sobota 26. května 2018

Usoplenci u moře

Je to tady - František dosáhl námořního věku (3,5 roku), a tak byl nominován do tradiční májové výpravy za sluncem. Lukáš vyřazení z týmu nesl vcelku statečně, koneckonců byl místo toho u babičky. Tak co si stěžovat, že? 




Vesmír se postaral o skvělé počasí, kamarádi o bezva partu a tak nám chybělo jen trochu lepší zdraví. Frantu trápí smrkání a nudle už asi tři měsíce, mě zasáhla rýmička pár dní před odjezdem. Takže přední komora lodě byla plná kapesníků. Ale kvůli prkotinám přeci nevzdáme akci s elitou kajakářské komunity. Flotilu tedy tvořil náš skoroprůhledný laminátový debl a posádky plasťáků Radim s Adélkou a Mára s Vencou. Tedy samí ostřílení mořští vlci.

Dětská část posádek.


No jo, ještě je malej, ale to neznamená, že nemůže na moře!

První den 

Kromě povinné návštěvy jediných dvou podniků na nábřeží, které mají po ránu otevřeno, jsme konečně přišli na kloub tomu, proč některé městské pláže jsou z krásných, drobných kamínků, tolik příjemých při chůzi naboso. Tedy pravý opak pláží na ostrovech, které mají v popisu práce jen tlačit a píchat do našich zhýčkaných chodidel. Je to tím, že mořské proudy některé kamínky rozemílají na přesně definovanou velikost a následně je vyvrhují tam, kde je potřeba. No a pokud tento fenomén nefunguje, dá se přírodním procesům napomoci bagrem.

Snídaně v trávě

Ráno bylo krásné!

Šéfe, ještě to tadydle trošku srovnej!
Přeplavbu (6,5 km) k prvnímu tábořišti jsme dali na jeden zátah. Jsme vážně machři. Bez odpočinku ujet takovovu vzdálenost, to si skoro říká o zápis do knihy rekordů. Počasí bylo krásné a byť leckde kolem nás pršelo, Vesmír měl všechno pod kontrolou.  



Idyla

Právě jsme vypluli.

O dvěstě metrů dál už Fanda spal.
Je to srdíčko.

Debl - jediná piha na kráse ježdění s dětmi.

Přistáváme v dobrém rozmaru. Děti se věnují hraní, dospělí kontrolují zásoby a porovnávají si hrnečky. Někdo pije z nerezu, někdo z plastu a někdo z nádoby se zbožným, leč nenaplněným přáním své milované ženy.


Ano.
Zázrak přírody!

František začíná s fotografií.


Už ho učím mít hlavu v oblacích. Jde mu to.

Punková kapela The Happy Paddlers.
Navečer se procházíme, koukáme na západ slunce a (zejména dospělí) moc se těšíme na kutě. Byl to krásný den, ale dlouhý den a my potřebuje síly na další.


Jaro je v Chorvatsku svěže zelené.


Druhý den

Co se dělo druhý den ráno? To nejlépe poznáme z lodního deníku. Cituji:

Vesmír probudilo v 06:00 pálící slunce.
Vesmíru je děsné horko.
Vesmír posílá slunce někam a po chvilce je nebe zatažené.
Vesmír znovu usíná.
Vesmír se napodruhé budí spolu se zbytkem výpravy v půl deváté. Je zataženo, asi bude pršet.
Vesmíru je spíláno. Ponejvíce remcálkem výpravy Radimem.
Vesmír snídá v kulichu a rukavicích.
Vesmír je zbytkem výpravy poslán kamsi.
Vesmír opět volá slunce. V 10:15 se mračna trhají. Udělá se strašné horko a všichni si stěžují.
Vesmír je všechny posílá do ...horoucích pekel!


MSR

Tady už se Fandovi vedlo fotografování o poznání lépe.

Máš-li bolest v dutině,
Pivo a paralen pomohou ti jedině.
A copak na to tvoje játra?
To řeší jen suchozemská chátra! 

Okolo poledne se v sílícím SZ větru přesouváme do Nanukové zátoky. Nálada vynikající, pivo v restauraci Korálj nikoli. Zbaběle vyléváme půlitry na stůl a tváříme se "my nic - to děti!" Lahváče jsou pitelné o něco líp. To nám dokonale zvedne náladu a kupujeme dětem slibované nanuky. František vytváří na obličeji úžasné vzory. Dvě zelené vertikály vedoucí zpod nosu až na bradu protíná v úrovni úst nanukově hnědá horizontála. Vypadá neuvěřitelně. 

Radim se stará o děti. Najde jim na druhém konci poloprázdné vesnice dětské hřiště. Je to tak daleko, že z něj není slyšet dětský křik a tak druhé pivo dopíjíme v naprostém  klidu a pohodě. Tedy tak, jak to máme rádi. V přírůčkách se to nazývá "Irresponsible Father Style". U nás, musím říct, teď dost frčí!


Po cestě do Nanukové zátoky.

Už tam budem.

Franta vyhlíží další cestu.

Další přejezd je o poznání delší. Začal foukat ostrý protivítr kolem 6 m/s, takže to konečně začíná být pořádná sranda. Výchozí situace je ideální: jedeme v deblech, což jsou obecně nejpohodlnější lodě, jaké kdo kdy vymyslel. Do lodí vůbec neteče, krásně drží směr a vzhledem k tomu, že v přídích sedí nepádlující děti, můžeme dost šetřit síly. Radim s Márou, kteří oplývají přebytkem sil, si své extrémně rychlé plasťáky vylepšují ohromnými pytli s hračkami a plyšáky. Výsledkem je, že lodě jedou proti větru skoro samy a neuvěřitelně rychle. Děti si užívají slanou vodu, která jim stříká do obličejů, je jim teplo a tak ani trochu neremcají. Krásná přeplavba!

Ale ne. Opravdu to bylo prima, alespoň u nás. Fanda najel na mou náladu, já totiž jako jeden z mála pádlování proti větru a slunci miluju a tak jsme to pálili z vlny na vlnu, pokřikovali na celé kolo, že až přijedeme domů, dáme si palačinky a pořád se smáli. Přesně kvůli tomuhle odpoledni jsme sem jeli!


Juchů, Frantovi se to líbí!

Odměna za přeplutí moře - klidná zátoka

Podvečer nás zastihl v klidné zátoce s tou úplně nejčistší vodou na Jardanu. Tedy Radim to tvrdí a on na tohle má nos. Děti si hrály kdesi na skalách. My jsme zaatím dotahovali k dokonalosti výchovný přístup "ono to nějak dopadne". Dokud jsme seděli tak, že jsme na děti viděli, pořád jsme se strachovali - že spadnou na kámen, do vody, že si zlámou ruku, utopí se a já nevím co ještě. Bezpečnost dětí jsme nakonec vyřešili prostou otočkou. Jakmile jsme je měli za zády, všichni jsme se dost uklidnili. Co oči nevidí, o to se hlava nestrachuje.


Kdo si hraje...

...nezlobí.

To mu hrabe, nebo co?
Po kom to asi má?


Poslední noc = večírek. Tuto rovnici počítáme na každé akci a ani tentokrát jsme se nepřepočítali. Tedy málem ano. Po obvyklých debatách jsme kousek za půlnocí sklouzli do výpočtu věku holywoodských hvězd. Empiricky jsme došli k závěru, že téměř všechny herečky, které uznáváme, chodily do jedné třídy a je jim plusmínus čtyřicet devět let. Škoda, že jsme se nenarodili o chvilku dřív, mohli jsme tam chodit s nima. Večírek se vydařil a byl dosažen žádoucí cíl - být pořádně unaven na cestu domů.


Portský večírek


Třetí den 

Nejkrášnější ráno nastalo v sobotu. Téměř bezvětří, horko a docela teplá voda. Koupali se všichni (tedy já jen jednou) a vůbec nechápu, jak je to možné, ale nikdo nešlápl na mořského ježka. Byla jich tam, stejně jako hvězdic, miliarda a dokonce i šikula Mára tentokrát odolal a díky tomu odjel domů s nezlomeným pádlem.  


Ranní pohoda

Moře nás přemlouvalo - nejezděte ještě domů!

Vlastně nás přemlouvaly i děti.

Mára zakládá oddíl synchronizovaného plavání.

Radim bude nejtalentovanější člen tohoto oddílu.

Moře, smích a radost. Takhle my to vedeme.

Jenže všechno krásné musí jednou skončit. A tak jsme vylili z ešusu rozteklé máslo, nechali na skalách otisky mokrých zadků a vypluli. Čekal nás nejdelší přejezd, celých 10 km. Vše běželo podle plánu, návrta s mírným větrem v zádech.


Výhled z tábořiště

Grónské pádlo je nej.

Krásnej maják - táto, vyfoť mi ho.
Běželo to fajn až za ostrov Prvič. Kde se vzal, tu se vzal, od Vodice najednou začal foukat ostrý - jaké překvapení - protivítr. Tentokrát to bušilo ještě víc a poslední metry byly opravdu vydřené. Fandu to tentokrát moc nebavilo, zalezl si do podpalubí a tam pořvával svou oblíbenou mantru "kdyužtambudem". Co přesně znamená nevím, budu muset najít nějakou lamaistickou příručku. Já mantry nepoužívám. 


Když ti vadí, že vlny cákaj'

Tak zas někdy.
Ahoj moře!
Odpoledne jsme si dali posledního nanuka, přejeli Alpy a v noci jsme byli doma. A ty nedělní palačinky? To víte, že byly!   

sobota 3. března 2018

Sedlářství

Tuhé mrazy, doplněné chronickou rýmou celé rodiny, jsme prožili zcela ponořeni do sedlářství. Sešlo se mi několik objdnávek na opasky a tak hurá do toho.



První je rodinná trojice - děda, syn a vnuk. Takže jsem konečně udělal dlouho odkládaný opasek pro tátu a pro sebe. Když to bylo hotovo, začal se "prvního vopravdickýho opasku" dožadovat i Lukáš. U dědy si našel sponu ze starého baťohu, tak co by ne.

Jinak nejzajímavější je spona na dědovo opasku - vypadá vcelku obyčejně, ale je starší než já. Děda, tedy můj táta, ji dostal od pradědy, tedy mého dědy. Kdoví, kde k ní přišel on.





Další kousek, černej jak moje svědomí, je pro kolegu z práce. Chtěl ho jednobarevný, chvíli jsem uvažoval o červené niti, ale nakonec jsem ustoupil zákaznickému požadavku.




Všechno mě to před pár lety naučil sedlář pan Hnátek - jistě by našel na opascích spousty chyb (i já jich ještě pár vidím), ale hanbu mu snad už nedělám.



Zbývá dodat jediné, ne že chlapi někdo do léta zhubnete do plavek!!!


neděle 11. února 2018

Pohádka pro Vojtu

Letos se mi na stůl nahrnula spousta práce na pohádkách - pro Lukáše mám už dlouho rozdělaný rukopisné Pohádky o Dřevonošovi, vázaný v kůži a dřevě. Do toho jsem rozdělal něco pro Amálku Klokočníků. Aby toho nebylo málo, dostal Lukáš od kamaráda Vojty "překrásné kameny".

Chtěl se mu odvděčit, a napsal mu dopis, že mu ho pošle poštou. Asi aby to bylo opravdu oficiální. A k tomu chtěl pohádku o tom, jak strom Vojta žil na ostrově v dalekém moři. Jednoho dne si z větví udělal loď a doplul do Čech, kde zapustil kořeny. A tam pohádka končí.

Tak jsem děj pohádky trochu natáhl a rozhodli jsme se, že z toho uděláme knížku. Když dětskou knížku, tak s ilustracemi a když s ilustracemi, tak s linoryty, to je snad jasné. Celé nám to zabralo asi dva víkendy a kdybych byl neudělal postopadesáté osmé stejně hloupou chybu se směrem vláken v papíru, byl bych dost pyšný. Takhle jsem dejme tomu - spokojený.


Když byl text hotový, začali jsme s linoryty.
(Ten na obálku je samosebou špatný, později jsem doryl ještě zrcadlově převrácený.)


Pár obrázků si Lukáš taky natiskl, ale že by ho to nějak extra bavilo, to zas ne. 


Kolorování, to je jiná.

Nádherná a milá práce.

Ruční dílna, zrovna jedeme slunce.

O týden později bylo hotovo.
Takhle vypadá obálka.

Ukázka textu

Vnitřní strana desek je modrá, jako moře.
(Ten proužek vpravo od žraloka...)

Na světě je jeden zkušební a dva číslované výtisky. Vše s podpisy autorů.
Zkušebák je můj, jednička patří Vojtovi a dvojka je Lukyho.
Papíry mám sice o 90° pootočené, takže se hnusně krabatí.
Ale na hřbetech je, alespoň myslím, progres vidět.

Vojta spolu s knížkou dostal i ručně psané poděkování.