"Tybrďo! To to funí!" byla moje první reakce, když jsem zahlédl ze silnice vodní hladinu plnou hřebenů. "A já starej pablb jsem si nevzal bundu," bylo další, co mě napadlo v Černé. Naštěstí jsem si na konec dne přichystal tuilik, tak jsem mohl vyrazit v něm.
Na pláži stálo jediné auto, patřící bratranci Pavlovi, který už se po vodě proháněl na prkně. Radostně se k nám přihrnul s tím, že jsme fakt klikaři, protože o tom větru, který neočekávaně začal foukat "ví jenom ti, kdo mají informace." Což on splňuje měrou vrchovatou, anžto řediteluje budějcké pobočce ČHMÚ.
 |
| Greenland a vítr |
Při balení jsem objevil další zapomenutou věc - ačkoli jsem si nabil foťák, zapoměl jsem si do něj vložit paměťovou kartu... Proto připojuji fotky z mobilu. Tím ovšem byla smůla vyčerpaná a nastaly už jen věci radostné a pozitivní!
Vypluli jsme do silného (~12 m/s) protivětru (jak jinak, že?) a užívali si jízdu ve vlnách. Já jel na Greenlandu, takže kontakt s vodou byl skutečně blízký. Slunce pálilo, obloha modrá, do toho vítr a vlny, v ruce grónské pádlo... Zná někdo něco lepšího?
Dojeli jsme z Černé do Vltavice a pak po větru a po vlnách jeli dlouhým surfem, kdy nám to opravdu utíkalo (max. rychlost 11,7 km/h) až na konec Lukavické zátoky. Je to místo neokoukané, já sám jsem tu byl asi jen dvakrát (lovil jsem zde kdysi kešku). Připadal jsem si jak někde v Kanadě, s tím zlatým světlem na stromech.
Po krátké pauze (jabko, hruška a polomáčenky - vše rovným dílem) otočka a mažeme zpátky. Vítr trochu polevil, jízda do Vltavice šla jako po másle. Ale na půli cesty mezi Vltavicí a Radslaví (proč se to nepíše Raclav?) se dostavila únava. Což pro nás není žádný problém.
 |
| Honza hledá svačinu. |
Utáhl jsem pevně kapucu na tuiliku a začal eskimovat. Vlny to nijak zvlášť nekomplikovaly, ale užíval jsem si to. Po chvilce se přidal i Honza a pak jsme konečně udělali dlouho odkládaný krok - začali jsme cvičit záchrany.
Jo, výmluv si člověk vždycky najde dost - voda je studená, nechci doma sušit hadry, už je pozdě atd. atd. Ale my se do toho pustili. Nejdřív proběhlo nakrysení. Oba úplně snadno. Pak přišlo na řadu nalezení do lodi. Honza poprvé prolomil prokletí a nalezl do Trieny. Mě se s Greenlandem moc nedařilo - vzhledem ke své hmotnosti jsem jej zanořil tak, že mi teklo do kokpitu, takže jsem tento cvik nedokončil.
Nakonec jsme nacvičovali asistovanou záchranu. Srovnat si lodě vedle sebe, ve vlnách a větru, s druhým kajakářem nalepeným na přídi vlastního kajaku není úplně jednoduché, ale zvládli jsme to oba a máme z toho radost. Jo, člověku je FAKT zima, když tam tak bezmocně visí na cizí lodi, ale jinak se to nenaučíme.
 |
| To je krása! |
Takže jsme k autu dojeli v povznesené náladě. Víme přesně, co bude teď naší hlavní zábavou. A hlavně už žádné výmluvy!!
