neděle 2. listopadu 2014

Jugo - leho - jugo - leho

Sezóna 2014 sice nepatřila k těm přeplněným, a to z mnoha důvodů, to ale neznamená, že těch pár akcí, které proběhly bylo bez významu, či že jsme si je nevychutnali až do nejhlubšího dna. K tomu se to letos takňák sešlo a u všech mých výprav na moře (či na Vltavu) se motal světoznámý trumbera z Hradce - alias Radim Zapádlonevezmu. Inu - co se dá dělat, když už byl u všech, nezbylo mi, než vzít tuhle brzdu rozvoje, sebou i na konec sezóny v Chorvatsku. Naši výpravu doplňoval lovec hlav, muž podarovaný eskimovacím talentem (fakt mu to docela jde!), totiž Mára.


Jugo, to je prostě paráda!


Všem musí být v tuto chvíli jasné, kdo byl hlavou výpravy a kdo se jen vezl a hekal a otravoval tím ostatní, ale co naděláte - kamarádi jsou na světě hlavně proto, aby vás zpomalovali, stahovali na svou nízkou intelektuální úroveň a navíc vás proti vaší vůli nutili popíjet rozličné alkoholické nápoje, o pivu nemluvě.

Konec sezóny na Kornatech


A tak jsem na konci září neochotně zvedl Radimovi několik telefonů a po důkladné kontrole všech známých meteorologických serverů bylo rozhodnuto - vyhlédneme si první tři dny, kdy po měsíci krásného a slunečného počasí bude snad trochu pršet a foukat a pojedeme někam dolů. Ano, mohli jsme se vypravit i do Švédska, ale my jsme řekli: "Ne!" Nebudeme se účastnit švédského lovu na ponorku a zimní oblečení taky necháme ještě chvilku ve skříni. K tomu jsme jasně definovali cíl výpravy: "Bude to leháro pod horkým jižním nebem, na rozpálených kamenech u moře, k tomu koupačka a semo tamo si od Máry necháme nalít pivo.

Radim stíhán Márou, kterého stíhám já.



Den první - jugo
Již první den, kdy předpověď hovořila o slabounkém vánku od jihu nám mohlo být jasné, že plány jsou věc jedna a skutečnost věc druhá. O jihu nemilosrdně fučelo tak 12 (v nárazech 15) m/s, na moři nebyla vidět jediná plachta a nám se poměrně rychle stáhly prdelky.

Nic se neděje. Zatím.




Z Vodice jsme nikdy nepluli na jih - pro tento směr jugo hovořilo jasně. Ano, laskavý čtenáři - my jezdíme Furt Proti Větru! A tak jsme vypluli. Mořská pěna lítala (no, možná to nebyla mořská pěna, a spíš to šlo některým z nás od huby), ale nic to nevadilo. Rubali jsme proti větru, který byl tak horký, až se nám kroutily žerdě od pádel, dobrých - no možná i 8 kilásků. Načež jsme seznali, že na jihu vlastně nic zajímacího není a že to trochu stočíme a vezmeme to bokem. 

Vlna za vlnou jdou.


Márův průliv



Tahle strategie vyšla dokonale a po hodině ostrého pádlování už jsme hledali chráněný přístav. Tam nám někteří fanfáni elegáni předvedli báječnou ukázku profesionálního přistávání na skaliska, načež přistáli naprosto v pohodě začátečník i ztuhlý stařík výpravy a už se odpočívalo a koukalo do nebe. Nevím, jak vás, ale mě to baví!



Hoši na šikmé ploše.


Jedeme dál.


Oběd z nás vysál všechnu sílu i odhodlání a tak jsme se po krátké poradě rozhodli, že když otočíme přídě lodí k severu, tak to vlastně bude taky dobře. No - dobře... Vzápětí jsme dojeli do "Márova průlivu". To je místo, kde Mára na jaře eskimoval a nutno říci, že na podzim to tu nebylo o mnoho lepší. Asi je tu nějaké kouzlo, nebo co - zkrátka  měli jsme namále. Proklatost místa se prokázala i poté, co jsme zajeli do chráněné zátoky. Machírek Radim se rozhodl, že přistane, aby udělal pár akčních fotek. Neudělal ani dva kroky, když záhadná síla  vzala za jeho uvazovací lano o průměru 2,5 cm a toto lano, před našima užaslýma očima, za bílého dne, přetrhla aby vzápětí již osvobozenou loď vytáhl vítr na moře. Nevím, co by se dělo, nebýt pohotové Márovy reakce. Nejspíš bychom museli jednu naši loď přestavět na debl.

Leč téměř všechna protivenství prvního dne jsme již měli málem za sebou. V závětří za ostrovem jsme pokračovali k severu, abychom najeli do opuštěné zátoky, skýtající přístřeší v podobě opuštěného hotelu, okupovaného jen dvojicí koček. Tady jsme se zabarikádovali, když jsme předtím donutili Radima mrštit poměrně novým, ale ne moc kvalitním fotoaparátem o betonové molo. Když si později stěžoval, dokonale jsem mu vylepšil večeři kapkou olivového oleje, takže stížnosti pominuly.

Výhled z ložnice


Co zbývá dodat? První den, plný větru a vln se povedl a my se v horké noci (teplota, která byla přes den +18° C se na noc upravila jen mírně na 18,5° C) těšili na dny příští.




Den druhý - leho
Kolem půlnoci přešly bouřky, ve tři ráno lehl vítr a v sedm třicet jsme vyskočili z pelechů. Kočky nám snědly snídani, tak jsme se pokoupali v moři, aby nás těsně před vyplutím načapal majitel hotelového komplexu, kde jsme nocovali. Po krátké výměně názorů došlo k mezinárodnímu usmíření a my teď víme, kde jsou klíče od záchodů a kde máme nechat pivo, za případné další noci. Pěkný start dne!

Je po větru.


Na moři panovalo bezvětří - proto byl vydán rozkaz: "Pícháme na Kornáty!" Krátkého příznivého meteo okna je třeba využít a tak to valíme o sto péro. Těsně před prvním ostrovem Kornatským si říkám, že ten Mára nějak divně funí. Jasně, dvacet kiláků za dvě hoďky je dávka, ale zas až tak by oddychovat nemusel. Kouknu na něj a - on to není Mára. Kolem nás se houfovali delfíni!

Delfínos Kornátos


Nádhera! Člověk se bojí pohnout, aby je nevyplašil a kouká kolem sebe s otevřenou hubou, aby nějakého nepropásl. Delfíni si proplouvají kolem nás, vypadá to, že jsme jim k smíchu a jediné, co mi vadí, že se nedovedu s kajakem potopit a podívat se na ně pod vodou. Nálada naší znavené skupiny vyskočila do neuvěřitelné výšky a už vstupujeme na území rezervace Kornati. 


A sme v rezervaci.


To je třeba oslavit v nejbližší hospůdce, kde ještě vzbuzujeme radost místních domorodců, neb si trumpeta Mára háže mapu na dno přístávku (tedy ne, že bych já trumpeta nebyl taky - já jí ztratil předchozího dne uprostřed Márova průplavu). A tak popíjíme pivo, koupeme se (někteří) a začínáme dumat, kde budeme spát dneska.

No ne, ten jantar si tam fakt tu mapu hodil!

Radim - filozof


Radim - sanyboj



Pomalu objíždíme ostrůvky a vidíme nádherný maják. To je ono! Kousek od majáku domeček, u domečku teráska a na terásce židličky. To je něco pro tři unavené trpaslíčky. Majitel se evidentně odstěhoval na zimu do paneláku někam do Splitu a tak nás nic a nikdo neruší. Mára nacvičuje eskimování (jak to ten kluk dělá, že mu to tak jde?), Radim se courá po břehu a já? Já si zase koukám do nebe.
Vjezd mezi kornatskou nádheru

Maják! Já vidím maják!

Eskimuj vole, potřebuju ňáký fota.

Sluší mu to.

A další den je v čudu. Totiž v moři.

Růžové nebe = vyspíme se do růžova.



Den třetí - jugo
Protože dnes nutně potřebujeme popojet směrem na jih, je nad slunce jasné, že bude hodně foukat a taky že bude foukat od jihu. A taky že jo. Nemáme jinou možnost, než to napálit na Žirje, proto fičí a rybáři pláčou, když jim oznamujeme, kam plujeme. "Kdepak česi, to jedete špatně! Vezměte to na Murter, ale na Žirje ne! Tam by dneska jel jenom blázen!", říkají a klepají si na čelo. A to my zase jsme.

Atyvole!!!!

Radim na vlně.

Zdlouhavě navlékáme na šňůru naší trajektorie korálky ostrůvků, abychom po dvou hodinách, které trvaly věčnost, přistáli v krásné zátoce na jihu toho proklatého ostrova. Spolu s Radimem si uděláme výšlap na nejvyšší kótu ostrova (v mapě označenou jako + 3,5 litru potu) a pak se nedočkavě vrháme zpět do lodí, protože Žirje, jak ví každý námořník, je plný nádherných zátok a míst vhodných k přespání.

Hele, my sme to jako dali, jako že jo!

Že jsme tu nezůstali.

Takový výhledy.



A dalších deset hodin se probíjíme proti jugu, marně vjíždíme do zátok plných bordelu z moře, napolo opuštěných vesnic duchů a polozapomenutých kasáren, ve kterých straší opuštění vojáci, kterým nadřízení zapomněli sdělit, že válka (ta druhá) už dávno skončila. Neuvěřitelně nevlídný ostrov!

Odsud jsme přijeli.
Nakonec nezbývá než v sílícím jižním větru objet jižní mys a vyplout na otevřenou stranu. Tady dostává Mára záchvat a namísto zpět k ostrovu otočí loď směrem k Římu a se zvoláním: "Kašlu na vás a jedu do Itálie na kafe!" nám mizí směrem na volné moře. Další dvě hodiny se ho snažíme otočit zpět k pobřeží Chorvatska a tak není divu, že přistáváme už téměř za tmy.

Vstříc západu. Mára doslova.

Vyčerpaní se chystáme, jak si uvaříme večeři a poležíme pod hvězdami, když tu náhle, navzdory všem předpovědím, začíná lehce krápat. Nás nenaštvou! Vyhledáme nejhrbolatější část pláže z kamenů jako Radimova pěst (= takže sakra velkejch) a přímo tady vztyčujeme přístřešek. Následně skrčeni pod ním složitě vaříme a poslední kapka padá k zemi ve chvíli, kdy o půl hodiny později dojídáme poslední sousto.

Grandhotel Na kameni kámen.


Výborně! Je po dešti, zase bude koukání do nebe! Mára se stěhuje kamsi do houštin, já stěhuji svoje spaní před přístřešek a jenom srábek z Hradce zarytě spí pod střechou. Příroda má sice smysl pro humor, ale ne zas tak velký. A tak když přijde v jednu v noci opravdu velkej slejvák, Radima to naštěstí neprobudí, tudíž se nemůže pást na našem neštěstí.

Je to drama.


Den čtvrtý - leho
A opět je tady krásné ráno. Vynáším na slunce šprajdu, co jsem měl pohozenou pod stanem a ejhle, ocásek si na ní rozšafně protahuje nádherný škorpión. "Tebe bych chtěl mít přes den v kokpitu, ty kujóne", myslím si a zaháním ho na útěk výhružným třesem svalstva. Ale už začíná být teplo, mračna i vítr jsou pryč a my na sto procent víme, že poslední den roku 2014 na moři bude stát za to.

Škorpíka do každé lodě!


Vyplouváme skrze místa, kde jsme včera bojovali o vlastní životy i večeři ukrytou v podpalubí Márova Chárona a nestačíme se divit proměně, která se tu během pár hodin udála. Včera vařící se a ječící moře, dneska poklidná hladina Tálinského rybníka.

Ráno za všechny drobný.

Dneska naposledy.


Volně se stáčíme k Vodici a cestou hledáme místo, kde jsme ještě nikdy nepřistáli. Objevujeme nádhernou zátoku, kde si děláme k obědu palačinky a Mára si píchá do paty. Volně vyplavenou injekci. Sice vytahuji lékárničku, ale po krátké obhlídce rány nám s Radimem přijde, že je na Máru desinfekce škoda. Jehlu zahazujeme a Máru posíláme, aby se vykoupal v moři.

Zátoka U píchlé nohy

Máro, kašli na desinfekci. Voni ti to ty rybky vožerou.


Jsme kamarádi, a tak jej v tom nenecháme a koupeme se taky. Žůžo - konec října a my se cachtáme a následně sluníme na skálách. K tomu koukání do nebe a je nám jasné, že se to opět povedlo. Při balení se s námi přijela ještě rozloučit místní chobotnice a zbývá jen jediné - dopádlovat těch pár kiláků k autu.

Chobotnička jak z Metrixu.


To zvládneme bravurně a protože nějaké síly i čas zbyly, pro všechny obyvatele Vodice uspořádáme výstavku našich krásných eskimáků - v klesajícím slunci eskimujeme až do totálního zaplavení dutin, pak se sbalíme a tradá domů!

Po celou cestu až do Lince už vymýšlíme, kam pojedeme příště. A od Lince dál už spíme. Bylo to báječné.

Ahoj moře!