neděle 12. května 2019

Zrovna jsem dočetl 2019



142. Novák, Jan; 99, Jaromír: Zaatím dobrý, Argo/Paseka, Praha, 2018

Jak mám Jaromíra 99 v oblibě, tady jsem se dočkal mírnéhio zklamání. Proti strhujícímu originálu je tahle komixovka výrazně slabší. Asi by to mělo být syrovější, nevím...


Tak a bez toho posledního kompasu jsme namydlený.
Berlín je támhle.






141. Koudelka, F. J.: Smrt špionky aneb Cecky na cucky, knihtiskárna Kokos, Osek, 2019


Avízo z Prahy, že vyšel nový Koudelka mě se stoprocentní jistotou vždycky probere, donutí nakopnout auto a pro tu nádheru dojet. Mrzí mě jen jedno, že se Mistr momentálně věnuje spíše menším věcem. Ale třebas zas přijde nějaká bomba.

Míjelo ho množství bezvýrazných, anonymních lidí se sklopenýma očima, ponořených do svých mobilů, nevnímajících skutečný svět kolem sebe.Nezajímal se o ty šedivé figury, stejně jako se ony nezajímaly o něho.





140. Urzidil, Johannes: Jdu starým lesem, Jihočeská vědecká knihovna, České Budějovice, 2005


K téhle knížce jsem se dopracovával fakt dlouho. Od SVK jsem ji dostal hned po vydání (byla to výměna za nějaký Váchalův reprint). Pořád jsem to odkládal. A teď teprve jsem se začetl a nelitoval. Povídka U hranic z dávno zmizeleho světa mi přišla nejlepší.  


A dětsví je pryč, roztříštěné jako sklo.







139. Jirotka, Zdeněk: Saturnin, Klid, Boršov nad Vltavou, 2019


Na cestu za polární kruh jsem si po letech připravil Saturnina. U téhle knížky vždycky vzpomínám na babičku - jednak mi tuhle klasiku poprvé ukázala a pak vždycky vypadala a chovala se tak, jako by ze stránek vystoupila. Tak jsem si to tentokrát svázal do kůže ze staré aktovky, která nám po babičce zbyla.

Saturnin je vůbec velmi důmyslný muž. Dodnes nechápu, jak to dělal, že se Miloušovo lehátko, obyčejně uprostřed vyprávění, zázračným způsobem složilo a pohřbilo blazeovaného světáka ve svých troskách.






138. Olič, Jiří; Skála, František: Velký Strážce, Petrov, Brno, 1995

Pecka, objev roku!!! Olič a Skála, tomu říkám kombinace. A texty jsou naprosto dokonalé diamanty.

Druhé místo: Závodíš-li s lavinou, netěš se z pěkného druhého místa.
Fotografie: Všechno, co se nevejde do objektivu, je subjektivní.
Sníh: Sníh je déšť, který zaspal.
Ledovec: Z dobrého učitele je viditelná pouhá 1/8.








137. Rudiš, Jaroslav; 99, Jaromír: Alois Nebel, Labyrint, Praha, 2018 


Základní rovnice: komix + Jaromír 99 = záruka kvality. Koho by napadlo, namalovat sněhuláka černou barvou? A stejně je jasné, že je sněhobílý...



To já se vždycky zavřu na hajzlík a svět je mi ukradený. Všechny problémy se vejdou do krabičky od mýdla. Tak malý ten svět je.




Předchozí článek zde.

Seznam:
141. Koudelka: Smrt špionky (2. 4. 2019)
140. Urzidil: Jdu starým lesem (20. 3. 2019)
139. Jirotka: Saturnin (17. 3. 2019)
138. Olič: Velký Strážce (4. 3. 2019)
137. Rudiš: Alois Nebel (20. 2. 2019)

neděle 27. ledna 2019

Čtyři palice

Koncem loňského roku mi zavolal Radim: "Sedíme v hospodě s Márou, napadla nás taková akcička a říkali jsme si, že ty se určitě přidáš." Pak doplnil, že by šlo o bivakování na sněhu. Jelikož já byl v tu chvíli taky u piva, taky mi to připadalo jako n-e-u-v-ě-ř-i-t-e-l-n-ě chytrej nápad a okamžitě jsem souhlasil.

Hned druhý den jsem doufal, že na to borci zapomenou. Marně. Nezapoměli. Už měli i vymyšlenou nádhernou trasu po Vysočině. Měl to být asi padesáti kilometrový okruh okolo Devíti skal. Od stolu to vypadalo dobře. Uvidíme. 

Brzy přišel naplánovaný den. Když jsem vyjížděl od baráku, pořád mi to tak hrozné nepřipadalo, u nás byly asi dva pod nulou, svítilo slunce a po sněhu ani památky. To dáme s prstem v nose.

Jenže za dvě hodiny jsem projel Žďár nad Sázavou a došlo mi, do čeho jsem se to uvrtal. Kolem silnic metrové sněhové hradby, fičák a asi mínus padesát - průlom do reality byl zkrátka nelítostný. 

Start byl od hospody v Kadově. To taky ještě šlo, za oknem slunce, teplo, dobré jídlo a pití. Zkusili jsme si situaci prozářit několika škopky, což trochu pomohlo. Jenže jsme tam nemohli prosedět celý víkend. Takže vytáhnout batohy z aut a jde se.



Kluky jsem zklamal. Nedokázal jsem zabalit do oblíbeného třicetilitrového batohu
a musel jsem vzít čtyřiačtyřicítku. Z druhé strany to jistil Mára se svojí devadesátkou.



Jak mizelo slunce za obzorem, padala i teplota.



Zkraje nám ještě připadalo vtipné lézt do závějí. 



Přešli jsme přes kopec a ejhle, další hospůdka. Zalezli jsme dovnitř, dali jednu Novou Říši, dva rumy a trochu se ohřáli. Rohu místnosti prozařovala krásná, prosklená kamna. Radim nám je natočil na mobil, abysme si je mohli večer ve spacáku pouštět pro zlepšení nálady a pohody.




Nejstudenější noc víkendu právě začala.



Poslední kontakt s civilizací



Přešli jsme louku a už to začalo. Metrové závěje, napadané stromy přes cestu, zima a tma. Ideální chvíle pro to, zkusit si poprvé v životě nasadit sněžnice. Nakonec jsme se s tím popasovali a přesouvali se mlčícím lesem zhruba kilometr. To je totiž Márova univerzální délková konstanta. Vždycky se zadumaně zahledí do mapy, pak mrkne na hodinky a nakonec prohlásí: "Už asi jenom kilák." A šlapeme další tři hodiny. 

On se nám Mára celkově etabloval jako bavič. Vždy, když nám klesala nálada, nenápadně zahodil do hlubokého sněhu termosku a nechal nás ji hledat. Že prej mu nějak vypadává z kapsy na batohu. Když mu přestal vtípek fungovat, začal se do závějí odhazovat sám. U jednoho smrku se do sněhu zamotal tak důkladně, že jsme se s ním už loučili a přáli mu dobrou noc s tím, že si ho po oblevě až kolem něj odtaje sníh. zase vyzvedneme.



Mára při občerstvovací pauze.



Čajíček z domova



Takových stromů jsme přelezli, nebo obešli přesně 245.



Za svitu mojí svítilny a poblikávání svítilen mých kamarádů, kteří si baterky raději mění o půlnoci ve sněhu, než doma v teple před akcí, jsme nakonec šťastně došli pod Devět skal. Navařili jsme čaj, zabalili se každý do spacáku - tedy někteří borci, jako Radim ne do jednoho, ale asi čtyř. Všichni jsme doufali, že v noci nebudeme muset vylézat. 

To se splnilo jen někomu. Radim ten vylézt nemohl, celý se do soustavy svých vrstev zamotal a vyhrabal se až ráno, za bílého dne. Mára o světě nevěděl celou noc a tak jsem na záchod chodil poctivě za všechny já. Asi pětkrát. Krásný zážitek, vyhrabat se z tepla, nalehko vyběhnout, nabrat do plic ledový vzduch, snížit teplotu těla na krásných 30 °C a pak se zase zahrabat, do vystydlého peří. Ale při pátém opakování této procedury už mi to šlo úplně krásně a moc jsem si celonoční otužování užil. 

Ráno bylo krásné. Obloha se zatáhla, a začalo chumelit. Posnídali jsme namrzlé koblihy, k nim přikousli na kost zmrzlý čaj a po krátkém zabalení vyběhli nalehko na Devět skal. Pak jsme popadli batohy a začali sestupovat úplně bílým lesem.




Večer jsme čaj nedopili. Tak jsme ho ráno mohli k jídlu přikusovat.



Blue Brothers.


Začalo chumelit 



Výprava na vrchol




Mára zkusil dobýt i vrcholovou kótu, ale neuspěl. 



Najdi kamarády




Při sestupu se k nám připojil i Míša, chronický dobíhač našich akcí. Vždycky se připojuje až druhý, či třetí den. Asi má pocit, že se na něj pak víc těšíme. Tentokrát se vytáhl, přinesl nám prázdnou láhev od rumu a tři metry klobásky. Zmateně se rozhlížel po lese a vykřikoval něco o tom, že u posedu spatřil srnky. Prostě prej romantika jako prase. Za chvilku se ovšem ukázalo, srnky měly slušivé oblečky a štěkaly.





Tak a jsme komplet.



Skvělý dar - prázdná lahev



Srnky u posedu



Začalo padat ještě trochu víc.



Bílé peklo



Stále vpřed. Pastupu marně brání počasí i medvěd, který se jmenuje Dexter a prokousl mi nos!



Drsný horal




Další pauzou v monotónním probíjením se bílou plání byly dva příhodně umístěné restauranty. V jednom oběd a v druhém svačina. Nás nic nezastaví. Ani restaurace, ani zlomené zápěstí, které mi způsobil nekontrolovatelný držkopád na zledovatělé silnici. A to jsem zrovna z vrozené dobroty pomáhal nějaké místní ženě táhnout boby, na kterých seděl její čtyřletý syn. Ano, dobré skutky docházejí okamžité odměny.

Pak zbýval poslední sobotní hájpojnt - výstup na Čtyři palice. Poslední metry byly opravdu kruté, ale Mára lehce obměnil svůj vtípek s termoskou ve sněhu a oslavovali jsme Jamesonem na ledu, nebo spíš na sněhu. Čtyři palice jsou magické místo. Už už jsme vytahovali spacáky, že přespíme někde v lese, když tu nám došlo, že:

             a)  Míša žádný spacák nemá,
             b)  Radim mu ani jeden ze svých pěti spacáků nepůjčí,
             c)  U Šlechtů v Milovech máme zamluvený pokoj.

Se srdci raněnými bolem, že musíme tomu místu dát sbohem jsme se rozběhli z kopce. Míšovi se brodění sněhem a otužování zalíbilo natolik, že odmítl dojít poslední "asi kilometr" po silnici a dal si koupačku ve Svratce. Bohužel se musel zachránit z ledového sevření nebezpečného toku sám, páč tou dobou jsme se my ostatní, už dávno hádali o to, kdo zabere vanu s horkou vodou jako první. A nemohl to být nikdo jiný, než muž, který je vyhlášen tím, že se vždy bezvýhradně obětuje pro dobro skupiny, laskavý a moudrý Radim! 





Brífink mužstva před výstupem na Čtyři palice.



Vrcholová skupina č. 2 ve složení Míša a já právě dorazila na vrchol. Jednička už si někde popíjí...



Márovo pověstné "pití je ve sněhu."

Detail Márova obřího batohu



Čtyři palice - zleva Mára, Radim, Vítek a Míša.


Míša vyráží na koupačku ve Svratce





S Míšou a jeho prasklou sněžnicí jsme se sešli až u večeře. Ke stolu jsme přizvali smetánku z Brna, kromě Markéty, Vlasty a jistého Petra, s námi seděl i světoznámý samokrosový závodník Dušan Holčička. Neuvěřitelný večírek odstartovala Markéta, která znechuceně pohlédla na dva malé fernety, které ocucávali oba borci z Brna a prohlásila: "Chlapi, koukejte pořádně pít, ať se za vás nemusíme stydět!" Co dodat - pak už to jelo naplno až do úplného zničení.

Pan hospodský věděl, že jsme předchozí noc spali na Devíti skalách. Díky tomu jsme vedli při zapisování útraty na číslo pokoje milou konverzaci: "Chlapi, píšu vám to na pokoj, ste to vy, co spali včera na devítce?" "Jasně, ale dneska je to desítka!" Celé to vygradoval druhý den při placení. Zúčtoval nám totiž pokoj sedmičku. Naštěstí jsme si chyby všimli a tak nám v peněžence zbylo i na cestu domů. Na sedmičce totiž bydlela osmičlená rodina. Celý týden.

Neděle si pro nás přichystala další změnu počasí. Přišla obleva a vykouklo slunce. Míjeli jsme start Mauglího memoriálu a ejhle - proti nám krokem jede auto a za volantem - Jura Havel. To bylo milé shledání! A Jura nezůstal nic dlužen své pověsti. První, na co se mě po pozdravu zeptal bylo: "Ty nezávodíš?" Je to prostě nezmar. Naštěstí jsem se mohl prokázat sněžnicemi na báglu a tak jsem se z účasti mohl vymluvit.   




Zaběhlý účastník Mauglího memoriálu



Sníh stuhnul a už to nestálo ani za námahu s nasazováním sněžnic.




Dobře, tady by to za to asi stálo, ale když už je to jen kousek...



Jsme borci!





Po krátkém úseku jsme u Samotína našli svoje dva dny staré stopy a příběh se nachýlil ke konci. Slunce svítilo na tu nádheru a my se před polednem dostali k autům. Poslední společná polévka a cesta je za námi. 

Tak kluci, co děláte za rok? Mám nápad na prima akcičku!




Kousíček od Kadova



Za tímhle jsme sem jeli.



Tohle zopakujeme, ne?!

čtvrtek 13. prosince 2018

Plavecká sezóna

Na začátku podzimu jsem se poohlížel po nějaké aktivitě, která by mi šla líp než běhání. Tedy ne, že bych běhal nerad, mě to baví. Ale moje achilovky evidentně mají na běh úplně jiný názor než já. Shodou okolností jsem v září chtěl přihlásit Lukáše na plávání do Krumlova. A dopadlo to tak, jak se dalo čekat - chodím tam jen já. 

Jenže hoďka a půl týdně - to je mi málo. Šťastnou shodou okolností jsem se dozvěděl, že Resolution Team, což jsou nějaký příšerný namakanci z Budějc, co dělají triatlony a bůhví co ještě, pořádá veřejné tréninky. Dokonce podle mých původních informací, mi měli za účast na tréninku platit. To druhé se úplně nepotvrdilo, ale jinak je to paráda.

Plave se od božího rána, takže vstávám před pátou, abych s úplně vyprázdněnou hlavou mohl skočit v čest do bazénu a plavat jak o život. Ta hlava bývá prázdná doopravdy - trenér erste klasse Sláva vydá jednoduchý pokyn, dejme tomu: "Dejte tam vosumkrát padesát metrů kraul!", což já si přeberu asi takto - skoč do vody, nasaď brejle a někoho se zeptej, co máš dělat. Pak dám dva bazény a od té chvíle se s nadějí v hlase ptám ostatních: "Už? Už jsme to dali?". Standardní odpověď je: "Nekecej a plav."

Ale brzký ranní čas nedopadá jen na mou intelektuální soustavu. Zažili jsme i scénku, kdy si nejmenovaný plavec pracně nasadil plácačky, to jsou takové plastové ploutve na ruce, co se strašně blbě nandavaj a pevně fixujou prsty. Když si je vítězoslavně natáhl a chtěl začít plavat, zjisti, že by bylo dobré, nejprve nasadit brýle...

Tak takhle si v budějckém bazénu žijeme. A tady je pár fotek z předvánočního plavání.