Vyrážíme!!!

Je to tady, dlouho očekávaná expedice "Way Up North" začíná. Ještě obklady ze psího sádla a za hodinu mizím.

Základ každé úspěšné expedice - nálepka na loď.
Díky Markýzi!

Takže budu 14 dní v čudu a žádné příspěvky nečekejte!

Na Lipně je nová hydrokeš!

Tak s touhle fascinující zprávou přijela Evička na moje narozeniny, které jsme shodou okolností slavili s GK zrovínka jako z udělání na Lipně. Keška se jmenuje Koupání na Lipně. No to si to odlovíme levou zadní, pohoda. Taková byla naše představa. Ovšem do namazaného soukolí naší nebetyčné nafoukanosti vhodil hrst písku autor kešky, který si říká 5Kčs, a který finální souřadnice řádně zašifroval.

Smutek osamělého lovce

Celé sobotní dopoledne jsme marně převáděli čísla z desítkové do dvacítkové soustavy a obráceně. Marně jsme hledali po vzoru šifry mistra Leonarda obrazce ukryté ve změti čísel. Brčko domluvil po telefonu, že nám z technického muzea zapůjčí Enigmu a já do toho blábolil "Holčička je klíč. Ta holčička je klíč." Zkrátím to - ve dvanácti lidech jsme za tři hodiny nepřišli na nic a potupně jsme boj vzdali.

Podivní svědci podivného odlovu

O týden později se v pátek dopoledne ozvala Evička, že je na webu nápověda, pak mě chvíli postrkovala a ejhle! Řešení bylo nasnadě. Ačkoli jsem chtěl jet na chatu až k večeru, již ve 13:00 jsem nedočkavě strkal do auta Pavlu, Lukáše, Charona a pádlo. Nechtěl jsem se zdržovat zajížděním pro loď na chatu - plán byl, že skočím v Černé na vodu, vylovím keš a pak se v klidu projedu do Lojzovek.

Běž domů Ivane

Hahaha. Toho písku bylo víc, než jsem si myslel. Keška je dovedně ukrytá pod hladinou jezera a když:
a)   fouká vítr
b)   je zamračeno
c)   jste sami a na kajaku
nemáte ani nejmenší šanci. Po chvíli bloudění a bádání jsem krabku dvakrát nabodl pádlem, ale než jsem skočil do chladných vod jezera, byl jsem dávno o deset metrů dál. Takže jsem ji v pátek ZASE NEDAL!!

Zamyšleně jsem projížděl zamračenou Šumavou a dumal, co s tím. Nakonec jsem dostal spásný nápad - zavolám Honzovi! Smluvili jsme se na sobotu poledne a hned bylo líp. V pátek jsem dal jen 10,7 km, takže se mi nepovedlo vůbec nic - ani jsem nedokončil posledních 12 km, které mi scházely do limitu vytyčeného jako přípravu na Vesterály.

Krásné sobotní ráno
(to vlevo je kapka na objektivu)

Ale sobota měla vše změnit. Po ránu jsem si vyjel na malé kolečko k Vltavici a zpátky. Bylo krásné počasí, které mi mohlo lehce kalit jen to, že tou dobou, kdy já se kochal sluncem a hladinou jak zrcadlo, dvě bandy cizích šejdířů a lumpů vybraly kešku jako první. To jsme ale měli zjistit teprve odpoledne. Nu což, byli lepší!

Já se tedy pěkně projel a při návratu mě u loděnice nevyhlížela s Lukášem v kočáru Pavla, ale Honza. Kdesi za ním se tyčila hora výbavy: neopren, akvalung, potápěčský zvon, kesonová komora, šnorchl, harpůna, 200m lana, 3 světlice a tak dál. Bylo mi jasné, že keška už déle odolávat nebude.

Plně vybavený a odjištěný Honza

Protože máme svoji hrdost, nejeli jsme rovnou na místo činu, ale dali si ve Vltavici výborný oběd a tradičně nepříliš chutnou kávu a teprve kolem 13:00 jsme zahájili výlov. Totiž odlov. Jeho průběh je pěkně vidět na tomto videu - odkaz.

Ano, byla to technicky dokolane vypilovaná akce a jediné co zamrzí, bylo zklamání některých členů GK, když zjistili, že jsme jenom druzí. Neboj Evi, příště budeme ještě lepší :-) Dlužno dodat, že na naši oslavu létala po nebi stíhačka a pak podivný dvoutrupý letoun, který dokonce udělal  několik loopingů. Gigantických loopingů!!

Co to je za éro
(pro osoby s vadou zraku - vlevo nahoře)

Po návratu jsem ovšem zjistil smutnou zprávu - moje GPS, se kterou jsem projel už půl světa (Mexiko, Island, No Frost atakdál), která se prodává za nepěkně velikou sumu peněz jako vodotěsná, už dávno vodotěsná není. Pravda, jednou jsem jí upekl, ale to byl následek sušení, tedy jednoho dne do ní nateklo, na což neměla mít nárok. Ale i bych se s ní loučil přetěžko. Naštěstí je Honza nejen potápěč non-plus-ultra. On je i opravář. A tak se zdá, že jí věnoval určitý prodloužený čas. Uvidíme.

Tenhle šrot bývala moje GPS.

V neděli jsme ještě proforma odlovili kešku Železná opona, umístěnou v místě, kde snad kdysi někdo podplaval státní hranici (dneska by si tam nejspíš odřel břicho). Pak jsme sledovali hejna pulců a také několik zoufalců na katamaránu z půjčovny. Obě tyto skupiny se pohybují vpřed se stejnou cílevědomostí. S malým rozdílem - pulci nemusí nikomu nic vracet.

Honza mizí v Rakousku

Tady prý bývaly česle na filtrování potápěčů

Pulci pulci ti se mají,
celý den si jenom hrají.

Neděli jsme zakončili krátkou eskimovací seancí (nic moc) a nakonec i regulérní koupačkou!! Poprvé tedy letos dobrovolně ve vodě. Krása a už se těším na pokračování.

Výš jsem to bez pádla nedal.

Dokud se to nenaučíš pořádně,
budu tě mlátit po hlavě.

Kanál hubou napřed

Paměťové karty občas vydají svá tajemství až po čase, takže jsem se teprve dnes prohrabal k záběrům, které pořídila Pavla devátého května na českobudějovickém kanoistickém kanále. Ale mohla je klidně pořídit i o týden dřív, protože letošní dvě kanálové jízdy měly průběh naprosto totožný.

Vezmu to nejprve ale trochu zeširoka, abych ospravedlnil reportáž o jízdě na odporných bachratých lodích určených pro divokou vodu na stránkách věnovaných štíhlým mořským kráskám. Totiž (ne)jedna dobrá duše mi svého času napovídala, nabulíkovala, nakukala a bůhvícoještě o tom, že na divoké vodě můžu pěkně potrénovat jízdu na kajaku, kterou na rozbouřeném moři, jako když najdu. Hmmm. To znělo docela dobře.

Jenže ty dobré duše (no ano, byli to Žandula a Honza - hlásit se musí), mi zamlčely, že se u toho taky pěkně pomlátím a napiju vltavské vody. A o tom jak to vypadáv praxi, se s vámi rád podělím, hlavně díky unikátní sérii fotografií nasnímané Pavlou.

Ježdění začíná vždycky v poklidu.

Jezdci se soustředí...

...a výraz děsu se na jejich tvářích objevuje jen zřídka.

Rodinka nadšeně sleduje svého hrdinu na řece,
když tu následuje přejezd do těžší partie.

A už koukám na obávané místo.
To je ta vlnka před šikmým vlnolamem vlevo dole. 

Už to sviští, už to jede.

V tuto chvíli je mi moje blízká budoucnost víc než jasná.
Jdu tam!

A taky že jo. 

Marný pokus o zvednutí a pokud by byly další fotky, bylo by vidět, jak:
POTUPNĚ  vykrysím
plavu s lodí a pádlem v ruce a zubech až k Laminexu,
standardně se zachytím na levém (tedy blbém) břehu, kde nejsou schody
 a hodinku vylévám vodu z lodě a plic.

Zábava za všechny prachy!!

Čtyřicet

Tak jsem si se skoro celým Grónským klubem (scházel jen nemocný Zdenda) dojel o víkendu na Lipno pro čtyřicítku. Bohužel se nejednalo o čtyřicet kilometrů, ale čtyřicet něčeho úplně jiného... Akce měla hladký průběh, užil jsem při ní několik velmi milých překvapení a jsem za ni celému GK moc vděčný.

Zleva Markéta, Markéta a Evička.
Záběr byl pořízen v sobotu, ve chvíli, kdy zrovna nepršelo.

Tato chvíle trvala asi deset vteřin.
Brčko, Indián a sklínka ze smeťáku na své první a poslední vyjížďce.

Počasí se během víkendu měnilo jak zjednané. V pátek jsme v tropickém vedru spolu s Pavlou a Lukášem vyzdobili klubovnu - přetvořili jsme jí v Kabinet kuriozit. Za dveřmi návštěvníky vítala kronika svázaná do kachní kůže, zatímco společenské místnosti vévodila obří nástěnka, ozdobená různými artefakty z klubové historie - od přihlášek členů klubu, přes mapy až po pohledy z cest. Faktem je, že kombinace tvrdé práce věnované přípravě klubovny a panující vražedné vedro, mě značně vysílila. Proto jsem zbytek pátečního odpoledne věnoval relaxaci sil.

Takhle to vypadalo po zbytek soboty.
Kupodivu jsme si užívali i tuhle slotu.
Zleva: Indián, Markýz a levoboční bóje

Kolem sedmé začali přijíždět slavnostně vyšňoření hosté. Někteří ovšem měli slavnostní oblečky poněkud uválené. Z mně neznámých důvodů, totiž uvěřili vyhlášenému fantastovi, že hledat odbočku k chatě mají 400 m od křižovatky pod modřínem. Takže část návštěvníků otáčela auta v jezeře kousek za Větrníkem, a část se několik hodin motala temnými šumavskými hvozdy. Zde je tedy namístě zveřejnit tiskovou opravu.


Prosím opravte si všichni mapky, které jste ode mně dostali. Namísto údaje "400m" si napište buď "107m", nebo "na první odbočce se pak dejte doleva", či "odbočte doleva u šipky >Přístaviště<". Nebo si tam napište cokoli jiného a napříště věřte mapě, a ne mým řečičkám.

Danuška právě bere sprchu. A taky bere roha.
(Na kajaku jí totiž nestačí absolutně nikdo.)

Ano, toto je běžný pohled člena GK na Danušku.
Vidíme jen její záda, mizející kdesi daleko vepředu.

Večer jsme si užili až do jedné hodiny v noci. Pekli jsme buřty, popíjeli a začali plánovat další a další akce - Soutok Lužnice a Vltavy, či výlet do okolí Goteborgu. Celou noc bylo dost teplo, které skončilo v sobotu ráno. Tedy přesně v 07:42, kdy se dalo do deště. Liják to byl opravdu výživný, ale nás nemohl rozhodit. Nejprve jsme asi několik hodin marně luštili kešku a pak jsme v krátké pouze mezi slejvákem a ještě větším slejvákem, naskákali do lodí a odfrčeli směrem k Lipnu. Cílem byla libovolná restaurace, s tou podmínkou, že bude co nejblíž. Takže jsme obědvali v Loděnici Lipno, kam za námi přijela vozem i pozemní část výpravy.

Lepší počasí jsme si nemohli přát.

Porada v Loděnici Lipno.

Cesta zpět probíhala za stejných povětrnostních podmínek, jediné co ji činilo výrazně náročnější, byl významný pokles zásob pitiva na lodích. (Došlo pivo!!!) V podvečer jsme všichni postupně dorazili do klubovny a zde začalo jedno překvapení střídat druhé.

Cesta zpátky - odleva Indiánovo, moje a Markýzova loď.

Indián téměř po dešti. Vzácná chvilka, kdy drží pádlo oběma rukama.
(Neustále gestikulující Indián totiž většinu doby drží pádlo jednou,
nebo žádnou rukou.)

K osazenstvu tvořenému: Ká sestrami, Žandulou s Markýzem, Honzou a Helenkou, Brčkem, Indiány, Markétou, Petrem a dvěma Dančami,  mojí maličkostí s Pavlou a Lukášem se přidali Stanďoch Prďochů a Standa Klokočníků, kteří náhle vyskočili ze křoví, čímž mi málem způsobili osypky. Radost nevídaná! Pak došlo k předání nezjištěného množství alkoholu, jednoho ohromného sumce a nakonec se v jezeře zjevil svítící úhoř, kterého jsem obratně vyeskimoval k pobavení přítomných členů společnosti. Úplně nakonec se objevil ještě Radek, který se vynořil  z temnoty se svým pověstným výkřikem: "Noufróst!" Počasí se umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme u ohně vydrželi až do dvou v noci.

Šťastný oslavenec hledí do hlubin jezera.

Do rána zmizely dešťové mraky (současně ovšem klesla teplota na nějakých syrových 8° C) a nás čekala vyjížďka do Vltavice. Standové a Radek nás ponechali osudu, a tak se na hladině toho dne objevily dvě skupinky. Jedna tvořená Honzou s Helenkou, dosáhla traťového rekordu. Do Vltavice a zpět to dali za 16 minut, dvě vteřiny a jejich trajektorii vyznačoval jen dým z ohořelých konců pádel. Skupinka druhá (Markýz, Indiáni, antisestry, Brčko, Markéta a já) si na rekord také sáhla. Nám stejná trasa (11,98 km) trvala asi šestnáct hodin a jestli neumřeli pádlují tam dodnes.

Klasický pohled na Markýze.
Fotoaparát během jízdy vůbec neodkládal
a kajak poháněl čistě silou vůle.
Při tempu naší skupiny to ale zas takový výkon nebyl.  

Nedělní ráno, zalité sluncem. Teplota nízko nad nulou.

A tím končí i moje pohádka. Akce byla moc povedená, děkuju všem, kdo se zúčastnili a Zdendovi přeji brzké uzdravení.

Vstříc novým zážitkům.

Délka pádla - technická vsuvka

Na webu jsem narazil na zajímavý článek - odkaz zde. A v něm mě zaujalo nejvíc odhadnutí délky pádla, protože jsem to nedávno s někým řešil.

Jde o to, že v případě grónského pádla (jiné zatím nepoužívám), je věc dost jednoduchá. Délku pádla si určí jezdec tak, že se zuje, natáhne ruku a pádlo by mu mělo zhruba jít pod poslední článek prstů. Víc jsem o tom psal v tomto článku.

Stanovení délky grónského pádla

No jo, co ale poradit zájemcům o pádlo evropské? Danny Mongno to v rozhovoru zmíněném v úvodu řeší následovně. Nejprve se rozhodnete, pro jaký styl pádlování pádlo vybíráte. Buď chcete jezdit "na pohodu" - to znamená, že pádlujete jakoby zeširoka. Pro tento styl se hodí podlouhlé listy (které se vzdáleně trochu podobají grónskému pádlu.) Anglicky se pro tento styl používá termín: "low-angle", tedy nízký úhel.

Nebo chcete jezdit řekněme závodněji a pak, abyste co nejméně mrhali silami, pokládáte pádlo do vody co nejblíž k trupu lodě. Síla přenášená pádlem působí více ve směru jízdy (nestáčí tolik špičku do strany) a pádlujete efektivněji. Ovšem něco za něco - musíte pádlo (ten druhý konec) víc zvedat a tak to víc bolí :-) Jmenuje se to "high-angle".

A když už máte rozhodnuto, jaký styl je ten váš, nastupuje jednoduchá tabulka:



Pádlování zeširoka „low-angle“:
Pokud jste nižší než 183 cm vemte pádlo 220 cm.
Pokud jste vyšší tak 230 cm.
A kdybyste náhodou měli kajak širší než 70 cm, přidejte k vybranému pádlu ještě dalších 10 cm.

Vysoké pádlování „high-angle“:
Pokud jste nižší než 183 cm vemte pádlo 210 cm.
Pokud jste vyšší tak 215 cm.
Šířka kajaku v tomto případě nehraje roli. Většina lidí, kteří pádlují tímto stylem používá štíhlé lodě.


Ovšem, co mají dělat lidi jako já, kteří mají nadstandardně dlouhé ruce, to už autor nepraví. Asi bych si pět čísel přidal... Nějaký jiný nápad?

Vesterály - přípravy v plném proudu

Jak je jistě dobře vidno z chlívečku "Do Norska zbývá najet", už se blížím ke stanovenému cíli. K dnešku mi chybí z naplánovaných 200 km ujet 44, což dám, jak by pravil klasik "s prstem v nose." Akci jsem spustil 21.4. a to znamená, že jsem najezdil 156 km za 2 týdny, respektive v sedmi pádlovacích dnech (z nichž jeden byl jen do počtu - to jsme se s Pavlou slunili na břehu a aby řeč nestála, dal jsem si kilák a půl.) Ručičky mě sice trochu pobolívají, ale dá se to vydržet.

Pokud nejsem na lodi, pracuju zlehka na výbavě - byl jsem ustanoven za nosiče lékárny, takže ji vybavuji. Nakoupil jsem všelijaké náplasti, hlavně hřejivé na záda. Už teď jsem celý zpocený strachy, při pomyšlení na ty 3000 kiláků v autě tam a 3000 zase nazpátek. Brrr. Taky přemýšlím, kam lékárnu v lodi uložím. Mám jedno docela zajímavé řešení, až ho udělám, nejspíš to i nafotím a zveřejním.

No a nakonec jsem ještě nelenil a kontaktoval Anderse Thygesena z Norska, jestli by nám k cestě něco neporadil, před něčím nás nevaroval. A rozjela se akce nevídaná!

Dal mi kontakt na kamaráda Asleho z Vesterál, který mi okamžitě odepsal, že se s námi rád potká, nabídl nám i převoz autem a hlavně poslal tenhle odkaz: Chajda. Je to chatička jejich kajakového klubu, kterou nám nabídl k dispozici s kouzelným popisem: "Není to nic moc, ale je na krásném místě, vhodném k prozkoumání této části Vesterál. Na západ od ní nic není, jen o nějakých 1500 km dál leží Grónsko. Tak by se vám mohla líbit."

Chatka dobrých lidí!

A to není všechno - ještě napsal svému kamarádovi Bentovi, který nás zřejmě zásobí mapami! To je prostě neuvěřitelné a opět se ukazuje, že měla pravdu naše babička, která tvrdívala, že: "křesťan všude bratra má." My sice nejsme křesťané, ale zjevně to platí i pro kajakáře.

Hydrovak zdarma

Ano, na všechny nadšené čtenáře blogu čeká v závěru tohoto článku rada, kterak získat úplně nepromokavý hydrovak a skoro zadarmo. Ale nejprve se musíte prokousat zápisky z tohoto víkendu.

Rosničky v televizi slibovaly, že o prvním květnovém víkendu nebude počasí stát za moc a protože v pátek odpoledne bylo krásně, spolu s Pavlou a Lukášem jsme se rozhodli využít, co se dá a na chatu jsme vyrazili záhy po obědě.

V pátek bylo nádherně.

A protože kdo zaváhá nejede, okamžitě po dojezdu jsem vytáhl loď a dojel na otočku k Vltavici. Tam jsem zjistil, že ne každý lodník se chová podle nepsaných zákonů a mravů. Převozník (tedy pokud to BYL převozník) právě úspěšně přistál u břehu, hleděl na svět skrze velké tmavé brýle a jak se tak rozhlížel, utkvěl jeho zrak na mé maličkosti, cákající se hluboko pod jeho úrovní.

Zamával jsem mu (my na vodě se totiž všichni zdravíme, a to nejen přes léto na Vltavě), on na mě ještě chvíli zkoumavě hleděl a pak aniž hnul brvou, otočil se a odkráčel kolem pomocníka, který mu loď přivazoval k pacholeti. Týjo, dva prohřešky proti etiketě za dvě minuty - nejenže nepozdravil, on si ani nezkontroloval, jestli má loď řádně uvázanou! Však jsem mu to druhý den oplatil - použil jsem lodní toaletu přesně na dráze přívozu. Kéž mu šroub rychle zrezne, nevychovanci jednomu!

Lehce zklamán jsem sypal k otočné bójce - první za Vltavickým výběžkem. Tam jsem narazil na dvě plachetnice pod plachtami a jednu, co jela na motor, jak si to hasí směrem na Frymburk. Hodil jsem do sebe tatranku a zahájil přímý souboj. No, přímý... Oni o tom nevěděli, ale i přesto jsem jim slavně ujel.

Start závodu u Vltavice

Na sobotu jsem měl naplánovaný sjezd Otavy, takže pokud jsem chtěl něco odjezdit, musel jsem na vodu brzy. Směrem k Pařezové zátoce jsem tedy vyplul už před osmou hodinou a to do mlhy husté tak, že by se dala krájet.

Mlha se hlásí.

Po cestě jsem dospěl do stavu, který odborná literatura popisuje jako "kajakangst." Je to nemoc, či spíš psychická porucha, která vzniká ve chvíli, kdy se kajakář pohybuje po absolutně klidné hladině. Když totiž kajakář nevidí žádný referenční bod, ztrácí pojem o tom, co je nahoře, co dole, kde je horizont a dostavuje se čiré šílenství.

Nalevo je vidět, ale nad jezerem se to válí. 

Skutečně je popsáno mnoho případů, kdy se Inuité, které tato nemoc postihla, nebyli schopni už nikdy vydat znovu na vodu. O těch, kteří se během ataku choroby utopili, ani nemluvě. Že si není radno si s tím zahrávat jasně svědčí i fotografie, kterou jsem pořídil těsně před tím, než jsem ztratil vědomí.

To strašné slovo - kajakangst!

Dobrá, dělám si z toho trochu legraci, ale ta nemoc fakt existuje! A jízda v mlze taky není nic moc. Naštěstí se ale brzy zvedla a já v klidu dokončil svých 16 kilometrů, sbalil krátkou loď a vyrazil na Otavu, kde jsme měli sraz se Stanďochem, Honzou a Helenkou.

Když se mlha zvedla.

Z Lipna jsem na Čeňkárnu jel přes Kvildu, kde právě vrcholily slavnosti osvobození. Od Borové Lady postupovala ruská vojska, kterým šli od Rejštejna vstříc Američané. Skvělá atmosféra, do které ovšem můj rudý kajak na střeše příliš nezapadal.

Otava moc netekla (85cm?), ale i tak jsme si parádně sjeli a stihli si i popovídat. Kupodivu jsem se ani nevykoupal, což je po středečním debaklu na kanále, který jsem sjel na tři nádechy vedle lodi, místo na ní, docela úspěch. Ale abych na vodě fotografoval, tak to zase ne. Tolik si nevěřím a foťák budu v Norsku opravdu potřebovat.

Není krásnější pohled, než z paluby kajaku.

Abych to moc nenapínal - v neděli jsem se na vodu nedostal, ovšem i tak začínám věřit, že svůj plán 200 km do Vesterál zajedu. A protože vás možná zajímá, jak je to s tím hydrovakem zdarma, tak tady to je. Táta totiž pečlivě skenuje internet a kdekoli narazí na něco zajímavého, hned to zkouší. A tak mi předvedl tento zlepšovák. Sežeňte si mikroténový pytlík a z PET lahve uřízněte hrdlo.

Hydrovak per partes.
Vlevo maminka aranžující jednotlivé součástky.

Jakmile budete mít tyto dvě součástky, naplňte pytlík tím, co chcete uchránit před vodou. Pak prostrčte vršek pytlíku hrdlem láhve, jak to pěkně vidíte na dalším obrázku.

Vak připravený k uzavření.

No a nakonec pěkně rozprostřete igelit kolem závitu a hrdlo zašroubujte víčkem.
A voilá - hydrovak zadarmíko je na světě!

Jednoduše geniální - geniálně jednoduché!
(Děkovné dopisy směřujte mému otci, třeba na adresu: chytry@tata.cz)

Nenápadná oslava

O víkendu jsem se kromě blbnutí na packraftu a oprav na chatě, věnoval hlavně přípravám na Vesterály. Na Lipně jsem se každý den pěkně projel a začíná to být znát. Průměrná cestovní rychlost zvolna stoupá a ruce se námaze docela přizpůsobují.

Vítek a Vítkáč
(neboli hrad Vítkův Kámen)
Foto: Pavla

Ne tak už zbytek těla - levou patu jsem si na Malši svisle rozřízl o nějaký střep - takže při chůzi kulhám a v lodi zase sedím zkroucený jak paragraf. Kromě toho jsem si vypěstoval nějakou alérgyji, nebo co to, na zádovou opěrku. Na zádech mám krvavý šlic zdéli 8 cm, který se pořádně ozve, kdykoli se opřu. Ono to taky většinou znamená, že zvolňuji, takže se zase napřímím a jedu pěkně dál. Šikovná věcička, taková odřenina.

To vám bylo nádherně!

Protože jsem už unaven věčnými debatami o tom, jak silný vítr kde foukal, vytáhl jsem ze skříně anemometr a v neděli jsem zahájil průběžná měření.V neděli odpoledne jsem naměřil maximum 10 m/s a průměr za dvouminutové měření 8 m/s. Hladina přitom vypadal zhruba takto (to si pište, že na vlnku s hřebenem jsem si počkal!)

8 m/s

Kromě neděle bylo počasí jako malované - slunce svítilo a konečně bylo horko. Toho jsem okamžitě využil a v pondělí i úterý jsem si trochu zaeskimoval. Voda sice ještě zábla, ale není nad trénink ve volné přírodě. Looksha klade eskimování tuhý odpor (vůbec nechápu, jak jsme se to na ní mohli učit), takže pokud se v Norsku dostanu do trablů, tyhle dva dny jako když najdu!

V pondělí ještě v bundě - v úterý už navostro.

Nejkrásnější jízda byla v úterý. Ráno byla voda jak zrcadlo a tak jsem porušil všechny možné zásady a vestu i šprajdu si hodil na kolena a jel si jen tak v triku. Před Horní Planou začalo trochu foukat, proto jsem to na sebe všechno navlékl, ale o chvíli později za Vltavicí, jsem se už zase slunil.

Lipenský minimalismus

Chatu máme poblíž privátního JZD, které se rozhodlo, že koňům i poňům je nejlépe s lidmi a tak je nechávají volně se potulovat po louce. Poníka kajak evidentně zaujal. Když nás s Pavlou a Lukášem v kočárku zahlédl, jak jdeme od vody, rozběhl se a hasil si to za námi přes celou pastvinu. V závěsu za ním i kůň (co kdyby ta věc byla k jídlu?!). Ovšem na palubu se nakonec neodvážil ani jeden z nich.

Kdo je tady větší kuriozita?

Možná vás zajímá, proč se článek jmenuje Nenápadná oslava? To je proto, že v neděli, kolem 18:00 jsem v prostoru mezi Vltavicí a Tajvanem oslavil významné jubileum - na pomyslném kajakovém tachometru jsem natočil 3.000 kilometrů! Moc děkuju všem, kteří se mnou kdy pluli a jediné, co mě mrzí je to, že jsem tohle číslo oslavil na vodě sám. Ale snad to za 14 dní spolu s GK napravíme.

Večerní klid na vodě.

Další pozitivní zprávou je, že poprvé od porodu si na lodi vyrazila i Pavla! A také si moc pochvalovala, takže to brzy zopakujeme.

Konečně zase na vodě!!