Já chtěl bych být nedělní ráno

Sobotní slunce spolehlivě vytáhlo ven úplně všechny. I ty, kteří se celou zimu doma schovávali u kamen, i průzkumníky polárních a skoropolárních krajů. Ale protože byla doma spousta práce (kompost, trávník a tak), nikam jsem paty nevytáhl a celý den byl na zahradě.
Tedy vlastně ano - po obědě jsme s Pavlou a Lukášem udělali další krosovou jízdu - tentokrát jsme od řeky uhnuli doprava kousek před Rybů. Z lesa jsme vylezli kousek od Zahorčic a pak to napálili k Pilotovi. Nakonec jsme tedy na kočárku zajeli dalších pět kiláků a Lukáš to rozhodně ocenil. Celou cestu spal jako dudek, pařezy nepařezy.

On the Road Again.

Když jsme na začátku procházky sjížděli s kočárkem ke kempu, uviděl jsem vodácké auto a dostal chuť zase provětrat packraft. Zvlášť když Vltava po zimě tak pěkně teče. A nezůstalo u plánování. V neděli jsem vstal těsně před šestou, přebalil Lukášovi plínu, pak zabalil báglík, přivázal k němu pádla a před sedmou jsem vyrazil na cestu.

V řece je spousta vody a vypadá to jako na podzim.

Cílem bylo dostat se co nejdřív na Dívčák a po řece se vrátit domů. Ranní běh podél Vltavy měl hodně do sebe. Po stromech skákaly veverky a sprostě mi nadávaly: " Co sem lezeš, ty otrapo! Je neděle, to sem tůristi chodívaj až v devět!" Měly pravdu - stezka byla kromě mě liduprostá a po hodině a čtvrt jsem v teplém, sluncem prozářeném ráně, začal chystat pod Dívčákem raft, aniž bych kohokoli spatřil.

Pod Dívčákem

Poprvé jsem dneska vyzkoušel triko do Devoldu a nemohu si ho vynachválit. Ačkoli bylo po běhu propocené skrz naskrz, zima v něm nebyla. Jediné, co mě zaskočilo, bylo to, jak dlouho ta věc schne.

Na Dívčák jsem doběhl tak brzy, že jsem byl jako koleje.
Na kolejích totiž bývá, jak známo, rosa.

S ostatní výbavou jsem taky žádné problémy neměl. Na pádla trčící z batohu za hlavou si člověk brzy zvykne a jen občas si zkontroluje, že jsou pořád obě. Díky ostrému rannímu slunci jsem si ani nemusel vykrucovat hlavu, stačilo koukat na stín, který běžel celou dobu se mnou. A fígl, kdy se sehnout, aby mě nesejmuly nízké větve stromů, jsem nacvičil ještě před Kotkem.

Vltava uháněla jako divá.

Pod Dívčím hradem jsem vybalil všechno, co jsem táhl na zádech. Při kontrole provedené po návratu domů, jsem zjistil, že jsem na zádech měl 7,168 kg! Pozor, včetně lodě a pádla! A je v tom taky baťoch, který má odporných 1,2 kg.

Při zabředávání do tajů packraftingu jsem totiž jako asi každý, kdo se do toho dal, velmi brzy narazil na ultralight backpacking, totiž ultralehké balení na cesty. UL baťůžkář je každý, kdo na hrbu netáhne víc jak 10 kg. Bohužel je to míněno na vícedenní pochod, včetně spacáku, stanu/tarpu a jídla. A jsou i SUL baliči (superultralight), což jsou machírci s baťůžkem pod 5kg!

Peřejky pod Kotkem

No, já jsem dosud patřil spíše mezi UH backpackery (ultra heavy). Ale člověk se pořád učí, třeba se pod desítku při regulérním výletě taky někdy propracuju. Zatím se můžu utěšovat tím, že mezi balením na jednodenní a dvoudenní výlet zas takový rozdíl není.

Ale zpět na vodu! Po nafouknutí packraftu - o této podivuhodné technice se rozepíšu jindy, jsem naházel krámy do lodě a vyrazil. A zatímco po cestě vzhůru jsem potil krev a slzy, sjezd domů jsem si dokonale užíval.

Zima už má na kahánku.

Voda se hnala jako splašená, po větvích se jarně rozkřikovali ptáci, modrá obloha a ranní slunce. Na první cyklisty jsem narazil až nad jezem v Boršově. Evidentně je vytáhlá postava usilovně pádlující v sytě červené nafouknuté pneumatice dost pobavila. Nu což, jen se smějte chlapci  v přiléhavých trikotech.

A jsem skoro v cíli. Louky u Březí.

U jezu v Boršově mě čekalo přenášení, což je s packraftem legrační záležitost. Když mě viděli dva chlapečci, co si u řeky hráli, jak hrdě kráčím v oranžovém tuiliku po kolena, v jedné ruce loď a v druhé pádlo, hned dostali cestovatelskou horečku. Běhali kolem mě, tahali mě za rukáv a křičeli: "Pane, pane, vemte nás sebou!" Smůla - loďka je malá, vesla jsou krátký! Pod jezem jsem hodil člun do vody, a nedbaje jejich volání jsem odfrčel ke kempu v Boršově, kde jsem končil.

Modrá pěšky proti proudu,
nazpátek po červené.

Takže jsem za tři hodinky zvládl zhruba 20 kilometrů, půlku po břehu a půlku po vodě. A i když se můj minulý článek jmenoval "Poprvé na packraftu", jako první opravdovskou jízdu beru až tu dnešní. Takhle si to představuju - žádné složité ježdění autem sem a tam, žádné krámy, žádné těžké lodě. Na záda hodím baťůžek a jede se. Tak se mi to líbí!