pondělí 6. dubna 2015

Zrna a plevy

Úvodní varování: 
Vůz Rychlé šífy, s osvědčenou posádkou Kásestry a autor tohoto spisu, se celou cestu do Chorvatska a zpět věnoval intelektuálnímu cvičení zvanému Mozkomory. Díky tomu naše znalosti světa - a Vesmíru vůbec - narostly do olbřímích rozměrů. Pokud vaše znalostní výbava nedosahuje rozměrů potřebných pro přelouskání zde předkládaného odborného pojednání, můžete vždycky alespoň zabořit své zřítelnice do obrázků a zpytovat svědomí, že jste ve škole nedávali pozor. Neb stará poučka, Komenským načrtnuta a mým otcem pregnatně redefinována, praví: "Uč se vole, budeš pánem, budeš jezdit Tatraplánem!"

Máte to, milostivá? Tak jedem!


Zrna a plevy
Výprava pro tvrdé, nikoli však natvrdlé!



Kapitola první: Pojedeme?

Po loňském přenádherném Murteru jsme se rozhodli vykoledovat si nějaká ta velikonoční vejce od racků středomořských (Larus argentatus) a smočit pádla následkem dlouhé zimní sezóny celá odsolená, znovu do moře. Že jsme ohledně vajec nakonec ostrouhali mrkvičku, to je sice pravda, ale naše grónské tyčky mají opět tu správnou hladinku chloridu sodného (NaCl, s relativní permitivitou εr rovnou zhruba pěti), a též sbírka odřenin na dně kajaků od ostrého sedimentárního vápence se nám pěkně rozšířila.

Podmínky byly ovšem diametrálně odlišné. Ráno v den odjezdu byly Budějovice zahalené do nadýchané peřinky čerstvého sněhu, kterou na promrzlou zem vysypala náhlá sněhová bouře. A tak na poslední chvíli rozesílám potenciálním účastníkům výpravy úpěnlivé prosby o odložení výpravy, dovedně skryté pod zvídavé SMSky: "Taky u vás sněží?", či "Před garáží mám metr sněhu a nemůžu vytáhnout kajak."

Marné snažení. Po Markýzově mailové odpovědi: "Na téhle výpravě oddělíme zrno od plev!" (tímto zdravíme Radima, který MOC A MOC chtěl jet, ale Barunce by byla zima), mi nezbylo než namontovat před přední nápravu auta sněhový pluh a vrazit s nadějí, že se to po cestě snad trochu zlepší.


Takhle to u nás na dvorku vypadalo ráno před odjezdem.

Nezlepšilo. V Alpách byla kalamita, sněhové frézy marně hledaly nájezdy na dálnici a my projeli jen díky tomu, že jsme se chytli stopy pološíleného kamzíka (Rupicapra rupicapra), který s hrůzou v očích utíkal z hor s pevným přesvědčením, že si u Jadranu nabrnkne nějakou středomořskou kozu (Capra) a důchod raději stráví na Kornatech, kde sice není co pít, ale k čemu jsou jednomu platné čisťounké alpské studánky, když jsou na kost zmrzlé a navíc ukryté pod pětimetrovou vrstvou sněhu.



Kapitola druhá: Moře, slunce a vítr

Moře nás ovšem uvítalo velkolepě! Panovalo úplné bezvětří (stejnojmenný film, Dead calm proslavil roku 1989 Nicol Kidmanovou, ačkoli dle mého kriticko-uměleckého názoru se jednalo o naprostou diarrhoeu). Zabalení proběhlo v tom správném duchu - v žilách únava z dlouhého nočního přejezdu Alp, vhodně doplněná kapkou něčeho ostřejšího, to vše vedlo k euforii (z řeckého εὐφορία) a ta zase vedla k pojetí balení v duchu "zrna".

Českobujěvická zrna
zleva: Zdenda, Markétka, Evička a Markýz
 

A tak jsme byli svědky vynikajících duchovních cvičení, kdy například bylo meditováno na téma stan. Po krátké a rozhodné úvaze, byl tento ponechán v autě, jako věc nadbytečná a obtěžující. Náhradní prádlo? Na co! Jídlo? Kdo by se s ním tahal! Mám skromný pocit, že kdybychom do lodí balili ještě o chvilku déle, mohlo se snadno stát, že bychom vypluli bez pádel a dost možná i bez kajaků.


To správné velikonoční pití
Co na tom, že velikonoce jsou španělsky "Pascua", nikoli jak hoši z Jamajky tvrdí "paska".
Čte se to v podstatě stejně, čili jde o  homonyma, čímž nic nenaznačuji, Markýzi.

Překonány byly všechna protivenství a na moři již, v našem živlu, užívali jsme všeho dosyta. Soli, postupně i větru, slunce a vln. Čímž byla zcela naplněna definice svobody, jak ji uctíváme my, mořští kajakáři. Pádlovat proti větru, slunci a vlnám je ta nejkrásnější činnost, která byla kdy na světě vynalezena. Nebo, dejme tomu, druhá nejhezčí činnost.


Co je lepší, než koukat na moře?

Vyplout!

Na přídi logo Grónského klubu a před přídí neznámé ostrůvky.
To je sen!



Kapitola třetí: První v Prviči aneb lingvistická vsuvka

Dle tvrzení bývalého ředitele dívčího gymnásia v Pule, který byl suspendován pro přílišný rozhled ve věcech jazykových, stačí k domluvení se v jakémkoli jazyce pouhých 200 slov. To je pravda, má to ovšem několik háčků - nesmíte, za žádnou cenu, umět ani o slovíčko víc a hlavně, musíte se naučit ta správná slovíčka. Věřte mi, že vědět, že velikonoce se chorvatsky řeknou "uskrs" je sice zajímavé, ale v běžném životě nepříliš užitečné.

Druhá informace, kterou nám podal ten dobrý důchodce, žijící nyní na Prviči, byla ovšem lepší! Byli jsme jím oficiálně prohlášeni za první tohoroční turistické návštěvníky ostrova, přibyvší na lodích. To je ovšem čest (svahilsky: heshima) a náš úspěch byl náležitě oslaven.

Úvahám o krásách lingvistiky učiním konec připomenutím palindromu (z řeckého palindromus = běžící pozpátku). Nejlepším byl naší výpravou prohlášen výtvor "je blbej" a bylo konstatováno, že jsme pyšni na "kajak" a nutno připomenout, že i grónské městečko "Quaanaaq" se dá přečíst pozpátku jako popředu.

Před Prvičem

Zdenda naplněný štěstím.

První kajak v přístavu.

Kajak je palindrom - můžete jezdit popředu, ale do přístavu stejně snadno vcouváte. 

Rebélie, učiněná rebélie!

Český lingvistický kroužek na Prviči.
Neplést s oficiálním PLK (Pražským lingvistickým kroužkem)!

Někteří námořníci nepotřebují mapu!
Namalují si domovský přístav na loď a jezdí tak dlouho, až se podle obrázku trefí, do správné vesničky.




Kapitola čtvrtá: Zátoka živlů

Po krátkém intermezzu (což je slovo pocházející z italštiny) jsme popojeli do Zátoky živlů. Tam se vám děly věci! Na kamenech jsme se vyhřívali, slunili a též mrzli, větry se trápiti nechali a ba co víc i mnohá jiná újma našim oudům od těchto šutrákův pošla. Leč přeskočme podivné a nezveřejnitelné skutečnosti, které jsou jen mezi námi a sledujme, co zde naši výpravu potkalo zaznamenáníhodného.

Hurá! Já to dal!
Prvních letošních 12 km!

První, co jsme zde spatřili, byla ukázka drancování světových moří, které zde v plné nahotě (no dobře, byli oblečeni, to bylo míněno obrazně) předvedli dva rybáři. Zatáhli zátoku do sítí a vylovili do mrtě vše, co se hýbalo. A nebylo toho mnoho - asi šest ryb, dva klacky a jeden, jak to jen říct - ehm, umělý sexuální přístroj. Ten ovšem měl již vybité baterie, čili pohyb již nebyl schopen produkovat, a proto jej oba lovci znechuceně odhodili zpět do moře. Není divu, že v Jadranu není již více ryb - nemají nejmenší šanci zvýšit velikost své populace, jsa odlovovány již ve vzrůstu od 5 cm výš.

Markýz znechuceně sleduje konkurenci.

Smutná skála.
Zatím ještě docela příjemná.


Dále jsme sledovali květenství borovic. Kdo to nevěděl, měl by si za uši zapsat, že borovice má květy jednodomé, různopohlavné. Samčí, prašníkové, jsou šišticovitě nahloučené na letorostech, samičí vyrůstají po 1-3, ojediněle ve větším počtu, na krátkých stopkách hned pod vrcholovým pupenem. Pylová zrna jsou rozšiřována větrem na velké vzdálenosti. A jak jsem následující noci zjistil, rozšiřování pylových zrn není omezeno jen na denní dobu. Ty skety rodu pinus si klidně práší i v noci. A není to věru pohodlné spaní, přímo v prašné trajektorii!


Mladý biolog snažící se oddělit samčí květy od samičích.

To nejlepší přišlo druhý den. Ukázalo se totiž, že meteorologie (tedy věda zabývající se atmosférou), nelže. A že se někdy vyplatí meteorology poslouchat. Ráno nastalé řádění větru naznačovalo, že si příliš nezajezdíme. Posuďte sami...


Už to fičí!

A už to valí!

Moře víří.

Moře kolotá.

Do tohohole by vyjela.

Jen méně líná holota!!!
Jak to dopadlo? Vyjeli jsme a ohrozili nejen životy naše, ale i případných zachráncův našich? Došlo k aktivaci "DISTRESS" tlačítka na naší DCS/GPS vysílačky? Nebo snad naši mrtvolové tlejí v mořské hlubině, maje oči racky vyklovány? Čtěte dále!



Kapitola pátá: Zase na moři!

Doufám, že všem čtenářům rychle odleví! Ano, došli jsme zachránění. Díky totiž sledování meteo předpovědí, věděli jsme velmi dobře, že vítr, jako ostatně prozatím vždycky, jednou poleví. A naše předpověď říkala jasně: "Do oběda bude fičet vítr jako řemen. A od 13:00 bude zase klid."

A jak řekli, tak se stalo!


Tatáž zátoka, o tři hodiny později.

Markýz se pověnoval stand-upové komédiji. 

Tak zase na moře.

I vypluli jsme a opět nás pronásledovalo překrásné počasí. Semo tamo vlna a před námi svoboda, možnost jet kamkoli chceme, pokud tedy ovšem toužíme po Žirje. A tak jsme vypadli z archipelága (z řeckého ἀρχιπέλαγος) ven, na širé moře, kde je přeci jen nejkrásněji.


Ven, na volné moře.

Jedme na sever.

Nebo spíš na severozápad.

Fotka, jak do občanského průkazu

Co dodat?

Zahlédl jsem i zajímavý úkaz - od tohoto dne přemýšlím, zda vlny napodobují tvary pobřeží, nebo naopak. Všimněte si prosím, jak se na následující fotografii vlna v popředí VELMI NÁPADNĚ podobá kopci na ostrově. To je fakt záhada! Vytvarovaly vlny reliéf ostrova do tvaru sobě milého, nebo naopak dno odbíhající od ostrova determinuje tvar vlny? Nevím. Je to učiněná tautologie (z řeckého ταυτολογία, což je výpověď o témže).

Tautolog má vždycky pravdu. I když ji nemá.

Zříceninu jsme si nechali na jindy.

Během plavby jsme nezůstávali jen u vcelku neužitečných filozofických úvah. Naše peněženky zcela jistě budou již brzy plny, neb jsme se krátce věnovali i marketingu (proces věnující se uspokojování potřeb zákazníka). Ano, vyvinuli jsme nové outdoorové spodní prádlo, které se bude prodávat pod značkou, která má břink. Jmenuje se totiž "Mujrum®". Takže již žádná Moira, od nynějška je trendem doby Mojruma.

Právě se věnujeme marketingovým úvahám. kterak zpropagovat nový výrobek.
Mujrum.
 

Nakonec došlo na zcela prozaickou otázku. Kde budeme spát? Ano, mohli jsme chrnět v podhradí, na krásné oblázkové pláži. Ale my jsme řekli: "Ne!" A nakonec jsme spali na krásné oblázkové pláži mnohem dál, kam jsme dojeli vyčerpaní téměř k smrti. Což náležitě ovlivnilo náš pro někoho první, pro někoho druhý večírek.


Tady by to šlo.
Nešlo, řekla Markéta.
A přitom její lodi ta pláž tak slušela!




Kapitola šestá: Hledáme úkryt, čili astronomie obecná, aneb kdo kouká rád na kozy?

Souvisí velikonoce s úplňkem? Ano, jistěže ano, ale do těch pětatřiceti tabulek křesťanské chronologie se ani přes odborný charakter tohoto pojednání pouštět nebudu. Vězte ale, že jsme byli svědky když už ne rovnou zázraku, tak alespoň divukrásného jevu, na moři námi ne až tak často prožívaného.



Za zády slunce.

Před námi pobřeží, k přistání vskutku lákající.

Pluli jsme totiž k severozápadu a pak jsme se, pro nepřítomnost vhodných nocovišť otočili zpět. V tu chvíli nám za zády zapadalo slunce.


Na zadoboku slunce, padající do vody.


Plavba se západem, to je pěkné, ale není to všechno.


Díky úplňku, nebo spíš vzájemnému nastavení planet, jejich oběžnic a hvězd, jsme v tu samou chvíli před příděmi spatřili dech beroucí východ měsíce, okrouhle dokonalého. To vám bylo něco! Tuto nádheru nemohlo pokazit ani později potvrzené konstatování, že Orion vskutku není souhvězdím cirkumpolárním.


Před přídí měsíc.

Svítil tak mocně, až házel odrazy z hladiny.





Kapitola sedmá: Le Grande Finale

V tom našem velkém závěru došlo na nejhorší - na poezii. A tak jsme uvítali nový den na kamenitém pobřeží, kde se mezi k nohám přítulným bělostným oblázkům potměšile ukrývali uschlí mořští ježkové (čistě technicky vzato, nejde o ježky, ale o ježovky /Echinoidea/, což jsou ostnokožci kulovitého tvaru, mající pevnou vnitřní kostru z mezodermu z destiček a na nich umístěných pohyblivých ostnů. A ty bolí jako prase!). Z této situace vyplynul smutně bolestný rým.


Šlápl jsem na ježka
Doba je přetěžká.

A byla!

Nejenže teplota klesla až na dno teploměru (první teploměr popsal již Hérón Alexandrijský), ale vítr se opět rozvášnil a k naší smůle nebylo jinudy možná, než přímo proti té vyjící bestii. A zde se prokázala dlouhá léta tvrdého kajakářského výcviku celé naší bandy.

NE, nemohu si odpustit informovanou odbočku věnující se etymologii (což není věda o motýlech) slova banda. Totiž, toto slovo pochází z francouzštiny, v níž je doloženo už ve XIV. stol. Pochází prý přes provensálštinu z germánského slova banda, praporec. Význam slova „banda“ byl původně neutrální: houfec, družina, takže se ho užívalo i o družinách vojenských, hereckých, o hudebních kapelách (jako lidově u nás dosud), od konce osmnáctého století však proniká spojení „zlodějská, lupičská banda“ a slovo banda tím nabývá rázu potupného.

Tedy naše banda, ještě v duchu století sedmnáctého, tedy nikoli hanlivá, sebrala všechny síly a předvedla se na moři náramně! Vlny skutečně nepříjemně dorážely, někdy se ani fotit nedalo, ba i na palubu to občas cáklo! I přes akutní ohrožení majetku a zdraví byla fota nakonec pořízena a co se na moři dělo, posuďte sami. Já jen dodávám, že jsem opravdu pyšný, pod čí vlajkou jezdím!


Jdeme na to!


Z vlny dolů...


... a zasejc nahoru.


Rolující bestie.
Řeč je o vlně, ne o Markétce.


Má fakt vejšku.

Za majákem je bezpečí.




Doslov:

Po všech těch protivenstvích bylo konstatováno, že špatné kajakáře bolí ruce, anžto tito pádlují pouze končetinami a tím je jejich pohyb celkově neefektivní, neproduktivní a vůbec blbý. Dalším stupněm umění je bolest zad, vyvolaná technikou již mnohem vyspělejší. Kajakář využívající svaly zádové, je schopen překonávat neskutečné vzdálenosti, aniž u něj dojde k vysílení a slabostem.

Jak ovšem zřejmo z následující fotografie, autor tohoto vědeckého a nebojím se konstatovat téměř pansofického pojednání, je kajakářem nejvyššího zasvěcení. Jak konstatovala moje milovaná choť, mě z kajaků vždycky může bolet jenom hlava. Protože já pádluji hlavou, asi...

A na závěr malé věnování - všichni, kdo dočetli až sem, chachacha, mají u mě panáka.


Závěrečná únava.
Všimněte si, jak mi moře zasolilo.

Ještě jednou všichni olemováni ze stran mužnými postavičkami autora a Markýze.
Uvnitř tohoto rámu poukazuje Zdenda na skutečnost, že s námi jely Evička a Markétka, zatímco plevy zůstaly doma.