neděle 25. března 2012

Citius, altius, fortius

Heslo v názvu článku se překládá: "rychleji, výše, silněji." A heslo je to tak pěkné, že jsem se inspiroval. Než ale k němu dojdu, je třeba konstatovat, že úkoly, které jsem si zapsal po minulé úspěšné jízdě jsem splnil.

Pavly maminka mi ušila pytlík na pádla - takže se mi už za hlavou nebimbají jako rožnovské hodiny (a také mě smutně nebijí do hlavy). Pak jsem pečlivě zvážil veškeré vybavení - od minule jsem něco ušetřil na vodě (ovšem dneska jsem jí měl málo) a taky jsem nevezl v pytlíku poslední záchrany čelovku (úspora 80 gramů!). Foťák jsem si připevnil na opasek a nemusel jsem ho nést v ruce. Poslední co zbývalo, byly úpravy pádla. Nožem jsem odřezal odkapničky, kterými jsem napichoval svůj krásný raft:

Wolferine
Nahoře packraft verze
Dole seakayak varianta
Posledním  nebezpečným místem na pádle je spojka. Možnost, že by mi propíchla raft jsem omezil pruhem ze staré neoprénové rukavice, který jsem elegantně sešil a navlékl na trubku pádla. Během jízdy ho přesouvám na spojku a jsem spokojen.

Ochrana spojky 
A teď zpátky k tomu olympijskému heslu - závěr tohoto týdne jsem měl vymyšleno několik možností, co dělat. Posuďte sami:
  • páteční odpoledne: Otava na packraftu. Palec dolů - namísto Otavy jsem jel do práce, do Kájova :-(
  • sobotní odpoledne: projížďka po Lipně. Opět nic. Nejprve jsem tři hodiny likvidoval na chatě binec po zimě a minulém majiteli, pak jsem zasádroval všechna místa, kde nechal tesař díru. No a nakonec jsem zamáčkl slzu (led už skoro roztál, jezdit by se rozhodně dalo) a spěchal domů za Pavlou a Lukášem.
Neděli jsem nehodlal dát bez boje a doufal jsem, že toho stihnu co nejvíc. Moje odhodlání vstát brzy ráno, ale  narušil nejprve Lukáš, který spal až do šesti a pak ten mrzák, co na jaře krade hodinu času. To znamená, že na cestu jsem se dostal až kolem sedmé. Ale stálo to za to.

Kousek za Boršovem
Namířeno jsem měl do Římova, kam jak známo vedou všechny cesty. Nejprve jsem oběhl Boršov, pak zkontroloval mlynářům mouku a protože se mi nechtělo běžet po silnici, vzal jsem to do Kameňáku přes Kotek. Vltava se koupala v mlze ze včerejšího večerního deště, ptáci zpívali a jediné, co mi znepříjemnilo tuhle zajížďku byl úsek z Kotka na Hvízdalku. Keře jsou tu poměrně nízké, a tak jsem díky pádlům čnícím hrdě za mou hlavou, co chvíli padl na cestičku naznak.

Luxusní výhled z Kotka
Za Hvízdalem jsem zahnul doleva na Kameňák. Sotva jsem vyběhl na planinu před městem, dostal jsem se k ohradám s koňmi. Tvářili se odevzdaně až na jednoho, sotva odrostlého. Ten stál u cesty a koukal na mně doslova, jako to tele na nová vrata. Jako by nikdy neviděl udýchaného chlapíka s pádlem na zádech, jak se pachtí odnikud nikam. Než se kůň nadál, hasil jsem si to skrz Kaměňák. Zvláštní časoprostorová smyčka, ve které se dneska tahle obec ocitla, způsobila, že těch pár ulic bylo dokonale nekonečných.

To nešlo nevyfotit

Docela mě to popletlo, a v další vsi po cestě (Plavnice), jsem sice zahnul doplava, ale moc brzy. Namísto po žluté jsem vyrazil po modré a tak jsem vypotil několik litrů vody úplně zbytečně. Za odměnu mě ale čekala krásná trasa. Až k Římovu se od stavení Otmanka běží lesem a je to bezchybný úsek. Mě už ale začínaly tlačit boty a docházet síly, proto jsem s radostí přivítal povědomou věž kostela v Římově.

Tohle neprojedu

K vodě jsem seběhl u mostu nad jezem pod hrází. Pravobřežní louka byla bohužel nepoužitelná. Kromě téměř suchého koryta ji zuby nehty bránila dvojice lítých jezevčíků, kteří hrozili, že mi prokousnou krční tepnu, raft, pádlo - prostě cokoli, bez ohledu na to, jestli se to hýbe, nebo ne. Proto jsem diskrétně vyklidil pole a k vodě slezl kousek pod mostem na levém břehu. Celá anabáze z Boršova mi sem trvala dvě hodiny a kousek. Je to asi 15 kiláků, takže jsem měl skvěle našlápnuto k tomu, dodržet původní plán: při běhu se zničím a na raftu budu relaxovat.

Vezmu to tedy tudy
Ňáký houbeles! Nejdřív jsem se vzhledem k nedostatku vody musel věnovat jízdě. Břehy Malše jsou totiž jedna velká chatová osada a osadníci mají jednu vášeň - stavbu jezů. Jezy nebývají moc vysoké (průměrně 20 - 30 cm), ale já jsem musel vyhledávat to jedno jediné místo v nich (úplně každá hráz má někde průlom), kde si řeka vyklidila cestu a kde tudíž nehrozí, že se moje loď na něco napíchne, nebo prodře. Technická část jízdy končila za soutokem se Stropnicí (toho času spíše Kalnicí. Smradlavou.)

Doudleby z vody
Pak přišly voleje kolem Doudleb. Jednoho z chatařů má přítomnost vytáhla z chajdy. Vyběhl a volal: "Jaro je tady! Letos jsi první!" Ano správně, jarní splutí  Malše se blíží (odkaz zde). Nevnímám nadšené davy na břehu (něco takového jsme tu ještě neměli) a projíždím historickou obcí Doudleby. Z idylky mě probouzí telefon - Pavla se po mně shání. V tu chvíli se měním v červenou raketu. Projíždím kolem nádherné plážičky, ale nestavím, zdraví mě rybáři a nabízí rybu - nestavím, dojíždím k jezu v Plavě a - zastavím. Přenesu po levém břehu (jak jinak) a vysílám smluvený signál na základnu. V tu chvíli se zbytek rodiny přesouvá z kočárku do kočáru a jede mi naproti do Roudného.

Plážička za Doudlebama - bohužel, dneska tu nestavíme!
Zbytek trasy beru zrychleně a už si plánuju, že jedna z dalších jízd bude pěšky do Plava, po vodě do Budějc a městskou domů. U mostu v Roudném čeká auto, Pavla a Lukáš a tak naposledy kontroluju GPS. Ukazuje se, že Malše asi bude o hodně pomalejší než Vltava. Ačkoli jsem pádloval jako o život, oproti výkonu z minulého týdne - 8,9 km/h, jsem dneska natočil jen 6,4 km/h. Na druhou stranu po vodě to bylo z Dívčáku 9km a dneska jsem dal přes 15km.
Hurá! Jsem v cíli.
Ačkoli jsem se mírně prohřešil a na posledních 6 kiláků od řeky domů použil auto, zase jsem si vychutnal boží ráno na liduprázdné řece a těším se na další!! Akorát mě trochu svrbí grónské pádlo, ale i to snad brzy napravím.

Tentokrát barvy voleny intuitivně
běh - červená
řeka - modrá