tak je krajina zalita nádherným světlem. Což ovšem můžeme ocenit jen my. Za celý den potkáme jen jednu postarší paní, kterou tu o prázdninách zapomněla její švédská rodina a teď marně hledá PŠK (tedy Policie Švédského Království). Po osiřelé babičce ještě zahlédneme švédskou válečnou loď. Ale ta se tváří hrozně nenápadně, tak abychom to klukům nekazili, děláme, že jsou neviditelní.


Partička CK GK.

Téměř opuštěné vesnice.

Koukáme na tu krásu jako vejři.

Šampus a Evička

Půjde mezi těmi kameny proplout?

Tak určitě!


Šlehačku na špičku dortu který se skládá z krásného dne a výborné nálady, dodá výlet k majáku. Je to kousek cesty do moře, ale stojí to za každý záběr pádlem. Vlny, sůl, slunce, moře, maják. Chce tu někdo víc? Chce? Tak to taky dostane. Čtete dál!

K majáku!

A zpátky.

Lovec.

Pohodička.


Pokračujeme po větru dál na sever. Jedeme dlouho, až narážíme na primissima ostrůvek – Markétko, on ti Šampus tu omlácenou loď opraví, neboj! Utáboříme se a Markýz se dává do vaření. Navrhuje, že nám udělá instantní nudle. Ovšem s těmi ho posíláme k šípku. To ho nerozhodí: „Tak jo, když nechcete nudle, tak bude vepřo-knedlo-zelo!“ A jak řekl, tak udělal. Nevím, jestli jsou knedlíky z borových šišek, zelí z medúz a maso z veverky. A je mi to jedno. Je to jedno úplně všem. Sedíme u ohně, hlasitě mlaskáme a těšíme se na další dny.

Dámy si šly popovídat.

Zapisovatel v akci.

To sou výhledy.

Deník, Hemingway, Pavla a paličova dcera.

Evička přikládá a přikládá. Občas někoho přetáhne klackem po hlavě, či mu vypálí na čelo cejch hanby. Má sadu pohrabáčů ze zvlášť tvrdého dřeva, které zůstává dlouho horké a umí se s nimi po čertech dobře ohánět. Když mě to přestane bavit, nenápadně se zvednu a plížím se od ohně pryč.

V pravou chvíli! Je tu vrchol dne. Na severu přesně v tu chvíli někdo otočí vypínačem a spouští polární záři. Ano, my jsme viděli auroru borealis!!! Na kajaku! Připomínám, že třebas Pavla je ve Švédsku poprvé a hned druhý večer tohle. Holt CK GK, to je pane kvalitka.

Polární záře I. (foto: Markýz)

Polární záře II. (foto: Markýz)


**************

Po ránu mě budí rosa na nose a vzdálené hučení příboje. Přitom voda v našem okolí je klidná jako zrcadlo. Odkud jde ten hluk jsme nikdy nezjistili. Když mě omrzí hukot moře, pozoruji mech, kterým jsou ostrovy porostlé. Jak se později ukáže, je to dutohlávka sobí a mou pozornost přitáhla nejspíš proto, že jsem podvědomě tušil, k čemu se používá. To byste neuhádli. Místňáci si z ní pálí akvavit.

Ráno ve spacáku.

Slibná obloha.

Cladonia rangiferina

Na co to čumí?


Na co asi? Na medůzy a štiky!


Další den na vodě a zase krásně. Slunce, jižní vítr a my valíme na sever. Trošku to houpe a tak opatrná skupina jede blíže k ostrovům. Dvoučlenná skupinka nadšenců Zdendy a Šampa, kterým poprvé v životě na lodi fungují kormidla (a vydrží jim to celou dlouhou půlhodinu), nás objíždí velikým obloukem přes moře. Oblouk je tak veliký, že nás posléze ztrácí a my jsme tak nuceni svačit namísto dlouho očekávaného salámu zase paštiku.



Opět v akci. S Jiřinou. Nebo jak tomu říkaj'.

Paštičí zátoka.

Vyber si.


Trest pro renegáty je rychlý. Když si dosytosti vychutnají naše opovržení, urážky a poplivané kajaky, zjistí, že na ostrůvku, kde odpočívali, pozapomněli mobil. Tak se musí, ubožáčci otočit a píchat proti větru. Boží mlýny občas přepnou na rychlý režim.

Hledání tábořiště v sílícím větru je poněkud zdlouhavé. Tahle zátoka je moc ve stínu, tady fičí vítr, tady není tábořiště, kyselo je moc kyselý a všude je málo (tzn. nula) ryb. Nakonec táboříme na severní straně poloostrovavybíhajícího z pevniny. Zátoka připomíná Bezdrev, či Tálinskej rybník. Ale počasí krásné, k večeři tortelíny se špenátem a šunkou, tak co si stěžovat. Plachtu staví jenom učinění srabi.

To vede k tomu, že mě kolem jedné v noci probudí neznámá síla a stavím plachtu taky. V půl druhé začínají dopadat první kapičky. Ve dvě se Evička stěhuje zpod širáku ke Zdendovi. No a v půl třetí se k nám stěhuje nejodvážnější, o to víc však promočený, Šampus.

**************

Budíček nám obstarává šumění deště v korunách stromů a na plachtě, doprovázené svistem větru. Okolo snídaně si dává déšť pauzu a s postupujícím ránem ustupuje šedá masa mračen před stále silnějším podzimním sluncem.

Dešťovka.

Ranní večírek.

Párty v gumákách. To je ono!


Bramborák je vynikající základ a my se můžeme věnovat základním existenciálním otázkám, jako třeba: jaký je optimální počet zdravotních pojišťoven? V jakém stavu se nachází České dráhy? A vzpomínkám na legendární osobnosti jihočeského skautingu. „Znáš Orko?

Ráno se překulí do poledne a my pořád stojíme a klábosíme. Debatu rázně ukončí Šampus, který se začne věnovat pilování sjezdu po zadku do moře. Jde mu to báječně, škoda že se v této disciplíně nekoná mistrovství světa.

Vítězný jezdec do moře.

A jedem zpátky.

Další švéduprázdná vesnice.


Probendili jsme relativně bezvětrnou část dne, ale kdo by si stěžoval. Po vyjetí se stáčíme k jihu a odteď až do konce výpravy to je vždycky proti větru. A nejsou to žádné kozí prdy. V exponovaných místech to leze k nějakým 15 m/s. A bude hůř!

Poslední úsměvy...

Za rohem čeká vítr!

A už to fičí.

Jako vážně dost.


Každý si to užívá, jak umí.

Já úplně moc.


Postupně se pod mostkem, kolem opuštěné vesničky a přes otevřená místa propracováme až na relativně velký ostrov. A tady, jen pro nás, nachystané dva stoly s lavicemi. Po ránu, za deště pak s vrozenou vděčností žehráme, že ty už švédové mohli dodat i zastřešení, bo ne?!

Večer jsme v pohodě, jak medůzy ve vodě. Mimochodem, ty co tu jich tu jsou mračna, se jmenují talířovky ušaté. Mě tedy obrazce u jejich středu připomínají spíš prdelky, ale talířovky prdelaté by asi neznělo dost vznešeně. Nedělá se z nich nic, ale jejich rozmnožování je opravdu interesantní záležitost. Jenom jsem jí vůbec nepochopil.


Aurelia aurita


**************

Celou noc je zase nezvyklé teplo. Nad ránem vítr ustává a kolem půl sedmé dramaticky, skrz škvíru v mracích vychází slunce. Na západě se objevuje duha, což během chvilky poznají všichni. Prší. Odvážní bláhovci pobíhají po břehu a cpou se pod plachty zkušenějších srabíků.

Bude Š-unka.

Duha a...

...a deštík.


Déšť vytlačuje slunce ze scény a rozhodne se, že nám ukáže všechny odstíny šedé, které zná. No, padesát jich není. Zato, jako bonus, nás všechny promáčí. Evička to řeší svou medůzovitou pláštěnkou, já výpravou do lesa. Kolem mrtvolky nějakého sobíka jdu hluboko do lesů. Vracím se v okamžiku, kdy hážu zcela neplánovanou šipku do mechu a kapradí.


Medúzovitá pláštěnka.


Snídaně je přebohatá. Vejce a dvě ze Zdendových iniciálních konzerv. Asi netušíte oč jde. Jsou to konzervy, které jejich autor označil jen začátečními písmeny. Tak si vybíráme něco z P – R – D, aniž tušíme, co ta písmena vlastně znamenají.

Vyplouváme za silného větru, ale déšť postupně vyklízí pozice a poté, co zachráníme vosu a sršně, zachraňuje Markýz tři štiky. Na správnou cestu ho nasměruje Pavla. Nevinně se ho zeptá: „A není to škoda, je pouštět?“ Už tak dost nasířený Markýz zaskřípe zuby a zmizí ve vlnách. Výsledek se dostaví k večeru. Do tábořiště vjíždí náš osamělý rybář asi pět hodin po ostatních a v ruce vítězoslavně třímá jedinou rybu tohoto výletu. Dlouhatánskou, pětašedesáti centimetrovou štiku. Dobře jí tak!

Jedeme v dešti.

Tady jsme zachránili dva hmyzáky.

Hrdina vosí populace.

Charon and hornet.

Salám & sýr.


Než k tomu ale dojde, potkáváme na vodě dva osamělé rybáře, takto osoby No. 5 & 6, spatřené během posledních pěti dnů. A pak nás čeká průliv. Jak by teď jistě všechny upozornil pedantický biolog-lingvista Šamp, nutno neplést s průplavem! Takže průliv, který na mapě vypadá dost nudně, je ve skutečnosti nádherné místo. Téměř kolmé, červené rozeklané stěny, které padají bůhví jak hluboko. Nahoře vřes a nad ním borovice a břízy. Nad tím vším krásné zamračené podzimní nebe.



U každého domku Markýz pustil jednu štiku.

Průplav.


Projedeme poslední větší plochu a protože klesá tlak a Zdendovi snídaně, přistáváme velmi rychle v kouzelné zátoce. Do deseti hodin pořádáme lukulské hody. Evička zužitkuje na jedinou štiku asi 15 kilogramů citrónů, které jsme si přivezli na tu plánovanou každodenní úrodu ryb. Markýz nás dopředu nacpe brkaší a Zdenda balí poslední cígo.


Tahle milost nevyžebrala.

Stavět přístřešky fakt umíme.

Každý večer oheň, to je...

...splnění Eviččina snu!

Voheň je i na vobloze.


Když ulehneme, vstává vítr na noční směnu. Bere to fakt odpovědně. Po třiceti minutách s Pavlou opouštíme místo, kam jsme původně lehli a které se nám zdálo docela v závětří. Mezi nárazy balím plachtu a chytám spacáky letící povětřím. Zalézáme na nejhlubší místo mezi skalami, kde si ustýláme na půlmetrové vrstvě borůvčí. Aspoň máme celou noc co mlsat.

Zátoka za všechny prachy.


**************

Probouzíme se odpočatí asi jako bychom spali mezi svodidly na dálnici D1. Vítr vydržel hučet celou noc a ani přes den to nevypadá na to, že by výrazně polevil. Předpověď slibuje v nárazech krásných 22 m/s, ale naštěstí to ve finále tak hrozné není.

Další vydařený snímek skoro všech účastníků výpravy.
Hromadná fota, ta mi jdou!

Ráno.

Krásné, leč poněkud větrné.

Opouštíme poslední tábořiště.

K snídani P-konzerva a zbylá tři vejce. Vyplouváme o něco dřív, než jsme plánovali. Nemůžeme se dočkat. Za rohem nás čeká vnitřní „jezero“, nebo spíš laguna, mezi ostrovy. Nemůžeme se vynadívat. Kdyby nefoukalo, tady by se to flákalo!


Boží flek.


Přejíždíme přes otevřenou vodu, zprava jdou facky větru, ale zatím všichni v pohodě. Odpočíváme v závětří Ostrova prvního dne a pomalu se proplížíme za Rybu. Tenhle ostrov rybího tvaru je poslední útočiště, před přejezdem do cíle.

No jo, foukalo.


Na břiše Ryby se náš postup v podstatě zastavuje. Ne, že bychom nepádlovali. To nemohu říct. O co víc zabíráme, o to víc fouká a tak si tam stojíme v protivětru a slabší povahy začínají propadat beznaději. Je to výborný pádlovací trenažér, ale dnes tak nějak nikdo o tréning nestojí. Nakonec se přeci jen začneme pomalinku pohybovat vpřed a najednou jsme v přístavu!



Ale dalo se to vydržet!


Já si ještě jednou projíždím slalomovou dráhu. Šampus si dává na oslavu několik eskimáků a jednak, abych ho trumfnul a také abych dodržel tradici, že se každý den vykoupu, skáču do vody. Švédka na břehu, choulící se do zimní bundy se shovívavě usmívá.

Zbylí místňáci z nás nejsou tolik nadšení, nějak jim překážíme v naloďování na víkendové motoráčky, ale nakonec se vše podaří naházet do aut a my se ve slunci, na které se nedá zapomenout, loučíme s mořem a Neptunem.


Následuje trapná scénka v Trelleborgu. Asi jim tam nevoníme, a tak tvrdí, že trajekty jsou vyprodané. Prý: „It is Friday!“ Dobrá výmluva. Co by asi řekli ve čtvrtek? Nevadí, přes Dánsko umím jezdit fakt rychle a načas. Tentokrát do Rødby přijíždíme 20 minut před odjezdem lodě. Cestu přes Německo známe už nazpaměť, nic se neděje a kolem osmé jsme spokojení, nasolení a opálení doma.



Loučení.