neděle 28. října 2012

Šibenik? Vodice!

Moje poslední výprava roku 2012 se měla uskutečnit do Švédska, ale nakonec jsem se rozhodl, že nebudu parťáky Standu, Radka a další trápit svou přítomností a že silou vlastní osobnosti dodám glanc krátkému výletu mířícímu na jih. Ten se uskutečnil ve složení: Radim a Míra Sládkovi, Michal Pancíř, Roman Vyšohlíd a Richard Klik. Tedy vskutku vytříbená smetánka české seakayakové elity. Tito ostřílení borci by beze mně byli jistojistě na moři ztraceni a proto jsem se uvolil, doprovodit je na Jadran.





Středa 24. 10. 2012
Kluci jeli osvědčeným vozem firmy Mech & Company a do Boršova dorazili ve středu večer, po 22:00. Z auta složili rychlostní kajak s poznámkou: "Nauč se konečně jezdit na něčem pořádném!" a na uvolněné místo jsme přivázali Charona, který se tak ocitl ve společnosti dalších dvou Charonů, jedné Trieny a deblu Atlantis, který už od pohledu po vzoru stejnojmenného raketoplánu, slibuje výlet až do hvězdných výšin.


Kavárenský povaleč Richard

Cesta ubíhala spořádaně a v klidu, již dříve zavedený režim 2 hodiny řídíš a zbytek cesty pochrupuješ opět ukázal svou sílu, a tak jediným zpestřením byla kontrola na Slovinských hranicích (místní celníci mají také zřejmě v oblibě knihu Stena Nadolnyho: Objevení pomalosti) a pak detailní prohlídka rígolu u chorvatské dálnice, obětavě zprostředkovaná nad ránem řidičem Romanem.


Roman a Radim


Čtvrtek 25. 10. 2012
Na výpravu jsem se mimo jiné těšil proto, že mě Radim nalákal na to, že jedeme do překrásného Šibeniku. Nikdy jsem v něm ještě nebyl a o to větší bylo mé překvapení, když jsme ve čtvrtek kolem osmé hodiny ranní sešli do centra města. Nachází se v něm totiž navlas stejná marína, jaká je ve Vodici (kterou ovšem dobře znám!) Aha, takže Šibenik, to byla vyprávěnka pro malé děti, cílem byla Vodice. Je fajn znát veškeré podrobnosti výpravy včas!

Míra

Na prosluněném nábřeží ve Vodici jsme ihned zasedli k ranní kávičce do oblíbené restaurace Macanda, též zvané U Opičáka. Po šesti kávičkách (5x kapučíno a jednou velká so šlagom pro Ríšu) a osmnácti pivech - tedy já vím, gentleman před polednem nepije, ale jsou určité situace, kdy musí dobré vychování stranou, jsme se vzdálili na přilehlou pláž. Tam jsme rozbalili cikánský tábor, aby se po dvaceti minutách z pláže opět vzdálili Roman s Michalem, kteří se vypravili zpět do hospody s chabou výmluvou, že tam zapomněli bundu. Chachá!


A nakonec mafiózo Michal sedící U Opičáka

Zatímco já mám sbaleno asi za pět minut, ostatní se s tím patlají asi dvě hodiny. Volný čas proto chytře využiji pro malou projížďku, koupel v moři (stále báječně teplé) a moudré rady, které zcela zdarma udílím zmateným chlapcům. Ti hned padají na kolena a dojatě mi děkují, čímž ovšem nadále prodlužují čas vyplutí. 


Zcela bezradný Radim uprostřed své osobní výbavičky na dvoudenní výlet.
Rozmarný podzim na Jadranu. Idylu ruší jen...

...útok neznámého druhu verliby!

Na vodu se tedy celá výprava dostane chvilinku po dvanácté. Vyplouváme k jihu. Nejprve máme namířeno do Prvič Šepurine, kde je vyhlášená kajakářská hospůdka. Ovšem vzhledem k tomu, že sezóna dávno vzala za svou, je zavřeno. Volný čas tedy věnujeme tomu, že zcela proti její vůli zachraňujeme z ledové vody koupající se turistku, které se evidentně dost uleví, když konečně zvedneme kotvy a mizíme dál na jih.

Benešovsko-hradecká skupina moderního synchronizovaného pádlování.
Zleva: Radim, Michal, Míra a Richard
Manekýn.

Opuštěný Prvič.

Pádlování ve stylu Velkého Větrného Mlýna

Míjíme ostrov Oboljan, kde se dvojice pošuků snaží lovit v podvodní říši za pomoci harpuny. Nic pro nás, rychle pryč. Pádlujeme až do naprostého vyčerpání na pustý ostrůvek Sokol, kde po tvrdých 11 kilometrech vděčně zakempujeme na holé skále. Tedy ona zas tak moc holá není - je totiž plná trusu a tak hledání čistého místa k sezení připomíná složité Caro-Kannovo šachové zahájení.

Ostrov Sokol ve své holé kráse

Pohodáá

V dálce Kornáty

Přestože máme všichni hlad jako vlci, služba dne složená z vypečeného sourozeneckého dua bratří Sládků, odmítá cokoli uvařit. Po chvíli odlákáme Radima stranou a ve chvíli kdy ani Mirek nehlídá jejich beztak skromné zásoby, jim z loďáku krademe to jediné co mají. Kuřecí maso. Nutno dodat, že je celé zamazané od jogurtu, který vyžebrali od jogurtovědce Rícharda. Po upečení se ukáže, že je to docela dobrůtka, leč je toho na šest lidí prostě málo. Nepomáhá ani konzerva fazolí, kterou po nás Radim vztekle hodí, když zjistí, že jsme se jim dali do jídla. 

Glum číhající u Pukliny osudu
Pomník neznámému sochaři-hrdinovi Markovi.
Dost možná vlastní návrh i realizace.
Cohíba de Cubá.
Potěšení vítězů.
Znalci pijí zásadně pímontské růžové, které ovšem...

...nechutná každému.

Takže k chuti přijde i staropramen.

Když dojde víno...
...i pokouřeníčko...

máme k ruce cibuli!

Z hladu Michal ztrácí plné vědomí a začíná vyprávět nepřehledné historky o výletě chovatelů drobného exotického ptactva na ostrov v Atlantiku (česky brzy vyjde knižně pod názvem: "Papouškáři na Tenerife" v nakladatelství Sbohem zdravý rozume.) Richard se uculuje a trousí citáty z odborného časopisu Uhlí. (Myslel jsem, že si z nás dělá srandu, ale tohle periodikum vážně existuje - koukněte sem!) Roman se mění v letadlo a protože už toho máme dost, jdeme hladoví a žízniví na kutě.


Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo.
Na obloze září tisíce hvězd, ale všemu dominující Orion nikoho nenechává na pochybách, že sezóna nezadržitelně končí. My jsme zalezlí v teplých spacácích, kolem šumí moře a idylu doplňuje jen cvakání zoubků myšiček, které pustoší naše skromné zásoby. 

Navečer oheň a pak už do pelechů!



pátek 26. 10. 2012
V  noci spadlo z oblohy pěkných pár hvězd, ale dost jich na ní ještě zůstalo. Zřejmě vydržela i Magellanova mračna, skrze která jsem vstoupil s Michalem do prohrané sázky. Popletl jsem si je totiž s Oortovým mračnem. Takže se Michale opravdu těším, až spolu propijeme tvojí výhru!

Služba dne - Roman a Richard prohledává skály, zda nenajde něco k jídlu.

Marně.

A začíná nám trochu foukat.

Vstáváme už po osmé hodině. Fouká čerstvý jižní vítr a během snídaně spřádáme šílené plány na kompletní zužitkování ostrůvku, který nám v noci poskytl azyl. Ostrov jako takový vytěžíme a z vápence naděláme pilníčky na nehty (Michalův vynález). Ještě před tím ale budeme vodou smývat guáno. Vodu budeme jímat, sušit a prach poté slisujeme do krychlí o straně 1 metr. Tyto krychle hodláme prodávat, jen přesně nevíme, komu se budou hodit.

Debl vyplouvá

Vlny rostou

A ostrůvek Sokol nám mizí z dohledu.

Na vodu vyplouváme ve vlnách tak akorát, aby nás hned po ránu zmáčely, v 10:00. Jedeme na severozápad. Máme totiž namířeno na ostrov Žirje, kde je obávaná Zátoka smrti, tedy místo, které proslavila nejmenovaná partnerka jednoho českého seakajakáře svým pověstným tancem na kamení, který prováděla ve stavu mírného podroušení.

Večírek začal v poledne.

Nikdo nestál stranou.

Ze studie: Blahodárný vliv portského na inteligenci českých kajakářů. 

"Žádná lahev není tak prázdná, abys z ní ještě něco nevyždímal."
Slavný citát Markéty Syllové

Ani naše výprava se ovšem nenechá zahanbit - po několika lahvinkách portského, neboť jak pravil Michal: "Mně vám to portské na moři tolik chutná, kluci!", se dáváme do eskimování. Richard má teď v držení neuvěřitelné video, na kterém jsem natočen, jak si jedu po zátoce. Náhle se rozhodnu eskimovat a převrátím se. Jak zmizím pod vodou, objeví se na hladině dva holé zadky a dno mojí lodě. A tahle taškařice se opakovala asi padesátkrát. Leč, nezaplaval jsem, ačkoli jak trefně poznamenal Míra, zvedání na pravou stranu bych měl lépe pocvičit. Budu se snažit, slibuji. A na okraj dodávám, že pohled pod vodou na ty dva, nebo tři vyžírky, kterak mi visí na přídi a zádi lodě, je k nezaplacení a asi si ho budu pamatovat až do smrti smrťoucí.

Solidní vlny a ještě solidnější jezdec.


Tomuhle k dokonalosti nechybí nic!

V rostoucích vlnách postupujeme zpět na severoseverovýchod. Na ostrůvku Zmajan vylézáme na oblázkové plážičce. Až do 20:00 sedíme u ohně, pijeme čaj a dumáme, zda má smysl stavět stany. Nakonec podlehneme zprávám o blížící se pohromě a v devět lezeme v neuvěřitelném horku (přechází přes nás totiž studená fronta) do stanů. Venku sílí jižní vítr, borovice kolem nás hučí, vlny se lámou o pláž, tlak padá šílenou rychlostí dolů a všichni se dlouho do noci věnují sepisování závětí a vyřešení důležitých životních problémů, protože je evidentní, že pokud zítra vyplujeme, živí se domů nevrátíme.


Složité přistání na strmé pláži.

Pohodář Michal

Trochu jsem se zmáčel, ale přistál jsem taky.

Končí další den.

Moře se ale probouzí.
A bude hůř.

Tester Michal

Na Větrném kempu

Zřejmě poslední letošní oheň

V noci se nám moc klidně nespalo.


sobota 27. 10. 2012
V noci lehce pršelo, ale náš stan odolal zuření živlů, ačkoli nad ránem už to téměř vzdal. Naštěstí nad ránem vítr polevil. Vstáváme hned po rozednění, v 07:00. Protože máme s Michalem toho dne službu, šířím poplašné zprávy o tom, že počasí se bude dále kazit a tak bez snídaně vyplouváme, abychom toto bohem prokleté místo opustili včas. 

Kalné ráno.

Na moři jsou zezačátku vlny velikosti dvou krav, ale jedva zajedeme do závětří ostrova, moře se uklidní. Za chvíli vychází i slunce. Máme na paměti, že tlak spadl opravdu hodně a že předpověď slibuje, že se to ještě zhorší a tak raději postupujeme nezadržitelně směrem k Vodici. 

Tam v 11:00 vyskáčeme u auta na pláž, políbíme pevninu a hodinu se věnujeme skládání věcí do tašek, ze kterých jsme je předevčírem tak pracně vybalovali. Tašky různě přenášíme a stavíme je z míst, kde nikomu nepřekáží tam, kde přes ně padáme při nakládání lodí na střechu a vůbec, celkově vypadáme tak, že by se podle nás mohl točit další díl večerníčku, který by se mohl jmenovat třeba Pat a Mat jedou na seakayak.

Stan větru odolával, ale moc rezerv už neměl.

Přes celkovou neakceschopnost jsme ve dvanáct sbaleni a naposledy vykoupaní v moři. Popojíždíme ještě jednou do Macandy. V ACI maríně kontrolujeme předpověď - během dne mají od jihu přicházet bouřky a nárazový vítr až 65 uzlů. U Opičáka nám jednoznačně předpověď potvrzují a je to vidět už z dálky - ze všech venkovních lavic jsou odneseny molitanové sedáky a stolky jsou podloženy tak, aby deska byla nakřivo a mohla z ní snadněji stékat dešťová voda. 

Další pěkná jízda. Kromě vln bylo i docela větrno.

Kávičku značky Dežaví - totiž 5x kapučíno a jednou velká so šlagom pro Ríšu, tedy popíjíme vevnitř. V jednu se smutně rozloučíme s mořem a po dvou keškách odevzdaně najíždíme na dálnici. Cesta ubíhá jako když másla ukrajuje, ale z domova nám na mobily začínají chodit poplašné zprávy, které mají jediný cíl. Vystrašit nás. Celé Čechy jsou prý pod sněhem a pod ledem. To víte, že jo, milánkové! V Alpách je skoro sucho, ale kolem Labe se běžkuje. Tohle vám rozhodně nezbaštíme.

Ale ouha. Kolem půl jedenácté přejíždíme v Dolním Dvořišti hranici a tady opravdu trochu sněží! Vzápětí naše cestovní rychlost prudce klesá. To znamená, že z Vodice jsme vyjeli kolem druhé hodiny, před půlnocí jsme v Boršově...

Za frontou se vyjasnilo.


neděle 28. 10. 2012
...Richarda po prý nejtěžším úseku vysazují v Benešově po třetí v noci, v Hradci vystupuje Radim, Míra a Michal po čtvrté a rekordmanem proti své vůli se stává Roman, který se do Liberce dostal až v 06:15! Děs a hrůza.

Ale až na tuhle nepříjemnou záležitost je potřeba říct, že jsme letošní námořní sezónu uzavřeli excelentně a už se těšíme na další!

Závěrem děkuji Lukášovi za jeho důkladný odpolední spánek, který mi umožnil přepsat deník ještě v den návratu.