Protože výhled na víkend nesliboval žádné velké ježdění (na sobotu jsme chtěli s Pavlou vyrazit do Prahy na otevírání sezóny v HG Sportu a v neděli na výlet), na poslední chvíli jsem se rozhodl, že po práci zajedu na Lipno.
Povedlo se mi utrhnout se z Kájova docela brzy, už kolem 13:00. Teplota vzduchu nic moc, slunce sem tam zalezlo za mrak. Pavla mi volala, že podle předpovědi mají jít bouřky, ty jsem sice zaslechl, ale ustupovaly a tak jsem se rozhodl vyjet a už ve 14:00 jsem klouzal po hladině na Greenlandu. A protože jsem byl sám, nezbylo, než pádlovat a pádlovat.
Známý kajakářský zákon opět zapracoval – vůbec to nechápu, Lipno se ve směru od Černé k hrázi stáčí postupně stáčí vlastně o 180 °, přesto jsem pořád, ale pořád jel proti větru. Chvílemi jsem se utěšoval, že je to fajn trénink, ale bylo to docela náročné. Stejně jako většina kajakářů jsem po zimě zesláblý a lenivý, takže jsem si dal pěkně do těla.
 |
| Přijíždím k Hrušticím |
Známý kajakářský zákon opět zapracoval – vůbec to nechápu, Lipno se ve směru od Černé k hrázi stáčí postupně stáčí vlastně o 180 °, přesto jsem pořád, ale pořád jel proti větru. Chvílemi jsem se utěšoval, že je to fajn trénink, ale bylo to docela náročné. Stejně jako většina kajakářů jsem po zimě zesláblý a lenivý, takže jsem si dal pěkně do těla.
 |
| Fakt namakanej rybář! |
Po projetí obvyklé mety – přívozu u Frymburka jsem zvážil svoje možnosti a rozhodl se dojet na ostroh u Výtoně, abych letos poprvé alespoň zahlédl Lipno. Asi kilometr za Frymburkem jsem na levém břehu zaregistroval stojící postavu. Upřeně jsem toho rybáře sledoval a říkal si, že to není možné, že se ani nehne. Když jsem věnoval dost obdivu jeho výdrži, musel jsem uznat, že má i pěknou postavu, zejména zadeček. Šok přišel, když jsem k němu dojel na pár metrů. Na Lipně máme už i umění!!
 |
| Aha! Rybářka! |
Po „nakouknutí“ do poslední části jezera jsem seznal, že to nejde, abych to nedal a rozhodl jsem se, napálit to až k hrázi. Po cestě jsem míjel pár dětí na Optimistech, trénovaly a do těla dostávaly od svých trenérů snad víc než já. U hráze jsem pojedl jednu ze svých dvou tatranek. Druhou jsem si bohužel schoval pod sedačku, aniž bych si to uvědomil a tak jsem po cestě zpět strádal a hlady téměř plakal.
Moje utrpení bylo ovšem korunováno – na „velké vodě“ (úsek mezi Hrušticemi a Vltavicí) to profukovalo opravdu silně a tak jsem si zase naprosto úchvatně zasurfoval, nějaké ty tři čtyři kilometry. To je zážitek, zvlášť na Greenlandu, který má s mojí hmotností co dělat, a tak na něm připomínám spíše ponorku, než kajakáře. Opravdu bezprostřední kontakt s vodou!
 |
| Vltavice po pravoboku. |
Poslední část jízdy už byla téměř v bezvětří, po levici zapadalo slunce a měl jsem radost, že jsem konečně po delší době zase přejel 40 kilometrovou hranici v kuse. Jel jsem to necelých 6 hodin, průměrnou rychlostí 6,8 km/h, což ovšem není mnoho. Musím po té zimě přeci jen víc potrénovat, puchejře jsem měl na obou dlaních a o tom, jak mě bolela ramena se radši ani rozšiřovat nebudu.
