sobota 15. října 2011

A pak přišly mrazy

Podzim, máme tady podzim! Pche. Ve čtvrtek jsem odmítl Brčkovo pozvání na oslavu třicetin (ještě jednou všechno nejlepší!) někam do hospody s tím, že "na Lipně nám bude líp!" Na poslední chvilku se přihlásil ještě Zdenda, který si poslední hodiny před odjezdem zpříjemnil nákupem teplého oblečení a je ve svém Tedíkovi neskutečně unisexy.

Zdenda ve svém Tedy úboru

Celá výprava nejprve vyrazila do přísně utajovaného prostoru. Na souřadnicích 48°42,424' a 14° 03,170' jsem svým pobratimům ukázal zbytky Grónské země, objevené před pěti dny. Je to smutný pohled, celá ta nádhera ozdobená drahokamy šumavských slepenců, samorosty křivolakých tvarů a mnohými - lidem dosud zcela neznámými živočichy, se pomalu a jistě potápí (nebo rozpouští.) Nikdo, ani Greenpeace s tím nic nedělá a asi ani dělat nehodlá. Tak jsme k té krasavici naposledy přivoněli a na zadoboční vítr (foukalo netradičně od severovýchodu) pluli dál.


Potápějící se Grónská zem

Zde si nemohu odpustit malou vsuvku - díky silnému větru byla hladina jezera dost napěněná. Podle některých poblouznilců je to důsledek toho, že voda je hodně měkká, po létě jsou v ní nashromážděné zetlelé mikroorganismy a navíc je plná fosfátů. Ale všichni zasvěcenci ví, že to je jinak! Někteří z nás totiž mají na každém boku lodě dvě trisky (!) a vypouštíme do vody neznámé chemikálie. Více o této syrové skutečnosti najdete ve článku, který by rozhodně neměl ujít vaší pozornosti: "Velké nebezpečí ve vodě!"


Těsně před tím, než jsme vjeli do užší části jezera u Hruštic jsme naposledy nahřáli své staré (jak kdo) kosti v paprscích zapadajícího slunce a v té nádheře nám konečně došlo, jak jsme vybaveni na celonoční jízdu, která musí skončit do půlnoci (jak pravil Brčko). Dohromady jsme byli schopni sestavit perfektně připraveného, vybaveného a krásného kajakáře, ale jako jednotlivci jsme byli na zabití. Někomu scházela čepice a boty (ale měl krásnou novou bundu od kamarádů), někdo neměl rukavice (ale měl nátepníky a teplou kapucu) a další pro změnu vezl bezpečnostní vybavení, aniž vůbec tušil, k čemu je a jak se používá (ovšem, provaz se vždycky hodí.) Protože ale nejsme žádní srabi, byla ztrestána mikroplacatka rumu a rozhodnuto o pokračování v plavbě do temných neznámých vod, vstříc dobrodružstvím a nebezpečenstvím.


Poslední chvilky v teple

Po cestě jsme u Lojzovek bez pomoci GPS, jen díky mé skvělé paměti, kešku "Neviditelný les" (zdravíme Žandulu) a pak se nořili hlouběji a hlouběji do noci. U Frymburka vyšel měsíc a zatímco se obloha plnila spoustou hvězd, naše žaludky začaly zpívat Blues o nesnědené večeři. S ohledem na okolnosti jsme tedy zvolili otočný bodem Bronzovou krásku a u jejích nohou povečeřeli několik chlebů, jablek, banánů a trochu toho čaje. Zdenda u této příležitosti začal pochybovat o bezkonkurenčnosti tatranek a hlásal pomýlené názory "že je to přece úplně jedno, jestli jí horalku, nebo tatranku."  Grónským pádlem jsem mu citlivě vysvětlil v čem se mýlí a jelo se zpátky.


The Moon

Kousek za Frymburkem jsme byli svědky unikátního jevu - Zdendovo hladinového bezvětří. O tom, že všem solidně hrabalo, svědčí i úvahy o tom, že když nejsou mraky, je bezmračno. A když není mlha, není bezmlžno, ale prostě je vidět. Chm. Ne nadarmo jsem ostatním vysvětloval, že jsem intelektuální démant uprostřed jejich natvrdlé hlušiny, ale marné volání! Jedinou odpovědí mi bylo: "nekecej a pádluj, pitomče."


Zmrzlé auto, zmrzlý Brčko a Zdenda, který se právě přilepil k hágusu.

To už jsme ale jako ony pověstné žáby podstoupili podstatné, ale pomalé podchlazování. Teplota stále klesala a když jsme nakonec šťastně přistáli, zjistili jsme, že jsou asi dva stupně pod nulou a auto je pokryté námrazou. A ukázala se opět stará pravda - jděte nám k šípku s romantickou dovolenou pod  horkým letním sluncem - zima je zima! A ke kajaku tak nějak patří. Mou osobní odměnou byl pohled, který se mi naskytl poprvé v životě - Brčko se klepal zimou! Neuvěřitelné se stalo skutkem a já su tak ščasné! Už se zase těším, až vyrazíme do chladu.