neděle 24. března 2013

Hotová, kostřička je hotová!

Máme hotovo!!! Po 45 hodinkách práce (a to v tom máme zahrnuté i práce na přípravcích na ohýbání masiku) jsme dneska v 15:53 slavnostně položili poslední podélný palubník (přední pravobok) a ukončení prací na kostře jsme oslavili zákuskem. Mým nejoblíbenějším - čokoládovou tatrankou. Koneckonců nic jiného po ruce nebylo.



Radost v dílně zavládla veliká, teď zbývá kostru potáhnout a natřít. Plus ještě mám nějaké resty na lemu kokpitu. Takže to vypadá, že Lukáš na nové lodi vyrazí vstříc dobrodružstvím už v létě.


Autorský kolektiv Honza & Vítek se svým dílem.
(lem kokpitu má Honza kolem krku)

sobota 23. března 2013

Konec je na dohled

Včera jsme s Honzou jeli k tátovi nechat nahoblovat polotovary na žebra pro Markýze. Když jsme je měli hotové (tati díky!!!), odvezli jsme je do dílny. Byl sice už večer a já byl po docela dlouhé noci, nedalo nám to a zkusili jsme, zda náš nový postup ohýbání žeber funguje.

Postupně jsme je uvolnili, zakrátili na správnou velikost a usadili do lodě. Takže - FUNGUJE TO!!! Jak se ale později ukázalo, chce to si s jejich tvarem opravdu pohrát. Hned po žebrech následuje položení "chines" - to jsou takové ty podélné nosníky, které tvoří zlomy dna do boků. Někdy se jim říká outory, pokud se nepletu.

To je krása panečku!

Ty jsme tedy hned hodili na loď a jejda! Některá žebra byla moc nízká a tak jsme museli na několika místech podkládat. Ale to se prostě stává. Páteční večer končil přesto optimisticky. Loď už vypadala skoro jako hotová.

A protože jsem nevěděl, jak chines zakončím - potíž je v tom, že u téhle krátké lodě se na koncích těžko ohýbají dovnitř do trupu - nedalo mi to a dneska odpoledne jsem do dílny na chvilku zaskočil. Když se daří, tak se daří! Svázal jsem je na koncích k sobě a pak jsem ještě překolíkoval některá žebra.


Pohled odzadu


Protože loď stavím s Honzou, odolal jsem pokušení to dorazit. Zbývají jen tři operace:

  1. uložit podélníky na palubu
  2. navrtat bočnice, aby se po dokončení trupu jimi daly protáhnout provázky, co vedou po palubě
  3. lehce poupravit tvar masiku a palubníku za zády kajakáře, aby na nich pěkně seděl límec kokpitu
To jsou krátké akce a tak s nimi a hlavně se slavnostním dokončením kostry trupu počkám na Honzu! 

Elegance sama.
A co dodat na závěr? Lukášovi se loď moc líbí!

Táto, kde je pádlo?

středa 20. března 2013

Dopařeno jest!

Vypadá to, že jsme z nejhoršího venku! Vyhráno není, ale máme našlápnuto k dosažení velkolepého úspěchu. Dneska jsme nejprve vylepšili napařovačku. To znamená, že jsme jí mnohem důkladněji zaizolovali.

První operací dne bylo skružení lemu Lukášova kulatého kokpitu. Přitom jsem Honzovi amputoval jeden, nebo dva prsty, ale když se kácí les, lítají třísky a když se dělá eskimácká loď, lítají prsty.


Vytuněná napařovačka


Mezitím si kokpit nachystal i Markýz - ovšem je to srab. Takže Markýz na rozdíl ode mne, si nejprve ohybá všechny vrstvy a slepí je později. To já už mám slepeno. Ale zase na druhou stranu, neměl s tím tolik nervů a výsledek asi bude lepší. Poučení pro příště.


Lukášův sluníčkový kokpit!

Pak přišla na řadu žebra. Minule jsme postupovali tak, že jsme polotovar na lodi ohnuli, pak jsme ho zkrátili, seřízli konce a pak nacpali do bočnic. Potíž byla v tom, že než jsme měli žebro zkrácené, už vystydlo a při pokusu o jeho nacpání do správné pozice prasklo.

To jsme dneska obešli. Takže jsme žebra ohnuli zvenku kolem lodi a kýlu a zajistili svěrkami. Teď je necháme vystydnout a v pátek je napasujeme na místo. Myslím, že to půjde dobře. Takže jakmile jsme přistoupili na tento postup, téměř skončilo lámání žeber a nadávání.


Tak už to vypadá fakt nadějně!



Shrnuto a podtrženo - zlepšili jsme se v tomhle:

  1. Máme tenčí žebra. Dříve měla průřez 5 x 20mm, teď 4 x 20mm. A pro Markýze, který má ještě menší loď budeme dělat ještě slabší 3 x 20mm.
  2. Žebra jsme namáhali jen jednou, za tepla a mnohem opatrněji. Ukázalo se, že je třeba je na ohyb tak trochu připravit.
  3. Měli jsme víc páry. Lépe zaizolovaná napařovačka znamená menší tepelné ztráty.
  4. Nálada v dílně byla mnohem lepší. A to jsme ani nepili!!!


úterý 19. března 2013

Téměř nekajakářský příspěvek

Tenhle článek není o kajaku, ale s kajakem souvisí, jak brzy poznáte! Totiž vloni na Vesterálách (čtěte lodní deník zde) jsme se poznali s Bentem. A když jsme v chladném večeru seděli nad vodou na verandě v Skipnesu, vytáhl odkudsi dřevěnej hrneček.

Barev na obrázcích si moc nevšímejte, nějak mi uteklo nastavení.
Je spíš dožluta, jako na druhém snímku, než růžová!


Hrneček byl krásně vošuntělej a zespodu byl vyrytý letopočet. Jestli mně paměť neklame, tak 1986. Plus mínus. Okamžitě jsme se Standou zpozorněli a vyzvídali o co jde. Je to tradičná sámská (nepřesně laponská) nádoba z břízy zvaná KUKSA. Ale ne jen tak z ledajaké břízy. Ty správné kuksy se dělají z tzv. nádorů.



Nádory zřejmě vznikají tak, že když něco strom poškodí, on se brání a snaží se "zavalit" bolavé místo masou. Tak tam začnou růst spousty větviček a udělá se taková černá boule. No a tohle místo tolik nepraská a mělo by prostě víc vydržet.


S tímhle jsme z Vesterál odjeli a po návratu jsem po kuksách pátral na netu. Jenže buď nejsou tradiční (jsou strojně obrobené z rovně rostlého dřeva), nebo jsou pekelně drahé. Tak jsem celou věc odložil. Až zimě na No Frostu*** - jeden večer se Standa vytasil s pilkou a že kousek za táborem viděl stromy prořezané pod elektrickým vedením a že je tam spousta nádorů!



Okamžitě jsem se s ním vydal na trestnou výpravu a nějaké nádory jsme našli. Pak jsme trávili večery ohlodáváním špalků dřeva nožem. Ihned jsme založili Ku-Kuksa-Klan a zvlášť Standa celé věci dost propadl. Polotovary jsme domů vezli v igelitu, aby neuschly než je vydlabeme.





Po návratu domů jsme dlabali a dlabali a pak brousili a brousili a vida - kuksa je na světě! Bezva zábava!

PS: Byly dotazy ohledně provedení. Zde je odpověď:

Použité nářadí: dláto, šmirgl, nůž, pila, kouskama je to objetý na brusce.
Povrchová úprava: před finálním broušením vařeno ve slané vodě (tip odkudsi z hlubin internetu) a pak napouštěno vyjetým olivovým olejem, co nám zbyl po nakládaném hermelínu. Smrdí to úžasně a slaná chuť s olejem bude do čaje asi bezchybná :-)



sobota 16. března 2013

Pařeniště

Tak jsme dopadli jsme jak ty sedláci u Chlumce. Laťky, ze kterých jsme chtěli ohýbat žebra praskaly, takže máme úspěšnost 30%. Ze dvaceti polotovarů jsme nakonec horko těžko udělali šest žeber.


Ale vypadá to nakonec pěkně!


Teorií, proč to nešlo je mnoho:

  1. Špatné dřevo: tohle je evidentní, některé latě jsou hodně, ale hodně našikmo nařezané. 
  2. Žebra jsou moc tlustá: zítra zkusíme několik latí z profilu 20 x 5 změnit na 20 x 4. Uvidíme. Je možné, že vzhledem k tomu, že je loď menší a poloměry ohybů taky, namáháme latě mnohem víc, než v případě velkých lodí.
  3. Málo paříme: občas máme pocit, že žebra taháme z napařovačky studená. Ale proč? Málo izolace, nebo zbytečně dlouhá roura?
  4. A nakonec několik teorií doplňkových: neumíme to, jsme lemplové, chce to pomalejší ohýbání, všechny špatné věci se sešly pěkně najednou a nebo je to tím, že nad zemí lítá kometa.
Tak příště uvidíme. Jenom první část kokpitu, ta se nám povedla báječně!

Tahle loď bude fakt tradiční!

pátek 15. března 2013

Je to před námi


Na nějakou dobu jsem se odmlčel. Což neznamená, že bychom si váleli šunky a nic nedělali. Kdo pečlivě sleduje vpravo umístěný výkaz práce, ten ví, že jsme se přehoupli o fous přes 20 hodin. To, že nic nepíšu, je dáno hlavně tím, že kdykoli jdeme do dílny, marně si připomínám, že bych si měl vzít foťák. A dopadne to vždycky stejně – zůstane doma. Naštěstí Markýz čas od času fotoaparát vytáhne a čas od času fotky zveřejní. Takže využívám situace a můžu zdokumentovat, co se v Kachní líhni děje.


Naposledy jsem psal o tom, že máme hotové paluby. Poté jsme začali chystat formy, kolem kterých hodláme ohýbat dubové latě, a tak vytvořit kokpity nových lodiček. Já jsem zvolil kolečko o průměru 38 cm, což Markýz okomentoval slovy: „Aha, takže děláš tank?“. Markýz se přidržel moderního tvaru – elipsoidu, který je vzadu o něco širší, než vepředu. Tyto formy jsme vyfikali (existuje ještě přiléhavější slovo vzniklé z toho, že jsme použili pilku, které se lidově říká „šukalka“, ale tohle slovo nehodlám na svém slušném blogu používat), takže vyfikali jsme je z dřevotřískových desek a opracovali na modelářské brusce.



Tady vidíte formičky na kokpity na svých místech.
Ty otvory jsou v nich proto, abychom mohli ohýbané latě stahovat svorkami.
(Foto: Markýz)

Dalším krokem byly klounovce. To jsou ty „ohnuté klacky“, které tvoří příď a záď (resp. předchod přídě a zádě do kýlu). Vzhledem k naší dávné tradici jsme opět začali prknem o rozměrech tankeru, abychom skončili u bumerangu velikého jako pěst. Problém je v tom, že vycházíme z velkého kajaku a nevíme, co a o kolik pro dětskou loď zmenšovat. Poté, co jsme vyřízli hrubé tvary, jsme klounovce k palubě přišili. Krásná práce, ale člověk na ní potřebuje asi deset rukou.

Šití klounovce(Foto: Markýz)

Mně se šitím pomohl náhodný procházející v zimní bundě
(alias Honza na odchodu)
(Foto: Markýz)

Zatím posledním krokem bylo položení kýlu a jeho přikolíkování ke klounovcům. To jde snadno, pokud ovšem má člověk představu, jak vysokou loď chce postavit. My jsme něco tipli a uvidíme. Jestli se do lodě Lukáš nevejde, já mu ty jeho haxny přerazím :-)


Detail přídě - dole je vidět už i kýl, který ještě není zakrácen.
(Foto: Markýz)


No a poslední chvilky včerejší šichty jsme strávili stavbou napařovačky, kterou měli na starosti Honza a Markýz. Já jsem hobloval a brousil žebra. Pak jsem je spolu s latěmi na kokpit namočil do speciální namáčecí roury. S lehkými obavami, jak nám v sobotu půjde napařování a ohýbání, jsme se rozešli do zmrzlého večera.


Z věcí příštích mám trochu obavy!
Ále co, zapaříme.
(Foto: Markýz)