pátek 5. ledna 2018

Zrovna jsem dočetl 2018

136. Polo, Marco: Milión neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích, Odeon, Praha, 1989
Na hiodině italštiny jsme narazili na otázku, proč se Polův cestopis Milión jmenuje Milión. Tak jsem tu nádhernou knížku vyhrabal z hlubin rodičovské knihovny a jedním dechem přečetl. Kupodivu tam není žádný strhující děj, ale i přesto je chytlavá. Proč se jmenuje tak, jak se jmenuje, to už vím, ale nevykecám. Nechám si to na další hodinu, kde budu přinejmenším za chytráka, a možná i za intelektuála, zvlášť když to doprovodím informací o Pax Mongolica.

Město Baldach...Kalif, který tam vládl, měl věž plnou zlata, stříbra, drahokamů...protože byl lakomý, nedokázal si opatřit dostatečné vojsko ani nerozdával dary vojákům, které měl a proto byl poražen. Král Alau se zmocnil města, kalifa zajal, dal ho zavřít do věže s oním pokladem...a řekl mu: "Kdybys nebyl tento poklad lakotně a hrabivě uchovával, mohl jsi osvobodit sebe i své město. Ať ti teď tvůj poklad, který jsi tak chtivě miloval, pomůže." Čtvrtého dne kalif zemřel hlady.




135. Hill, Reginald: Řev motýlů, XYZ, Praha, 2018
Ideální vánoční čtení - humoristická detektivka z golfového klubu - stačí poslat do postele děti, ještě celé nadšené dárky, přitáhnout k bradě deku, vypnout mozek a za pár hodin je přečteno. Ne, nic moc brilantního se v této detektivce neskrývá, ale místy je to legrace a čtení krásně odsejpá. Bezva relax.

"Už jsi někdy hrál golf?" "No...," protahoval Joe odpověď, odmítaje připustit, že vše, co o této hře ví, by se dalo napsat na hrot golfového týčka.







134. L'isle-Adam, Villier de: Příšerný host, Rudolf Šimek, Praha, 1921
Krásně vyvedená drobnost zvíci šesti povídek. První, nejrozsáhlejší, která dala souboru jméno, je sice solidní, ale nejlepší je Znamení. Lovecká výprava do Bretaně se promění, stejně tak, jako se proměňuje vzhled starého domu. Autor ve chvíli, kdy si tyto proměny uvědomí, je pokládá za duševní skleslost. Jak to dopadne, to pochopitelně nevyzradím. Následuje vskutku halucinační Věra a knížku uzavírá nejslabší moralistická skica Slečny de Bienfilátre, která by se dle mého výborně vyjímala dejme tomu v Povídkách malostranských.

Zde možno usednouti na kámen melanchonie! Zde oživnou mrtvé sny, v nichž předem okusíš slasti hrobu! Chceš-li vzbuditi v sobě skutečnou touhupo smrti, přibliž se: pohleď na tento obzor, nadchne tě až k zapomenutí všeho.





133. Plathová, Sylvia: Pod skleněným zvonem, Argo, Praha, 2018
Zase jedna věc, ke které mě dovedl Zábrana. Kniha potenciálního čtenáře dost mate tělem, tedy obálkou. Asi by se dalo číst spolu s Přeletem nad kukaččím hnízdem a Zenem a uměním údržby motocyklu. Tady se narozdíl od dvou jmenovaných knih může zdát, že po krizi přichází lepší dny, ale nejspíš je to jen zbožné přání. Nejsilnější moment pro mě byla chvíle, kdy hlavní hrdinka nedostane snídani, což znamená jediné, čeká ji její nejčernější můra.

Společnost Jody, Marka a Cala mě začínala tížit, jako když na struny klavíru položíte velký dřevěný kvádr.






132. Grubhoffer, Václav: Zdánlivá smrt - Noční můra osvícenské Evropy, Argo a Městská knihovna Polička, Praha a Polička, 2018 
Na tohle jsem se asi těšil moc. Takže si za svoje zklamání můžu vlastně sám. Byť mám velký respekt k autorovým znalostem, které zdá se konce nemají, zdá se mi, že právě v té šíři ztrácí i smysl knihy. Přijde mi jako krásná, vyvoněná diplomka. Nebo ještě jinak, bohatě okomentovaný seznam literatury a citací. Ale je dost dobře možné, že jsem nepozorný čtenář a smysl práce mi utekl díky mojí chybě. Co mi nejvíc vadilo, ilustruje přiložený výpisek ze shrnutí.

Strach člověka ze zdánlivé smrti a předčasného pohřbu, který dobře známe například z povídek amerického básníka a prozaika Edgara Allana Poea, je nadčasový, časem nespoutaný a nespoutatelný.






131. Ewers, Hanns Heinz: Čarodějův učeň (Zaklínači ďábla), Alois Hynek, Praha, 1924
Šílený (ú)let! Frank Braun rozjíždí příběh tak divoce, že ho ve finále spolkne. Kdo čím zachází...




Já udělal z Pietra Nosclereho proroka a z tebe světici! Hrál jsem s vámi jako s loutkami, tančíte, jak já pohybuji s drátky! Jste moje stvoření: hliněné hroudy, do kterých jsem vdechl život. 








130. Beckford, John: Kalif Vathek, F. Adámek, Moderní bibliotéka, Praha, 1911
Kniha balancující na hraně bran pekelných. Jak toto balancování dopadne nevyzradím. Nicméně kalif Vathek si skutečně koleduje. Morálka a etika jdou od začátku stranou. A zůstávají tam skoro až do konce, kdy se objevují lidé s pravou rukou na srdci, nesmazatelný to obraz. 


Bude pliváno na tvoje tělo a netopýři zbudují své hnízdo ve tvém břiše.







129. Hloucha, Joe: Pavilon hrůzy, Jan Kotík, Praha, 1920
Skvělé čtení s nádhernými ilustracemi O. Štáfla. Hned bych se zase jel podívat do Kjóta, při znalosti těchto historek by mohly být noci pod širákem trávené v městském parku, či na břehu jezera Biwa mnohem dobrodružnější. Hra go dostává úplně jiný rozměr, když si člověk představí useknutou mnichovu hlavu položenou na goban, tedy desku, na které se hraje. A i pohled do zrcadla po přečtění příběhu nešťastné O-Juvy může skýtat poněkud zneklidňující prvek.

Pan Murakami Sogoro zakončuje Ohimači spoustou poučení, v němž prozrazuje hochům, že naní strašidel ani duchů, aniž jiných nadpřirozených sil. Zlí prý jsou jenom lidé, těch jest se jim báti, těch prý jest se jim vystříhati. "A nejhoršími nepřáteli jsou nepřátelé našeho jasného císaře a naší milované japonské vlasti. Proti těm pěstujte v duši odvahu a statečnost!" zakončil starý vlastenec své - mukaši banaši. 






128. Simmons, Dan: Terror, BB Art, Praha, 2016 
Úplně mě to nenadchlo. Hlavní potíž téhle knížky, i výborně vyvedeného seriálu, je totiž nedostatek prostoru pro fantazii. Vše je tak důkladně prozkoumáno, popsáno a vytěženo, že jediné, nad čím může čtenář přemýšlet, je kde se vzala ta podivná příšera. A na to pochopitelně nepřijde nikdo. A tak zbývá poslední otázka - proč tam ta příšera vlastně je? Zajisté temný konec námořníků z Terroru a Erebu by si zasloužil pořádnou knihu bez takové odpornosti. Na druhou stranu, je to knížka:
  • z polární oblasti,
  • odehrávající se na klasických plachetnicích,
  • ve které vystupují eskimáci.
A při splnění těchto podmínek, bych byl schopen přečíst i mnohem slabší věc a být relativně spokojen.

Kapitán Crozier citoval ze své bájné Knihy Leviatanovy. "Život je osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký," deklamoval kapitán. "A pro ty, kdo okrádají svoje společníky, se zdá být ještě kratší." Pohřební řeč, byť velice neobvyklá, slavila u mužů obrovský úspěch... tahačské týmy námořníků okamžitě překřtily tři kutry a dvě pinasy... Zmíněných pět člunů se nyní oficiálně jmenovalo Osamělost, Ubohost, Ošklivost, Krutost a Krátkost. Když se to kapitán CVrozier doslechl, ušklíbl se. Byla to známka, že jeho muže ještě hlad a zoufalství nezlomily natolik, aby jejich černý humor, typický pro anglické námořníky, ztratil svoji pověstnou břitkost.




127. Reymont, Vladyslav St.: Upír - román, Stanislav Minařík, Praha, 1928
Vypjatý příběh ze staré Anglie. Upírovité mi to vlastně nepřipadalo, v příběhu se točí různé tajné společnosti a neznaje historický kontext, trochu jsem se v tom ztrácel. Ale že mi to nesedlo dnes, neznamená, že se s tím nepotkám někdy jindy.



Současný člověk si vyrobil neoblomný ideál: užívat! Kromě toho nerozumí ničemu a nic jiného nepotřebuje.






126. Gautier, Théophile: Román mumie, A. Krupička, Praha, 1925
Příběh se starověkého Egypta, z doby, kdy z něj vyváděl Mojžíš židovský národ. Vše se to ztrácí pod pro mě nekonečnými popisy. Ty jsou opravdu důkladné, jeden dva odstavce věnované popisu faraova živůtku (ať už je to, co chce), je na mě moc. Takže jsem si četbu moc neužíval, spíše jsem se knihou protrpěl.

"Tahoser odešla," pravila, třesouc se, Timophtovi, "a přísahám při čtyřech posvátných husách, Amsetě, Sisetě, Soumautsetě a Khebhsnifě, jež létají ve čtyřech směrech větrů, že nevím, kde jest."
   






125. Ray, Jean: Malpertuis, příběh fantastického domu, Mustang, Plzeň, 1995
Fantastický příběh fantastického domu, Pecka ohromného kalibru. Zhasínající lampy, myši s chobotem, pidimužíci na půdě. K tomu obligátní okenice zavřené jako víčka mrtvých a hlavní vchod, který zeje jako ústí propasti. Temnota a zlo. Škoda jen toho vážně odporného vydání, ten kdo vybíral ilustraci a typografii obálky, by zasluhoval alespoň roční pobyt v Malpertuis.

Na cestu! Všechny plachty napnout! Prchněme na široké moře, ve strachu z toho, že svět temnot rozzuřený tím nesmírným ponížením, se vrhne za námi ve stopě naší lodi.







124. Dušková, Veronika: Muší story aneb Kouření škodí zdraví, Sociální drama, knihtiskárna Kokos, Osek, 2018
Koudelka. Pokud mě paměť neklame, tak s prvním neautorským textem, zdá se však, že spíše ke škodě. Jsme opět v hmyzím světě, ale kdeže jsou bojové letky muších bojůvek. Tady je jedna ucmrndaná muška, která navíc jenom dokáže někomu zachránit život. Masakry veskrze žádné, prostě jak by řekl jeden můj bývalý spolužák: "Málo krve!"

Letět vzduchem, když jste v bezvědomí, je vlastně jednoduché, nebojíte se, tělo je vláčné. A když jste k tomu velikosti rozinky, gravitace vás moc nezničí.






123. Perutz, Leo: Od devíti do devíti, Ústřední dělnické nakladatelství Ant. Svěcený, Praha, 1924
Dusivá knížka, která byť má nápovědu na obálce, je první třetinu poměrně nesrozumitelná. Tedy v tom smyslu, že čtenář vůbec netuší, proč se Stanislav Demba, kromě podivného jména, ještě o poznání podivněji chová. Po odhalení zápletky děj neztrácí na síle. Naopak. Vše směřuje k temnému konci vysokou rychlostí.

Zato se dostavila jiná vidění - strašidla tužeb, chtivosti a nadějí...








122. Maiello, Giuseppe: Vampyrismus & Magia posthuma – Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy a Magia posthuma Karla Ferdinanda Schertze, Epocha, Praha, 2014
Ano, přiznávám, moje bádání na poli upírském a hororovém je na ryze amatérském a vlastně zábavném základu. A s překvapením zjišťuju, že se těmto vědám někdo věnuje zcela seriózně. Na mě až příliš seriózně. Ale na druhou stranu, mám poněkud ujasněno, co je upír a co vlkodlak, dostal jsem se k další "původní" literatuře (Magia posthuma) a teď se zase s jasným srdcem můžu potopit do bezcenného  braku minulých dvou století!

Lze říci, že obecně tu jde o princip vztahu mezi živými a zemřelými, jež zahrnuje lásku i strach; tento princip se neomezuje pouze na jeden kulturní nebo časový prostor.







121. Cámara, de la: Záhada sfingy, Karel Šolc, Kutná Hora
Veliký spektákl. Od egyptologie, přes strašidla na moři, černou magii, žhavou španělskou lásku po dobrodružství v Brazílii. Já se opět nejvíc rochnil na Balkáně, kde v mrazivé páteční noci nelze projet kolem Krvavého sloupu (Přízraky strašidel). Úchvatným jest ovšem recept, kterak se učiniti neviditelným (Episoda v polním špitále).
Chce-li se kdo učiniti neviditelným, musí, nejlépe v měsíci lednu, v den a hodinu Saturna, vymodelovati ze žlutého vosku podobu člověka. V touž hodinu jest zapotřebí zmocniti se někde v kostnici lebky, která se musí později vrátiti, na tuto pak a na hlavu voskové figurky vyryje se magický zvláštní charakter. Dále jest nutno na kousek kůže rosničky napsati krví jinou průpověď, načež se zmíněná figurka zavěsí na lidském vlasu o půlnoci v jeskyni, kde se okouří kadidlem za pronášení slov motlitby přesně předepsané. Pak se zaobalí do žabí kůže a uschová do krabičky ze smrkového dřeva, která se zakope do půdy jeskyně. Chce–li zasvěcenec býti neviditelným, vykope onu figurku a vsune ji pod šat na levou stranu prsou a pronese tuto formuli, kterou jsem si náhodou zapamatoval: "Veni ad me et nunquam me derelinquas ubicunquer ivero." 










120. Zábrana, Jan – Přidal, Antonín: Když klec je pořád na spadnutí – vzájemná korespondence z let 1963–1984, Torst, Praha, 2018
Od Lupičů mrtvol jsem plynule přešel k další Zábranovské věci. Je to stejně těžké a depresivní, jako jeho Deníky. Komouši totálně zničený život a zadupaný talent. Jeho dar překládat i umět vyhledat to, co je třeba překládat a na vrcholu ostrost a přesnost slov a myšlenek. Je to jako přebírat holýma rukama střepy, sedě na bobku na rozpálené silnici.

Takovéhle vzpomínky jsou stejně nezapomenutelné, jako ta vrána, co letí k lesu v Makbethovi. Jenže mám obavu, že tyhle chvíle – možná to jediné cenné v životě – už nikdy s tehdejší intenzitou nedokážem prožít znova.












119. Maupassant, Guy de: Horla, Klid, Boršov nad Vltavou, 2018
Když Zábrana v Lupičích mrtvol tvrdí, že nejlepším Maupassantovým hororem je Horla, musel jsem si ji sám vydat a svázat do tmavě zelené kůže, abych si ji mohl přečíst. A stálo to za tu práci. Jen mě u čtení nějak vytrhovaly děti, tak si to ještě zopakuji.

My, kteří žijeme na tomto zrnku bláta, jež krouží rozbředlé v kapce vody, jsme tak ubozí a bezbranní, tak nevědomí a nepatrní.













118. Lupiči mrtvol, Orbis, Praha, 1970
Poslední antologie, co jsem měl na stole. Ta nejlepší! Zcela jistě díky neuvěřitelné předmluvě a úvodech k povídkám od J. Zábrany. Nejlépe mi sedí starší autoři: Jedné letní noci, Maupassantova Zločinova ruka a Hrůzný stařec. Z těch novějších výborný Pán z Prahy. 

Druhá vybraná povídka – "Zpověď" – vyžaduje od spanilomyslného čtenáře zachování jisté důstojnosti; vnější kulisy života obou sestřiček patří natolik do minulého století, že je třeba vlastnit notnou dávku smyslu pro smluvenou staromódní hru, aby se člověk nevhodně nedal do smíchu dřív, než se definitivně rozpláče. 










117. Opičí tlapka, hororové povídky, které se nevešly do Tiché hrůzy, Toužimský & Moravec, Praha, 2009
Trochu zavádějící podnázev – mnohé povídky se už někam vešly (Rej upírů). Ale ty "nové" vynikající. Zejména Opičí tlapka – ta pro svou atmosféru a nápad. Host ze zásvětí, což je opravdu excelentní horor a pak, trochu překvapivě "pohodový", pozitivní Dům v průsmyku.

Roky jakoby ze mně opadaly a mé opotřebované srdce a znavené tělo jakoby opět patřily chlapci. Viděl jsem silné sluneční světlo v čiré, jasné vodě a třpytná těla míhajících se ryb.










116. Ewers, Hanns Heinz: Alrúna - Příhody živoucí bytosti, Volvox Globator, Praha, 2010
Pro mě úplně nový, zásadní autor, objevený díky horrorovému létu. Dusivé temno okolo Alrúina početí, a pak celý její život. Vše "obráceně", naruby, až se člověk otřásá odporem a doufá, že jednou, alespoň jednou. Ale ne. Ovšem. Knížka, stejně jako hlavní hrdinka, současně přitahuje a odpuzuje. Návrat nutný.

Pil jsem však krev, která za noci prýštila z tvých ran, která se mísila s mou rudou krví, onu krev, jež byla otrávena hříšnými jedy žhavých pouští. A když můj mozek třeští horečkou pod tvými polibky, které jsou bolestí, a pod tvými rozkošemi, jež znamenají muka, pak je věru možno, že se vytrhnuz tvé náruče, ty divoká sestro. 




115. Tichá hrůza, Mladá fronta, Praha, 1970
Tohle jsem četl pro úplnost - už asi potřetí a tak mnohde okraden o moment překvapení. Ale vzala mě povídka Byl to démon. Divoká "dětská" povídka o prolínání různých světů. Podivná věc. 

Ani ten nejmoudřejší a nejprozíravější člověk na světě by nic nezmohl proti takovému zásahu osudu, jaký mě právě potkal.














114. Šimánek, Josef: Nad starými schody hradčanskými: Zmatlík a Palička, Praha, 1909
Mystická Praha. Souboje zlých a dobrých mágů a dobrých a zlých sil uvnitř člověka. Dále egyptologické tajnosti a převtělení dávných nešťastných milenců. Úplně nakonec tajemné zrcadlo z Tichomoří.

A tajemné věty černé kabbaly padaly do ticha jako kapky horké krve na studený mramor.














113. Novák, Jan - Jaromír 99: Zátopek ... když nemůžeš, tak přidej!, Argo-Paseka-ČOV, Praha, 2016
Jaromír 99 je bezchybný. Výměny krucifixu a Stalina na zdi, prolínačky na výslechy doktora Haluzy. Vše jen ve třech barvách a přece tak barevné.

Tak já si tady poběžím svůj závod a vy mi všichni vlezte na hrb. Ono úplně stačí být první v posledním kole.












112. Tolstoj, Alexej Konstantin: Vlkodlačí rodina, Josef Hladký, Praha, 1920
Horor non plus utra. K tomu na obálce Váchal. Považuji to za lepší věc, než do Reje upírů zařazeného Upíra. Tady Tolstoj nasadil lepší atmosféru. Chudá vesnice kdesi na Balkáně úpící pod terorem upírů, mi přijde daleko víc strašidelná. A hlavně nezapomínat, že VAMPYRISMUS JE NAKAŽLIVÝ!, to je heslo jak na prvomájovou manifestaci.

Ale kde je kůl, kde je kůl? – vykřikl Georgij. – Nechť na hlavu toho, kdo jej schoval, padne veškero neštěstí, jež nás čeká. 








111. Rej upírů, Lidové nakladatelství, Praha, 1970
Pecka, naprostá pecka. Skvělý výběr (jen bych nahradil Upíra pro mě lepší Vlkodlačí rodinou). K tomu Mikulka v nejlepší formě. A jede to pěkně zostra hned od prvního, trochu překvapivého Nerudy. Tohle ale nejsou žádné Povídky malostranské. Vampýr má mnohem blíž k Baladám a romancím. Proč se na školách nečetlo tohle, hned by byl náš klasik oblíben.Carmilla s Draculovým hostem by snad stáli za separátní vydání. Proč jsme tohle neměli doma, když jsme byli děti? To by se to bálo a při stezkách odvahy utíkalo, neboť  Mrtví cválají rychle!

"Useknout jí hlavu!"
"Odříznout jí hlavu?"
"Ano, sekyrkou, rýčem nebo čímkoli."






110. Buzzati, Dino: Sedm pater, Odeon, Praha, 1969
Hned titulní povídka je pořádná nálož. Hrozivé, tíživé sestupování do patra umírajících. Od počátku je jasné, že se to stane, ale není jasné jak. Skvělé je Zabití draka a hlavně Tvor, který začíná na em. Jsou někdy síly nad naše síly. Spád a atmosféra.

Šest pater, šest strašných pater se teď tyčilo nad Giuseppem Cortem s neúprosnou váhou.









109. Machen, Arthur: Tři podvodníci, Václav Petr, Praha, 1927
Kniha vzájemně propojených povídek, z některých tuhne krev v žilách. Vypravování o Temném údolí, kde hlavní hrdina beznadějně mizí kde v Americe, aniž by byl schopen (a ochoten) proti zabředávání něco udělat, vzepřít se. Vypravování o černém pečetítku, tajemném kameni "ixaxar", tady se naopak profesor do hlubin tajemna noří zcela o své vůli, přesto že ví, že to špatně dopadne. Vypravování o bílém prášku - mladý muž se v podstatě rozpustí v moci bílého prášku, ke kterému přijde jako slepý k houslím a zemře strašlivou smrtí. Lehké uklidnění přináší detektivní Rudá ruka, byť okolnosti vyšetřované vraždy úplně poklidné nejsou.
...mé staré pojetí vesmíru bylo smeteno, a já stojím ve světě, který mi připadá tak podivný a hrozný, jako nekonečné vlny oceánu při prvním pohledu, lesknoucí se s vrcholu Darienu.







108. Koenigsmark, Josef: Strašidla, Ivo Železný, Praha, 1992
Má to být o strašidlech, ale je to spíš o všivácích a mizerech, kteří z poloprázdného prostředí osidlovaného pohraničí vystupují do popředí jak pod zvětšovací lupou. Stejně jako jsou ostře vidět, jsou i podivně zdeformovaní. A ukazuje se, že zlo, které působí skutečná strašidla, je proti tomu lidskému úplný čajíček. Navíc má v sobě alespoň nějakou spravedlnost.
Hnidopišská poznámka k úvodu, ten sovětský fotograf se nejmenuje Baltermann, ale Baltermanc.

Strašidla, naplněná zlobou, nenávistí a závistí, vycházejí ve dne i v noci a mísí se mezi lidi. Hle, lidé se chtějí radovat, popíjet z nenavratitelného času. Ale strašidla se plíží a ubližují. Jejich jest zlupovat lidi o jejich lidství. Jejich jest požírat lidem jejich jedinečný čas, jejich svobodu, jejich klid.





107. Škába, Jaroslav - námořník: Boxeři v Šanhaji, Alois Srdce, Praha, 1948

Rozmarné vyprávění o tom, jak (nejen) čeští mariňáci pomáhali potlačit druhé boxerské povstání, které se jaksi - nekonalo. Spousta, ale spousta slangových výrazů a veliká dávka melanchonie a vlastenectví. Krásné prázdninové čtení na deku k rybníku, kdyby jen nebyla nasnadě otázka, jaké byly další osudy těch matrósů.

Dovedl jsem tak uvařit brambory na loupačku, nebo námořnický grog. K tomu nepotřebuji konečně ani oheň, to se vezme láhev rumu a za studena se vypije.






106. Boček, Viktor: Záhada vyhaslých očí : Tajemství rodiny Forstovy : detektivní román, Sfinx, Praha, 1932
Tohle je temný Saturnin prohánějící tajemnými chodbami Morrisvillu. Vraždy, oslepené postavy a hlavě spousta neuvěřitelného harampádí, nutného ke zbudování dramatických scén. Zámek, zřícenina, zmenšenina zámku se zdviží a hejnem bílých myší, utajené hrobky, podzemní superrychlé lanovky ba dokonce mlýn s pozorovací věží, či dub s okénkem, ze kterého lze buď prostě pozorovat, nebo úkladně vraždit. Snad jen poslední - vysvětlovací kapitola mohla být o něco méně doslovná. Nicméně autora podezírám, že to měl s návykovými látkami podobně jako hrabě Arnošt ze Sternheimů.

Zoufalý ryk pobíhajících postav a ržání splašených koní, vlekoucích za sebou trosky kočárů, šílený řev lidí i zvířat, chrlený k nebesům jakoby z jediného ohromného hrdla, splýval s vítězným pochodem rozpoutaného živlu v jediněčnou příšernou symfonii děsu.






105. Rohmer, Sax: Dr. Fu-Manchu : dobrodružný román, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha, 1924
Šikmooký ďábel, tedy zlotřilý Číňan terorizující západní civilisaci za pomoci nebezpečných zvířat, sítě pomocníků ze zemí třetího světa, nekončící zásoby peněz a architektonických zvěrstev v podobě propadel, opiových doupat i věže v odlehlé pustině. Honičky, přestřelky, mrtvoly s uřezanýma ušima polovoucí v Temži. Jediný, kdo toto řádění dovede zastavovat - ovšem nepříliš účinně, neboť stále o krok pozdě, je tajný agent Smith. Ten má k ruce uhlazeného gentlemana a vypravěče v jednom a překrásnou arabskou dívku zvláštního chování Karamanéh. Moderní krvák v nejlepší kondici!
...nemyslel jsem na doktora Fu-Manchua, tohoto velikého, geniálního, strašného muže, který snil o tom, že uvede celou Evropu i Ameriku pod nadvládu Číny, ani na Naylanda Smitha, který stál v cestě provedení záměrů úskočného Číňana, ani na Karamanéh, půvabnou dívku-otrokyni, jejíž veliká krása byla nástrojem v rukou Fu-Manchua, ale na to, jakým dojmem bych byl působil na některého ze svých pacientů, kdybych se byl tehdy s nimi setkal, se zbraní v ruce, udýchán a bez klobouku.





104. Poe, Edgar Allan: Dobrodružství A. G. Pyma, Edice Krásná kniha, Praha, 1927
Četl jsem již po několikáté, spíše pro připomenutí. Zvláštně se mi mění vkus - dříve se mi nejvíce líbily pasáže z přežívání trosečníků na moři, teď jsem se nemohl nabažit závěrečné pasáže z podivných krajin okolo Antarktidy, bohužel tak náhle a vprostřed děje utnuté. Strhující a zcela jistě povinná četba pro všechny milovníky dobrodružství.

Byl opilý, pod obraz opilý; nemohl již ani státi, ani mluviti, ani se dívati. Oči měl úplně zastřené; a když jsem ho v krajním zoufalství pustil, svalil se jako špalek do vody na dně člunu, z níž jsem ho vytáhl. Bylo patrno, že ten večer pil mnohem více, než jsem tušil, a že jeho počínání na lůžku bylo výsledkem nadmíru silné opilosti, která jako šílenství často dodává své oběti schopnosti napodobovativnější chování člověka, který je dokonale mocen svých smyslů. Avšak chlad nočního ovzduší působil obvyklým účinkem, duševní síla začala podléhati jeho vlivu a zmatené vědomí, které tehdy bez pochyby měl o své nebezpečné situaci, přispělo k urychlení katastrofy.





103. Hoffmann, Ernst Theodor Amadeus: Noční kousky : 1816/1817 - inspirováno Callotem, Volvox Globator, Praha, 2016

Některé věci prostě chtějí svůj čas - Hoffmannovi jsem se vždycky vyhýbal, ani nevím proč. Ale - vlastně to chyba nebyla! Dříve bych si ho neužil. Teď mě už děsivý Pískoun nenechá jen tak snadno navštívit Dědičné sídlo u Baltu. Jedině, že bych koupil na cestu něco od cukráře odvedle od Pustého domu. Ale stejně by mě o to nejspíš nakonec připravil strašlivý lupič Ignác Denner.

Bože na nebesích, vy jste den ode dne vtipnější, kapelníku!






102. Janin, Jules: Mrtvý osel a gilotinovaná žena, Volvox Globator, Praha, 2016

Přituhuje. Letní studium fantastické, strašidelné a hororové literatury je v plném proudu. První polovina knihy ještě taková nemastná, neslaná, ale popravou zbojníka se vše rozjíždí do dusivě ochromujícího konce. Slabost ženy odsouzené na gilotinu cítím v nohách ještě teď. A ponaučení? Dámy, pamatujte si, na jakém oslu jezdíte!

Já jsem se chvěl, měl jsem strach, ale coby oddaný stoupenec strašného, jak jsem měl odmítnout předchozí pozvání?






101. Rampa, Edogawa: Zrcadlové peklo, Argo, Praha, 2016

Ač obdivovatel všeho japonského, tuhle věc jsem si úplně nevychutnal. Poslední příběh, který měl ambici být tím nejlepším, mi přišel nemožně natahovaný (aby nebyl, když byl psán na pokračování). Ale Zrcadlové peklo, Psychologický test a Červený pokoj - ty jedou.

Jakmile jasné bílé světlo ozářilo vnitřek pokoje, všechna ta jeho kouzelná atmosféra byla rázem pryč. Rudé závěsy, rudý koberec, purpurovým sametem potažený stůl a křesla s opěradly, stříbrný svícen, to vše teď působilo uboze a omšele. V Červeném pokoji nezůstaly žádné sny, žádná kouzla, žádné stíny.



100. Lešehrad, Emanuel: Mučedník touhy, Vaněk a Votava, Praha, 1920

Název naprosto vystihuje obsah. Prapodivnými peripetiemi projdou Etela a Maglen od magické vraždy, přes dějiny zednářstva a biologický exkurz až k banální roztržce ve věcech milostných. Ta skončí naprosto nebanální vraždou a zazděním zhrzené - a taky kompletně mrtvé - milenky do kmene ohromného kaštanu, nádherného to sarkofagu. Ani králové a papežové neměli kdy nádhernějšího. Vše s obálkou od Váchala.

Och, zapomínáte, že mám preventivní prostředek proti zevnějšímu světu, v němž žiji. Mám fantasii.





099. Nezval, Vítězslav: Valérie a týden divů : černý román, Československý spisovatel, Praha, 1980

Ano, měl jsem velikou mezeru. Pročítám staré krváky, Váchala mám přečteného od začátku i od konce, ale o Nezvalovi jsem nevěděl. Měl jsem za to, že Valérie (už ten název!), je nějaká sladkobolná limča pro pubertální dívky. Jasně jedna v tom vystupuje, ale je to slušná nálož. Váchal si z krváků vyzobává ta nejlepší sousta, Nezval zhušťuje a nechává hodně nedořečeného. Stačilo by jej naředit, tím také otevřít pro pomalu chápající a hned by vydal na dva až tři tisíce stránek. Má stránek jen sto a kousek, stačí se na chvilku zamyslet a člověk netuší, která bije. Vydání ze sebraných spisů (spolu s dalšími třemi věcmi) je tak odporné, že jsem hned po dočtení Valérii vyrval a svázal do ručního papíru. Teď už jí to sluší. Tohle si přečtěte!
Dívej se lépe, Valérie, nic není úchvatnějšího než dívat se na nesčetná tajemství, kterými jsme obklopeni.





098. Sabina, Karel: Hrobník, Bačkovský, Praha, 1922

Jak naznačeno o zápis níže, dal jsem se do systematického dočítání vlastních mezer v (nejen) českých hororech, tajemných a strašidelných příbezích. Tohle je hned dost syrové. Hrabě zaživa pohřbený a následně hrobníkem vykopaný; záveský rybník, ve kterém se každý rok někdo utopí a pochopitelně zápletka ve stylu - nesmíš s ním chodit, přísahej na lebku své matky! Aby se později ukázalo, že on je její bratr. Krásná, prastará čeština k tomu.

Hadové a ještěrky otevřeným chřtánem v tělo jeho se zažírali, a krvavý potok kolem něho bařiniště začervenil.








097. Jiroušek, Martin: Černý bod : horor v českých zemích, Protimluv, Ostrava, 2015

Tohle jsem neměl číst! K tomuhle jsem se neměl dostat! Tady se teď nekdo bude celé léto bát. Jenže to si člověk zahrává s Váchalem, pak s krvasy a skončí u Pekla zplozenců, Knih ďáblových a Cesty na popraviště. Už se na všechny těším!

Podmínkou pro hrůzu znamená přistoupit na její pravidla.
(PS: Ta obálka na fotce není originál, to je jen můj obal.)







096. Arnold, Dra.: Revoluce v Číně aneb Záhadná tajemství čínského dvora. Sensační román z nejnovější doby, Alois Hynek, Praha, 19??
Krvas. Celých 1814 stránek děje, který začne v první větě a opadne až těsně před koncem, kde se do něj záhadně zamíchá cestopis z Jeruzaléma. Je tu úplně všechno - penězokazci; klesající strop, který málem rozdrtí hlavního hrdinu; Mrtvý mlýn; pád do vodního víru; námořní bitvy; poklad v útrobách žraloka; čínská vězení a mučeníčka; mrtví, kteří nejsou až tak úplně mrtví a náhle obživnou, no prostě všechno. A pochopitelně mnohé kouzlo nechtěného (dáma, která jednoho dne zpozorovala, že se cítí být matkou, či běžící hrdina, který cítil, že mu nohy vlhnou, a poznal, že běží ve vodě). Jen mi malinko chybí syrovost, je to takové až příliš dokonalé. Řekl bych krvák pro začátečníka, jako jsem já, jako dělaný!
Konečně přijeli k polorozbořenému domu, který byl od boxerů vypálen: prázdné otvory okenní zíraly na příchozí jako vypíchané oči.










095. Jan Žďárek: Hmyzí rodiny a státy, Academia, Praha, 2015

Dlouhodobý čtenářský projekt, tzv. "chatová knížka" - to znamená, že ji mám na chatě a čtu ji jen tam. Tedy nárazově a s přestávkami. Je to neskutečně čtivé, ač místy nerozumím biologické hantýrce ani zbla. Kdo se chce něco dozvědět o vosách, včelách, pavoucích, mravencích, termitech a mnohých jiných, určitě by měl začít tady.

Kupříkladu popis plánovaného útoku lýkožroutů na smrk, to je normálka beletrie. Neuvěřitelná věc.







094. Kipling, Rudyard: Kim, Grada, Praha, 2012

Jsa poučen Fedorem, vyhledal jsem tento komiks. Při objednávání jsem se obával, že bude podobně podivný jako jeho obálka. Říká se, že podle obalu nemáš soudit knihy, ale tady mi to vyšlo. Nezaujalo mě to. Děj pochopitelně výborný, ale ty kresby?! Nemá to šťávu, abych tak řekl. Kdo se ovšem nechce prodírat těmi asi 500 stranami archaického překladu, ten si zde může trochu zkrátit cestu. Ale obávám se, že řeku, do které dopadl Budhův šíp, nenajde.

A pak se láma usmál, jako muž, který ví, že dosáhl spásy pro sebe i svého přítele. 








093. Kipling, Rudyard: Kim, J. R. Vilímek, Praha, 1939

V rámci nachlazení a nuceného pobytu v pelechu jsem se konečně dostal ke Kimovi. Dlouho jsem ho nemohl sehnat, za totáče byl na indexu a pakňák nebyl čas, nebo chuť. Přitom je to skoro stejně dobré jako Stopka. No dobře, tolik dobré ne, ale možná je na vině i starý překlad (hlavně budhistická terminologie). Ale příběh je epický a protáhne čtenáře velikým kusem Indie a dokonce se podívá i do Himaláje. Kim se dívá na svět stejně jako Stopka a zase na konci zvítězí chytrost, dobro a šikovnost. A tak to má ve správném světě být.

Démantově jiskřivé svítání probudilo lidi, vrány i voly. Kim usedl, zívl, otřásl se a zachvěl se rozkoší. To znamenalo vidět svět v pravé skutečnosti; to byl život, jaký si přál - křik a hemžení, strhování stanů, bití volů a skřípot kol, světla ohňů a vaření jídel, a nové divadlo při každém pohledu zkoumavého oka. 






092. Kipling, Rudyard: Stopka & spol., Naše vojsko, Praha, 1971
Literární archeologie! Po nedávném shltnutí Kiplingových vzpomínek, jsem zavzpomínal na knížku, která mě uhranula někdy v deseti letech? Je to pořád stejně výborné, stejně zábavné i dojemné. Podle mě jedna z vůbec nejlepších dětských knížek. Byť jistě ne pro každé dítě. Můj výtisk už se rozpadá, ale vzpomínky ne - Močifous; jemnocitní hoši; uražená nevinnost; tradá Patsy, hleď si dítě; King; starej prušák Bates; kozle, jehož mečení rozdráždilo tygra; in loco parentis... Proč je takových knížek tak málo?

"Jsem přesvědčen, že tentokrát nelžete ani v nejmenším. Vím taky, že jste nepili. (Netvařte se tak cnostně, M'Turku, nebo se začnu bát, že mi nerozumíte.) Jste nevinní jako lilie. A právě proto se hodlám dopustit do nebe volající nespravedlnosti. Ublížilo to vaší dobré pověsti, že? Jste zostuzeni před celým oddělením, že? A vy o dobré jméno svého oddělení tolik dbáte, že? No, tak já vás teď seřežu." Po těch slovech je každého šeskrát přetáhl. "A tím by to, myslím," ředitel odložil rákosku a hodil papír se stížností do koše, "bylo odbyté. Když se setkáte s něčím neobvyklým - bude se vám to v životě hodit - řešte to neobvyklým způsobem. A to mi něco připomíná. Tamhle v polici je spousta brožovaných knížek. Když je budete vracet, můžete si je půjčovat. Myslím, že jim čtení pod širým nebem neuškodí. Jsou dost cítit tabákem. Dobrou noc," rozloučil se s nimi ten okouzlující člověk. "Dobrrou noc pane řediteli a děkujeme."






091. Ian McGuire: Severní vody, Host, Brno, 2017
Dle záložky jde o příběh potřísněný krví a močí. Podle mě taky. Příběh místy trochu přitažený za vlasy, ale voní mořem, zimou a starými loděmi. Souběžně z knížkou jsem zcela náhodně sledoval seriál The Terror a dost se mi to míchalo. Náladou, syrovostí, vším. Nic pro slabé povahy.

"Víra není důležitá. Bohu nezáleží na tom, jestli v něj věříme, nebo ne. Proč by ho to mělo zajímat?" "Vážně si myslíte, že je tohle všechno jeho dílo? Ty vraždy? Ztroskotání? Utopení muži?" "Vím, že to musí být něčí dílo. A pokud ne Hospodinovo, tak čí?"






090. Hlavsa, Mejla - Pelc, Jan: Bez ohňů je underground, Maťa, Praha, 2016
Pořádné vyprávění. Magorovy zprávy jsou nejspíš blíž ke skutečným událostem, ale Mejlovy vzpomínky mnohem víc voní. Škoda trochu ostrho střihu v poslední třetině, jakoby už docházel dech. Divím se, že jsem se k tomu dopracoval až teď, v roce 2018.

Snímač Forte za třicet korun, kterj jsem instaloval jako první, nedopadl dobře. Leukoplastí jsem ho přilepil pod struny a přemejšlel, proč má zástrčka tři kolíky. Nešla dát do zásuvky. Vyřešili jsme to po svým. Pilkou na železo jsme uřízli prostřední kolík a vrazili to do zásuvky. Z předsíně se ozvala příšerná rána. Vyrazilo to pojistky. Protože jsme byli přesvědčení, že se jedná o nekvalitní výrobek, vzali jsme snímač a šli ho vyměnit do obchodu. Když jsme prodavači vysvětlili, co se stalo, začal řvát smíchy a s ním celá prodejna. Nakonec se smiloval a vysvětlil nám, že zástrčka se dává do rádia, nebo zesilovače a ten prostřední kolík je tam proto, aby to nějaký pitomci nestrkali do zásuvky.





089. Kipling, Rudyard: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé), Dauphin, Podlesí, 2017
Tyhle vzpomínky to je živá voda! Konečně jsem se po čase mohl vrátit ke Stopkovi, Turkovi a Broukovi. Vůbec nevím, jak se ke mně Stopka & spol. dostali, tuším, že to bylo někde v sedmé třídě, ale bylo to zjevení. Četl jsem to pořád dokola. Neuvěřitelné historky doplněné hláškami jako "mečení kůzlete přiláká tygra" mě tenkrát dokonale uhranuly. A teď čtu, že ta škola existovala a že to tam bylo přesně tak, jak jsem si to představoval. Všechno je to sepsané trochu "narychlo" (půl roku před autorovou smrtí) a tak knížka ponejvíc evokuje listování starým školním notesem, plným neučesaných vzpomínek. Ovšem vzpomínek sepsaných v úžasném stylu. Číst je, je jedna velká radost.
U vchodu do domu jsem zatáhl za prolamované železné táhlo zvonku na nádherné brance, jíž jsem vcházel do veškeré té blaženosti. Když jsem později měl svůj vlastní dům a "Špejchar" už pro mne nebyyl útočištěm, poprosil jsem o ono táhlo a také jej dostal. Dal jsem si je připevnit ke svému vchodu a doufám, že jiné děti se budou cítit také tak šťastně, kdykoli za ně zatáhnout.






088. Thoreau, Henry David: Týden na řekách Concord a Merrimack, Malvern, Praha, 2017
Opravdu těžké čtení. Jde o cestovní denník týdenní plavby po řece a má to 420 stran. Plno odkazů na dávno mrtvé básníky, ale když píše o přírodě a o Cestě, je to ono. Thoreau doporučuje vzít si na dlouhou cestu nějakou obtížnou a nezáživnou knihu. A tahle by k tomuto účelu mohla docela dobře sloužit. Ostatně Robert Pirsig četl při své cestě Chrisovi z Waldenu, takže na tom asi něco je. Ale za tu práci se čtením Týden na řekách rozhodně stojí.
Kdekoli, kde člověk čelí nějaké skutečnosti, i kdyby tou skutečností byl jeho soused, rozkládá se mezi ním a Kanadou neobydlená divočina, rozkládá se meti ním a zapadajícím sluncem nebo ještě dál, mezi ním a tím. Nechť si postaví dům z neoloupaných klád tam, kde je, a čelí tomu, nechť vede nějakou starou francouzskou válku dlouhou sedm, či sedmdesát let s indiány, či vojáky Jízdní policie nebo čímkoli, co se postaví mezi něj a realitu, a nechť si zachová svůj skalp, pokud to dokáže.






087. Brown, Dan: Počátek [audio], Tympanum, Praha, 2018
Solidní blbost. Nejvíc mě asi štvalo předstírání, že se k nějakému Tajemství čtenář [] dostane. Ale žádné vlastně není. Pak příšerná předvídatelnost děje a občas neskutečná natvrdlost hlavních hrdinů - na straně 183 není text!!! Co si počneme, co budeme dělat. A po pěti minutách tlachání ohromný objev - kniha otveřená na straně 183 nabízí "navíc" i stranu 182. To je objev hodný záhadologa a mistra přes symboly. Neskutečně utahaný a nastavovaný konec to dorazil. Takže - do auta to ujde, ale číst bych to nechtěl. Zlatá šifra.








086. Váchal, Josef: Christian Heinrich Spiess, Josef Váchal, Praha, 1933
Váchal - sytý tisk i text. Velká pocta velkému romatikovi, s podivem proč vlastně opustil Německo, když tam měl stejně výživné podhoubí pro své příběhy. Pochopitelně spousta ostrých slov, tentokrát i k Máchovi. Co je více romantické - úprvní Máj, nebo dušičkový večer?  Nad jezer lesk je neprůhlednost mlh a doušek samoty je sladší než lidí pocel.

Osamělá nad vsí skála - základnou pak inspirací - samotáři poustevníku; zrak z ní těká do daleka, černá zem víc hrobem voní, mysl dál tká vidiny.






085. Spiess, Christian Heinrich: Kamenné svatební lůžko - pověst ze 14. století, Vlastivědná knižnice klatovská, Klatovy, 1941
Romatika. Čteno jako příprava na další věc. Kondenzovaný krvák se spoustou nutných rekvizit – matka mlčící kvůli vyříznutému jazyku, poustevníci, loupežníci, divoké pohraniční krajiny, císař i pološílené panny. Krásný doslov, zmiňující Váchala i barvu Spiessova kabátu - ten byl modrý a v muzeu v Klatovech se z něj zachovalo šest knoflíků.

Nemohu ti říci, jak mi po té zprávě bylo. Probodl jsem srdce toho bezbožníka a tak jsem se vztekal, že mě musili svázati, abych je všechny nepobil. Teprve třetí den jsem přišel k sobě. Byl jsem sláb a nemocen.






084. Cognetti, Paolo:  Osm hor, Odeon, Praha, 2017
Náhody nejsou. Takhle jsem z poličky vylosoval plynulé pokračování Raději zešílet v divočině. Stejné téma, ale jinak zpracované. Ostré popisy. Strhující čtení. Něco mezi Jak voní tymián, Zen a umění údržby motocyklu a Dharmovými tuláky.


Objevoval jsem v kameni jistou pružnost, sice netlumil krok jako hlína nebo tráva, ale vracel nohám zpátky jejich sílu, dodával tělu impulz, aby šlo dál. Takže jakmile jsem položil nohu na kámen a přenesl váhu dopředu a nahoru, druhá noha šla sama stále dál: najednou jsem běžel a skákal po kamenech a pak jsem přestal pohyb nohou řídit a nechal jsem to jen na nich. Cítil jsem, že se na ně můžu spolehnout a že se nespletou.




083. Palán, Aleš: Raději zešílet v divočině - setkání s šumavskými samotáři, Prostor, Praha, 2018
Pecka mezi oči. Osm předlouhých rozhovorů s podivíny. Alespoň podle většinového měřítka. No, tedy někteří podivíni zcela jistě jsou. Ale odtrhnout se od těch rozhovorů v podstatě nejde. Přečetl jsem to asi na dva zápřahy, odmítaje komunikovat s kýmkoli z rodiny. Silná kniha!

"Jen se zbavuji subjektivního názoru na věci, subjekt se taky vytrácí. Vidím pozorně, ale neuvažuji nad tím, k čemu by mi to mělo sloužit, co by mi to mělo přinést." (Roman Szpuk)
"Vím, že nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za něco můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem." (František Klišík)





082. Saudek, Kája: Technické noviny 1971-1977, Albatros, Praha, 2018
Komixy z doby, kdy jsem se narodil. Největší překvapení - jsou psané slovensky. Prvních pár stran , jsem si to říkal trochu otráveně: "Tyjo, slovensky." a pak už jen radostně: "Tyjo, slovensky!" Nejlepší mi přijde, nejen podle názvu SKAZA BALÓNA KYSIBELKA. Ale stejně jako u ostatních vydání Kájových komixů bych to opět alespoň 2-3x zvětšil. Kresby jsou to geniální!

"Účinky zbrane už poznáte... Žial nie na sebe, ale na tej nevinnej dievčine. Plány sú tu. A to je načasované. Ústupte, uvidíte čo eště nikto nikdy! Vyhadzujem zbraň z okna, ale vy za ňou neskočíte, pretože zbraň celá naložená nábojmi s traskavinou vybuchne, a zničí sa sama, prídavným zariadením, načasovaným samozničovadlom ako škorpión."





081. Koudelka, František, J.: Ztraceni v džungli aneb Vyčochtané dveře - podle skutečné události, Knihtiskárna KOKOS, Osek u hasičárny, 2018
Vyšel další Koudelka! To znamená v řeči našeho kmene, že musím něco zařídit v Praze, abych při té příležitosti mohl vyzvednout knížku ještě vonící tiskem. S touto novinkou se můžete podívat do zákulisí leteckého pátrání kolumbijské armády. A je tu všechno - zelená nekonečná džungle, čvaňháky, helikoptéry i nesmírně ostrá slova drsných vojáků. K tomu linoryty a nevšední vazba. Kdo nečetl Koudelku, neví, co je krásná a kvalitní kniha!

""Odměna nás nemine." Uculoval se Sargento Segundo. "Neměl bys tolik kouřit. FUMAR MATA. "¡Chúpame los huevos!""




080. Miloslav Nevrlý - Otokar Simm - Jan Pikous: Tři iseriny, Jizersko-ještědský horský spolek, Liberec, 2006

Asi jako valná většina čtenářů jsem si knížku koupil protože je mezi autory uveden i Náčelník. Ovšem Nevrlého texty jsou zde spíše v menšině. A ty zbylé jsou dost slabé. Tím chci říct, že Kniha o Jizerských horách zaujme nejen milovníky Jizerek. V té si počte každý. Ve finále ani není nutná nějaká zvláštní náklonnost k horám. Ta knížka se sice na horách odehrává, ale je o Přírodě a lidech. O samotě. No a Tři iseriny - ty jsou bohužel hlavně pro Jizerkofily. Ostatní se asi budou nudit. Pro mě nejzajímavějším zjištění bylo vysvětlení podivného názvu knihy.
"Do nevlídných pralesů v povodí Jizery přišli lidé již v mlžném dávnověku. Svědčí o tom archeologické nálezy, objevené například v jeskyni pod Hruškovými skalami na Vlašském hřebenu... Náhodou sem však nepřišli první prospektoři... Mezi drahými kameny různých barev a odstínů nacházeli pátrači v naplaveninách jizerských potoků i jeden nenápadný kamínek... Odborníci ho nazývají ilmenitem, ale tomu zdejšímu se poeticky podle řeky říká iserin."



079. Karel Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích Jamách - Dobrodružný román pro budoucí statečné muže o motocyklech, policejním psu, dvou hrdinech, holčičce, a o jiných důležitých věcech a lidech, Komenium, Praha, 1947
Odpočinková četba, z úplně jiných časů. Pro motorkáře jako naprosto zásadní četba, dozvíte se z čeho se skládá motocykl Jawa Robot 100, jak se opravuje, dokonce tu najdete i "zvlášť pěkné říkání o karburátoru." Vážně, prima dětské čtení pro dospělé (děti by už asi archaický jazyk nezvládly). Krásné ilustrace, prostě prvorepubliková knížka se vším všudy.

A ještě o Jawě Robot 100: "Tisícerá zklamání, tisíceré neúspěchy, sta existencí a životů stál tenhle stroj. Statisíce průkopníků pro něj pracovalo. A nebyli to průkopníci méně odhodlaní, nebylo menší jejich sebezapření, nebyla slabší jejich vůle vítězit, než bylo dohodlání, sebezapření a vůle průkopníků, kteří s těžkými vozy táhli od oceánu na západ, vstříc šípům a tomahawkům domorodců, kteří bránili svou zemi proti vetřelcům."




078.  Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho, Argo, Praha, 2016
V době superúplňku jsem dočetl druhý díl historicko-čarodějné detektivky (viz Řeky Londýna). Mám dojem, že autor je vynikající na začátky a konce knížek, jen ten prostředek mu nějak nejde od ruky. Je to takové rozvláčné a zápletka se moc nevyvíjí. Na druhou stranu, jako odpočinkové čtení je to ucházející. Takže se na třetí díl těším, jen s ním chvilku počkám, abych si odpočinul.

Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme oba včas vzpomněli, že jsme Angličané. Přesto chybělo jen málo.  






077. Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground, Galén, Praha, 2016

Hodně detailní pohled na hudbu a obsazení PP i dalších kapel undergroundu. Jejich odlišné směřování, tvorba i interpretace. Objasnění tolikrát připomínaného "neumětelství" (zejména těmi, kdo hrát neumí vůbec.) Jenže chyba je v tom, že ti, kteří moudra o nízké technické úrovni trousí, si nikdy tuhle knihu nepřečtou. Jejich chyba.

...reagují na brutální zásah policie proti hipies slovy: "Vypadali moc divně, dobře jim tak."






076. Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (1822-1869), přeložil Zdeněk Lyčka, Argo, Praha, 2016
Knížka, která voní severem a jde z ní chlad. Čtení mi přišlo místy těžké, snad že chybí doprovod na buben. Část "Vlastní příběhy" je strhující. Fantazie na plné pecky, neskutečné příběhy. Štve mě úpěnlivé překládání místních názvů (prý pro větší srozumitelnost a čtivost). Rozhodně ne! Názvy Hůrka, Lysý ostrov, či Rozšířená úžina, mě vykolejí a z reálií v tu chvíli vypadnu. Když už, proč ne jako jména osob - Akamalik, což znamená Dobrák? Ale jak říkají eskimáci: Kdo je přecitlivělý a choulostivý, nenajde v zemi mrtvých žádné přátele! Tak si nestěžuju, knížka je výborná!
Muž ... zemřel radostí z toho, že opět zažil krásný pohled na slunce vycházející přímo z moře.

Lidé z Hůrky byli jednou na lovu na širém moři. Náhle se přihnala bouře od jihozápadu a poryvy větru bičovaly zpěněné moře kolem nich. Než se stačili vydat na zpáteční cestu, začalo sněžit a skoro neviděli před sebe. Muži na kajacích se drželi pohromadě pouze díky tomu, že na sebe volali, a když se přes bě převalily vlny, varovali se navzájem pokřikem uáááá.




075. Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném, Torst, Praha, 2014
Tohle vlastně není ani román a když se to vezme kolem a kolem, ani o IB. Je o dvacátém století v Čechách (jasně - a na Moravě). První půle se nějak táhne a drhne, ale po Únoru se to tedy rozjede až do strhujícího finále. Není mi sice moc jasné, jak s autorovou tvorbou souvisí, dejme tomu, nezvladatelné puzení k sebeodhalování, ale na druhou stranu, pokud by kniha nevyprávěla o podobných historkách, stačilo by prostě vydat Básníkovy sebrané spisy. A s těmi by byla ta potíž, že by je lidé, jako já nečetli. Protože poezii číst neumím a nějak nedokážu.
Jako výstřižek rozhodně akční historka o hrázném Šikulovi, který zachránil Brno před zatopením, tím, že upustil přehradu a zdržoval podminování hráze až do příchodu Rusů. Vyvrcholení je zde: "V tu chvíli přeruší horečnou činnost přelet ruských letadel; v nastalém zmatku se vrhne Šikula do vody a plave... Němci spustí palbu, ale to už se hrázný se zraněnou nohou sápe na břeh. Vzápětí narazí na první ruské vojáky, kteří okamžitě míří k hrázi. Následující střet je prudký, ale krátký... A hráz tam stojí dodnes."




074. Jaroslav Weigel-Kája Saudek: Lips Tullian, Plus, Praha, 2010
Grandiózní kniha. Ohromná a klidně by mohla být ještě o kus větší.  Kresby by to utáhly. Saudek je vynikající, jenže - ke krvasům mi prostě nějak nesedí. Krvák by měl být víc naivní, syrový, přímočarý a hrubý. Tedy kresby si jako čtenář vychutnávám, ale současně se mi nějak vytrácí příběh a prostoru pro vlastní fantazii už taky zbývá poskrovnu. Je to zkrátka moc doslovné. Chacha - a hlavně - není to Váchal.
"Pomstychtivost Bertina byla ukojena. Nyní je náčelník jen její. Opatrně se vrátila do kaple a tajným vchodem, který jí Lips Tullian na plánku označil, sestoupila do podzemní chodby. V půlnoční čas setkala se zde s Wittorfem a oznámila mu, že se milenka náčelníkova z kláštera ztratila a že její mrtvé tělo bylo nalezeno v kalné vodě hradebního příkopu. Wittorfovy oči zalily se slzami: "Ó, jak jen to náčelníkovi řekneme?", pravil smutně. Oba pak vydali se na zpáteční cestu. Netušili že právě v tuto dobu bylo vyplaveno tělo polomrtvé Hedviky u cikánského tábora za hradbami města."




073. Wolfgang Herrndorf: Čik, Argo, Praha, 2012
S touhle road-movie jsem se úplně nesešel. Mám pocit, že je určena pro poněkud mladší čtenáře, tak 15 let. Nemůžu říct, že by mě mrzelo že to končí. Trochu z toho na mě čouhá snaha vydolovat ze čtenáře dojetí za každou cenu a pokud možno na každé stránce. Ovšem nutno uznat, že finále na gauči v bazénu opravdu je velkolepé.

Na to všechno jsem myslel, když jsme na dně bazénu zadržovali dech a koukali skrz stříbřitý opalizující bubliny nahoru, kde se v úplně jiným světě nad hladinou bezradně skláněly dvě uniformy a dohadovaly se spolu vzdáleným, němým jazykem - a byl jsem hrozně šťastnej.




072. Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem, 1975
V Jizerkách jsem byl jednou v životě asi na pět hodin, ale to zjevně není při četbě vůbec žádný problém. Všechny příběhy a popisy jsou jaksi "univerzální" a hodí se stejně tak k Šumavě, jako třeba k hlubokým lesům ve Švédsku. Jasně, ptáci tam lítají jiní a střídání ročních období je posunuté, ale v principu je to totéž. Nejvíc mě braly úvodní básně v próze, které opěvují jednotlivé měsíce. Ty jsou navíc označeny tak trochu po indiánsku (Měsíc hořkých vůní, či Měsíc perlových mračen). Hory už asi nejsou a nebudou to, co bývaly, ale ani to tuhle knížku nemůže zlomit.

Jen si musím ještě ověřit, zda skutečně v zimě, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem, putuje Měsíc naopak výše, než v létě. To netuším...

Červen - světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové zvony kyhalek, žabí vajíčka a melanchonický zpěv budníčků. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.



071.  Ben Aaronovitch: Řeky Londýna, Argo, Praha, 2015
Detektivní Fantom opery s náhledem na dějiny Londýna. K tomu zábavný, ale nijak třeskutě. Takže příjemné čtení na dlouhé zimní večery. S Harry Pottterem, na kterého se kniha hrdě na obálce odkazuje, jsem toho společného moc neshledal, kromě konfliktů plynoucích ze života kouzelníků mezi normálními smrtelníky. Ale naštěstí jsem to kvůli HP nečetl.

Tajemství šťastného života spočívá v tom, nikdy si nic nezačínat s dívkou, pokud nejste ochotní vydat se tam, kam to všechno může vést. 



Seznam
****************************************************************
136. Polo: Milión (26. 12. 2018)
135. Hill: Řev motýlů (24. 12. 2018)
134. Villiers: Příšerný host (18. 12. 2018)
133. Plathová: Pod skleněným zvonem (16. 12. 2018)
132. Grubhoffer: Zdánlivá smrt (12. 12. 2018)
131. Heinz: Čarodějův učeň (30. 9. 2018)
130. Beckford: Kalif Vathek (5. 11. 2018)
129. Hloucha: Pavilon hrůzy (9. 12. 2018)
128. Simmons: Terror (8. 12. 2018)
127. Reymont: Upír (21. 11. 2018)
126. Gautier: Román mumie (28. 10. 2018)
125. Ray: Malpertuis (25. 10. 2018)
124. Dušková: Muší story (25. 10. 2018)
123. Peruta: Od devíti do devíti (24. 10. 2018)
122. Maiello: Vampyrismus a Magia posthuma (23. 9. 2018)
121. Cámara: Záhada sfingy (8. 9. 2018)
120. Zábrana-Přidal: Když klec je pořád na spadnutí (4. 9. 2018)
119. Maupassant: Horla (2. 9. 2018)
118. Lupiči mrtvol (2. 9. 2018)
117. Opičí tlapka (28. 8. 2018)
116. Ewers: Alrúna (25. 8. 2018)
115. Tichá hrůza (24. 8. 2018)
114. Šimánek: Nad starými schody hradčanskými (21. 8. 2018)
113. Novák: Zátopek (19. 8. 2018)
112. Tolstoj: Vlkodlačí rodina (19. 8. 2018)
111. Rej upírů: (23. 8. 2018)
110. Buzzati: Sedm pater (18. 8. 2018)
109. Machen: Tři podvodníci (16. 8. 2018)
108. Koenigsmark: Strašidla (10. 8. 2018)
107. Škába: Boxeři v Šanhaji (12. 8. 2018)
106. Boček: Záhada vyhaslých očí (8. 8. 2018)
105. Rohmer: Dr. Fu-Manchu (7. 8. 2018)
104. Poe: Dobrodružství A. G. Pyma (28. 7. 2018)
103. Hoffmann: Noční kousky (26. 7. 2018)
102. Janin: Mrtvý osel a gilotinovaná žena (22. 7. 2018)
101. Rampa: Zrcadlové peklo (21. 7. 2018)
100. Lešehrad: Mučedník touhy (16. 7. 2018)
099. Nezval: Valérie a týden divů (15. 7. 2018)
098. Sabina: Hrobník (14. 7. 2018)
097. Jiroušek: Černý bod (12. 7. 2018)
096. Arnold: Revoluce v Číně (7. 7. 2018)
095. Žďárek: Hmyzí rodiny a státy (1. 7. 2018)
094. Kipling: Kim / komix (15. 6. 2018)
093. Kipling: Kim (8. 6. 2018)
092. Kipling: Stopka & spol. (7. 6. 2018)
091. McGuire: Severní vody (15. 5. 2018)
090. Hlavsa-Pelc: Bez ohńů je underground (30. 4. 2018)
089. Kipling: Něco o mém životě (29. 4. 2018)
088. Thoreau: Týden na řekách (28. 4. 2018)
087. Brown: Počátek (17. 4. 2018)
086. Váchal: Christian Heinrich Spiess (17. 4. 2018)
085. Spiess: Kamenné svatební lůžko (16. 4. 2018)
084. Cognetti: Osm hor (15. 4. 2018)
083. Palán: Raději zešílet v divočině (15. 4. 2018)
082. Saudek: Technický magazín (13. 4. 2018)
081. Koudelka: Ztraceni v džungli (10. 4. 2018)
080. Nevrlý-Simm-Pikous: Tři iseriny (18. 2. 2018)
079. Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích jamách (5. 2. 18)
078. Aaronovitch: Měsíc nad Soho (30. 1. 2018)
077. Riedel: Plastic People a český underground (27. 1. 2018)
076. Áron: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (22. 1. 2018)
075. Reiner: Básník (14. 1. 2018)
074. Weigel-Saudek: Lips Tullian (11. 1. 2018)
073. Herrndorf: Čik (6. 1. 2018)
072. Nevrlý: Kniha o Jizerských horách (4. 1. 2018)
071. Aaronovitch: Řeky Londýna (02. 01. 2018)

Předchozí článek zde.