pondělí 28. dubna 2014

Discover moře!

Na úvod malé varování! 
Změna vzhledu provedená proto, aby se mi to víc líbilo, 
znamená, že trochu déle trvá, než se zobrazí fotky. 
Tak si otevřete svůj oblíbený web, dojděte si udělat kafe 
a pak už hurá do čtení. Však i vy si zvyknete.
Díky za pochopení. VPJ 



Plány na tenhle velikonoční víkend jsme částečně ukuli při naší kuriózní plavbě po Vltavě. Ohýnek, na kterém jsme si opékali buřty, jsme totiž zapalovali zápalkami s exotickou krabičkou. Bylo na ní moře, vlny a nad tím se skvěl nápis: "Discover more". Jenže já, jak jsem popleta a vidím na fotce moře, strašně jsem se divil, že někdo v tiskárně zápalkových krabiček byl tak kreativní, že pěkně spojil dohromady anglické slůvko "discover" (= zhruba rozkaz "objevuj") a české moře. Takže jsme se namístě rozhodli, že tedy vykonáme, co se po nás chce a budeme objevovat moře. Že jsem byl brzy vyveden z omylu, a krabka po mě chce, abych "objevoval víc"? Co na tom, my pojedeme na Murter!

Murter je náš cíl!!!


Už příjezd k moři byl epochální - drahnou dobou se již po vlastech českých šušká, že by bylo záhodno uspořádat seakajakářské sympozium (což je obdoba všesokolského sletu, jen se tam víc pije a míň cvičí) někde na moři. A protože sekajakář je duše těžko organizovatelná, nejsnáz se to udělá, když se nic neplánuje.

Murter město na Murteru ostrově.

Atak jsme v profláknuté zátoce na Murteru narazili nejen na Czech Kids Seakayak Expedition, tedy expediční výpravu ve složení Radim & Pavel, každý z nich doprovázený jedním potomkem (Adélka a Venda). Ale také na mohutnou výpravu libereckých seakajkářů pod vedením mořem ošlehaného Ondry Nikla. Ovšem kam se tito všichni borci hrabou na Grónský klub? Nikam! Tito nedoukové a rozumbradové se doma nekoukli na předpověď počasí, a tak na místo dorazili už ve čtvrtek ráno, ovšem silné jugo jim po celý den neumožnilo vyplout. 


Ondrova skupina mizí za obzor


My vykukové jsme na místo dorazili až v pátek v ranních hodinách, chvilku jsme si zdřímli a vypluli jsme téměř společně s ostatními. Nu dobrá - tak dobře vedenou skupinu, jako má Ondra nemáme - my jsme potřebovali asi o hodinu víc, ale nic nám to nevadilo. Mezitím jsme stihli křest Zdendova pádla (musí se jmenovat Pátek, protože Valérie je pro pádlo fakt divný pojmenování) a popovídat si s Radimem o tom, co se všechno od posledně seběhlo. A že jsme se už neviděli dlouho - asi 2 týdny.

Šťastný majitel nového pádla je prý původem z Německa a pracuje u filmu.

Křtím tě jménem Pátek. Nebo tak ňák.

Počasí bylo excelentní - jak jinak. V průběhu výpravy se potvrdila dávná pravda, že nás Vesmír miluje. Svítilo slunce, teploty vystoupaly skoro ke 20° C a vítr? Darmo povídat - kromě několika hodin posledního dne, jsme vlastně pořád jeli po větru. Ideální podmínky.


A už jedeme i my.

Teď bych rád zmínil, kdo vlastně jel. A protože jeden obrázek vydá za tisíc slov, jak říkal už otec Mao, představím nás za pomoci sekvence fotek, protože se mi všichni na jednu nevešli.

Od přídě - tedy zleva: Adélka, její tatínek Radim, Venda, láhev džinu s tonikem a Evička. Excelentní kuchařka, jak ostatně uvidíte dále.

A znovu zleva: znovu Evička, vedle ní Pavla, Markýz a Markéta.

Protože na Radima je na první fotce blbě vidět, máte ho tu znovu, doprovázeného Vendou, poprvé se vynořivším Pavlem, Evičkou s džinem a Pavlou. 

A nakonec část GK týmu - Pavla, Markýz, Markétka a Zdenda. Tím je to komplet.

V dobrém rozpoložení a náladě jsme si dopádlovali až do odlehlé zátoky nacházející se zhruba v polovině ostrova. Znáte to, po hodině pádlování mají všichni ruce vytahané až ke kolenům a tak je potřeba trocha toho občerstvení. Zátoka je to zjevně začarovaná, protože mám dojem, že právě tady všem solidně hráblo!


Já vám dám, discover moře - kašlu na to a jedu se natáhnout na kameny.

Poslední eskimové opouštějí moře.

Celá situace na modelu v měřítku 1:100. Figurky dodala firma "Jindrle Modely".

"SOS, my jsme se tu všichni zbláznili!" vysílal Zdenda marně. Vodní varianta sanitky doktora Chocholouška na Jadranu neoperuje.

Asi se ptáte, co se nám to přihodilo, že byly naše mozky vygumovány a ztratily kontakt s realitou? Může za to mořská voda! V duchu hesla "Discover moře" jsme se rozhodli, že nejenže budeme po moři pádlovat, ale že se z něj i napijeme. Dokonce kafe navaříme! A díky pochopení firmy Transalpinus jsme byli vybaveni odsolovačem Katadyne Survivor 35. Takže jsme vytáhli ze dna kajaku speciální pumpu a už jsme lili. Moře. Do sebe. Nejprve se napili odvážní muži, následovaní bezesporu stejně odvážnými ženami a úplně nakonec jsme tu životadárnou kapalinu zpětně cezenou přes osmózový filtr nalili do hrdel našich bezbranných dětí. A tam někde začalo naše peklo! 

Průkopníci, kteří se již z vln Jadranu napili. Při pohledu na jejich výrazy je jasné, jaké škody to na jejich nervové soustavě zanechalo.

Chachacha, pít mořskou vodu, to je mi nápad. Ta vám vyžene mozek z hlavy!

Idylické prostředí - umíte si představit lepší Velikonoce?

Popili jsme a bylo třeba vyrazit zase dál, na širé moře. Vstříc gigantickým vlnám, nemilosrdnému větru a ostře pálícímu slunci, které z vás za minutku vymáčkne všechnu sílu. Ano, surfovali jsme jako o závod a netušili, zda vůbec kdy ještě zastavíme. Děti plakaly, ženy naříkaly a muži skřípali zuby. Něco takového jsme už dlouho nezažili. Byl to boj o holé životy a suché kapesníky.  


Neboj se Adélko, to není ten hrozivý vítr, kterým jsem tě doma strašil., Tohle je jen vánek.
A to pádlo, co mi právě poryv vyrazil z ruky, to jsem schválně zahodil. To se tak na moři někdy dělá.

Vypadá to jako idylka, vhodná tak na pohlednici.
Skutečnost byla jiná - Radim si loď nefotí - z posledních sil zvedá ruku a žadoní o záchranu života.
Marně.

Vidíte tu vlnu? Vidíte ten strach ve tváři ubohé Pavly? Už nikdy neuvidí Lukáše, který se tou dobou doma věnoval skoku do kopřiv... 

A tohle je úplné vyvrcholení - Evička právě najíždí vší silou a rychlostí do skály, ve snaze ukončit své trápení a raději zahynout rychle.
(Ne, vážně - je to pecka, co? Odvážná kajakářka z GK!!!)

Leč Neptun se nad námi nakonec slitoval a velkoryse nás pustil ze svých spárů. Objeli jsme jižní mys ostrova a konečně vjeli do klidnější vody. Nervy se nám postupně zklidnily a zbývalo najít vhodné tábořiště. Dali jsme řeč se dvěma domorodci a v tu ránu jsme měli exkluzivní kemp, dokonce se slunečníky. Že se na druhý den ráno, kdy na nás skutečný majitel poštval smečku psů, ukázalo, že ti dva výtečníci nebyli majiteli onoho pozemku, to vlastně vůbec nevadí. Spánek jsme měli klidný.


To nezatáhneš!

Náhodně projíždějící dvojice ve voze Ford Escort nám povolila nejen rozbít tábor, ale i vychytat celou zátoku od ryb.
A že jich bylo.

Muži loví - ženy vaří aneb Ryba a fazole.

První den na moři zvolna končí.
Jdeme do hajan

Přišlo sobotní ráno. Slunce se vyhouplo nad obzor a přišel čas - vytáhnout čelovku a pořádně si na celou situaci posvítit. Celá Czech Kids Kayak Expedition se uchýlila pod slunečníky a věnovala se poradě. Co si tam šuškali nevíme, my jsme si i nadále svítili svítilnou do kuchyně, abychom si řádně prohlédli úžasné jáhlové palačinky, které nám chystala Evička. Asi byly skvělé, Markéta se totiž oblizovala ještě odpoledne. Zblajzla je všechny a nám nenechala ani špetičku skořice, kterou si je sypala. Těžko jezdit na moře, když máte za kamarády sobečky a nedožery!


Týmová porada

Když si nechcete po ránu mýt oči, rozsviťte si. Vyjde to nastejno, taky uvidíte.

Los palačinkos Evičkos, ňamkos úžasnos!

Venda se odhodlal a vyrazil na moře sám. Hrdina dne!!!

No tak vám nevím, ten Venda se nejspíš nevrátí.

Po krátké snídani jsme vyrazili. Máme toho před sebou přeci jen ještě hodně. Jako první se nám do cesty postavil malebný přístávek Jezera. Následovala prohlídka všech lodí, při které bylo zkonstatováno, že "kajak je stejně nejlepší". Při pohledu do čisté vody jsme si vzpomněli na kamaráda Bednu, který si kdysi koupil specielně na společnou akci na alpských jezerech superdrahé polarizační brýle. Vydržely mu asi půl hodiny, načež mu spadly někam do hloubky -263 m. "Hahaha," zasmáli jsme se společnému zážitku, načež Zdenda prohlásil: "Jejda!" a jeho krásné brýle kývavým pohybem zvolna mířily na dno, obsazené mořskými okurkami. (Tedy, těm tvorů se říká ještě přiléhavěji, ale jsme slušný web!)  Od té chvíle se po dně přístavu Jezera pohybuje jedna zvlášť elegantní okurka, která nonšalantně balancuje na hlavě kouřové brýle a je mezi ostatními za hvězdu a sexuální symbol.


Nás šest a rum.

Lenko, není to pravda. Adélce nebyla zima ani chvilinku!
Určitě zase někdy Radima s Adélkou pusť na moře.

A už jsme se blížili k mostíku v Tisnu. Tohle místo patří mezi technicky náročnější pasáže, protože tady teče silný přílivový proud. Při správné konstelaci Měsíce je tady možné zažít karamboly, polámané stěžně drahých plachetnic i vyděšené Italy, jejichž motoráky stojí na plný plyn na místě. Ovšem znáte to - nás Vesmír miluje. Proto jsme pod mostní oblouky vjeli lehce zvládnutelnou rychlostí, se sotva znatelným proudem v zádech. Tak tak jsme si prohlédli most zespodu a už nás voda nesla na Murter. Tedy Murter město, nikoli ostrov.


Evička vjíždí do temnot.

Pavel a Venda v akci.

Někde za mostem se Markéta ukázala, co je zač. Do té doby nám nebylo jasné, proč se pořád nepřítomně usmívá, ale když sundala bundu, ukázala se, za koho kope. Její dres v ostře růžové barvě nikoho nenechal na pochybách. Ta holka jede celou dobu na Ibalginu! Ano, a tak se do naší mytologie, k proslulému princi Vaječníkovi, propracovala princezna Ibalgína se svým podivným úsměvem, který matně připomíná Monu Lisu. A pozor, stačí, abyste se dotkli jejího pádla a už vás nikdy v životě nebude bolet hlava. Tedy, pokud se nenapijete alkoholu, nebo vody! Tím kouzlo zrušíte a musíte se jí dotknout znovu. Jojo, přesně tak se to v naší eskimácké pověsti říká.


Princezna Ibalgína I.

Pozérka :-)


Celá dámská skupinka.

V Murteru došlo ke splnění dětských přání, totální proměně a jedné trapné příhodě. Takže popořádku. Nejprve jsme vyhledali příhodnou hospůdku. Jako nejlepší se ukázala ta, která je na nábřeží v přístavu. Poznáte ji podle krásných dlaždiček na toaletách pánských i dámských (osobně ověřeno). Tady se splnily ty nejtajnější dětské sny - přestaly se jíst dobroty z ohně, a namísto nich se podávala pizza, hranolky, kola a další  ňamky, o kterých ale "nebudeme mámě říkat!"


Pizza stůl

Co si dali Radim s Adélkou nevím, ale byla to bašta!

A zase k lodím.

Pak se stala velká proměna - nejprve naší výpravu opustila dětská část - byli přeci jen na moři už dlouho a tak se při ranní poradě dohodli, že pojedou zkontrolovat maminky. Ovšem mají všichni náš největší respekt!!!

Po proměně věkového složení naší skupiny se navíc proměnil jeden náš člen. Z německého Helmuta Markýz vyrobil za pomoci nůžek nám známého Zdendu. A styl má Markýz vskutku netradiční. Když jsem připomínal, že 100% holiček mi podrží vlasy a pak stříhá nad prsty, zatímco on vlasy nadzvedne a pak střihne v mezeře mezi prsty a hlavou, byl jsem nevlídně odbyt: "To asi jo, ale já musim ty blbý vlasy hned uklízet!" A hned poté pačesy cpal do igelitového pytlíku. Nemáme to na moři vůbec lehké!


Czech Kids Seakayak Expedition odplouvá vstříc domovu

Vidal Sasůn alis Pocem, já tě vošmikám.

Z Murteru jsme si to namířili na severozápad. Tam kdesi v dálce jsme tušili ostrůvek, kde bychom snad mohli přespat. Ale do cesty se nám opět stavily překážky. Nejprve jsme projeli tak náročné místo, že to před námi někdo nedal a ozdobil mořské dno vlastním vrakem. Poprvé ve svém životě, jsem vjížděl dovnitřku lodě na kajaku. 

Hurá do vraku


Krásné odpoledne

Kaplička na severním konci ostrova Murter

A pak se ukázalo, že ačkoli jsem tušil, kam mám jet, a ačkoli mi Radim ono místo na mapě ukázal, tak tam to nebylo. Následovalo Odysseovské bloudění změtí ostrůvků, zatímco na nás padal soumrak. Do tváří mořem ošlehaných mořských vlků se vkrádal strach a obavy o to, zda se ještě vůbec někdy dostaneme na pevnou zem. Minuli jsme další kapličku a v tom jsem se rozzářil: "Heuréka! Mám to!"

Tak kudy, lodivode?

Posádka Bludného Holanďana nám nabízela vodu a suchary.

Znamení z nebes!

Po přistání jsme ihned rozdělali oheň. Bylo ho totiž třeba. Kousek za tábořištěm jsme našli zdechlou, asi metr dlouhou krysu, což okamžitě vedlo k velké debatě na téma - jak strašné místo to musí  být, když tu žije tvor, který je schopen zabít takovouhle myš! Ale po čase (a několika lahvích dobrého kolkovaného alkoholu) jsme se uklidnili a s duchem ostrova našli společnou řeč. Ukázalo se, že myš zahynula čistě nudou. A ty ostatní to postrašilo natolik, že jsou velmi hravé. To se potvrdilo na druhý den ráno, když se nad ostrovem objevil tvor, který zdálky i zblízka nápadně připomínal poštolku nehybně letící na jednom místě a trpělivě číhající na oběť. Nás ovšem místní myši nepřelstí. Dobře víme, že to nebyla poštolka, to si prostě myši, aby neměly dlouhou chvíli, pouštěly draka!

Oheň je hned po moři to nejlepší.

Ostrov, kde si myši pouštějí draka.

Přišla neděle. Evička chvíli operovala u lodí a mě došlo, že jsou Velikonoce. Byly sice až o den později, ale co si je neužít a nepopřát si navzájem? Počasí se trochu zhoršilo, chvilinku poprchávalo a tak jsme se rozhodli opustit náš obdivuhodný ostrov a vypálit směr Hurgáda. Totiž Vrgáda.


Veselé Velikonoce!

Před přídí Vrgáda

Na Vrgádě jsme nejprve minuly její vysoké červené útesy a pak zapadli na překrásnou pláž, kde se - jak jinak - rozjel večírek. Do žil jsme si pumpovali mořskou vodu, patřičně ředěnou alkoholem, k tomu popíjeli portské (to se mezi alkohol vlastně ani nemůže počítat), vařili si všelijaké bašty, opalovali se, koupali a na lodě, plující kolem, při tom všem koukali. A bylo nám dobře. Ukazuje se nám, že dobrá parta, ještě k tomu na správném místě a ve správný čas, je prostě nejlepší, co můžete mít!   


Rudé útesy Vrgádské

Evička ze skoro-Karibiku

Ibalgína s lahvinkou - vražedná kombinace.

A opět na vodu.


Leč nejsme tu jen pro zábavu a moře volá! Nezbylo než ukončit příjemné polední polehávání a vydat se opět do vln oceánu. Čekala nás nejtěžší etapa celé výpravy. Nejprve projet zátoku se světoznámým barem U Lučíje a pak se vydat zpátky na jih, proti silnému větru.

V závětří ostrova

Povedená kvarteto - Markétka, Evička, Zdenda a oporto porto.

S klesajícím sluncem se uklidňoval i vítr.

Během cesty zpět byl vyhlášen úkol - dotkni se vysavače.
Pro nedostatek vysavačů jsme hru změnili na "Dotkni se Visovače."
Zde Zdenda těsně před finálním vítězným dotekem onoho ostrůvku.
 

Maják na Murteru

Markýz v záři zapadajícího slunce.


S příjezdem na Murter se vítr postupně uklidnil. To znamená, že hladina byla navečer jako zrcadlo a my si mohli vychutnat nejen nádherný západ slunce, ale také večírek na pláži, tentokrát bez ohně. Nebo spíš s mikroohněm, který plápolal ve hřbitovních svíčkách, které vozíme přesně pro tuhle příležitost. Srandy byl zase pytel, ale jako vždycky vůbec nevím (nebo spíš nechápu), čemu jsme se to tak řehtali. Ale asi to tak má být.

GK v cíli.

Poslední záběr pádlem byl vykonán.

Poslední západ.

Čemu se to tlemí?

Poslední den, velikonoční pondělí jsme zahájili stylově. V noci nás trochu popršel déšť (to k jaru patří), ale nám to bylo málo. A tak jsme následovali Markýzova vzoru. Ten totiž předchozí večer oslavil dojezd do cíle pěkným eskimováním. A tak jsme se svlékli a přes poněkud chladnější počasí a vodu začali eskimovat. Vydrželi jsme tuším každý tři zvednutí, načež jsme zbaběle prchli zpět na břeh, do suchého. Tím byla celá výprava naplněna až po okraj a my mohli zvednout kotvy a mazat domů.



Zbývá dodat jediné - Velikonoce 2014 byly opravdu veselé! Díky všem zúčastněným.



A jdeme na věc.

Tak kdy zase?