sobota 28. dubna 2012

Z Masnejch na masovku, to dá rozum

Po čtvrtečním podvečeru v Masnejch krámech, se mi jevilo jako více než logické, zúčastnit se nějaké masové akce. Volba padla na Malši. Vodohospodáři totiž našetřili přes zimu v Římovské přehradě nějakou tu vodu a co s ní v létě? Tak jí pustili do koryta, kde na ni čekaly davy dychtivých vodáků.

Je jaro!

Jako jeden z mála jsem se na místo dostavil po vlastních a s lodí na zádech. Protentokrát jsem si odpustil odbočku na Kotek a v Kameňáku jsem taktéž nebloudil, takže mi cesta pěkně ubíhala. V lese naprostý klid, nikde ani noha a člověk málem uvěřil, že to tak bude celý den. Teprve před Římovem jsem doběhl první osobu, belhala se tam postarší paní s holemi pro Nordic Walking. Inu, zabral jsem, vydal se ze zbytku sil a na pětiset metrech jsem jí dobře o deset metrů utekl.


Klídek, pohoda a samota.

A vběhl jsem do pekla. Louka pod hrází byla plná lodí, pádel a lidí. Začínal jsem si zoufat, když tu náhle se objevil Zdenda s Áňou. Sláva, nepojedu sám. Šance, že bych narazil do Martina s Petrem byla jedna k miliónu a měl jsem vážně obavy, že pojedu sólo. Naštěstí jsme zbytek výpravy našli brzy.


A najednou bác - deset tisíc lodí a jeden packraft.

Po jednom pivku jsme pozdravili Evičku, naskákali do lodí a vyrazili. Petr měl premiéru na kajaku a myslím, že se mu to povedlo a líbilo. Zdenda s Áňou hrdinsky jeli už první jez. My  ostatní se přidali až pod ním. Packraft vzbuzoval velký zájem všech vodáků - "Hele, to je vlastně taková malá loď, která vypadá jakoby velká, ale ve skutečnosti je malá." To byla ukázka moudrostí, kterých jsme se dozvěděli spoustu. Nejdivočejší teorii stvořil nějaký pán, který mě obvinil, že mám nohy na dně řeky a běžím.

Modrej nanuk, to je bašta.

Hrdinná posádka - Zdenda a Áňa.

Pro jistotu jsem si tedy nohy hodil na palubu, abych nebyl napaden z podvádění a hořce litoval, že jsem si nevzal šprajdu (je horko, nebudu jí potřebovat). Inu, co se dá dělat, ochladil jsem si záda a vodu po těle si užíval až do Roudného. Kromě raftu jsem nějakým zvláštním způsobem vyvolával pozornost menších dětí, které cosi nutilo popohánět na mně rodiče, kteří s nimi jeli v lodích a neustále na mně útočit. Takže jsem měl vcelku o zábavu postaráno.


Voda tekla pěkně.

Popravdě, už na vodě mi bylo jasné,
že na většině fotek jsou tyhle dva.
Ále co.

Zdenda si našel zábavu o něco lepší. Tvrdil, že mu Kaštan dal napůl vyfouklý raft s tím, že: "To se ti během jízdy dofoukne." Nedofouklo a tak se Zdenda rozhodl, že najde jiný raft, ve kterém ovšem budou jenom slečny a od těch si půjčí pumpu. Vymyslel si k tomu úžasnou scénku, ve které vystupovala Áňa coby jeho neteř a moje dcera a k mému překvapení nafukoval ještě před Doudlebama. A raft měl opravdu ryze dívčí posádku. To se někdo má - na mně útočí hordy chlapečků a Zdenda si laškuje se slečinkami.

Když se takhle dívala, většinou na mě volala:
"Ty ťululum jedno."

V dobré náladě jsme vystáli fronty na jezy (hlavně ve Vidově byl nával) a já se od zbytku odpojil v hlavním městě zelí - Roudném, kde na mně čekali Pavla a Lukáš a jelo se domů na rizoto. Bylo to bezva ráno!

Za GK
členové: Zdenda a Áňa, Petr
a uprostřed Nečlen Martin

pátek 27. dubna 2012

Masné krámy

Po dlouhé reprezentační přestávce jsem se po nějaké době zase sešli ve složení: Evička, Brčko, Zdenda, Žandula, Petr + Danča, abychom potrénovali jiné dovednosti, než je pádlování. Ovšem jediného znalce z našich řad (Zdendu) jsme tentokrát nepotěšili: jeden pil pivo teplé, druhý jenom desítku a našli se i zoufalci, kteří sklouzli k nealku! Tato zjevná pochybení ovšem nijak nenarušila veselou náladu a plánování běhu věcí příštích.

Kdo byl víc namol - Zdenda, nebo jeho fotoaparát?
Domluvily se detaily blízké Lipenské oslavy kulatin jednoho nezvedence a probrala se přihláška do GK, kterou stále ještě nedodali Petr s Dančou. Za což byli pokáráni, ale v naší nevýslovné trpělivosti a s přihlédnutím k mnoha dobrým skutkům, které již pro klub vykonali, jim je odpuštěno :-)

Nejen pádlem živ je člověk!
Nakonec jsme se Žandulou a Brčkem vyslechli zevrubnou zprávu o dění při poslední výpravě GK do Spreewaldu, Zdenda si užil trochu fotbalové slávy a kolem 23:00 jsme se v poklidu rozešli do svých domovů. Další setkání se zřejmě uskuteční hned v sobotu na Malši.

neděle 22. dubna 2012

Béčka z GéKá

Kompletní fotogalerie z podvodní říše ZDE
Ukázkové video z dnešní hodiny TADY


S trochou nostalgie v duši konstatuji, že jsme dneska ukončili třetí bazénovací sezónu. Nostalgii ovšem přemůžu snadno, protože mám ze všech bazénářů, neboli béček velikou radost. Posuďte sami. Před těmi dvěma lety eskimovalo jen pár machrů, zatímco část ostatních teprve překonávala hrůzu z toho, když je člověk přidělaný šprajdou do lodě, visí hlavou dolů a nemůže se nadechnout. Ba co víc, někteří teprve hledali odvahu potopit celou hlavu.

Pod vodou je zapotřebí nepanikařit.

A teď? Honza zvedá tak, že pádlo mu jenom překáží a Martin se už s pádlem ani neobtěžuje. Markétku napřesrok přihlásíme do Grónska na mistrovství světa. Markýz se sice dostaví jen občas, ale okoukne, kdo se s čím trápíme, zívne, udělá to a pak si jde zase fotit.

Nedělní GéKá pohodička.

Markéta naprosto zdokonalila nakrysení tak, že dnes prohlásila: "Do lodě už jinak nalejzat nebudu!" Pro neznalé, nakrysení je náš termín pro "re-entry and roll". Provádí tak, že na hladině plave převrácená loď, kajakář se do ní nasouká a zvedne ji, jako by se ani nechumelilo. Při záchranách na moři je nakrysení považováno za velmi efektivní techniku, takže Markéta velmi dobře ví, proč ho nacvičuje a dobře dělá.


A ve vodě si hrajeme, netrénujeme!

Brčko si na klidné hladině troufne na zvedání na obě strany (tedy mně osobně to doprava furt spíš nejde, než jde). Zdenda už postoupil k motýlkovi a dobu, kdy zvedne bez pádla, odhaduju tak na půl bazénovací sezóny. Petr, tedy nováček v našich řadách, všem vyrazil dech. Staré klubové legendy praví, že Markýz se učil eskimovat asi pět let. Pak jsme se přidali my s Honzou a trvalo nám to jednu sezónu, plnou dřiny, odříkání a chtělo by se říct i potu. Vzhledem k tomu, že jsme cvičili ve Vltavě, šlo spíš o omrzliny. No a do téhle geometrické řady postupného zkracování naskočil Petr. Zvedl, pokud se nepletu poprvé na druhé hodině.

Někdo cvičí i bez lodě.
Brčko, to dítě, co za sebou táhneš, to dýchat nemusí?

Evička má už taky loď pod kontrolou a co je prima - vodu už si vychutnává. A úplně největší úspěch? Podle mně jednoznačně Helenka, kterou sice zvedání stálo asi nejvíc úsilí, ale o to víc potěšilo, když se jí to povedlo. Prokázala tím starou pravdu, hlásanou již Komenským: "Žádnej eskimák z nebe nepadá a musí se to holt vysedět." Naše bláhové naděje, že stačí to nějak pochopit dávno vzaly zasvé a Helenka je živoucí důkaz.

Za druhý úspěch jsem považoval, když se loni vrátila výprava GK z Elby a Zdenda se pochlubil, jak na rozbouřeném moři napodruhé zvednul. To mi opravdu došlo, že nám to všem stálo za to. Takže nakonec všem děkuju za účast a těším se zase na podzim, jak na to vlítneme.

A jestli jsem na někoho zapomněl - omlouvám se, ale znáte moji hlavu!


Tak zase za rok!
(zleva: Evička, MArtin, Pavel, Petr, Johanka, Brčko, Zdenda, Markéta a já)

sobota 21. dubna 2012

Pětičárkové Lipno

Protože jsem přípravu na expedici na Vesterály "Way Up North" nezačal šťastně a namísto pádlování jsem bílil chatu, rozhodl jsem se v pátek k večeru, že je třeba s tím něco udělat. Předpověď slibná nebyla, ale mně bylo v podstatě jedno, v jakém počasí se tam budu trápit.

Ráno počasí nic moc.
Večer jsem se mrknul na mapu, co by tak stálo za řeč a rozhodl se, že pojedu od chaty směrem k začátku Lipna, tedy "proti proudu". Podařilo se mi vstát docela brzo, o což se přeochotně postaral Lukáš. Díky tomu jsem Charona hodil do vody před devátou a vyrazil.

Nahoře je ještě zima.

Počasí ráno opravdu nestálo za nic - ani ryba ani rak. Do Vltavice jsem dorazil rychle a v pohodě. Nikde nebyla ani noha, přesně tak, jak se mi to líbí. Někde u Horní Plané se začalo vyjasňovat a začal nádherný den. Okolní kopce dávaly tušit, že zima sice ještě úplně neskončila, ale břehy jezera už zcela jasně fandily jaru. Hlavou mi běžela novinová zpráva z Ameriky, kde před týdnem "labuť zabila kajakáře". Tedy ona ho tak docela nezabila, ona ho jenom převrátila, ale asi že neuměl eskimovat, už nevyplaval. No a já vjížděl do meandrů kolem vzdutí, které jsou hojnou faunou proslavené. A taky že jo!

Zase jsem si sjel kousek Vltavy
Hned za železničním mostem na mně číhala první vypečená dvojice těchto bílých zabijáků. Tvářil jsem se jakoby nic, já jen projíždím a tak mě nechaly. Ovšem než jsem dojel na konec (totiž začátek) jezera, potkal jsem asi 4 další potenciální mordýře. Můj převlek za náhodného projíždějícího turistu fungoval báječně a tak jsem díky svým mimikrům  proplul až do míst, kde se do Lipna vlévá Vltava.

Tábor pod mostem
Protože je v jezeře relativně míň vody, byla voda v peřejích rychlá a s dřevěným pádlem neprostupná. Takže jsem se otočil, zatajil dech a prohnal se nejvyšší možno rychlostí  kolem o poznání nervóznějších labuťáků. Pod železničním mostem jsem vydechl a utábořil se na oběd. Abych dosahoval vyšší rychlosti, pravidelně si balím jídlo do přední komory - funguje na mně jako otýpka sena na tyčce před uhánějícím oslem. Při obědě jsem Pavle natrhal virtuální květiny a mazal rychle dál.

Pro Pavlu
Síly pomalu docházely, ale počasí bylo lepší a lepší. Vltavici, kde nějaký pošuk tůroval motorák, jsem se vyhnul obloukem a než jsem se nadál, byl jsem na Lojzovkách. Na tachometru jsem měl něco málo přes 45 km -"Chm," řekl jsem si. To dokončím, jako chlap a bez zastávky sypal kousek za Frymburk. Po svačině (zelňák, co prý chutná hezky jihočesky), jsem kousek před chatou mohl konečně vítězně zakřičet: "Jó, dal jsem letošní první pětičárkové IIII Lipno!!"

Vlevo Černá, napravo Vltavice

Konečně Frymburk
Ale že bych byl v nějaké super kondici, to tedy nejsem. Na břeh jsem se drápal po čtyřech a buďte rádi, že jste mě neviděli, když jsem zvedal loď. Chovanec Jedličkova ústavu na útěku! Teď jsem zvědav, jestli do června dokončím plánovaných 200km a jestli budu klukům stačit.

Jó, je to tam!!!



Celá trasa.


pátek 13. dubna 2012

Další cesta na dohled!

Po dlouhém, předlouhém zvažování a vyjednávání, jsem se nakonec rozhodl, že využiju lano, které mi hodili Standa Klokočník, Radim Sládků a Michal Pancíř (má bezva fotky tady) a vyrazím s nimi na expedici za polární kruh - v červnu odjedeme na dva týdny na norské Vesterály.

Ta červená slza na západním pobřeží Norska jsou Vesterály
(vysoko nad zeměpisnou šířkou Islandu)

Jak je z mapky vidno, nachází se Vesterály (Vesterålen) na sever od souostroví Lofoty. Ale jak vtipně poznamenává Peter Svensson na stránkách kayakr.net, přirovnávat Vesterály k Lofotům, je asi jako říkat o Belgičanech, že jsou z Holandska. Já to neporovnám, ale kluci ano. Ti totiž už Lofoty navštívili a podle vyprávění zažili mnohá zajímavá dobrodružství. Chystáme se na teploty kolem 10 °C a vysokou vlhkost (čili něco na způsob: "chčije a chčije".)

Z toho vyplývá, že Standa iniciativně zahájil akci "Obleč svoje kamarády do deště" a pracuje na získání velmi výhodných podmínek pro zakoupení nepromokavé výbavy na břeh, od firmy Direct Alpine. Radim shání dodávku a na mně zbyla vysílačka a lékárna.

Abych nabušencům ze severu (tím myslím ze severu Čech) na výpravě alespoň trochu stačil, rozhodl jsem se zvýšit tréninkovou aktivitu - běhání 3x týdně a do 4. června 2012 chci ujet na kajaku alespoň 200km. Jak se mi to daří, či nedaří, zjistíte v malém boxíku hned pod výpisem z kachního lodního deníku (vpravo nahoře na této stránce).

Dnes jsem tedy vyběhl do lesa na svou obvyklou trasu, ale ještě před tím jsem proběhl celé Budějovice, když jsem hledal nějaký outdoorový obchod, kde by měli bundu a kalhoty od Direktů. Byl to docela boj, díky kterému jsem nakonec zabil dvě mouchy jednou ranou - vím, co mi sedí a nachodil jsem další kilometry, které v červnu jako když najdu.

Když mluvím o podpoře, které se naše výprava těší, nemohu nezmínit vedení naší firmy, které mi odjezd na dva týdny velkoryse povolilo a hlavně Pavlu, která to prý se zaťatými zuby a Lukášem v náručí taky nějak přežije. Všem moc děkuju a už se těším!

úterý 10. dubna 2012

Masové Velikonoce

Foto: Markýz
(jeho kompletní fotogalerie zde).

Tak jako loni, i letos jsme se rozhodli oslavit svátky jara na kajaku. Ti členové Grónského klubu, kteří měli více času a slabší spacáky, vyrazili do země okurek, tedy do oblasti Spreewaldu na jih od Berlína. O jejich dobrodružstvích a rýmičkách se jistě brzy dočteme jinde, koneckonců zapisovatelem výpravy byla jmenována Markétka, která jistě vše pečlivě zaznamenala.

Veselé velikonoce!
Zbytek, který nemohl na celé tři dny odjet, se víceméně na poslední chvíli rozhodl zapádlovat si alespoň v pondělí. A protože v loňském roce se nám líbilo na Orlíku a také proto že akce byla otevřená i kajakářům z Prahe, zvolili jsme opět jako výchozí bod zátoku naproti orlickému zámku. Je totiž přesně na půli cesty mezi Matkou měst a Budějcemi.

Z jižních Čech vyrazili ostřílení borci - Brčko, Markýz Danuška s Indiánem a já. K výpravě se stylově - totiž na vodě - připojili Broněk a Jirka. Po celé svátky bylo jedním slovem hnusně, ale když je někdo dítko štěstěny, tak má prostě kliku! Ráno vyšlo slunce a z oblohy nezmizelo až do večera.  K tomu všemu teploty kolem 10° C. Nemohli jsme si na nic stěžovat, snad jen že drobný větřík jako vždy foukal nonstop proti našim přídím. Jirka na toto konto navrhl nové heslo: "S GéKá vždy proti větru!"

Spokojený Trienista Brčko

Nálada byla vynikající. Po vyplutí směrem na jih se velmi záhy ztratila Danuška. Začala pádlovat svým odpočinkovým tempem (25 km/h). O její existenci jsme se tak dozvěděli znovu až po třech hodinách. Dojeli  jsme ji jen díky tomu, že se jí vlivem vysoké rychlosti začala tavit příď lodě. Kvůli této drobné závadě musela zastavit, k našemu štěstí přímo proti Zvíkovskému zámku.
Idylka u Zvíkova.
U Indiánových nohou kýbl tataráku.
Chvilku po Danušce nám z dohledu zmizeli i Broněk, Brčko a Jirka. A my se marně pokoušeli popohnat naše kajaky pitím a vedením vtipných řečí. Humor jsme vedli vskutku výživný, leč pro nezúčastněné asi opět zcela nepochopitelný. Když tak o tom přemýšlím, on dost možná nebyl vtipný ani pro přítomné, ale bylo nám to jedno. K smíchu nám přišlo úplně všechno. Takže nakonec přeci jen asi GK zůstane u původního hesla: "Smích pluje po vodě."

V dobrém rozmaru jsme dojeli pod Zvíkov. Na levém břehu zde došlo k dlouho očekávanému dýchánku - Broněk a jak se ukázalo i Markýz, připravili kulinářský zážitek v podobě tataráčku, na jaký budeme dlouho vzpomínat. Byl to první tatarák, který jsme přes maximální úsilí nedokázali celý sníst. Ó, to byla mana nebeská. Moc moc moc jsme mysleli na Evičku, ta by s námi byla v to prosluněné pondělí v ráji.

Pokus o skupinové foto.
Někdo to kazí! Kdo asi??
Cesta zpět trvala zhruba polovinu času a kolem 18:00 jsme se u Orlíku zase rozloučili a jali se vytahovat lodě z vody. Indiáni si okamžitě na břehu postavili přenosný stánek a servírovali koupěchtivému obyvatelstvu zbytky svých zásob. My jsme přes jejich stoleček padali a podávali si kajaky, abychom je mohli navázat na auto - inu pověstná grónská pohoda, která korunovala bezva den, který si moc pochvalovali všichni, kdo jeli!

Zleva:
Jirka, Danuška, Brčko, Indián, Broněk, já

a za objektivem autor všech fotografií Markýz.

neděle 8. dubna 2012

Venku zuří bora, tak do tepla, do dílny!

Včera dopoledne jsem rozšířil služby po telefonu. Před Velikonocemi jsem byl dohodnut s akčním křídlem GK, které vyrazilo užívat si na svátky na kajaky do Spreewaldu, že jim budu posílat meteo-zprávy. Jenže v sobotu ráno jsem na mobilu objevil ještě SMSku od Standy Klokočníků, že jsou na Krku a místní, že vyhrožují borou. Tak ať to okouknu na internetu i pro něj.

První předpovědi vždycky tahám z winfinderu, tam to nijak dramaticky nevypadalo a pro jistotu jsem se tedy ještě mrknul na chorvatské předpovědní stránky meteo.hr. Ani tam v sobotu nehlásili nic tak strašlivého, jen ve výhledech Aladin to směřovalo k tomu, že v neděli kolem poledne to foukat začne. Potíž je, že ty výhledy jsou po 3 hodinách a než to člověk rozklíčuje, chvilku to trvá.

Kluky jsem tedy uklidnil a věnoval se sobotním zábavám (přespolní běh a četba nádherné knížky Po stopách Džómonů. O ní ale někdy jindy.) No a na neděli dopoledne jsme s Honzou měli domluvený úklid v dílně. Máme totiž hotovou laminaci všech zásadních částí lodě a dílna podle toho taky vypadá.

V tomhle binci se nedá dělat!
Nedělní ráno jsem opět věnoval prohlídce meteo-webů. A opět nic zvláštního, windfinder předvídal maximální vítr kolem 12 m/s a to na druhou hodinu. Kluci měli podle plánu vyrazit hned ráno. Tak jsem je varoval, že to bude zesilovat, ale nic strašného.

Windfinder, neděle kolem 08:00
Ale nedalo mi to a tak jsem ještě pečlivěji procházel chorvatský web. Předpověď pro námořníky už tak růžově nevypadala:

Dolní modrá křivka je vítr, červeně nárazy.
Tak jsem kolem 8:45 napsal, že kolem poledne to bude opravdu bourat. Standovy nářky, že včera byl fičák jsem uklidňoval pohledem na zpětný záznam z Windfindera, kde byly maximálně 4 m/s. Pomyslel jsem si něco o změkčilcích na kajaku a šel v poklidu do dílny.

Tu jsme celou důkladně vykydali. Zametli jsme všechny kouty, vynesli odpadky, ve kterých jsme se brodili a  loď uklidili ke stropu.

Už to vypadá jako loď!

Nakonec jsme si donesli přípravek, na kterém budeme skružovat kokpit a vystřihli si šablonku, kterou nám podle zhruba obkresleného límce z Elizy vykonstruoval a vytiskl kolega z práce. Na přípravku jsme začali pracovat, ale přišla jedenáctá a Honza musel odjet. Takže tím jsme skončili.

Útulný pokojíček

Do toho přišla zpráva z Krku, že kluci jsou na břehu a pěkně to fouká. Letěl jsem domů a znovu otevřel všechna webová okna s předpovědí. Na Meteo.hr jsem objevil, že pokud se člověk dívá na chorvatskou verzi stránek, najde tam i chlívek Upozorenja. No a v devět ráno (to už jsme byli v dílně) vydali upozorenjí: že v dopoledních hodinách bude na severním Jadranu bouře až 100 km/h (28 m/s). Což kluci potvrdili, prý jim létaly kajaky vzduchem. Ovšem windfinder pro tu dobu hlásí stále poklid:

No co máte? Dyť jen dva metry za vteřinu...

Ponaučení? Jsou krátká: věř místním a uklízej dílnu!

neděle 1. dubna 2012

Krátce z domova i ze světa

Další týden v tahu a i přesto, že jsem nepořídil žádné nové fotky, stalo se několik důležitých událostí:

Již svými třemi mikrovýpravami na packraftu se mi podařilo zasáhnout do prudce se rozvíjející evropské packraftové scény! Zmínka o Kachním blogu se objevila na blogu Marca a Svena z Německa. Odkaz je tady. Marc se zmínil o tom, že jsem packraft dostal ve stejný den, kdy se nám narodil Lukáš a že oba vážili zhruba stejně.

O víkendu se konalo předposlední bazénování Grónského klubu v Krumlově. Zřejmě vlivem pučícího jara, klesá účast, nicméně stálice jako Kásestry, Honza s Helenkou opět dorazily. K tomu dlouho již neviděný Brčko, který byl na vodě zjevně zaskočen tím, že se eskimování dá i pozapomenout :-). Nakonec ještě Zdenda a Petr, který ovšem řešil technické problémy a tak do dění na vodní hladině nezasáhl. Po eskimování proběhlo v klubovně vítání nových eskimáčků - Lukáš celému Grónskému klubu ze srdce děkuje za nové sáňky a krásné přání.

Neděli jsme ukončili s Honzou pracovně. Po minulém výpadku, kdy nám takřka vprostřed práce došla fešná oranžová strhávačka, jsme objednali novou. Tentokrát je prudce elegantní, lehce průhledná a bílá. Pracuje se s ní trochu jinak, ale ani po dlouhé debatě, kdy došlo na argumenty podpořené házením dřevěných špalků a litím zbyvšího epoxidu na hlavu protistrany, nejsme schopni říct, která je lepší. Každopádně máme zalaminované "všechny čtyři strany lodě" - tedy oba dva díly (dno a palubu) z obou stran (zvenku i zevnitř). Teď hledíme s obavami do další fáze, laminace límce kokpitu a deklů do komor. To bude něco!