neděle 11. února 2018

Pohádka pro Vojtu

Letos se mi na stůl nahrnula spousta práce na pohádkách - pro Lukáše mám už dlouho rozdělaný rukopisné Pohádky o Dřevonošovi, vázaný v kůži a dřevě. Do toho jsem rozdělal něco pro Amálku Klokočníků. Aby toho nebylo málo, dostal Lukáš od kamaráda Vojty "překrásné kameny".

Chtěl se mu odvděčit, a napsal mu dopis, že mu ho pošle poštou. Asi aby to bylo opravdu oficiální. A k tomu chtěl pohádku o tom, jak strom Vojta žil na ostrově v dalekém moři. Jednoho dne si z větví udělal loď a doplul do Čech, kde zapustil kořeny. A tam pohádka končí.

Tak jsem děj pohádky trochu natáhl a rozhodli jsme se, že z toho uděláme knížku. Když dětskou knížku, tak s ilustracemi a když s ilustracemi, tak s linoryty, to je snad jasné. Celé nám to zabralo asi dva víkendy a kdybych byl neudělal postopadesáté osmé stejně hloupou chybu se směrem vláken v papíru, byl bych dost pyšný. Takhle jsem dejme tomu - spokojený.


Když byl text hotový, začali jsme s linoryty.
(Ten na obálku je samosebou špatný, později jsem doryl ještě zrcadlově převrácený.)


Pár obrázků si Lukáš taky natiskl, ale že by ho to nějak extra bavilo, to zas ne. 


Kolorování, to je jiná.

Nádherná a milá práce.

Ruční dílna, zrovna jedeme slunce.

O týden později bylo hotovo.
Takhle vypadá obálka.

Ukázka textu

Vnitřní strana desek je modrá, jako moře.
(Ten proužek vpravo od žraloka...)

Na světě je jeden zkušební a dva číslované výtisky. Vše s podpisy autorů.
Zkušebák je můj, jednička patří Vojtovi a dvojka je Lukyho.
Papíry mám sice o 90° pootočené, takže se hnusně krabatí.
Ale na hřbetech je, alespoň myslím, progres vidět.

Vojta spolu s knížkou dostal i ručně psané poděkování.



pátek 5. ledna 2018

Zrovna jsem dočetl 2018

080. Miloslav Nevrlý - Otokar Simm - Jan Pikous: Tři iseriny, Jizersko-ještědský horský spolek, Liberec, 2006
Asi jako valná většina čtenářů jsem si knížku koupil protože je mezi autory uveden i Náčelník. Ovšem Nevrlého texty jsou zde spíše v menšině. A ty zbylé jsou dost slabé. Tím chci říct, že Kniha o Jizerských horách zaujme nejen milovníky Jizerek. V té si počte každý. Ve finále ani není nutná nějaká zvláštní náklonnost k horám. Ta knížka se sice na horách odehrává, ale je o Přírodě a lidech. O samotě. No a Tři iseriny - ty jsou bohužel hlavně pro Jizerkofily. Ostatní se asi budou nudit. Pro mě nejzajímavějším zjištění bylo vysvětlení podivného názvu knihy.
"Do nevlídných pralesů v povodí Jizery přišli lidé již v mlžném dávnověku. Svědčí o tom archeologické nálezy, objevené například v jeskyni pod Hruškovými skalami na Vlašském hřebenu... Náhodou sem však nepřišli první prospektoři... Mezi drahými kameny různých barev a odstínů nacházeli pátrači v naplaveninách jizerských potoků i jeden nenápadný kamínek... Odborníci ho nazývají ilmenitem, ale tomu zdejšímu se poeticky podle řeky říká iserin."



079. Karel Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích Jamách - Dobrodružný román pro budoucí statečné muže o motocyklech, policejním psu, dvou hrdinech, holčičce, a o jiných důležitých věcech a lidech, Komenium, Praha, 1947
Odpočinková četba, z úplně jiných časů. Pro motorkáře jako naprosto zásadní četba, dozvíte se z čeho se skládá motocykl Jawa Robot 100, jak se opravuje, dokonce tu najdete i "zvlášť pěkné říkání o karburátoru." Vážně, prima dětské čtení pro dospělé (děti by už asi archaický jazyk nezvládly). Krásné ilustrace, prostě prvorepubliková knížka se vším všudy.

A ještě o Jawě Robot 100: "Tisícerá zklamání, tisíceré neúspěchy, sta existencí a životů stál tenhle stroj. Statisíce průkopníků pro něj pracovalo. A nebyli to průkopníci méně odhodlaní, nebylo menší jejich sebezapření, nebyla slabší jejich vůle vítězit, než bylo dohodlání, sebezapření a vůle průkopníků, kteří s těžkými vozy táhli od oceánu na západ, vstříc šípům a tomahawkům domorodců, kteří bránili svou zemi proti vetřelcům."




078.  Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho, Argo, Praha, 2016
V době superúplňku jsem dočetl druhý díl historicko-čarodějné detektivky (viz Řeky Londýna). Mám dojem, že autor je vynikající na začátky a konce knížek, jen ten prostředek mu nějak nejde od ruky. Je to takové rozvláčné a zápletka se moc nevyvíjí. Na druhou stranu, jako odpočinkové čtení je to ucházející. Takže se na třetí díl těším, jen s ním chvilku počkám, abych si odpočinul.

Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme oba včas vzpomněli, že jsme Angličané. Přesto chybělo jen málo.  






077. Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground, Galén, Praha, 2016

Hodně detailní pohled na hudbu a obsazení PP i dalších kapel undergroundu. Jejich odlišné směřování, tvorba i interpretace. Objasnění tolikrát připomínaného "neumětelství" (zejména těmi, kdo hrát neumí vůbec.) Jenže chyba je v tom, že ti, kteří moudra o nízké technické úrovni trousí, si nikdy tuhle knihu nepřečtou. Jejich chyba.

...reagují na brutální zásah policie proti hipies slovy: "Vypadali moc divně, dobře jim tak."






076. Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (1822-1869), přeložil Zdeněk Lyčka, Argo, Praha, 2016
Knížka, která voní severem a jde z ní chlad. Čtení mi přišlo místy těžké, snad že chybí doprovod na buben. Část "Vlastní příběhy" je strhující. Fantazie na plné pecky, neskutečné příběhy. Štve mě úpěnlivé překládání místních názvů (prý pro větší srozumitelnost a čtivost). Rozhodně ne! Názvy Hůrka, Lysý ostrov, či Rozšířená úžina, mě vykolejí a z reálií v tu chvíli vypadnu. Když už, proč ne jako jména osob - Akamalik, což znamená Dobrák? Ale jak říkají eskimáci: Kdo je přecitlivělý a choulostivý, nenajde v zemi mrtvých žádné přátele! Tak si nestěžuju, knížka je výborná!
Muž ... zemřel radostí z toho, že opět zažil krásný pohled na slunce vycházející přímo z moře.

Lidé z Hůrky byli jednou na lovu na širém moři. Náhle se přihnala bouře od jihozápadu a poryvy větru bičovaly zpěněné moře kolem nich. Než se stačili vydat na zpáteční cestu, začalo sněžit a skoro neviděli před sebe. Muži na kajacích se drželi pohromadě pouze díky tomu, že na sebe volali, a když se přes bě převalily vlny, varovali se navzájem pokřikem uáááá.




075. Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném, Torst, Praha, 2014
Tohle vlastně není ani román a když se to vezme kolem a kolem, ani o IB. Je o dvacátém století v Čechách (jasně - a na Moravě). První půle se nějak táhne a drhne, ale po Únoru se to tedy rozjede až do strhujícího finále. Není mi sice moc jasné, jak s autorovou tvorbou souvisí, dejme tomu, nezvladatelné puzení k sebeodhalování, ale na druhou stranu, pokud by kniha nevyprávěla o podobných historkách, stačilo by prostě vydat Básníkovy sebrané spisy. A s těmi by byla ta potíž, že by je lidé, jako já nečetli. Protože poezii číst neumím a nějak nedokážu.
Jako výstřižek rozhodně akční historka o hrázném Šikulovi, který zachránil Brno před zatopením, tím, že upustil přehradu a zdržoval podminování hráze až do příchodu Rusů. Vyvrcholení je zde: "V tu chvíli přeruší horečnou činnost přelet ruských letadel; v nastalém zmatku se vrhne Šikula do vody a plave... Němci spustí palbu, ale to už se hrázný se zraněnou nohou sápe na břeh. Vzápětí narazí na první ruské vojáky, kteří okamžitě míří k hrázi. Následující střet je prudký, ale krátký... A hráz tam stojí dodnes."




074. Jaroslav Weigel-Kája Saudek: Lips Tullian, Plus, Praha, 2010
Grandiózní kniha. Ohromná a klidně by mohla být ještě o kus větší.  Kresby by to utáhly. Saudek je vynikající, jenže - ke krvasům mi prostě nějak nesedí. Krvák by měl být víc naivní, syrový, přímočarý a hrubý. Tedy kresby si jako čtenář vychutnávám, ale současně se mi nějak vytrácí příběh a prostoru pro vlastní fantazii už taky zbývá poskrovnu. Je to zkrátka moc doslovné. Chacha - a hlavně - není to Váchal.
"Pomstychtivost Bertina byla ukojena. Nyní je náčelník jen její. Opatrně se vrátila do kaple a tajným vchodem, který jí Lips Tullian na plánku označil, sestoupila do podzemní chodby. V půlnoční čas setkala se zde s Wittorfem a oznámila mu, že se milenka náčelníkova z kláštera ztratila a že její mrtvé tělo bylo nalezeno v kalné vodě hradebního příkopu. Wittorfovy oči zalily se slzami: "Ó, jak jen to náčelníkovi řekneme?", pravil smutně. Oba pak vydali se na zpáteční cestu. Netušili že právě v tuto dobu bylo vyplaveno tělo polomrtvé Hedviky u cikánského tábora za hradbami města."




073. Wolfgang Herrndorf: Čik, Argo, Praha, 2012
S touhle road-movie jsem se úplně nesešel. Mám pocit, že je určena pro poněkud mladší čtenáře, tak 15 let. Nemůžu říct, že by mě mrzelo že to končí. Trochu z toho na mě čouhá snaha vydolovat ze čtenáře dojetí za každou cenu a pokud možno na každé stránce. Ovšem nutno uznat, že finále na gauči v bazénu opravdu je velkolepé.

Na to všechno jsem myslel, když jsme na dně bazénu zadržovali dech a koukali skrz stříbřitý opalizující bubliny nahoru, kde se v úplně jiným světě nad hladinou bezradně skláněly dvě uniformy a dohadovaly se spolu vzdáleným, němým jazykem - a byl jsem hrozně šťastnej.




072. Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem, 1975
V Jizerkách jsem byl jednou v životě asi na pět hodin, ale to zjevně není při četbě vůbec žádný problém. Všechny příběhy a popisy jsou jaksi "univerzální" a hodí se stejně tak k Šumavě, jako třeba k hlubokým lesům ve Švédsku. Jasně, ptáci tam lítají jiní a střídání ročních období je posunuté, ale v principu je to totéž. Nejvíc mě braly úvodní básně v próze, které opěvují jednotlivé měsíce. Ty jsou navíc označeny tak trochu po indiánsku (Měsíc hořkých vůní, či Měsíc perlových mračen). Hory už asi nejsou a nebudou to, co bývaly, ale ani to tuhle knížku nemůže zlomit.

Jen si musím ještě ověřit, zda skutečně v zimě, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem, putuje Měsíc naopak výše, než v létě. To netuším...

Červen - světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové zvony kyhalek, žabí vajíčka a melanchonický zpěv budníčků. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.



071.  Ben Aaronovitch: Řeky Londýna, Argo, Praha, 2015
Detektivní Fantom opery s náhledem na dějiny Londýna. K tomu zábavný, ale nijak třeskutě. Takže příjemné čtení na dlouhé zimní večery. S Harry Pottterem, na kterého se kniha hrdě na obálce odkazuje, jsem toho společného moc neshledal, kromě konfliktů plynoucích ze života kouzelníků mezi normálními smrtelníky. Ale naštěstí jsem to kvůli HP nečetl.

Tajemství šťastného života spočívá v tom, nikdy si nic nezačínat s dívkou, pokud nejste ochotní vydat se tam, kam to všechno může vést. 



Seznam
****************************************************************
080. Nevrlý-Simm-Pikous: Tři iseriny (18. 2. 2018)
079. Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích jamách (5. 2. 18)
078. Aaronovitch: Měsíc nad Soho (30. 1. 2018)
077. Riedel: Plastic People a český underground (27. 1. 2018)
076. Áron: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (22. 1. 2018)
075. Reiner: Básník (14. 1. 2018)
074. Weigel-Saudek: Lips Tullian (11. 1. 2018)
073. Herrndorf: Čik (6. 1. 2018)
072. Nevrlý: Kniha o Jizerských horách (4. 1. 2018)
071. Aaronovitch: Řeky Londýna (02. 01. 2018)

Předchozí článek zde.

neděle 19. listopadu 2017

Tady je krásně!

Tento rok byl seakajakářsky nepříliš vytížený. Hlavní akce totiž proběhly v režii našich potomků a s nimi jsou výlety sice krásné, ovšem dají se odpádlovat s prstem v nose. Proto jsme dali mozky (či jejich zbytky) dohromady a vymysleli zakončení sezóny. A nebylo náhodou, že jsme se rozhodli jet do Chorvatska. Ovšem kam přesně? Podmínky byly dvě:
  1. Pojedeme někam, kde jsme zatím nebyli.
  2. Tentokrát opravdu něco odpádlujeme.
Na cestu nás nakonec vyrazilo pět. Kromě Tří pardálů (Radim, Mára & já) nás doprovázela pozemní skupina Míra & Helenka. Poslední dva zmínění prožili báječný prosluněný týden v Trogiru, ale o jejich zážitcích zde psát nebudu.

Z výše zmíněných důvodů zůstala naše milovaná Vodice daleko za námi (no dobře, zas tak daleko ne) a lodě jsme spustili na vodu až ve Vinišći. S naloděním a tradičním pozdravem Neptunovi nám ještě pomohla pozemní skupina, kterou jsme měli opět spatřit až koncem týdne. Na nás už pak čekalo jen slunce, moře a téměř absolutní bezvětří.


Zátoka u Vinišće

Do Splitu je to, co by kamenem dohodil

Welcome drink

Moře toho dne vypadalo opravdu nebezpečně!

Po kraťounkém pivku na vodě jsme vypluli na volné moře a vzápětí si to namířili k ostrovu s báječně znějícím jménem Drvenik. Zde jsme k překvapení všech účastníků odolali svodům otevřené hospůdky. Ano, je to tak. Sportovní ambice tentokrát překonaly naši vrozenou lenost a afinitu k alkoholu. A od této chvíle bylo rozhodnuto (s výjimkou jediného drobného zaváhání): celý týden jsme pádlovali jako o život. Tedy skoro. 

Kolem neskutečně naduté jachty olbřímích rozměrů jsme to napálili k Šoltě. Ta má pro změnu název docela divnej a nepěkně znějící. A taky pozor. Na celém tomhle ostrově je v podstatě jedno jediné místo, kde se dá přespat. Ovšem jen v pozdním podzimu, mimo sezónu. Na druhou stranu, kdo by tyhle neskutečné vzdálenosti jezdil v Chorvatsku v létě?


Z téhle lodi nám na pozdravy nikdo neodpověděl,
náš návrh na výměnu zásob také zcela ignorovali.
Přitom se tam museli v alkoholu vyloženě topit.

A naše sekaná z Lídlu by jim určitě moc chutnala! 

Šolta.
Kajakářské peklo o délce skoro dvacet kiláků.

Marné hledání tábořiště.

My filutové jsme ovšem to nejkrásnější (a jediné) místo vhodné k přespání našli a velice rychle ho zabydleli. Kromě večeře jsme se i vykoupali (vzduch 25 °C, voda 21 °C). Dva intelektuálně poněkud slabší členové výpravy si ustlali na mole u vody, čehož celou noc, ošploucháváni slanými vlnami, které smývala ledová (ovšem sladká) rosa, pochopitelně hořce litovali. Jediný přítomný chytrák si lehl o kousek výš, na jehličí pod voňavé borovice. Na rozdíl od borců dole jsem spal - inu, jako když mě do vody hodí. 

Tábořiště. Mára se drží vlastní postele, tedy spíše Záhořova lože.

Tres Pardáles v akci.

Někteří z nás mají svaly jaksi taksi od přírody.
Jiní si je musí přičarovávat za pomocí optických triků.
Jo, jsi hrana Radímku. A mistr světa s pěti medailemi, my víme...

Dlabes dle utajené receptury našeho Velmistra - Standy Klokočníka!
Tímto zdravíme do Jablonce! Láťovky se nikdy nepřejí.

Večer se už tak klidné moře sklidnilo a přišel...

Úžasný západ slunce, který nám (s výhledem na východ) zprostředkovaly hory na pevnině.

Klidnou noc narušoval jen štěkot psů ve vzdálené vesnici. A neustálý pohyb rybářských lodí v zátoce. Co ksakru v té rybuprázdné vodě pořád hledají, to nám jasné není. Ovšem pak přišel neskutečný východ slunce. Nejprve se zbarvila obloha, načež se ze zátoky začala zničeho nic hrnout mlha. V první chvíli jsme mysleli, že městečko, na jehož kraji jsme chrupkali, hoří. Ale byla to opravdu mlha. A do ní vylezlo slunce. Zas jednou zážitek!


Východ - fáze I.
Obloha se nachystala a slunce se přikrčilo pod obzorem.

Východ - fáze II.
Z ostrova se vyvalila mlha. Kde se tam vzala, nikdo neví.

Východ - fáze III.
A je tady šampion dne. Slunce si počkalo na nejlepší okamžik a pak vykouklo.
To bylo na potlesk na otevřené scéně!

Po kratičké snídani (není čas, musíme pádlovat) zase na rozbouřené moře. A je to tu - slunce, sůl, moře, obloha a - není ani zima, ani horko. Ideál. V pohodě dojedeme na východní konec Šolty a uděláme přejezd na Brač. Je to fakt výkon, z ostrova na ostrov to je snad 300. Metrů...


Radim, nejlepší padlíř.
Vždy na špici!

Poslední maják na Šoltě a už je tu...

...první maják na Brači.

Na Brači nás překvapil krásný a obydlený maják. To musí být práce snů. Alespoň na chvíli. Jenom bych hodil do moře toho psa, co pobíhal po zahradě a štěkal jako pominutej. Kruci, sem se přece člověk stěhuje za klidem a tichem, ty čokle jeden!

Vzápětí jsme vjeli do nějaké rybářské farmy, či co. Ryby jsme sice neviděli, ovšem těch racků. Těch bylo. Pro mě, jako veřejně známého rackofoba, to byl příšerný úsek. Víme, jak je to na moři s racky, že milánkové? Nevíte? Aha, proto vám ten jejich srceryvný jek nevadí! No věc se má tak, že duše utopených námořníků se automaticky stěhují do těl racků. Proto ten příšerný nářek. Huh, já už se zase bojím.


Rackoviště

Byla to fakt síla!

Ujedeme pár mil a je tu další překvápko. Bunkry pro ponorky. Nebo možná pro válečné lodě, to podle toho, které webové stránce víc věříte. Každopádně ale velmi tajemné místo. Skoro jak z nějaké bondovky. Každou chvilku jsem čekal, že se vynoří ponorka a na její palubě bude pobíhat šílený věděc, plánující skázu světa v padesáti minutách.


Pojedem tam, nebo ne?
Pojedem!

A už vjíždíme do nitra Země.

Je to vážně velký.

Trochu to připomíná kostel, z půlky zatopenej mořem.
Hotová apokalýpsa.

S blížícím se večerem klesá naše odhodlání pádlovat a tak začínáme vyhlížet kemp. A máme kliku. Našli jsme nejkrásnější pláž. Úplně opuštěńá, za zády vysoké hory, prostě ideál. Dokonce si večer troufneme i na menší oheň.

Takhle vypadá jižní pobřeží Brače. Nádhera.

A zase do vody.

Na oblázcích, to se bude chrupkat.

Západ slunce, zrcadlící se v horách.
A přišlo další krásné ráno. Jestli včera bylo bezvětří, tak dneska je bezvětří na druhou. Na hladinu moře asi někdo nalil volej. Jinak to není možný. My máme namířeno na nejznámější chorvatskou pláž - Bol. 

Postelaussicht.

Nevím proč z takového místa vůbec odjíždět. Nu ale co.

Model typického seakajkáře a člena této výpravy.
Vlevo mozek, velikosti většího lískového ořechu.
Vpravo zkaměnělé srdce.

Před přídí máme Bol.

Ten výběžek do vody, to je ono.

"Nejkrásnější chorvatská pláž"

Co vám budu povídat. Nejkrásnější rozhodně není. Jsme rádi, že jsme si to odbyli takhle mimosezóně. Ale aby nás pěkně natáhli, na to jim pivo a kafe stačilo bohatě. K tomu reprodukovaná hudba a hnusné stánky - jedeme rychle pryč. 


Turisty, ty já žeru. I s těma jejich výletníma plavidlama.

No dobře, občas se do restaurace zajít musí.
Zvlášť tady, co taky jinýho tu dělat.

Všude v civilizovaném světě vám do kapučína udělají srdíčko, nebo tak něco.
Mě ovšem udělají zadel...
Čísník vcelku přesně odhadl, co si o tomhle místě myslím.

A v naprostém bezvětří otáčíme a technicky vzato, od téhle chvíle se vracíme domů. Na návrat ovšem nikdo nemyslí. Prostě prohlížíme moře, poněkud zadumané a ve shodě s ním si jedeme chvíli spolu, každý sám.


Nevím, jestli by hoši neměli sladit i barvu lodě.

Vjezd do ráje.



Tak se pomalu blížíme k místu, které si vysnil Radim. Už předchozího dne slintal na ceduli s nápisem Terasa Ciccio a pořád dokola opakoval: "Kluci, tady je to parádní. Hergot, tady by se sedělo. Kdyby tedy bylo otevřeno. A to kafe a pivko, co tam určitě maj', to jinde nekoupíte." Tak dlouho blouznil, až se mu jeho přání splnilo. Volal z moře směrem nahoru tak dlouho, až se poměrně líný a neochotný majitel rozhoupal k odpovědi, jako že je otevřeno. 

A Radim měl pravdu. Sedělo se tam náramě. Bašta byla výborná a vzhledem k tomu, že během odpoledne jsme na moři z terasy viděli asi 10 delfínů (zbylých patnáct pak z kajaků), tak výhled ještě lepší.  

Tak co? Mají otevřeno?

Mají!

Trochu se zvedl vítr a v těch vlnách se proháněla spousta delfínů.

Po svačině zase do fachy.

Na moře se nám nechtělo, ale museli jsme. A bylo to dobře. Kromě další várky delfínů a několika nepoužitelných kempovišť jsme viděli neskutečný západ slunce do moře, po kterém jsme si to v tu chvíli pádlovali. Tohle miluju!


Už se to chystá!

Odveze slunce ten rybář? 

Nebo Mára?

Nikdo.
Zase spadne do moře.

Tábořiště, ketré jsme nakonec vybrali nebylo úplně TOP, ale spát se tam dalo, jakož i oheň zapálit. Ráno jsme osušili věci a vydali se na dlouhou přeplavbu zpět na Šoltu. Po cestě jsme se zastavili u opuštěné restaurace (Ano Radime, sedělo a popíjelo by se i tady krásně!) a pak to hrnuli kolem vysokých skal a Ďáblovy prdele až jsme dojeli do městečka Maslinica. 

Krátká rekognoskace terénu - ano, spát budeme na protějším ostrůvku a popíjet budeme na nábřeží. A už vystupujeme z lodí, poněkud utaháni po té štrece, přeci jen byla to celá Šolta na jeden zátah. A západ slunce vychutnáváme sedíc v křeslech na promenádě Maslenice.

Na protější straně zátoky kuchaři z nějaké exkluzivní restaurace loví za pomoci smečky rybářů chobotnici a ještě mrskající ji hážou na talíř bějakému zbohatlíkovi. My baštíme stravu chudáků a sledujeme zapadající slunce. Takže se máme jako králové.


Znovu rockový úsek.
Totiž rackový.

Tihle dva pašáci se ale nějakejch ptačích duchů neleknou!

Ještě, že je tu mám sebou.

Tydlencty útesy na Šoltě, to fakt vejška.
Někde dóle pádluje Radim.
A ani není vidět, přitom je to velikán!

Poslední úsek a za rohem je civilizace!

Na nábřeží pod touhle restaurací lovili ti Man in White, neboli muži v bílém, chobotnice.

Poslední západ.

A zas do vody!
I když těsně.
A je tady poslední ráno. Poslední snídaně. Poslední všechno. Itinerář je pevný - na vodu nejpozději v deset. Tohle si Radim dost hlídá celý týden a tak s Márou ani nekecneme a jsme tam přesně načas. Na břehu jsme ještě během jídla stanovili kurz na 000°, ovšem se sílícím vánkem ze severovýchodu jsme na poslední chvíli vydali korekci na 003°.

Trefili jsme to přesně. Tedy - dojeli jsme, kam jsme chtěli. Ovšem pozemní část výpravy tam na nás nečekala. Chvíle dohadování a - ahá, oni jsou v Okrug Gornji. Tak tedy pádlujeme další tři kiláky na východ. Marně. Nejsou ani tam.

Zde sebekriticky doznávám jsme to vzdali. Obeplouvat Čiovo znovu zpět, nebo dokonce kolem dokola nehodláme. Zbaběle voláme Míru, aby si nás laskavě vyzvedl tam. kde jsme. A už nekompromisně vybalujeme věci z lodí.

Míra je ale skvělý, přijel asi za deset minut, přece jen to jde autem o něco rychleji než na kajaku, naložil nás a pozval na nejlepší baštu. V penziónu nám domluvil oběd - polévku a hlavně ryby s bramborama, čili jsme se zase poměli. 


Poslední ráno.
Radim, kterému se nechce domů, plánuje, kudy nás protáhne.
A vyšlo mu to.
On prostě tu stovku napádlovat musel, pochopte to!

(Ha, tohle je ale Mára a zrovna zase čistí svůj vařič. Ale to neva.Radim vypadá skoro stejně.)


Celá trasa - 127 km za 5 dní.

Co vám budu povídat. Bylo tam všude krásně, což jsme neopoměli konstatovat nikdy a čímž jsme poněkud znervózňovali Máru. Ale my si to klidně řekneme postopadesáté a za rok zas někam  vyrazíme. Tohkle podzimní Chorvatsko je totiž jedno z nejlepších.