úterý 27. srpna 2013

Kozelka & Žalud: Co dokáže čaj.



Kozelka & Žalud v celé své kráse




Úvod:

Tenhle textík, ačkoli sem, mezi kajaky, zdánlivě nepatří, popisuje jeden z nejkrásnějších výletů, které jsem letos podnikl. Tak co se nepodělit, že? Měl jsem s fotkami původně trochu jiné záměry, než je jenom prsknout na blog, ale mám spoustu psací práce jinde, tak jsem nakonec podlehl nátlakům svých věrných druhů, pánů Kozelky a Žaluda a vydal jejich dílo takto. Doufám, že všem čtenářům dojde, že dobrodružství číhá za každým rohem, a že tradice pánů Zikmunda a Hanzelky patří k tomu nejlepšímu, co u nás máme. A že i z tradice si můžeme dělat srandu.







Motto:

„Copak se stane, když hodíš obyčejnou sklenici na zem?“
„No, rozfláká se.“
„Správně, rozbije se. Obyčejná sklenička se rozbije. Tak tomu skutečně dřív bývalo, že se obyčejné skleničky rozbíjely. Pak se ale dalo pár chytrých hlav dohromady…“
„A řekli: » Dost! « A není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Polské lidové republice. V socialistickém Polsku!“



Kam nás cesta zavede?

Jezdec motodžípí






První etapa: Boršov – Svobodné Indiánské Hory

Sraz účastníků nebyl stanoven. Nikdo neví odkud, ani kdy se vyráží. O případném cíli výpravy a počtu účastníků nemluvě. Do Boršova nakonec dorazí jízdychtivý Markýz v pátek odpoledne a po půlnoční poradě v restauračním zařízení je rozhodnuto. Pojedeme v sobotu!

Někteří jezdci měli svatozář

Vyrážíme v tropických vedrech. Proto jsme se rozhodli vést trasu první etapy přes Křišťanovický rybník, který byl kdysi proslavený skvostným koupáním. Stroje jsou nahozeny v deset dopoledne a za humny, ve Vrábči, míjíme sraz milovníků motorek Jawa. Protože jedu na čínské kopii nevalné pověsti, přidávám na plný plyn. Prohučíme kolem nich dřív, než bys řekl: „startér“ a jen periferním pohledem zahlédnu jejich hrozící pěsti.

Mám černý sedlo a... a chromový řídítka.
Špatně dopadneš, říkala mi maminka!

Kopcovitá krajina kolem Boletického vojenského prostoru umožňuje naplno využít potenciál strojů (některé kopečky vyprdím na jedničku) i jezdců (odrážení od země pomáhá, bičování stroje nikoli). Sjíždíme ke Křišťanovickému rybníku, kde se zastavil čas. Všechno jako před třiceti lety, v hluboké totalitě. Stánek, stolky, chajda na břehu, horko, voňavé lesy a slunce. Jenom voda, ta sice zůstala tmavá, jak hodinu louhovaný čaj, ale nově je v ní sliz záhadného složení a původu, takže na nás po koupeli zasychá neviditelná krustička, která napíná kůži. Ve stánku pivo a hamburger. Chyba. Mělo to být pivo a cokoli jiného.

Přes Husinec až Strunkovic nad Blanicí. A pak mi v obci Šipoun dochází benzín. Žádný problém. Přepínám na rezervu, která umožňuje bezpečný dojezd asi 8 kilometrů. Benzína v Bavorově jakoby zázrakem funguje i v sobotu odpoledne a mně definitivně dochází palivo 500 metrů před pumpou. Tlačím lehoučký stroj jakoby nic.
Přes Vodňany do Svobodných Indiánských Hor. Večeříme ‘chléb pro případ ztroskotání‘ se špekem. V noci bouře, vichr a lampa, která nám spadla na hlavu. Nad ránem opět horko a krásný den před námi.
 
Krasavci, že?!





Druhá etapa: Svobodné Indiánské Hory – Lom Krty

Proč mi to nejede?“ „Nevím, zkusíme vyměnit svíčku!“ Takhle nevinně začala generální oprava mého Žlutého Chcípáka. Kromě svíčky mi Michal s Indiánem ještě vyčistili karburátor, seřídili ventily a nakonec došlo na výměnu zcela vysypaného ložiska rozety. Stroj po opravě jede stejně blbě, jako před ní. Ovšem dík novému ložisku přestal chrastit. Tak díky chlapi! Po celou dobu jsme zavření ve stodole, kde je asi 50 °C. „Ještě že se nepotím,“ uzavírá celou věc Indián.

Duo nejlepších mechaniků na světě.

Jsem kuriozita, nebo dekorace?


Kolem poledne, kdy jsou silnice konečně pořádně rozpálené, vyrážíme. Nejprve na koupaliště v Žíchovci. Po Křišťanovicích další korálek do sbírky ukázek kvalitní totalitní výstavby a architektury. Obsluha restaurace pečlivě vybrána tak, aby co nejméně narušovala dojem z celého areálu. K obědu plněné papriky na rajské omáčce. Koupel a od západu jdou černá mračna.

Obloha se zakabonila

Drobný déšť jízdu dost vylepšuje. Fádní modrá obloha je vyzdobena krajkami mraků a dešťová voda odpařená z rozpálené silnice voní líp, jak milión dolarů v drobných neoznačených bankovkách. Překračujeme další hranici. Tentokrát okresu Strakonice.

Na hranicích

Ve Volyni je povinná zastávka v hotelu Ostrovec. Obdivujeme terasu, která tu v době, kdy jsme se zde s Pavlou brali, ještě nebyla. U kávičky pozorujeme maníka v Trabantu. Zvažujeme, zda ho nepřizvat do party, ale nakonec pokračujeme dál sami.

Hotel Ostrovec
Zastavíme v chajdě na břehu soukromého rybníka a než zalezeme pod plechovou střechu, koukáme přes pole směrem k Volyni.  "Myslím, že bude bouřka," řekl Indián. Pak se to spustilo. Vítr. Déšť. Kroupy. Hromy. My si hovíme zalezlí pod stříškou jak blechy v kožiše a pálíme doutník Nr. 1.

No. 1

... a venku je čína.

Máme dokouřeno zhruba ve stejnou chvíli, kdy venku končí boží dopuštění. Směřujeme poničenou krajinou ke Strakonicům. Sledujeme nešťastníky, jak z dvorů vyvážejí kolečka plná krup. Vítr lámal, co mu přišlo do cesty, a tak pod některými stromy u silnice jsou rozprostřené koberce z popadaného přezrálého ovoce a listí. Vjíždíme do mlhy a vynořujeme se až v hlavním městě všech dudáků světa.

Z nejhoršího jsme venku

Sněží léto

No neni to vůl?

Mlhou jedou mlžní jezdci

Indiánské zahřívání ... nohou.

Nakupujeme zásoby na večer a přes Katovice míříme do lomu Krty. Dávno uzavřeného lomu Krty. Pokorně nakláníme motorky a podlézáme závoru bránící vjezdu. Uvnitř nikde nikdo, jen krásný západ slunce do borovic na obzoru. Pečeme buřty, klábosíme a vysílením usínáme uprostřed načaté věty.

Podjedete závoru a jste v lomu.

Nocování na konci léta




Třetí etapa: Lom Krty – kopec nad Ovčínem

Lom Krty je opravdu uzavřen. Tedy ta část, kde nocujeme. Ne tak ovšem provozovna naproti přes pole. Je pondělní ráno, takže drtičky kamene jedou na plné pecky od šesti od rána a zpívají nápěv populární písně: „Vstávejte poutníci, krajina volá!

Koupel v zelenkavé vodě lomu a odpočinek na Markýzově měkoučké dece. Máme leho, přesto dumáme, kam pojedeme dál. Viděli jste už film ‚Bála, to nejlepší z Blatné‘? Je rozhodnuto! Jedeme za Bálou do Blatné! (Odkaz na film tady.)

Ke snídani budou asi mouchy

A je sklizeno

Koupelna potulných jezdců
U Záboří zahlédneme rozhlednu Pětnice. V horku se drápeme nahoru a vidíme, že léto začíná končit. Pod námi sklizené pole, silnice vedoucí bůhvíkam a ve vzduchu vůně pozdního léta. Odmítáme se vrátit pár metrů zpátky do Záboří. K obědu v Blatné si tedy dáváme pizzu na náměstí v Horažďovicích. Ale vesmír nás miluje a drobná patálie s navigací se snadno napraví. Po obědě vyrazíme na sever a ve Velkém Boru uhneme zpět na Blatnou.

Trojice gigantů naší motoristické historie.
Markýz, Indián a autor

Tak to tě to už nebaví, nebo co?

Léto končí

Neuvěřitelně krásná klikatá silnička mezi poli, lesy a rybníky. Blatensko je jako když po letech potkáte kamaráda ze základky, který vám navíc vrátí knížku, kterou si od vás v páté třídě půjčil! Další koupel, tentokrát v rybníku Velká Kuš. Horko, mělko, kapři a trochu smrádek. Ležíme na dece a počítáme, jestli nás víckrát kousnou mravenci, nebo hovada.

On the road again.

Konečně Blatná! Prohlížíme si bazar u výjezdu na Plzeň. Než projdeme celé stavení, jsou na druhém konci vystaveny naše motocykly. Vykupujeme si je tedy zpět do vlastnictví a pokračujeme na náměstí. Tady povinná zmrzlina a pivo. Nealkoholické! O Bálovi vědí opravdu všichni a jsme hned nasměrováni.


Koupaliště v Blatné a kousek od něj...

Jedová chýše U Bály


U Bály! Země zaslíbená! Svatý grál! Kámen mudrců! Legendární stánek na břehu městského koupaliště, ve kterém se cachtá asi deset slovenských dělnic z blízké továrny a tři důchodci. Zaparkujeme hrdě naše stroje pod stromem, hned vedle byciklu, který si majitel uzamkl volně položeným hovnem. „Jo, to je ono!“ Jdeme na jedno pivko. „Řídíme, tak raději jen desítku. Nebo, víte co? Chvíli tu zůstaneme. Dáme si tedy Plzeň!“ „No jasně, Plzeň je nejlepší desítka!

Krucinál, jsme u Bály a dáme si jen pivo? My od téhle kultovní hospody odjedeme, aniž bychom si dali jednoho ruma? Blbost! „Dáme si tři malé rumy.“ „Nezlobte se, ale já malý rumy nenalévám. Umím jenom normální“, kontruje Bála. „Tak jo. A co budou ty tři (velký) rumy stát?“, my na to. „Já nevím, tak třebas 25,- korun?“ Máme poslední otázku: „A není to nějak málo?“ Bála prokazuje, že je muž se srdcem na správném místě: „Ne, to stačí! Hlavně kluci, ať máte na benzín.“

Elegantní stánek skýtající útěchu těla i duše
A pak už jen sedíme, koukáme a posloucháme. Mezi Bálovou Jedovou chýší a koupalištěm je plot a u plotu je nasypaný štěrk. Venkovní pisoáry! Geniální. Bála je vyhlášený svými čaji – v každém je deci rumu a platí, že každý jedenáctý čaj je zdarma. Zatím nikdo na tuhle prémii nedosáhl. Kromě Bály – ten tuto hranici stanovil podle svého maximálního výkonu. Vedle okénka fotka opilce s velikým nápisem: ‚Co dokáže čaj‘.

Štamgasti řeší nějakou potíž s „notebůkem“, ale tady se asi žádný ajťák nechytne. Zaslechneme rozhovor: „Stodvacetvosum čeho?“ „Megabajtů.“ „Tak to není vůbec žádnej problém!“ a je nám jasné, že tady si operační systém resetuje každý sám, na vlastní triko. Celé hospodě kralují Bálovy neskutečně laskavé oči, kterýma pozoruje cvrkot kolem sebe. Zvláštní muž!

Tak zase někdy, chlapi.

Indián se řítí plnou rychlostí do Hlupína

Povinný odpočinek za účelem spálení alkoholu a večer jedeme dál. Navigační mantra zní: ‚V Mečichově doleva a zastavíme u  Hlupína‘! Zastavujeme o kousek dřív – je odsud neskutečný pohled k jihu. Modré kopce na obzoru jsou jako vlny na moři. Koukáme s otevřenýma hubama a nemáme slov.

A je tu Hlupín. Uprostřed jediné křižovatky stojí auto, všechny dveře dokořán a kolem se v klidu prochází postarší pán. „Chcete pomoct někam odtlačit?“, ptáme se slušně. S nehraným překvapením odpovídá: „Ne, proč? Já tu čekám na kombajn!“ Tak počkáme těch deset-dvacet minut s ním a jedeme dál. Přes Strakonice až k Ovčínu.

Nad Ovčínem je na kopci kousek lesa, louka a výhled na celý kraj. Stroje odložíme do stínu a uvelebíme se uprostřed louky. Konečně máme příležitost popovídat si o životě. Až do noci klábosíme a pozorujeme padající hvězdy. „Kdypak zase někam vyrazíme?“, je poslední otázka, kterou toho dne řešíme.


Jedna reklamní pro naše sponzory. Tedy pro případ, že bychom nějaké měli.

Kochačka.

Odpočívačka

Seakajakářské otevírání vína.
Kopyrajt Standa Klokočník, vyvinuto na Sardinii

K takovéhle jízdě dvojplošníky tak nějak patří.




Čtvrtá etapa: kopec nad Ovčínem – Boršov

Na nebi se střídala souhvězdí, kromě letních už nad ránem i ta podzimní. Koukám na to, jak svit slunce vyhání posly studeného a lezavého podzimu, pěkně z vyhřátého spacáku. Vyklubal se den jak víno. Vstáváme brzy a vzhledem k nedostatku pitné vody a snídaně jsme na cestě už v půl sedmé.

Deka. Markýz je šílenec!

Další ráno je tu.

Tak popojedem, ne?

Zásoby doplněny v Báčku (takto Bavorov) a pořádná opulentní snídaně tam, odkud jsme před třemi dny vyjeli. Pod střechou v budoucí pijákovně na Indiánských Svobodných Horách. Tady naše řady řídnou – po snídani jsme na stroje skočili už jen s Markýzem.

Na náměstí v Báčku.

Netolice objíždíme po turistické červené a modré. Zase je pořádné horko a tak rozpuštění ‚Společenstva benzínu‘ v Dubném na návsi, je stručné. Kolem půl desáté mě s radostným výskáním vítá Lukáš, který se cachtá na terase v bazénku. Jsem doma!



Doslov
Jakkoli se může zdát, že jde o cestopis pouze dvou autorů, takto pánů Žaluda a Kozelky, byli jsme tři. Měli jsme dva New Pionýry (Indián sedlal svého věrného ‚Kofolu‘, já jel na ‚Žlutém Chcípákovi‘) a jednoho skútra (Markýz na Zdendově ‚Elektricky Startovaném Prdítku‘). Stroje náročnou trasu vydržely, ostatně stejně jako jezdci. Celkem jsme najeli tolik kilometrů, kolik je v roce dní a už se těšíme na další jízdu.
Krchlooooo…




A báseň na konec
Krchlání super stroje,
Rozbušilo srdce moje.
Ať se má paní mračí,
Mně to k životu stačí.
A s kámošema nikdy není doba smutná,
Páč v Blatné pizza nejvíc chutná.
Tam, kde pohoda z lidí sálá,
Že nejlepší desítka je Plzeň, to už dávno ví i Bála.
Za rumy tam platí se mnohem míň,
To abys měl na benzin. 

Takhle se v Blatné lidi maj‘,
Už ví, co dokáže čaj.
Indian


Jawě s láskou.
(A ani nám nevadí že je z Číny)