pondělí 15. července 2019

Dešťový dýchánek

Fotky: Radim Sládek & já

Od jara 2019 plánujeme s Jirkou, že bychom zkusili obávaný Everest dálkového koloběhu - Přejezd republiky.

Svoji účast podmiňuji jedině tím, že pokud by mělo pršet, zůstanu doma. Trmácet se někde v dešti, na to nemám ve svém věku náladu. Moje prohlášení ale neodvratně přivolá první tři dešťové dny, které se objevily – tuším od května.  Máme, co jsme chtěli!


Před startem na fotbalovém hřišti v Broumově

Ve čtvrtek, den před startem je ale ještě krásně. Ráno mě Pavla budí se slovy: "Hele, zítra ráno v pět, začne lejt!" Proklínám nejprve sebe a pak všechny meteorology světa.

Na start do Broumova nás odvezl kolega autem. I v tom autě mi to přijde sakra daleko. Naštěstí se nás ujali sourozenci Sládkovi (kontrolní otázka: který z nich je mladší a krásnější?) a uspořádali nám hostinu na fotbalovém hřišti.

Ze hřiště postupně během večera vyjíždějí fífa, kropící dokonalý pažit chladnou vodou. Úvahy o tom, že by to mohlo být třebas nějaké znamení, raději utápím v pivě.


Míra & Radim

Během večírku si k nám náhodou(!) přisedne pán, který se shání po nějakých koloběžkách. Chce jet a neví, kde je start, kde se spí a tak. Vyklube se z něj nejstarší účastník přejezdu Zdeněk, který dorazil z Blatné. Svojí pohodou nám vyrazí dech.

"Jo, startuju zítra, ale do neděle to nedám. To nevadí, beru to jako výlet. Doma musím být do středy, manželka jde totiž k zubaři!"

Tomu říkám motivace a hodím se do klidu.

Láďa z Blatné

Večírek jsme zakončili u Míry doma. Poslední slova v deníku ze čtvrteční noci zní: "rum, rum, rum." Dokonalá příprava vyvrcholila pod pergolou, kde do hluboké noci noci zní Radimovo chrápání, šustění Jirkovy karimatky a moje prdění. Když už se sem tam někomu podaří na chvíli usnout, prolítnou se po nás mrouskající kočky.

Po dvou hodinách osvěžujícího spánku jsme tedy náležitě fit a připraveni vyrazit! Déšť se zatím nekoná a tak není důvod nedorazit na start.

Opouštíme nocležiště



Před startem u nejpopulárnější koloběžkářské pumpy v Broumově máme nachystané dva plány:

Plán A: pojedeme na pohodu. To znamená v pátek a sobotu po 130 km, a v neděli, kvůli časovému limitu jen 60 km.
Odvážný plán B: pojedeme nonstop. 

S Béčkem se nikde nechlubíme. Naštěstí!


Ikona českých koloběžkářů - pumpa v Broumově


Hned na začátku nás čeká ostrá prověrka. Obávaná Broumovská Pasa, neboli KJK (kopec jako kráva). Tou dobou nás doprovázejí na byciklech Radim i Míra. Ten o celé akci poněkud pochybuje a blábolí cosi o bláznech a šílencích. Vůbec netušíme, co má na mysli. Asi málo spal.


Když mě vidí na vrcholu Pasa, trousí směrem k Jirkovi, který je v trochu lepší pohodě: "Zdá se, že Vítkovi to dneska nějak nechutná!"


Broumovská Pasa

Pravda, už mi bylo i líp. A to ještě netuším, že bude hůř. Tedy tuším, ale nepřipouštím si to.


Brr. Ještě kousek a jsem tam. Pak 100 km z kopce.


První a poslední pauzička je v Hronově na další pumpě, kde hodláme posnídat. Po dvou minutách od opření koloběžek o benzínku dorazila SMSka od naší nadšené fanynky Ivanky, která nás sleduje přes GPS tracker: "Proč stojíte?" Od téhle chvíle už svačíme zásadně za chodu.

Bagety, toasty, croisanty. To se to jede, když je co jíst!


Cesta nám zprvu docela ubíhá. Dlouhý sjezd z Pas nás zadarmo postrčil, máme krásný průměr a frčíme a frčíme.


Stále ještě s úsměvem
Na jednom z kopců si nevěřícný Radim fotí svoje hodinky. Večer u rumu nevěřil, že koloběžka to pálí z kopce rychleji než kolo.


Radimova ruka - ono jim to fakt frčí!

Radim totiž do svých úvah o rozdílu rychlosti z kopce nezapracoval jeden důležitý element. My do sjezdů dáváme srdce!

Jirkův závodní postoj

Po sedmdesáti kilometrech se postupně odpojil Míra, přidal déšť a domů odjel Radim. Profil krajiny se srovnal a rychlost lehce poklesla. Ale není důvod zoufat, to zase doženeme, ne?!

Jezdíme naplno

Později, během soboty, přicházely na web poplašné zprávy o možném napadení divokými prasaty okolo Třeboně. Že mě u Skutče napadl skutečný vlk se ve fcb skupině účastníků přejezdu raději nechlubím a mažu a mažu. Zlatej propolisovej krém.

Když dojdou sjezdy, nastupuje tvrdá práce.


První kilo dáváme v Luži.

Hnusná hospoda, hnusné jídlo, hnusná zima, hnusné koloběžky, hnusnej celej svět!


Stroje máme odstavené na chodbě a já celou dobu, kdy do sebe hážeme hlívovou drškovku a paprikový lusk s rýží, doufám, že nám koloběžky někdo ukradne. Marně. Kdo by jezdil v takovém počasí?


Začíná nám docházet rozsah katastrofy, do které jsme se pustili. 


Nesnáším Hlinsko! Tím se netajím od poslední výpravy po stopách J. Váchala, která tímhle peklem na zemi také prochází. Na koloběžce je to místo snad ještě horší. Slavnostně přísahám, že mě tu letos už nikdo neuvidí.

Ovšem o co je průjezd Hlinskem hroznější, o to krásnější je následná pasáž na Vojnův Měšec. Tahle krajina je to nejkrásnější, čím projíždíme. Dokonce nás klasickým "Trhněte si" zdraví nějaký chalupář, který chystá dříví na zimu.


Sílu, kterou mi krajina za Hlinskem dodala, opět brzo ztrácím a u Sázavy už se sotva vleču. Ani neregistruju, že přestalo pršet a je docela horko. Potím se v bundě a jsem totálně uvařenej.


A od Hlinska mám letos klid!

V 17:00 jsme na prvním kontrolním bodě, který je zhruba v polovině trasy. Kromě vycpaného vojáka a pár koloběžkářů v různém stupni rozkladu tu není nic.

Odmítáme nabídku na společnou večeři v Polné, jsme odhodláni stravovat se až v Jihlavě.


Polná se nám za pohrdání její pohostinností okamžitě odvděčí, kufrujeme až do Ždírce. Všude kopce, žádný sjezd, pořád jenom nahoru.


A půlka je za námi!

V podvečer konečně překračujeme dálnici. Je to pro nás důležitý psychologický moment, blížíme se z horní půlky republiky konečně domů. Jsme na mostě u Měšína, který předloni za víkend zbourali a znovu postavili. My jsme zbouraní úplně stejně jako ten most, jenom to nevypadá, že by nás do neděle dal někdo do kupy.

Prosím Jirku, aby mi zapózoval. Usedne a začne se taknějak tvářit. Odfotím ho, sbalím mobil, nakopnu stroj a míjím ho. Jirka se ovšem ani nehne.

"Díky, dodávám, já už tě vyfotil. Můžeme jet."


"Nejedu nikam," opáčí Jirka, "tady se tak skvěle a pohodlně sedí!"


Zbouranej most a zbouranej Jirka

V Jihlavě nás totálně opouští zbytek sil a objevuje se bouřka. Když zazní první hromy, mizí i odvaha a narychlo se ubytováváme v nějakém hotelu a že celou dobu táhneme jak cvoci spacáky, a plachtu pro přespání v lese, je nám srdečně fuk. Ptáme se, kdy vaří snídani. Prý v osm. "Hm, to my asi odjedeme o něco dřív," sdělujeme ochotné paní recepční.

V tu chvíli se vzdáváme plánu B (nonstop) a začínáme uvažovat o Céčku - zbývá nám ještě asi 140 km. To znamená, že to dorazíme v sobotu, během dne. Máme přece zaplacenou koupel, postel a snídani.

Uléháme v devět a budíme se krátce po půlnoci. Chvíli dumáme, pak se v nás opět probouzí chlapi a v 01:15 prcháme z onoho tříhodinového hotelu do deštivé noci.

Zbytek jízdy už je bohužel bez fotek, a tak nemůžete vidět, jak jsme jeli temným deštěm, jak jsme si na střídačku předávali krizi, jak Jirkovi podřídítkový batoh brzdil přední kolo.

Ani to, jak jsme na výpadovce z Jihlavy jeli vedle sebe, abychom si trochu zlepšili morál pocitem, že jedeme v autě. Tuhle věc nám kazilo jenom to, že naše "auto" nemělo stěrače a čelní sklo. S počasím se to totiž má tak, že buď prší hodně, nebo ještě víc.


Jihlavská bouře

Prvních sto kiláků ze soboty jsme ujeli na 0,75 l vody já, Jirka na 1,5 l. Víc jsme do lahví nenarvali a všechny krámy měly až do osmi do rána kupodivu zavřeno.

První kontakt s civilizací se podařil u Vietnamce v Jílovicích. Velkoryse kupuji džus a minerálku. Trochu vypiju. Zbytek, který se nevejde ani do mě, ani do lahve, marnotratně vylévám na náves a cítím se jako hrdina.

Do Svinů se ovšem plížím jako zpráskaný pes. Netuším proč, přece mě jen trochu bolí svaly, achilovky a mám plně rozvinutou cukrofobii. Stačí, aby někdo řekl "hroznovejcukr" a je mi na zvracení.

Blízkost cíle nám na druhém kontrolním bodě, organizátory potměšile umístěným na absolutně nejnemožnějším místě v širém okolí, nám ale vlévá do žil adrenalin. Navíc nám nějaká dobrá doprovodná duše bere naše nesmyslné batohy a odváží nám je do cíle.


Tím pádem poslední dvacku smlsneme jako malinu. Okolo Žáru proletíme jako dvě stíhačky, předjíždíme i pomalejší auta. Bohužel do pomyslného limitu 30 hodin nám chybí pár minut, ale už je nenaženeme.

Jsme tu!!!!


Krátce před polednem jsme v cíli! Neskutečná únava, euforie a dojetí při přebírání medaile. V tu chvíli máme oba slzy v očích.

Přejezd je neskutečná pecka a nemáme dostatečná slova díků organizátorům, kteří pro nás tuhle šílenost uchystali!


Za rok to nejspíš dáme znova!!!

To je všechno, co jsme za tu dřinu dostali.

Teď dopisuju tenhle report s nohama v kýblu se studenou vodou, ve které se snažím rozpustit únavu a trochu splasknout oteklé achilovky.

Souběžně s tím přemýšlím, kdo nám bude dělat napřesrok doprovodného řidiče a na čem pojedu.


Nicméně pokud by vám to snad připadalo, že to zas tak strašné není, doporučuju tuhle poslední fotku porovnat s tou úplně první, předstartovní. 



Pár kiláků a co to s člověkem udělá!




čtvrtek 4. července 2019

Váchalovských tři a půl maratónu

Věnováno Hance Klimešové, iniciátorce naší cesty

Úvod
Asi den cesty od Jimramova vypíná se v jednom údolí staroslávná krasavice, okresní město L. Kromě lázní, Sklípku, zámku, kostelů, sochy jednoho muzikanta a dvou tuctů památníkových desek, není v celém tom městě nic pamětihodného. Chceme-li viděti něco skutečně krásného, musíme zajíti na předměstí a navštíviti Portmoneum. To Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s Rudolfinem.

***

Jedno z nejzásadnějších českých muzeí, totiž Litomyšlské Portmoneum, připravilo na jaře 2019 pro fanoušky Josefa Váchala dokonale vycizelovanou past. Nejprve uspořádalo výstavou nazvanou Cestopisák J. Váchala. K výstavě muzeum vydalo i katalog, tedy nádherné vydání tohoto dřevního českého komixu. Nakonec vyzvalo nadšené čtenáře a obdivovatele samorostlého grafika, aby si cestu, kterou v roce 1921 absolvoval se svými přáteli, zkusili na vlastní kůži.

Pochopitelně jsem nemohl zůstat stranou. Měl jsem tak nějak zažitou představu prvorepublikového nedělního odpoledne, ve kterém páni i dámy důstojně korzují a zdvořile při tom konverzují, zdraví se smeknutím klobouku a před sluncem se chrání apartním slunečníkem. Tedy jinými slovy, co tak asi mohli za první republiky cestovatelé ujít, to dám, jak se říká, s prstem v nose.

Abych nešel sám, spojil jsem síly s Martinem, který neměl strach a viděl to podobně jako já. Past, nastražená Portmoneem, za námi zaklapla dokonale. Že to všechno bylo nakonec úplně jinak, to je nabíledni. Ano, měli jsme informace, které mluví vcelku jasnou řečí, ale my jim mnoho pozornosti nevěnovali. Ano, píše se tam něco o 41 km hned první den, ale taky je tam něco o přejezdech vlakem a.. a tak dál. Vždyť já vlastně na čtení návodů nikdy moc nebyl.



Kdesi za Krucemburkem



Nultý den (středa 26. 6. 2019)
V tom příšerném doupěti bylo několik stolů a seslí, konečně i hodiny, jichž rafičkami pohybovaly myši. Svlékna svůj plášť, dal jej číšníkovi v uschování, protože se ta putyka zloději jen hemžila. Na to přisedl k jednomu stolu a obědnal si bílou s parádou. Číšník mu jí velmi opatrně přinášel, dávaje pozor, aby se s tím nápojem nestalo nějaké neštěstí, neboť v té tekutině bylo tolik líhu, že častěji vybuchovala.


***

Naši velkou výpravu jsme pečlivě naplánovali, termín několikrát pozměnili a to vše proto, abychom měli na cestu pěkné počasí. Podařilo se! Na celé čtyři dny předpověď slibovala vymetenou oblohu a slunce. Jen v oddělení teploty to poněkud přehnali, chladnější dny (pátek) mělo být jen 26 °C a  vyvrcholení se čekalo v neděli, kdy mělo být 35 °C. Vskutku ideál pro pěší cestování.

Nultý den, který jsme měli prožít v Litomyšli, byl opravdu žhavý. Asfaltové chodníky tekly a holubi, kteří omylem usedli na plechové střechy kostelů z nich padali na zem pečení. Osobně jsem si start vylepšil střevní příhodou, zřejmě jsem si měl užít trpkého osudu Josefa Portmana, kterého při původní cestě zle potrápil kabanos.

V 11:00 s Martinem v Portmoneu skládáme slavnostní přísahu: "Jo, do neděle jsme zpátky!" do rukou Hanky Klimešové, jedné z autorek projektu a Boba, který Martinovi vydává pas číslo 8 a mně č. 9. K pasům jsme nafasovali několik dobrých rad. Třebas nám ti bláhovci tvrdili: "Hlavně se chlapci nikde moc nekochejte a šlapejte. Je to vážně dlouhý!" Jasně, my víme, myslíme si své. Nás přece nikdo nebude poučovat.

A protože máme spoustu sil, vyrazíme si do města. V domě U Rytířů dokonalá výstava Mánie Josefa Portmana, naproti expresionismus a v Regionálním muzeu je In monte Oliveti. Vše vrcholí v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže, kde je nainstalovaná ExCitace. Podivný zážitek ve sklepení, který se těžko popisuje. To všechno je bezva, ale když na Veselce mají tak dobré pivo, musíme tam zajít.

Servírka nám vypráví tajemné příběhy. O prokletém Portmoneu, či o křáplých Portmanových potomcích. Nejprve o synovci, ze kterého se během večera postupně vyklube nevlastní dcera. Je to dokonalé. Navíc nabízí, že když si koupíme tři rumy, dostaneme krásný slamák! Rumy bych si pochopitelně dal i bez slamáku, takže to mám jednoduché.

Po chvíli váhání si je dá i Martin, byť tvrdí nějaký nesmysl o tom, že když se pije pivo, nemá se pít rum. V tu chvíli nám servírka Renata začne říkat Lovci duchů. Slamáky s nadšením bereme, v horku se jistě budou hodit. Krátce před desátou se řítíme stále ještě rozpálenými ulicemi do autokempu Primátor, kde máme luxusní ubytování ve velkolepém srubu.

Stejně jako naši předchůdci si slibujeme, že vyrazíme brzy ráno. Ukecávám Martina na šestou, byť se mu "tak brzo" vstávat moc nechce.



ExCitace v chrámu

Rumy, které nás málem roztančily.


První den (čtvrtek 27. 6. 2019)
Ti poutníci horlivě zatím pojídají s chutí velikou švýcarský sýr. Ten sýr těm poutníkům jde náramně k duhu, neboť se na něj znamenitě pije. Ovšem, musí to být sýr s velkýma dírama, jaký měli v tom klášteře, neboť jiný je mdlý a po něm pálí žáha. Dle zvučného mlaskání, které se v těch půlnočních hodinách klášterem ozývalo, ten sýr těm poutníkům výborně chutnal... Tu jeden Bernardin (mnich) vyhnal ven ty bernardské psy a přisedl k tomu novému poutníkovi, který se do té míry zotavil, že u kamen již seděti může. Vypravuje těm bernardinům, že přichází z Jtalie, kde bohosloví vyučoval a že se vrací do vlasti své pod Žďárskými horami. Byl to tedy kněz, dokonce abbé, jménem Šnyt, a pocházel z L. u Jimramova.

***

Z postele se vykopu už v 05:20, Martin chvilku po mně. Takové štěstí, jako slečna Macková, kterou nechtěli pro časné ráno vypustit z hotelu Slezák nemáme, a tak v 06:03 odchází naše kompletní výprava od Portmonea na trasu.

První dobrodružství zaznamenávám už na náměstí - bezohledná řidička modré Octavie se mě nejprve snaží srazit, když se jí to nepodaří, shazuje mi alespoň klobouk z hlavy. Tyhlety vysoké rychlosti automobilové, to je vážně mor, v tom měl Váchal pravdu.

Až do Pohodlí cesta příliš interesantní není. Jde se po silnicích, byť pečlivě vybraných, tedy ne příliš frekventovaných. To se má u Pohodlí změnit. Tam nastupujeme na původní Váchalovu trasu a to je vážně peklo. Autobusy, auta, náklaďáky. Děs. Naštěstí toto extempore nemá dlouhého trvání a za chvilku jsme v lese. Byl nejvyšší čas, slunce už pořádně pálí a silnice ještě víc.

U Jalového potoka jsme se dostali konečně do lesů. Navíc přichází moje chvíle - jako navigátor jsem se už mnohokrát osvědčil a nehodlám to měnit ani dnes. Přesně identifikuji místo, označené v itineráři jako >>možná zkratka<<. "Tady musíme uhnout z červené prudce doprava!", povídám a vzápětí málem oba padáme ze strmého stometrového srázu na dno kamenité strže. Ano, v reálu to nebylo sto metrů, ani kameny se nekonaly, ale plánovanou zkratku jsem musel trochu upravit, to je pravda!

Sbíháme jsme tedy do údolí Jalového potoka a obejme nás nádherná krajina. Jak se později ukáže, takhle probíhá v kostce celá výprava - utrpení na asfaltu, či kamenech, které je vždy víceméně včas vystřídáno odměnou v podobě chůze lesem, loukou s výhledy za všechny prachy.

Tak si to sypeme tím plochým údolím, které je široké tak akorát, z jedné strany na druhou bych dokázal přeskákat na jedné noze. A protože je ještě rosa, sundavám boty a šlapu na boso. Užíváme ráno a myslíme, si, že takhle bychom mohli jít celý den.

Bohužel si to ale na rozdíl od nás nemyslí údolí Jalového potoka. Do cesty nám postaví most, na kterém je silnice. Měli bychom tam vyběhnout a konec údolí obejít. Ale což, když jsme vydělali na první zkratce, musí se to podařit i podruhé, bo ni?

Most podcházíme a narážíme na zeď. Tu tvoří pole hrášku, dvoumetrové kopřivy a neprostupné houští. Další půlhodinu bojujeme o holé životy a nakonec se spálení a podrápaní vynoříme na původní trase. Ta se na nás evidentně pro naši věrolomnost zlobí a tak se nám ztrácí v podrostu i ona. To ovšem věští i průvodce, kterým horečně a marně listujeme ve snaze najít radu, jak se odsud vymotat.

Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili nalehko - bez vody a jídla, začínají nám trochu docházet síly. Kdesi před námi se rýsují Sebranice, ale tam nejspíš už nikdy nedojdeme. Pokud nám totiž nedojdou síly úplně, pak nás nejspíš sežerou divočáci a vlci, schovaní v podrostu, kterým se za mohutného klení prodíráme.

Po dlouhém boji jsme konečně na pokraji smrti žízní na kraji Sebranic. Nikde nikdo. Žádný uvítací výbor. Žádný chléb se solí. Všechna vrata zavřená. Zkáza. Ale naštěstí u jednoho domku vyčenichám fífo, ze kterého teče voda. Nedumáme, zda je pouze na zalévání zahrady, či i k pití a zvyšujeme nebohému majiteli nemovitosti účet za vodné o dobrých patnáctset korun. Napití vyrážíme dál, máme už jen hlad, ale už nás začínají bolet nohy.

Sbíháme dolů k potoku a míjíme ceduli, která nám přesně říká, kolik ještě zbývá. Celých hnusných, rozpálených 20 km. No, možná ještě trochu víc. Ale což, nahoře je hospoda a za vsí koupaliště. Když se vyškrábeme ke kostelu a tímpádem i k hospodě, ozvou se v nás chlapi! "Nebudeme baby a dojdeme až ke koupálku!" Zatneme zuby a putujeme dál, byť vzdalující se vchod do hospody zanechává v našich duších nesmazatelnou stopu smutku.

A už je to tady - chlorovaná, ostře modrá voda! U stánku si kupuji kakaové věnečky a limonádu a konečně snídám. Ano, původní plán byl, že vyjdeme a tak po hodině se někde najíme. Ale snídaně v jedenáct, to taky není špatné. Pak půl hodiny, možná víc, odpočíváme, plaveme a nevěříme tomu, co to vlastně podnikáme.

Po 12:00 jsme opět na cestě. Terén se nenápadně zvedá, ta placka kolem Litomyšle se konečně mění na Vysočinu. To nás sice nabíjí, ale opět jsme v silniční sekci a to prostě není dobré. Před Poličkou nás míjí cyklista a moc nechybělo, abych ho nestrhl z kola, neumlátil kamenem, nepřikryl někde v lese a nedojel celou cestu na jeho byciklu. Jediné, co tomu scházelo byla rychlost. Já už ho nedoběhl.

Do Poličky se doplahočíme v půl druhé a obědváme v Herešově krčmě. Oběd ujde. Nejlepším přítelem se mi odsud po zbytek cesty stává zvláštní dvojkombinace: velká kofola a malé pivo. Číšníkům se moje objednávka příliš nepozdává, ale moje tělo si to vyžaduje.

Zajdeme k zavřenému kostelu, kde se narodil B. Martinů. Zavřené kostely se stanou naším osudem, což v tuto chvíli pochopitelně ještě nevíme. Kostel, hospoda - zbývá hřbitov a známe celé město. Zastavíme se u hrobu světového skladatele i u Jana Vladislava.

A pak dál na jih - po krásné lesní pěšině na Šibeniční vrch. Martin si vybírá krizovou chvilku, já mám pocit, že bych mohl běžet. Stoupáme výš a výš a jsme opravedu na Vysočině. Před Korouhví, předposlední vesničkou dne, si s Martinem krizi měníme. Jsem totálně sešlej.

V Korouhvi se marně snažíme dostat do kostnice, kde mají oltář z lebek a namísto toho můžeme chvíli nabírat síly před hřbitovem. Pak zase stoupáme krásným krajem. Slunce se pomalu sklání k obzoru a spolu s tím se v lese, do kterého přicházíme a kde je trochu komplikovaná trasa, objevují komáři. Tak ke spáleninám od kopřiv od Jalového potoka přidáváme mnohé kousance od těch okřídlených bestií.

Naštěstí okolo 19:00 jsme v cíli - Jimramově. Naháníme paní Morávkovou, takto Master of the Stamp. Čekání vyplňujeme pivkem na návsi a pak hnedka vedle rodného domu Jana Karafiáta dostáváme do našich pasů první razítko! Zbývají pouhé tři, utěšujeme se, když v devět večer uléháme v soukromém ubytování, které vykazuje znaky pozdního retra.


Heslo dne:
Před Pohodlím a za Korouhví je peklo!



Zvláštní - dva kunčofti a v Portmoneu mají v šest ráno zavřeno.

Jisté předznamenání naší cesty - Umrlčí ulice, underground a Hladové dveře.

Cesta je skvěle připravena - trasu máme staženou v mobilu a kde bychom snad váchali, tam nám Hanka namalovala šipku.

Ač jsme vyrazili brzy, horko nás dostihne hned zkraje.

Cesta do Pohodlí moc pohodlná není.

Mák. Opium. Martin navrhuje zhluboka dýchat, abychom se opojili a nemuseli myslet na štreku před námi.
Nefunguje to.

Nádherné údolí Jalového potoka.

Jestli dodržujeme podmínky cesty sleduje Portmoneum ostřížím zrakem.

Přišel se na nás podívat i slepýš.

Já vím, součástí sady rad na cestu bylo i "Nezdržujte se focením hub!" Ale já si nemůžu pomoci.

Stále ještě u Jalového potoka.
Všude rosa, já šel naboso.

Pak se nám cesta trochu ztrácela.

Nemusí se to zdát, ale tohle fífo na kraji Sebranic nám zachránilo život.

Sebranice. My ale dokonáno ještě nemáme.

Ta cedule je správně - do konce dne zbývá okolo 20 km.


Oáza na kraji Sebranic

Louky před Poličkou

Jak já tomu chlápkovi to kolo záviděl!

Vzduch nad asfaltem se jen tetelil.

Věž kostela, kde se narodil B. Martinů.

Pod Jelínkem

Jeden ze dvou rybníků, které jsme potkali a ve kterých jsme se nevykoupali.

Martin kráčí do Korouhve. 

Kostel Sv. Petra a Pavla v Korouhvi

Na Pustinově kopci

Za Korouhví je dokonalá krása.
Byť si ji znavený poutník nemusí dokonale vychutnat.

Jimramov. Ostatkovi. Tak nějak se cítíme.


Dokonalé retro



Druhý den (pátek 28. 6. 2019)
Bylo překrásné ráno. Již ztišilo se houkání nočních sov, netopýrů, seyčků a kolčav ; teď ptáčkové denní vesele si píseň svou hudli. Zmlkl ve starých rozvalinách nectný kulich či sýc: teď motlitbu ranní vysílá k Stvořiteli všeliké lesní pernaté i čtvernohé hovado. Dychtivě otevírají milé květinky své kalíšky a jmou se zunkati snídani, božskou rosičku. 


***

Se vstáváním se opravdu nemažeme. Martin do mě nemilosrdně kopne v 04:44! Skáčeme do propocených hadrů - tedy já, Martin asi nese triček víc. Panu domácímu rekvírujeme ze špajzky 2 tatranky, protože jsme si zase k snídani nic nekoupili v domění, že po cestě bude spousta příležitostí a vyrážíme.

Zase máme pocit, že máme sil na rozdávání a tak volíme delší trasu s výstupem na Prosičku. V lese je po ránu neskutečně a na vrcholu jsme v 06:30. Chvíli fotografujeme, kocháme se a sbíháme do Javůrku. Tady je konečně koloniál, ale - ale vyrazili jsme moc brzy. Otvírají až za půl hodiny. Nehodláme ztrácet ani minutu a pokračujeme o hladu na Štarkov. 

Ten mě překvapí svou rozlohou. Že to je zřícenina jsem věděl, ale že je tak velká, to jsem nečekal. Následný sestup a procházka krajinou kolem Nových Jimramovských Pasek mi přišla z celé cesty asi nejkrásnější. Navíc mi volá Pavla, že vyzvedává Lukyho ze školy a že má na vysvědčení samé jedničky. Pak se mi do telefonu chlubí Lukáš, že je to opravdu tak a že jich má celkem šestnáct. Později se ukáže, že osm uz nich dostal v pololetí, ale i tak je to krásné.

Lítost, že nejsem u toho a puchýře na nohou mi přivodí totální ztrátu motivace. V Odranci, či Odranově mám hlad, žízeň, chci být doma a bolí mě chodidla. Kdyby tam stál autobus, snad bych to i zabalil. Ale nestál. Naštěstí!

Jdeme dál. Po cestě operuju první puchýř, který se objevil zespoda na chodidle a v Maršíkově jsem zase celkem v cajku. Tedy chůze nic moc, ale oběd do mě padá úplně nádherně. K pití dvojkombinace a do Nového Města můžu jít plný sil.

Nové Město, kde Váchal marně sliboval ostatním pohoštění u Karla Němce, shledáváme spoustu stop tohoto grafika. Počmáral kdejakou fasádu ve městě a není ani problém najít hostinec, kam se povedené trio cestovatelů nakonec uchýlilo k obědu. V Panském domě okusíme pivo a jdeme omrknout Němcův rodný dům. Tady bychom na vrata bouchali marně jako Váchal a tedy otáčíme a jdeme k nádraží.

Martin se občerstvuje zmrzlinou, já nanukem a kupuji v sámošce snídani na zítra. Další den o hladu si nemůžu dovolit. Pokud jste si totiž nevšimli, tak jsme v Jimramově ani nevečeřeli. Takže poslední pořádné jídlo byl oběd v Poličce. Po něm byla tatranka k snídani a pak až oběd v Maršíkově. Logistika je evidentně naší silnou stránkou.

Na nádraží přicházíme třicet minut před příjezdem vlaku, na který se opravdu těšíme. Marně z paní za okénkem loudím dětskou slevu, pojedeme pěkně za plnou palbu. Celou cestu do Žďáru si jízdu vychutnáváme, je to něco neuvěřitelného - krajinou se dá pohybovat i když člověk sedí! Neuvěřitelný zázrak.

Ve Žďáru jsme v 16:30 a konečně otáčíme. Namísto na jih směřujeme na sever. Na Santiniho nemáme chuť ani náladu a probíjíme se městem plným lidí a aut. Nakukujeme do "spodního hřbitova", ten je ovšem - jak jinak - zamčen a za chvilku jsme u Pilské přehrady. Tady mám pocit, jako bychom vlezli do medu. Cesta vůbec neubíhá.

Ale což, trio V-M-P se tu vykoupalo, uděláme to i my. To se hned půjde líp. A taky že ano. Po koupeli - já tam skočil celý, Martin šel do vody po kotníky, si dáváme v Polničce do trumpety a poprvé se rozdělujeme. Martin volí o něco kratší cestu po silnici a já do Škrdlovic mířím okolo Velkého Dářka.

Tam probíhají veliké policejní a hasičské manévry. Všude rojnice mužů ve zbrani, rybník pod hrází Dářka brázdí hasičský motorový člun a všichni hledají nějakého kluka. Krásný první prázdninový večer dostává trochu smutný nádech. 

Naštěstí se během večera v Škrdlovicích, kde jsme se sešli v půl deváté, dozvídáme, že kluka nakonec našli opilého spát někde ve křoví. Abychom usnuli ve křoví se my dva nemusíme ani opíjet. Jsme u konce sil a zalézáme po jednom pivu a rumu a dvou razítcích do pasu do postelí, kde okamžitě usínáme.


Heslo dne:
Puchejř!



Kostel Narození P. Marie v Jimramově, krátce po půl šesté ráno.


První pořádné stoupání

Slunce nás dohnalo zase docela brzo.
Prosička.
První vrchol dne.

Cesta místy hůře prostupná, ale s prvním dnem se to srovnat nedalo.

Štarkov. Zanedlouho budeme úplně stejné zříceniny.

Martin hledá nějaké hradní duchy.

On ten Štarkov je dost rozlehlý.

Nové Jimramovsské Paseky. Fakt úplně nejvíc boží místo!

Škoda, že jsme měli zákaz posedět a pokochat se!

Sám do měkké trávy lehnout, co víc si tulák může přát...

Konečně! Nové Město.


V Novém Městě nás uvítal zpěv ptactva.

Sv. Kryštof, patron všech poutníků v podání Karla Němce.

Tady Váchal, Macková a Portman obědvali.
Můžu potvrdit, že pivo tam mají dobré.

Na fasádě další z Němcových děl.

A nakonec Němcův dům, kde jsme nepochodili stejně jako naši předchůdci.


Tady je vcelku dobře vidět, že jít ve stopách trojlístku V-M-P dost dobře nejde.

Na cestu nám svítila hvězda jasná.

Když se tady někde koupali naši předjezdci, museli jsme se vykoupat taky. 

Velké Dářko je druhá voda, kterou jsme potkali a do které jsme se neponořili.
Už nebyly síly.

Cestopisákem je naše putování zaplaveno.


Třetí den (sobota 29. 6. 2019)
Starý kníže Don Pedro ležel po oné hrozné noci těžce nemocen. Lékaři dosud nedovedli rozeznati, trpí-li kníže katarem hlavy, či Weilovou nemocí, neb nemá-li dokonce horečku omladnic. Na loži nádherném odpočívá kníže. Pět maurských otrokyň jemně jej na chodidlech ovívá a kolínskou vodu rozprašuje. Jiné otrokyně jej zpěvem na loutnu obveselují, jiné tančí diovoký orientální čardáš, leč kníže si ničeho nevšímá, neboť spí. Spánek ten musí být hrozný.

***

Noc byla na zhojení ran příliš krátká. Na nabrání sil také. Opět vstáváme před čtvrtou a v pět dvacet Škrdlovice opouštíme. Vzhledem k tomu, že Dářko jsem už viděl, volíme ze dvou možných cestu  pod Čerťákem. Ta má jednu neuvěřitelnou výhodu. Je o jeden kilometr kratší! 

Po včerejším závěru dne na horké silnici jsme zase v lese a zase se jde skvěle. Tedy chvíli to trvá, než se člověk rozejde, ale pak už to jde. Míjíme dokonce i potok s opravdickou vodou, ale na koupel je příliš brzy. Snídani z koupených zásob zbodneme před Krucemburkem, městem do kopce. To si moc nevychutnávám, ani hrob Jana Zrzavého. 

Stoupáme nad ves, kde jsou tři kříže (ale ne z bílého kamení) a pak následuje cesta mezi poli a lesy. Jít jen tento úsek, jaká by to byla krása. Ale už toho máme v nohách docela dost, slunce žhne a tak je to chvílemi opravdu těžké. V potoce si chladím nohy, okusuju stébla trávy a občas se i kochám. Tedy pokud zrovna nešlápnu na nějaký pitomý kámen.

Těsně před Studnicí zaznamenávám opravdickou fatu morganu. Nejprve spatřím vpředu po pravici vodojem. Ten se mi pak promění v osaměle stojící břízku a nakonec je z ní zase vodojem. Hlava mi třeští a najednou jsem ve Studnici. Tady mají sraz motorkáři, tak je kolem rachot jak v bouřce. Pak seběhneme kopec a jsme v Hlinsku!

To je místo, ze kterého mám od samého začátku hrůzu. Jednak vím, že z jihu na sever je neskutečně dlouhé a taky si pamatuju, že když jsem jel do Litomyšle přes Hlinsko autem, přišlo mi, že je to ještě hrozně daleko. A když jsem v Litomyšli zjistil, že z Hlinska půjdu pěšky, šly na mě mrákoty.

Ale Vesmír je nám nakloněn. Do Muzea a galerie Hlinsko dobíháme v 11:55. Ochotná paní na kase nás vpouští dovnitř a dává nám třetí razítko. Máme radost, že se k ní už nemusíme vracet a v místní putyce hodujeme. Zdejší špagety nadchnou Martina, prý nejlepší jídlo na cestě. Můj salát s hermelínem zas takový zázrak nebyl. Ale což. Nejsme tu od debužírování, ale od chození. V 17:50 nám má jet vlak z Krouny a máme to jen tak tak. 

Značně utrmácení do ní přicházíme v pět. Stihli jsme to, ač při tom málem vyhasly naše mladé životy. Za Hlinskem jsme totiž:
  1. opustili lesy => ztratili stín
  2. opět vstoupili na asfaltky => dorasovali už tak poničené nohy
Bylo to tedy něco. Místy se asfaltka proměnila v rozbitou asfaltku a to je teprve maso. Však se podívejte na fotky. V Krouně čekáme na místním nádraží (v betonové budce) na příjezd expresu (jeden vagón), který nás hodí na zastávku na znamení Podhradí. Vše klapne a v sedm večer přicházíme do Šilinkova dolu.

Martin je total kaput, zítřek hodlá vynechat, ale paní domácí nás utěšuje, že přesně jako my vypadali i ti, kteří to šli před námi. Puchýře, vyčerpání a i těm před námi trvalo věčnost, než se rozhýbali, když vstali od stolu. Spaní ovšem moc skvělé vyhlídky neskýtá. V domě probíhá svatba a tak se bojíme, že se moc nevyspíme. Avšak - uvidíme!



Heslo dne:
Hlinsko


Brzké ráno - ta bílá mlha, to je Velké Dářko.

Tady to ještě docela šlo.

Tři kříže nad Krucemburkem

Přes pole za Chlumem

Kytky, které posíláme autorkám Cestopisáku.

V těchto místech jsem spatřil fatu morganu. 


Město, kterého jsem se nejvíc obával je před námi.
Strašidelné Hlinsko.

Tady někde jsme překročili stý kilometr.

Armagedon.
"Co přijde teď?", ptá se Martin.
"Lávové pole, nebo skleněné střepy!", myslíme si oba v duchu.

Předhradí. Odsud ještě nekonečných 5 kilometrů.



Čtvrtý den (neděle 30. 6. 2019)
Je vlahá noc. Vítr příjemně věje. Blaženě rozechvívají se tím větrem hvězdy, takže chvílemi i slastí mrkají. Též oheň rozdělaný na kraji lesa, sem tam plápolá. U ohně sedí cikáni a pekou psa na loji. Vítr zanáší tu příjemnou vůni opodál pod stromy, kde v cigánském voze sedí královna těch cikánů. Jistě jí ta libá vůně z toho pečeného a právě dranžírovaného psa dráždí silně v nos, leč ona se těch hodů nesůčastňuje.

***



Viděli, slyšeli a cítili jsme to dokonale. Svatba probíhala až do dvou v noci. Zpěv, diskotéka ála pokročilé osmdesátky a pro vylepšení nálady nám přímo pod oknem naší mrňavé horké místnůstky  v podkroví grilují do půlnoci prase.

Předpověď počasí na neděli je děsivá, má být okolo 35 °C. Tak volím nečekanou strategii. Vstávám v 03:45 a ve čtyři klopýtám údolím Krouny. Jdu sám, Martin vzdal, ale i tak si dobrodružný pochod a přelézání skal v pološeru užívám osamocen.

Mám políčeno na vlak, který jede z Mýta ve dvanáct, je mi jasné, že musím fakt letět. Ovšem přelézání žebříků potmě člověku na rychlosti moc nepřidá. Když se konečně vyhrabu u Rychmburku, zjišťuju, že asi mám problém. Průvodce totiž praví, že výstup na hrad není zacházka, protože od něj vede zkratka zpět na červenou. Jenže průvodce je zřejmě sepsán pro spáče. Každopádně v neděli v pět je brána beznadějně zavřená a šlapu zpátky. Takhle toho Poledního ducha do Litomyšle nestihnu, říkám si.

Je chladno, nohy rozhýbané a tak následující pasáž lesem víceméně běžím. Navigace se umoudřila a hlásí mi, že už mám 30 minut náskok. Zvolňuji. Ovšem nejen kvůli tomu náskoku. Spíše pro rychle nastupující únavu.

Výstup na poslední hrad Košumberk, který je, jak tradice mojí cesty velí, také uzavřen, je ještě jakžtakž proveditelný, ale za hradem se na dlažbě loučím s chůzí po lese. A vím, že začíná opravu PEKLO. Snídám tatranku a ulicemi Luže mířím dál.

Cestu silnicí mi trochu zpříjemňují krásně zralé a sladké třešně, kterých je podél cesty nepočítaně. Maně si vybavuji, že mě Martin první den varoval, ať je nejím, že mi bude špatně. Ale mě už špatně je a horší to být nemůže. Láduju se plnými hrstmi a blížím se k odbočce na Střemošice. Cesta se zvedá a čeká mě poslední ostrý výstup.

Nahoře odpočívám a otáčím se zpět. Prohlížím tu krajinu, kterou jsme se čtyři dny plahočili a  duchu se s ní loučím. Přede mnou zase ty nekonečné roviny a dlouhé rovné úseky silnice. Zatnu zuby a jdu dál. Když je nejhůř, vcházím do Řepníků. Tady by měl být oběd. Ale ne v půl deváté ráno.

Mají tu však něco mnohem lepšího - požární nádrž předělanou na veřejné koupaliště. Nevěřím vlastním očím a skáču do té brčálové nádhery. Po dvaceti minutách valím dál a následujících pět kilometrů jde jako po másle.

Kolem krku mám mokrý ručník, vše vypadá dobře. Ale po osmi kilácích monotónního pochodu jsem tam, kde jsem byl. V pytli. Nemůžu dál. V nejhlubším zoufalství si pouštím z mobilu nějaké písničky a ve chvíli, kdy začíná sestup k Vysokému Mýtu mi z kapsy zpívá Wabi Daněk:

Tak šlapu dolů k nádraží
A lidi kolem slepí jsou a hluší
Neslyší mý zpívání
A nevidí jak odstávaj' mi uši.

Staré písničky a končící cesta mi přivodí náhlý záchvat melanchonie, který je vystřídán vlnou radosti ve chvíli, kdy v 10:30 míjím ceduli VYSOKÉ MÝTO. Je to tam! Zrovna v tu chvíli volá Pavla, povídáme si, ale když míjím Stejskalovo cukrárnu, náš hovor rázně zakončuji a vrhám se dovnitř. V mé dvojkombinaci pivo vystřídá domácí limonáda, kterou vysrknu na jeden zátah a pak v klidu popíjím kofolu a debužíruju skvostný dortík. 

K nádraží už v podstatě jen belhám a jsem tam včas. Můj vlak tam už stojí, ale je fůra času. V čekárně ve stínu píšu deník a raduju se. V Litomyšli jsem ve 12:30, tedy tak akorát, abych si v krámku na náměstí koupil crocsy za 90,- Kč a v jednu se vřítil do Portmonea. Ano, dokázal jsem to!

Ve dveřích se srazím s Martinem, který dorazil autobusem a pak už vybírám odměnu, pro kterou jsem to celé dělal, že. Poslední razítko do pasu, glejt o absolvování cesty, sleva na nákup knih a sprcha. Bože, jak já se na tuhle sprchu poslední dva dny těšil! A tím cesta oficálně končí.


Heslo dne:
To dám!


Zacházka na Rychmburk, která sice zacházkou být nemá, ale nakonec se jí stala.

Tantýž hrad z druhé strany.

Odbočku na Košumberk asi nedokáže minout nikdo.

Hrad vypadá pěkně, ale - ale mě v tuto chvíli mnohem víc zajímají třešně kolem cesty. 

A slunce pálí jen...

Nečekaná zelená záchrana v Řepníkách

Vypadá to, že tam opravdu dobelhám.

V 10:31 jsem v Mýtě!


Tohle jsem si opravdu zasloužil.

A finýto - mosazná koule v Litomyšli.

Závěr
Zdá se mi, moji drazí, že venku už kokrhají kohouti a že je nejvyšší čas, jíti spát. 


***

Jaké to celé bylo? A mělo to smysl?

To jsou mi otázky.

O tom, že cesta je cíl dávno nepochybuji a tohle byla sakra pořádná cesta. Vždyť za těch třiapůl dne člověk ujde 140 km. To je třiapůl maratónu.

Ne, návody číst ani nadále nebudu, ovšem výkony našich předků už rozhodně podceňovat nebudu. To co dali, zasluhuje obdiv. Jasně, že tohle putování není zrovna naučná stezka, kde na vás čeká spousta věcí k vidění na každém metru a každý krok je využit. Tohle je spíš meditace a když k nedojdete k jinému poznání, tak alespoň k tomu, že každá špatná asfaltová cesta někde končí a tak je zase les a zase se jde dobře.

Ještě jednou děkuju paní Hance Klimešové i Bobovi za přípravu akce i za nevšední podporu, kterou nám celou dobu poskytovali! A kdo ví, až se mi zhojí puchýře, možná si to dám ještě jednou!