pátek 21. října 2011

Eskimování

Díky velkorysosti a laskavosti obecního úřadu v Boršově nad Vltavou, obdržel GK kopii klíče od brány na přístupové cestě k jezu. Tím se rapidně zvýšily naše možnosti jak eskimovat, protože už konečně nemusíme tahat lodě a vybavení ten kilometr k vodě. Teď nádobíčko jednoduše nalupeme do auta a během 2 minut už skáčeme na lodě.


Chest Scull v poněkud lapavém provedení.

Abychom tuhle vymoženost trochu užili, vyrazili jsme na jez s tím, že pocvičíme první desítku z oficiálního seznamu všech 38 druhů zvednutí. A ukázalo se, že máme na čem pracovat. A opět platí, že dohromady bychom byli skvělý kajakář - Pavla nemá konkurenci v Side Scullu, Honza je už proslavený svým Spinn Rollem (tzn. pádlo je přidržováno vzadu k páteři). No a mně se docela povidly eskimáci bouřkoví.


Počasí vyšlo jako ostatně skoro vždycky.

Takže pobyt u řeky je bezva a schází jen to, aby se k nám přidal někdo další. Což ale vzhledem k nastávající zimě, můžeme jen těžko očekávat.

Protože se tentokrát Pavla chopila kamery, přináším dva poslední výtvory filmového studia Švagři v triku. Nejprve excelentní a libové předvedení našeho umu:



A pak ještě syrový dokument o tom, jak vše bylo doopravdy...

´
Kdyby se vám zdála videa malá, otevřete si je na adrese: 
a

sobota 15. října 2011

A pak přišly mrazy

Podzim, máme tady podzim! Pche. Ve čtvrtek jsem odmítl Brčkovo pozvání na oslavu třicetin (ještě jednou všechno nejlepší!) někam do hospody s tím, že "na Lipně nám bude líp!" Na poslední chvilku se přihlásil ještě Zdenda, který si poslední hodiny před odjezdem zpříjemnil nákupem teplého oblečení a je ve svém Tedíkovi neskutečně unisexy.

Zdenda ve svém Tedy úboru

Celá výprava nejprve vyrazila do přísně utajovaného prostoru. Na souřadnicích 48°42,424' a 14° 03,170' jsem svým pobratimům ukázal zbytky Grónské země, objevené před pěti dny. Je to smutný pohled, celá ta nádhera ozdobená drahokamy šumavských slepenců, samorosty křivolakých tvarů a mnohými - lidem dosud zcela neznámými živočichy, se pomalu a jistě potápí (nebo rozpouští.) Nikdo, ani Greenpeace s tím nic nedělá a asi ani dělat nehodlá. Tak jsme k té krasavici naposledy přivoněli a na zadoboční vítr (foukalo netradičně od severovýchodu) pluli dál.


Potápějící se Grónská zem

Zde si nemohu odpustit malou vsuvku - díky silnému větru byla hladina jezera dost napěněná. Podle některých poblouznilců je to důsledek toho, že voda je hodně měkká, po létě jsou v ní nashromážděné zetlelé mikroorganismy a navíc je plná fosfátů. Ale všichni zasvěcenci ví, že to je jinak! Někteří z nás totiž mají na každém boku lodě dvě trisky (!) a vypouštíme do vody neznámé chemikálie. Více o této syrové skutečnosti najdete ve článku, který by rozhodně neměl ujít vaší pozornosti: "Velké nebezpečí ve vodě!"


Těsně před tím, než jsme vjeli do užší části jezera u Hruštic jsme naposledy nahřáli své staré (jak kdo) kosti v paprscích zapadajícího slunce a v té nádheře nám konečně došlo, jak jsme vybaveni na celonoční jízdu, která musí skončit do půlnoci (jak pravil Brčko). Dohromady jsme byli schopni sestavit perfektně připraveného, vybaveného a krásného kajakáře, ale jako jednotlivci jsme byli na zabití. Někomu scházela čepice a boty (ale měl krásnou novou bundu od kamarádů), někdo neměl rukavice (ale měl nátepníky a teplou kapucu) a další pro změnu vezl bezpečnostní vybavení, aniž vůbec tušil, k čemu je a jak se používá (ovšem, provaz se vždycky hodí.) Protože ale nejsme žádní srabi, byla ztrestána mikroplacatka rumu a rozhodnuto o pokračování v plavbě do temných neznámých vod, vstříc dobrodružstvím a nebezpečenstvím.


Poslední chvilky v teple

Po cestě jsme u Lojzovek bez pomoci GPS, jen díky mé skvělé paměti, kešku "Neviditelný les" (zdravíme Žandulu) a pak se nořili hlouběji a hlouběji do noci. U Frymburka vyšel měsíc a zatímco se obloha plnila spoustou hvězd, naše žaludky začaly zpívat Blues o nesnědené večeři. S ohledem na okolnosti jsme tedy zvolili otočný bodem Bronzovou krásku a u jejích nohou povečeřeli několik chlebů, jablek, banánů a trochu toho čaje. Zdenda u této příležitosti začal pochybovat o bezkonkurenčnosti tatranek a hlásal pomýlené názory "že je to přece úplně jedno, jestli jí horalku, nebo tatranku."  Grónským pádlem jsem mu citlivě vysvětlil v čem se mýlí a jelo se zpátky.


The Moon

Kousek za Frymburkem jsme byli svědky unikátního jevu - Zdendovo hladinového bezvětří. O tom, že všem solidně hrabalo, svědčí i úvahy o tom, že když nejsou mraky, je bezmračno. A když není mlha, není bezmlžno, ale prostě je vidět. Chm. Ne nadarmo jsem ostatním vysvětloval, že jsem intelektuální démant uprostřed jejich natvrdlé hlušiny, ale marné volání! Jedinou odpovědí mi bylo: "nekecej a pádluj, pitomče."


Zmrzlé auto, zmrzlý Brčko a Zdenda, který se právě přilepil k hágusu.

To už jsme ale jako ony pověstné žáby podstoupili podstatné, ale pomalé podchlazování. Teplota stále klesala a když jsme nakonec šťastně přistáli, zjistili jsme, že jsou asi dva stupně pod nulou a auto je pokryté námrazou. A ukázala se opět stará pravda - jděte nám k šípku s romantickou dovolenou pod  horkým letním sluncem - zima je zima! A ke kajaku tak nějak patří. Mou osobní odměnou byl pohled, který se mi naskytl poprvé v životě - Brčko se klepal zimou! Neuvěřitelné se stalo skutkem a já su tak ščasné! Už se zase těším, až vyrazíme do chladu.

pondělí 10. října 2011

Večírek pro fajnšmekry

Kdo se dneska ráčil podívat na synkopickou mapu, tomu muselo být jasné, že se venku něco chystá. Přechod teplé fronty zařídil nádherné poježdění, tedy alespoň pro mě. Na první pohled bylo hnusně, pršelo a zima, ale sotva jsem na Windy Pointu v Černé shodil loď z auta, mraky se zvedly a tak se mi povedlo vyrazit za sucha.

Račínská zátoka před přídí 

Namířil jsem si to do kolem Ovčárny na Račínskou zátoku. Náhle se zvedl vítr a tak jsem jel pěkně proti vlnám. Testoval jsem z určitého důvodu Honzovo grónské pádlo (díky!) a jelo se mi výborně. U pravého břehu vítr lehnul, což nepotěšilo, ale pro změnu jsem objevil novou zemi. Nebo alespoň ostrov. Podle GPS má rozměry tak 60 x 60m, je plný pařezů a kamení a smrdí jako potkan. Vystoupit se mi na tenhle kus utržené rašeliny nechtělo, přesto jsem jej prohlásil za výsostné území Grónského klubu. Takže je náš. Tedy než se potopí.

Země Grónského klubu

Přejezd k Hrušticům byl poněkud nudný, vítr téměř nefoukal a ty zbytky se převalovaly zleva zprava. Jízda v olejnaté šedavé hmotě člověka netěší a tak mi zbývala jen radost z tatranky, kterou jsem si schovával k otočné pravobočné bóji.

Otočka u Hruštic

Cesta zpátky k přívozu se nesla v duchu padajícího soumraku. Začínal jsem si říkat, že jsem se asi nějak upočítal a že to do tmy k jachtklubu nestihnu. A taky že ne! U Grónské země už se smrklo a hlavně přišel zase vítr. Tentokrát zesílil opravdu dost (15 m/s?) a tak jsem po vlnách surfoval až k Radslavi. Dal jsem maximální rychlost 12,5 km/h, což mi přijde slušné, na to že jsem tou dobou už jel skoro potmě.

Grónská zem ještě jednou

Ovšem přiblížení se ke břehu byla docela chyba - hukot větru ve větvích stromů, vlny a tma - to všechno vyvolávalo atmosféru jak z románů Daphne du Maurier. Takže jsem byl rád, když jsem kolem sedmé s mohutnou vlnou vyjel přes pláž skoro až do auta. V mokrých hadrech jsem lupnul loď na auto a odfičel domů, na pečené koleno a doufal, že ještě pár podobných večerů letos dám.

Dojezd podle světel jachtklubu

pátek 7. října 2011

Kurz SRC - vysílačka pro seakayakáře

A je to tady - grónská akademie vyhlásila pořádání kurzu spojeného se získáním licence (tedy pokud projdete testem) pro ovládání VHF vysílačky.

Licence je britská a je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí jediná alespoň trochu platná. Potíž s přenosnými vysílačkami, tedy s těmi, které používáme, či měli bychom používat, je že jsou poměrně nové a evropští zákonodárci mají jiné starosti, než zachraňovat životy potrhlých kajakářů. K licenci se dá (zdarma) získat i „techničák“ na vysílačku, oficiálně je platný pouze v britských vodách. Jenže lepší papír k sehnání není, takže si myslím, že je to řešení dobré. Brzy vyjde na www.seakayaker.cz článek, ale tohle shrnutí by Vám k rozhodnutí, zda se účastnit mohlo stačit. Podle mě se s tím dá jezdit téměř všude, kromě ČR, tedy já to tak dělám.

Informace ke kurzu:

Termín: sobota 3.12.2011 v Českách Budějovicích (prostory upřesním, asi to bude v Akademii věd)
Cena: dostali jsme 500,- slevu, takže je to 2.490 Kč/os, plus poplatek RYA 900,- Kč/os
Nutné znalosti:
·         angličina – čím víc umíte, tím líp. Ale na druhou stranu test bude v češtině a na moři se v nejhorším dovoláte pomoci jen mačkáním tlačítek na vysílačce. Takže vám stačí i omezená znalost.
·         spellování a základní výrazy – na vyžádání zašlu mailem
·         anglické číslovky, bylo by fajn, kdybyste uměli počítat do stovky (abyste mj. mohli ohlásit svou polohu, číslo lodě atd.)
·         připravte se každý jméno své lodě a naučte se ho spelovat nazpaměť, ať si ho nevymýšlíte v průběhu kurzu
Vybavení: sebou si vemte tužku a papír, skripta dostanete na místě a těm, kdo se přihlásí pošlu něco mailem předem.

Dejte mi prosím vědět, zda se chcete účastnit. A pozor, kurz je jen pro 10 lidí, tak moc neváhejte!! Opět bude rozhodovat pořadí přihlášek, jak mi dojdou do mailu. Pokud víte o někom dalším, kdo by mohl mít zájem, pošlete mu informaci.

středa 5. října 2011

Zase na Lipně

Po relativně dlouhé odmlce jsme zase po čase vyrazili na Lipno. Podle předpovědi se začíná babí léto kazit, tak jsme chtěli využít, co se dá. S Honzou jsme se srazili v jednu v klubovně, naložili lodě a před druhou jsme sjížděli k jezeru.

"Tybrďo! To to funí!" byla moje první reakce, když jsem zahlédl ze silnice vodní hladinu plnou hřebenů. "A já starej pablb jsem si nevzal bundu," bylo další, co mě napadlo v Černé. Naštěstí jsem si na konec dne přichystal tuilik, tak jsem mohl vyrazit v něm.

Na pláži stálo jediné auto, patřící bratranci Pavlovi, který už se po vodě proháněl na prkně. Radostně se k nám přihrnul s tím, že jsme fakt klikaři, protože o tom větru, který neočekávaně začal foukat "ví jenom ti, kdo mají informace." Což on splňuje měrou vrchovatou, anžto řediteluje budějcké pobočce ČHMÚ.

Greenland a vítr

Při balení jsem objevil další zapomenutou věc - ačkoli jsem si nabil foťák, zapoměl jsem si do něj vložit paměťovou kartu... Proto připojuji fotky z mobilu. Tím ovšem byla smůla vyčerpaná a nastaly už jen věci radostné a pozitivní!

Vypluli jsme do silného (~12 m/s) protivětru (jak jinak, že?) a užívali si jízdu ve vlnách. Já jel na Greenlandu, takže kontakt s vodou byl skutečně blízký. Slunce pálilo, obloha modrá, do toho vítr a vlny, v ruce grónské pádlo... Zná někdo něco lepšího?

Dojeli jsme z Černé do Vltavice a pak po větru a po vlnách jeli dlouhým surfem, kdy nám to opravdu utíkalo (max. rychlost 11,7 km/h) až na konec Lukavické zátoky. Je to místo neokoukané, já sám jsem tu byl asi jen dvakrát (lovil jsem zde kdysi kešku). Připadal jsem si jak někde v Kanadě, s tím zlatým světlem na stromech.

Po krátké pauze (jabko, hruška a polomáčenky - vše rovným dílem) otočka a mažeme zpátky. Vítr trochu polevil, jízda do Vltavice šla jako po másle. Ale na půli cesty mezi Vltavicí a Radslaví (proč se to nepíše Raclav?) se dostavila únava. Což pro nás není žádný problém.


Honza hledá svačinu.

Utáhl jsem pevně kapucu na tuiliku a začal eskimovat. Vlny to nijak zvlášť nekomplikovaly, ale užíval jsem si to. Po chvilce se přidal i Honza a pak jsme konečně udělali dlouho odkládaný krok - začali jsme cvičit záchrany.

Jo, výmluv si člověk vždycky najde dost - voda je studená, nechci doma sušit hadry, už je pozdě atd. atd. Ale my se do toho pustili. Nejdřív proběhlo nakrysení. Oba úplně snadno. Pak přišlo na řadu nalezení do lodi. Honza poprvé prolomil prokletí a nalezl do Trieny. Mě se s Greenlandem moc nedařilo - vzhledem ke své hmotnosti jsem jej zanořil tak, že mi teklo do kokpitu, takže jsem tento cvik nedokončil.

Nakonec jsme nacvičovali asistovanou záchranu. Srovnat si lodě vedle sebe, ve vlnách a větru, s druhým kajakářem nalepeným na přídi vlastního kajaku není úplně jednoduché, ale zvládli jsme to oba a máme z toho radost. Jo, člověku je FAKT zima, když tam tak bezmocně visí na cizí lodi, ale jinak se to nenaučíme.

To je krása!

Takže jsme k autu dojeli v povznesené náladě. Víme přesně, co bude teď naší hlavní zábavou. A hlavně už žádné výmluvy!!