Dešťový dýchánek

Fotky: Radim Sládek & já

Od jara 2019 plánujeme s Jirkou, že bychom zkusili obávaný Everest dálkového koloběhu - Přejezd republiky.

Svoji účast podmiňuji jedině tím, že pokud by mělo pršet, zůstanu doma. Trmácet se někde v dešti, na to nemám ve svém věku náladu. Moje prohlášení ale neodvratně přivolá první tři dešťové dny, které se objevily – tuším od května.  Máme, co jsme chtěli!

Před startem na fotbalovém hřišti v Broumově

Ve čtvrtek, den před startem je ale ještě krásně. Ráno mě Pavla budí se slovy: "Hele, zítra ráno v pět, začne lejt!" Proklínám nejprve sebe a pak všechny meteorology světa.

Na start do Broumova nás odvezl kolega autem. I v tom autě mi to přijde sakra daleko. Naštěstí se nás ujali sourozenci Sládkovi (kontrolní otázka: který z nich je mladší a krásnější?) a uspořádali nám hostinu na fotbalovém hřišti.

Ze hřiště postupně během večera vyjíždějí fífa, kropící dokonalý pažit chladnou vodou. Úvahy o tom, že by to mohlo být třebas nějaké znamení, raději utápím v pivě.

Míra & Radim

Během večírku si k nám náhodou(!) přisedne pán, který se shání po nějakých koloběžkách. Chce jet a neví, kde je start, kde se spí a tak. Vyklube se z něj nejstarší účastník přejezdu Zdeněk, který dorazil z Blatné. Svojí pohodou nám vyrazí dech.

"Jo, startuju zítra, ale do neděle to nedám. To nevadí, beru to jako výlet. Doma musím být do středy, manželka jde totiž k zubaři!"

Tomu říkám motivace a hodím se do klidu.

Láďa z Blatné

Večírek jsme zakončili u Míry doma. Poslední slova v deníku ze čtvrteční noci zní: "rum, rum, rum." Dokonalá příprava vyvrcholila pod pergolou, kde do hluboké noci noci zní Radimovo chrápání, šustění Jirkovy karimatky a moje prdění. Když už se sem tam někomu podaří na chvíli usnout, prolítnou se po nás mrouskající kočky.

Po dvou hodinách osvěžujícího spánku jsme tedy náležitě fit a připraveni vyrazit! Déšť se zatím nekoná a tak není důvod nedorazit na start.

Opouštíme nocležiště

Před startem u nejpopulárnější koloběžkářské pumpy v Broumově máme nachystané dva plány:

Plán A: pojedeme na pohodu. To znamená v pátek a sobotu po 130 km, a v neděli, kvůli časovému limitu jen 60 km.

Odvážný plán B: pojedeme nonstop. 

S Béčkem se nikde nechlubíme. Naštěstí!

Ikona českých koloběžkářů - pumpa v Broumově

Hned na začátku nás čeká ostrá prověrka. Obávaná Broumovská Pasa, neboli KJK (kopec jako kráva). Tou dobou nás doprovázejí na byciklech Radim i Míra. Ten o celé akci poněkud pochybuje a blábolí cosi o bláznech a šílencích. Vůbec netušíme, co má na mysli. Asi málo spal.

Když mě vidí na vrcholu Pasa, trousí směrem k Jirkovi, který je v trochu lepší pohodě: "Zdá se, že Vítkovi to dneska nějak nechutná!"

Broumovská Pasa

Pravda, už mi bylo i líp. A to ještě netuším, že bude hůř. Tedy tuším, ale nepřipouštím si to.

Brr. Ještě kousek a jsem tam. Pak 100 km z kopce.

První a poslední pauzička je v Hronově na další pumpě, kde hodláme posnídat. Po dvou minutách od opření koloběžek o benzínku dorazila SMSka od naší nadšené fanynky Ivanky, která nás sleduje přes GPS tracker: "Proč stojíte?" Od téhle chvíle už svačíme zásadně za chodu.

Bagety, toasty, croisanty. To se to jede, když je co jíst!

Cesta nám zprvu docela ubíhá. Dlouhý sjezd z Pas nás zadarmo postrčil, máme krásný průměr a frčíme a frčíme.

Stále ještě s úsměvem

Na jednom z kopců si nevěřícný Radim fotí svoje hodinky. Večer u rumu nevěřil, že koloběžka to pálí z kopce rychleji než kolo.

Radimova ruka - ono jim to fakt frčí!

Radim totiž do svých úvah o rozdílu rychlosti z kopce nezapracoval jeden důležitý element. My do sjezdů dáváme srdce!

Jirkův závodní postoj

Po sedmdesáti kilometrech se postupně odpojil Míra, přidal déšť a domů odjel Radim. Profil krajiny se srovnal a rychlost lehce poklesla. Ale není důvod zoufat, to zase doženeme, ne?!

Jezdíme naplno

Později, během soboty, přicházely na web poplašné zprávy o možném napadení divokými prasaty okolo Třeboně. Že mě u Skutče napadl skutečný vlk se ve fcb skupině účastníků přejezdu raději nechlubím a mažu a mažu. Zlatej propolisovej krém.

Když dojdou sjezdy, nastupuje tvrdá práce.

První kilo dáváme v Luži.

Hnusná hospoda, hnusné jídlo, hnusná zima, hnusné koloběžky, hnusnej celej svět!

Stroje máme odstavené na chodbě a já celou dobu, kdy do sebe hážeme hlívovou drškovku a paprikový lusk s rýží, doufám, že nám koloběžky někdo ukradne. Marně. Kdo by jezdil v takovém počasí?

Začíná nám docházet rozsah katastrofy, do které jsme se pustili. 

Nesnáším Hlinsko! Tím se netajím od poslední výpravy po stopách J. Váchala, která tímhle peklem na zemi také prochází. Na koloběžce je to místo snad ještě horší. Slavnostně přísahám, že mě tu letos už nikdo neuvidí.

Ovšem o co je průjezd Hlinskem hroznější, o to krásnější je následná pasáž na Vojnův Měšec. Tahle krajina je to nejkrásnější, čím projíždíme. Dokonce nás klasickým "Trhněte si" zdraví nějaký chalupář, který chystá dříví na zimu.

Sílu, kterou mi krajina za Hlinskem dodala, opět brzo ztrácím a u Sázavy už se sotva vleču. Ani neregistruju, že přestalo pršet a je docela horko. Potím se v bundě a jsem totálně uvařenej.

A od Hlinska mám letos klid!

V 17:00 jsme na prvním kontrolním bodě, který je zhruba v polovině trasy. Kromě vycpaného vojáka a pár koloběžkářů v různém stupni rozkladu tu není nic.

Odmítáme nabídku na společnou večeři v Polné, jsme odhodláni stravovat se až v Jihlavě.

Polná se nám za pohrdání její pohostinností okamžitě odvděčí, kufrujeme až do Ždírce. Všude kopce, žádný sjezd, pořád jenom nahoru.

A půlka je za námi!

V podvečer konečně překračujeme dálnici. Je to pro nás důležitý psychologický moment, blížíme se z horní půlky republiky konečně domů. Jsme na mostě u Měšína, který předloni za víkend zbourali a znovu postavili. My jsme zbouraní úplně stejně jako ten most, jenom to nevypadá, že by nás do neděle dal někdo do kupy.

Prosím Jirku, aby mi zapózoval. Usedne a začne se taknějak tvářit. Odfotím ho, sbalím mobil, nakopnu stroj a míjím ho. Jirka se ovšem ani nehne.

"Díky, dodávám, já už tě vyfotil. Můžeme jet."

"Nejedu nikam," opáčí Jirka, "tady se tak skvěle a pohodlně sedí!"

Zbouranej most a zbouranej Jirka

V Jihlavě nás totálně opouští zbytek sil a objevuje se bouřka. Když zazní první hromy, mizí i odvaha a narychlo se ubytováváme v nějakém hotelu a že celou dobu táhneme jak cvoci spacáky, a plachtu pro přespání v lese, je nám srdečně fuk. Ptáme se, kdy vaří snídani. Prý v osm. "Hm, to my asi odjedeme o něco dřív," sdělujeme ochotné paní recepční.

V tu chvíli se vzdáváme plánu B (nonstop) a začínáme uvažovat o Céčku - zbývá nám ještě asi 140 km. To znamená, že to dorazíme v sobotu, během dne. Máme přece zaplacenou koupel, postel a snídani.

Uléháme v devět a budíme se krátce po půlnoci. Chvíli dumáme, pak se v nás opět probouzí chlapi a v 01:15 prcháme z onoho tříhodinového hotelu do deštivé noci.

Zbytek jízdy už je bohužel bez fotek, a tak nemůžete vidět, jak jsme jeli temným deštěm, jak jsme si na střídačku předávali krizi, jak Jirkovi podřídítkový batoh brzdil přední kolo.

Ani to, jak jsme na výpadovce z Jihlavy jeli vedle sebe, abychom si trochu zlepšili morál pocitem, že jedeme v autě. Tuhle věc nám kazilo jenom to, že naše "auto" nemělo stěrače a čelní sklo. S počasím se to totiž má tak, že buď prší hodně, nebo ještě víc.

Jihlavská bouře

Prvních sto kiláků ze soboty jsme ujeli na 0,75 l vody já, Jirka na 1,5 l. Víc jsme do lahví nenarvali a všechny krámy měly až do osmi do rána kupodivu zavřeno.

První kontakt s civilizací se podařil u Vietnamce v Jílovicích. Velkoryse kupuji džus a minerálku. Trochu vypiju. Zbytek, který se nevejde ani do mě, ani do lahve, marnotratně vylévám na náves a cítím se jako hrdina.

Do Svinů se ovšem plížím jako zpráskaný pes. Netuším proč, přece mě jen trochu bolí svaly, achilovky a mám plně rozvinutou cukrofobii. Stačí, aby někdo řekl "hroznovejcukr" a je mi na zvracení.

Blízkost cíle nám na druhém kontrolním bodě, organizátory potměšile umístěným na absolutně nejnemožnějším místě v širém okolí, nám ale vlévá do žil adrenalin. Navíc nám nějaká dobrá doprovodná duše bere naše nesmyslné batohy a odváží nám je do cíle.

Tím pádem poslední dvacku smlsneme jako malinu. Okolo Žáru proletíme jako dvě stíhačky, předjíždíme i pomalejší auta. Bohužel do pomyslného limitu 30 hodin nám chybí pár minut, ale už je nenaženeme.

Jsme tu!!!!

Krátce před polednem jsme v cíli! Neskutečná únava, euforie a dojetí při přebírání medaile. V tu chvíli máme oba slzy v očích.

Přejezd je neskutečná pecka a nemáme dostatečná slova díků organizátorům, kteří pro nás tuhle šílenost uchystali!

Za rok to nejspíš dáme znova!!!

To je všechno, co jsme za tu dřinu dostali.

Teď dopisuju tenhle report s nohama v kýblu se studenou vodou, ve které se snažím rozpustit únavu a trochu splasknout oteklé achilovky.

Souběžně s tím přemýšlím, kdo nám bude dělat napřesrok doprovodného řidiče a na čem pojedu.

Nicméně pokud by vám to snad připadalo, že to zas tak strašné není, doporučuju tuhle poslední fotku porovnat s tou úplně první, předstartovní. 

Pár kiláků a co to s člověkem udělá!