Tajwan poprvé

Po několika odkladech (musíš na poradu, je důležitá; zkultivuj trávník, než vyroste a bude pozdě) jsem se ve čtvrtek odpoledne konečně vyhrabal na Lipno! Už mi to chybělo a když venku zuří jaro, zůstal by doma jen blázen.

No to je mi humus!

Počasí bylo celý týden jako malované, ale nebyl bych to já, aby zrovna ve chvíli, kdy odjíždím z Budějc, nezačala přecházet studená fronta. Na měřáku v Černé bylo odpoledne několikrát dosaženo maxima 20 m/s, teplota se potácela kolem sedmi osmi stupňů - no prostě, měl jsem pocit, že se od minulé jízdy vůbec nic nezměnilo (o tom lednovém ledovém rochňání jsem se zmiňoval v tomto článku) . Jen ten sníh a led byly pryč.

Ale i slunko se na mně přišlo podívat.

Ale protože si kajak užívám v zimě víc, než v rozpálených bezvětrných dnech, s chutí jsem se u chaty převlékl. Tedy po pravdě moc jsem toho sebou neměl. Balil jsem si v neděli, kdy bylo vedro, takže v loďáku se u dna krčilo moirové triko, dávno již ne-nepromokavá bunda a kosmík (long-john). Rukavice? Nátepníky? Pche, to je výbava pro změkčilce, ne pro opravdové muže.

Před přídí Tajvan

Loď jsem měl v garáži u chaty, takže jsem poprvé nemusel nakládat na auto. Jen jsem ji zajistil na kolejdách a seběhl k vodě. Paráda! Jediná chyba byla, že jsem u vody sundal z vozíku kolečka tak, že nešly nandat. Čili po návratu jsem loď táhl po trávě. Ale stanou se i horší věci. A pak jsem vyplul! To je krása, po měsíční pauze být zase na vodě. Co na tom, že vítr fičel, voda byla ledová a celkově mi byla kosa. Vzal jsem to na Vltavici, přímo proti tomu větru.

Závětří za ostrovem. Tady to vypadá poklidně.

První pocity by se daly vyjádřit asi: "Hm. Slušnej vítr. Dojedu na špičku Hruštic, otočím to a maximálně se ještě projedu k Frymburku." Ale člen GK z boje neutíká. Doma jsem prohlásil, že jedu na Tajvan, tak jsem se za Hrušticema (kde to začalo OPRAVDU foukat) rozhodl, že vytrvám a vezmu to do Vltavice. Po cestě jsem se potkal s odvážným mužem na surfu, ale povětrnostní podmínky neumožňovaly žádný kontakt.

Zbytky ledu za Tajvanem

Po hodině těžké jízdy jsem se u Vltavice posílil jednou tyčkou snikers a vzhledem k tomu, že jsem teoreticky byl z nejhoršího venku, popojel jsem na bočák až k Tajvanu. Po cestě vysvitlo slunce, ale aby toho pěkného nebylo přespříliš, příroda doplnila tuto poetickou vložku prachvobyčejným deštěm. Tajvan si řekl o posilnění v duchu jižních krajů - hodil jsem do sebe banán a těšil se na odměnu za tu dřinu, kterou jsem do té doby vykonal. A odměna přišla. Nejprve zadoboční vítr k Vltavici a tam začala VELKOLEPÁ JÍZDA.

Nacpaný banánem před velkou JÍZDOU.

Vlny a vítr, na jaké člověk v sezóně marně čeká. Navíc přímo do zad, takže těch šest kiláků k chatě jsem prolétl téměř nadzvukovou rychlostí. Dokonce jsem zase překročil svůj rychlostní rekord - GPS mi naměřila maximální rychlost 16,7 km/h. Panečku.

Je to tam - vpravo nahoře!
REKORD!!

No a bylo vymalováno. U chaty jsem se seznámil s pejskem ze sousední chaty, kouknul na poníka, který se marně snažil obskočit kobylu a příjemně unaven po 22 kilometrech vypálil domů, kde na mně čekali Pavla s Lukášem. Sezóna byla tedy zahájena a to víc než důstojně!  

Krásné to bylo, milé děti!