Čtyřicet

Tak jsem si se skoro celým Grónským klubem (scházel jen nemocný Zdenda) dojel o víkendu na Lipno pro čtyřicítku. Bohužel se nejednalo o čtyřicet kilometrů, ale čtyřicet něčeho úplně jiného... Akce měla hladký průběh, užil jsem při ní několik velmi milých překvapení a jsem za ni celému GK moc vděčný.

Zleva Markéta, Markéta a Evička.
Záběr byl pořízen v sobotu, ve chvíli, kdy zrovna nepršelo.

Tato chvíle trvala asi deset vteřin.
Brčko, Indián a sklínka ze smeťáku na své první a poslední vyjížďce.

Počasí se během víkendu měnilo jak zjednané. V pátek jsme v tropickém vedru spolu s Pavlou a Lukášem vyzdobili klubovnu - přetvořili jsme jí v Kabinet kuriozit. Za dveřmi návštěvníky vítala kronika svázaná do kachní kůže, zatímco společenské místnosti vévodila obří nástěnka, ozdobená různými artefakty z klubové historie - od přihlášek členů klubu, přes mapy až po pohledy z cest. Faktem je, že kombinace tvrdé práce věnované přípravě klubovny a panující vražedné vedro, mě značně vysílila. Proto jsem zbytek pátečního odpoledne věnoval relaxaci sil.

Takhle to vypadalo po zbytek soboty.
Kupodivu jsme si užívali i tuhle slotu.
Zleva: Indián, Markýz a levoboční bóje

Kolem sedmé začali přijíždět slavnostně vyšňoření hosté. Někteří ovšem měli slavnostní oblečky poněkud uválené. Z mně neznámých důvodů, totiž uvěřili vyhlášenému fantastovi, že hledat odbočku k chatě mají 400 m od křižovatky pod modřínem. Takže část návštěvníků otáčela auta v jezeře kousek za Větrníkem, a část se několik hodin motala temnými šumavskými hvozdy. Zde je tedy namístě zveřejnit tiskovou opravu.


Prosím opravte si všichni mapky, které jste ode mně dostali. Namísto údaje "400m" si napište buď "107m", nebo "na první odbočce se pak dejte doleva", či "odbočte doleva u šipky >Přístaviště<". Nebo si tam napište cokoli jiného a napříště věřte mapě, a ne mým řečičkám.

Danuška právě bere sprchu. A taky bere roha.
(Na kajaku jí totiž nestačí absolutně nikdo.)

Ano, toto je běžný pohled člena GK na Danušku.
Vidíme jen její záda, mizející kdesi daleko vepředu.

Večer jsme si užili až do jedné hodiny v noci. Pekli jsme buřty, popíjeli a začali plánovat další a další akce - Soutok Lužnice a Vltavy, či výlet do okolí Goteborgu. Celou noc bylo dost teplo, které skončilo v sobotu ráno. Tedy přesně v 07:42, kdy se dalo do deště. Liják to byl opravdu výživný, ale nás nemohl rozhodit. Nejprve jsme asi několik hodin marně luštili kešku a pak jsme v krátké pouze mezi slejvákem a ještě větším slejvákem, naskákali do lodí a odfrčeli směrem k Lipnu. Cílem byla libovolná restaurace, s tou podmínkou, že bude co nejblíž. Takže jsme obědvali v Loděnici Lipno, kam za námi přijela vozem i pozemní část výpravy.

Lepší počasí jsme si nemohli přát.

Porada v Loděnici Lipno.

Cesta zpět probíhala za stejných povětrnostních podmínek, jediné co ji činilo výrazně náročnější, byl významný pokles zásob pitiva na lodích. (Došlo pivo!!!) V podvečer jsme všichni postupně dorazili do klubovny a zde začalo jedno překvapení střídat druhé.

Cesta zpátky - odleva Indiánovo, moje a Markýzova loď.

Indián téměř po dešti. Vzácná chvilka, kdy drží pádlo oběma rukama.
(Neustále gestikulující Indián totiž většinu doby drží pádlo jednou,
nebo žádnou rukou.)

K osazenstvu tvořenému: Ká sestrami, Žandulou s Markýzem, Honzou a Helenkou, Brčkem, Indiány, Markétou, Petrem a dvěma Dančami,  mojí maličkostí s Pavlou a Lukášem se přidali Stanďoch Prďochů a Standa Klokočníků, kteří náhle vyskočili ze křoví, čímž mi málem způsobili osypky. Radost nevídaná! Pak došlo k předání nezjištěného množství alkoholu, jednoho ohromného sumce a nakonec se v jezeře zjevil svítící úhoř, kterého jsem obratně vyeskimoval k pobavení přítomných členů společnosti. Úplně nakonec se objevil ještě Radek, který se vynořil  z temnoty se svým pověstným výkřikem: "Noufróst!" Počasí se umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme u ohně vydrželi až do dvou v noci.

Šťastný oslavenec hledí do hlubin jezera.

Do rána zmizely dešťové mraky (současně ovšem klesla teplota na nějakých syrových 8° C) a nás čekala vyjížďka do Vltavice. Standové a Radek nás ponechali osudu, a tak se na hladině toho dne objevily dvě skupinky. Jedna tvořená Honzou s Helenkou, dosáhla traťového rekordu. Do Vltavice a zpět to dali za 16 minut, dvě vteřiny a jejich trajektorii vyznačoval jen dým z ohořelých konců pádel. Skupinka druhá (Markýz, Indiáni, antisestry, Brčko, Markéta a já) si na rekord také sáhla. Nám stejná trasa (11,98 km) trvala asi šestnáct hodin a jestli neumřeli pádlují tam dodnes.

Klasický pohled na Markýze.
Fotoaparát během jízdy vůbec neodkládal
a kajak poháněl čistě silou vůle.
Při tempu naší skupiny to ale zas takový výkon nebyl.  

Nedělní ráno, zalité sluncem. Teplota nízko nad nulou.

A tím končí i moje pohádka. Akce byla moc povedená, děkuju všem, kdo se zúčastnili a Zdendovi přeji brzké uzdravení.

Vstříc novým zážitkům.