pátek 5. ledna 2018

Zrovna jsem dočetl 2018

090. Hlavsa, Mejla - Pelc, Jan: Bez ohňů je underground, Maťa, Praha, 2016
Pořádné vyprávění. Magorovy zprávy jsou nejspíš blíž ke skutečným událostem, ale Mejlovy vzpomínky mnohem víc voní. Škoda trochu ostrho střihu v poslední třetině, jakoby už docházel dech. Divím se, že jsem se k tomu dopracoval až teď, v roce 2018.

Snímač Forte za třicet korun, kterj jsem instaloval jako první, nedopadl dobře. Leukoplastí jsem ho přilepil pod struny a přemejšlel, proč má zástrčka tři kolíky. Nešla dát do zásuvky. Vyřešili jsme to po svým. Pilkou na železo jsme uřízli prostřední kolík a vrazili to do zásuvky. Z předsíně se ozvala příšerná rána. Vyrazilo to pojistky. Protože jsme byli přesvědčení, že se jedná o nekvalitní výrobek, vzali jsme snímač a šli ho vyměnit do obchodu. Když jsme prodavači vysvětlili, co se stalo, začal řvát smíchy a s ním celá prodejna. Nakonec se smiloval a vysvětlil nám, že zástrčka se dává do rádia, nebo zesilovače a ten prostřední kolík je tam proto, aby to nějaký pitomci nestrkali do zásuvky.





089. Kipling, Rudyard: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé), Dauphin, Podlesí, 2017
Tyhle vzpomínky to je živá voda! Konečně jsem se po čase mohl vrátit ke Stopkovi, Turkovi a Broukovi. Vůbec nevím, jak se ke mně Stopka & spol. dostali, tuším, že to bylo někde v sedmé třídě, ale bylo to zjevení. Četl jsem to pořád dokola. Neuvěřitelné historky doplněné hláškami jako "mečení kůzlete přiláká tygra" mě tenkrát dokonale uhranuly. A teď čtu, že ta škola existovala a že to tam bylo přesně tak, jak jsem si to představoval. Všechno je to sepsané trochu "narychlo" (půl roku před autorovou smrtí) a tak knížka ponejvíc evokuje listování starým školním notesem, plným neučesaných vzpomínek. Ovšem vzpomínek sepsaných v úžasném stylu. Číst je, je jedna velká radost.
U vchodu do domu jsem zatáhl za prolamované železné táhlo zvonku na nádherné brance, jíž jsem vcházel do veškeré té blaženosti. Když jsem později měl svůj vlastní dům a "Špejchar" už pro mne nebyyl útočištěm, poprosil jsem o ono táhlo a také jej dostal. Dal jsem si je připevnit ke svému vchodu a doufám, že jiné děti se budou cítit také tak šťastně, kdykoli za ně zatáhnout.






088. Thorea, Henry David: Týden na řekách Concord a Merrimack, Malvern, Praha, 2017
Opravdu těžké čtení. Jde o cestovní denník týdenní plavby po řece a má to 420 stran. Plno odkazů na dávno mrtvé básníky, ale když píše o přírodě a o Cestě, je to ono. Thoreau doporučuje vzít si na dlouhou cestu nějakou obtížnou a nezáživnou knihu. A tahle by k tomuto účelu mohla docela dobře sloužit. Ostatně Robert Pirsig četl při své cestě Chrisovi z Waldenu, takže na tom asi něco je. Ale za tu práci se čtením Týden na řekách rozhodně stojí.
Kdekoli, kde člověk čelí nějaké skutečnosti, i kdyby tou skutečností byl jeho soused, rozkládá se mezi ním a Kanadou neobydlená divočina, rozkládá se meti ním a zapadajícím sluncem nebo ještě dál, mezi ním a tím. Nechť si postaví dům z neoloupaných klád tam, kde je, a čelí tomu, nechť vede nějakou starou francouzskou válku dlouhou sedm, či sedmdesát let s indiány, či vojáky Jízdní policie nebo čímkoli, co se postaví mezi něj a realitu, a nechť si zachová svůj skalp, pokud to dokáže.






087. Brown, Dan: Počátek [audio], Tympanum, Praha, 2018
Solidní blbost. Nejvíc mě asi štvalo předstírání, že se k nějakému Tajemství čtenář [] dostane. Ale žádné vlastně není. Pak příšerná předvídatelnost děje a občas neskutečná natvrdlost hlavních hrdinů - na straně 183 není text!!! Co si počneme, co budeme dělat. A po pěti minutách tlachání ohromný objev - kniha otveřená na straně 183 nabízí "navíc" i stranu 182. To je objev hodný záhadologa a mistra přes symboly. Neskutečně utahaný a nastavovaný konec to dorazil. Takže - do auta to ujde, ale číst bych to nechtěl. Zlatá šifra.








086. Váchal, Josef: Christian Heinrich Spiess, Josef Váchal, Praha, 1933
Váchal - sytý tisk i text. Velká pocta velkému romatikovi, s podivem proč vlastně opustil Německo, když tam měl stejně výživné podhoubí pro své příběhy. Pochopitelně spousta ostrých slov, tentokrát i k Máchovi. Co je více romantické - úprvní Máj, nebo dušičkový večer?  Nad jezer lesk je neprůhlednost mlh a doušek samoty je sladší než lidí pocel.

Osamělá nad vsí skála - základnou pak inspirací - samotáři poustevníku; zrak z ní těká do daleka, černá zem víc hrobem voní, mysl dál tká vidiny.






085. Spiess, Christian Heinrich: Kamenné svatební lůžko - pověst ze 14. století, Vlastivědná knižnice klatovská, Klatovy, 1941
Romatika. Čteno jako příprava na další věc. Kondenzovaný krvák se spoustou nutných rekvizit – matka mlčící kvůli vyříznutému jazyku, poustevníci, loupežníci, divoké pohraniční krajiny, císař i pološílené panny. Krásný doslov, zmiňující Váchala i barvu Spiessova kabátu - ten byl modrý a v muzeu v Klatovech se z něj zachovalo šest knoflíků.

Nemohu ti říci, jak mi po té zprávě bylo. Probodl jsem srdce toho bezbožníka a tak jsem se vztekal, že mě musili svázati, abych je všechny nepobil. Teprve třetí den jsem přišel k sobě. Byl jsem sláb a nemocen.






084. Cognetti, Paolo:  Osm hor, Odeon, Praha, 2017
Náhody nejsou. Takhle jsem z poličky vylosoval plynulé pokračování Raději zešílet v divočině. Stejné téma, ale jinak zpracované. Ostré popisy. Strhující čtení. Něco mezi Jak voní tymián, Zen a umění údržby motocyklu a Dharmovými tuláky.


Objevoval jsem v kameni jistou pružnost, sice netlumil krok jako hlína nebo tráva, ale vracel nohám zpátky jejich sílu, dodával tělu impulz, aby šlo dál. Takže jakmile jsem položil nohu na kámen a přenesl váhu dopředu a nahoru, druhá noha šla sama stále dál: najednou jsem běžel a skákal po kamenech a pak jsem přestal pohyb nohou řídit a nechal jsem to jen na nich. Cítil jsem, že se na ně můžu spolehnout a že se nespletou.




083. Palán, Aleš: Raději zešílet v divočině - setkání s šumavskými samotáři, Prostor, Praha, 2018
Pecka mezi oči. Osm předlouhých rozhovorů s podivíny. Alespoň podle většinového měřítka. No, tedy někteří podivíni zcela jistě jsou. Ale odtrhnout se od těch rozhovorů v podstatě nejde. Přečetl jsem to asi na dva zápřahy, odmítaje komunikovat s kýmkoli z rodiny. Silná kniha!

"Jen se zbavuji subjektivního názoru na věci, subjekt se taky vytrácí. Vidím pozorně, ale neuvažuji nad tím, k čemu by mi to mělo sloužit, co by mi to mělo přinést." (Roman Szpuk)
"Vím, že nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za něco můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem." (František Klišík)





082. Saudek, Kája: Technické noviny 1971-1977, Albatros, Praha, 2018
Komixy z doby, kdy jsem se narodil. Největší překvapení - jsou psané slovensky. Prvních pár stran , jsem si to říkal trochu otráveně: "Tyjo, slovensky." a pak už jen radostně: "Tyjo, slovensky!" Nejlepší mi přijde, nejen podle názvu SKAZA BALÓNA KYSIBELKA. Ale stejně jako u ostatních vydání Kájových komixů bych to opět alespoň 2-3x zvětšil. Kresby jsou to geniální!

"Účinky zbrane už poznáte... Žial nie na sebe, ale na tej nevinnej dievčine. Plány sú tu. A to je načasované. Ústupte, uvidíte čo eště nikto nikdy! Vyhadzujem zbraň z okna, ale vy za ňou neskočíte, pretože zbraň celá naložená nábojmi s traskavinou vybuchne, a zničí sa sama, prídavným zariadením, načasovaným samozničovadlom ako škorpión."





081. Koudelka, František, J.: Ztraceni v džungli aneb Vyčochtané dveře - podle skutečné události, Knihtiskárna KOKOS, Osek u hasičárny, 2018
Vyšel další Koudelka! To znamená v řeči našeho kmene, že musím něco zařídit v Praze, abych při té příležitosti mohl vyzvednout knížku ještě vonící tiskem. S touto novinkou se můžete podívat do zákulisí leteckého pátrání kolumbijské armády. A je tu všechno - zelená nekonečná džungle, čvaňháky, helikoptéry i nesmírně ostrá slova drsných vojáků. K tomu linoryty a nevšední vazba. Kdo nečetl Koudelku, neví, co je krásná a kvalitní kniha!

""Odměna nás nemine." Uculoval se Sargento Segundo. "Neměl bys tolik kouřit. FUMAR MATA. "¡Chúpame los huevos!""




080. Miloslav Nevrlý - Otokar Simm - Jan Pikous: Tři iseriny, Jizersko-ještědský horský spolek, Liberec, 2006
Asi jako valná většina čtenářů jsem si knížku koupil protože je mezi autory uveden i Náčelník. Ovšem Nevrlého texty jsou zde spíše v menšině. A ty zbylé jsou dost slabé. Tím chci říct, že Kniha o Jizerských horách zaujme nejen milovníky Jizerek. V té si počte každý. Ve finále ani není nutná nějaká zvláštní náklonnost k horám. Ta knížka se sice na horách odehrává, ale je o Přírodě a lidech. O samotě. No a Tři iseriny - ty jsou bohužel hlavně pro Jizerkofily. Ostatní se asi budou nudit. Pro mě nejzajímavějším zjištění bylo vysvětlení podivného názvu knihy.
"Do nevlídných pralesů v povodí Jizery přišli lidé již v mlžném dávnověku. Svědčí o tom archeologické nálezy, objevené například v jeskyni pod Hruškovými skalami na Vlašském hřebenu... Náhodou sem však nepřišli první prospektoři... Mezi drahými kameny různých barev a odstínů nacházeli pátrači v naplaveninách jizerských potoků i jeden nenápadný kamínek... Odborníci ho nazývají ilmenitem, ale tomu zdejšímu se poeticky podle řeky říká iserin."



079. Karel Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích Jamách - Dobrodružný román pro budoucí statečné muže o motocyklech, policejním psu, dvou hrdinech, holčičce, a o jiných důležitých věcech a lidech, Komenium, Praha, 1947
Odpočinková četba, z úplně jiných časů. Pro motorkáře jako naprosto zásadní četba, dozvíte se z čeho se skládá motocykl Jawa Robot 100, jak se opravuje, dokonce tu najdete i "zvlášť pěkné říkání o karburátoru." Vážně, prima dětské čtení pro dospělé (děti by už asi archaický jazyk nezvládly). Krásné ilustrace, prostě prvorepubliková knížka se vším všudy.

A ještě o Jawě Robot 100: "Tisícerá zklamání, tisíceré neúspěchy, sta existencí a životů stál tenhle stroj. Statisíce průkopníků pro něj pracovalo. A nebyli to průkopníci méně odhodlaní, nebylo menší jejich sebezapření, nebyla slabší jejich vůle vítězit, než bylo dohodlání, sebezapření a vůle průkopníků, kteří s těžkými vozy táhli od oceánu na západ, vstříc šípům a tomahawkům domorodců, kteří bránili svou zemi proti vetřelcům."




078.  Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho, Argo, Praha, 2016
V době superúplňku jsem dočetl druhý díl historicko-čarodějné detektivky (viz Řeky Londýna). Mám dojem, že autor je vynikající na začátky a konce knížek, jen ten prostředek mu nějak nejde od ruky. Je to takové rozvláčné a zápletka se moc nevyvíjí. Na druhou stranu, jako odpočinkové čtení je to ucházející. Takže se na třetí díl těším, jen s ním chvilku počkám, abych si odpočinul.

Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme oba včas vzpomněli, že jsme Angličané. Přesto chybělo jen málo.  






077. Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground, Galén, Praha, 2016

Hodně detailní pohled na hudbu a obsazení PP i dalších kapel undergroundu. Jejich odlišné směřování, tvorba i interpretace. Objasnění tolikrát připomínaného "neumětelství" (zejména těmi, kdo hrát neumí vůbec.) Jenže chyba je v tom, že ti, kteří moudra o nízké technické úrovni trousí, si nikdy tuhle knihu nepřečtou. Jejich chyba.

...reagují na brutální zásah policie proti hipies slovy: "Vypadali moc divně, dobře jim tak."






076. Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (1822-1869), přeložil Zdeněk Lyčka, Argo, Praha, 2016
Knížka, která voní severem a jde z ní chlad. Čtení mi přišlo místy těžké, snad že chybí doprovod na buben. Část "Vlastní příběhy" je strhující. Fantazie na plné pecky, neskutečné příběhy. Štve mě úpěnlivé překládání místních názvů (prý pro větší srozumitelnost a čtivost). Rozhodně ne! Názvy Hůrka, Lysý ostrov, či Rozšířená úžina, mě vykolejí a z reálií v tu chvíli vypadnu. Když už, proč ne jako jména osob - Akamalik, což znamená Dobrák? Ale jak říkají eskimáci: Kdo je přecitlivělý a choulostivý, nenajde v zemi mrtvých žádné přátele! Tak si nestěžuju, knížka je výborná!
Muž ... zemřel radostí z toho, že opět zažil krásný pohled na slunce vycházející přímo z moře.

Lidé z Hůrky byli jednou na lovu na širém moři. Náhle se přihnala bouře od jihozápadu a poryvy větru bičovaly zpěněné moře kolem nich. Než se stačili vydat na zpáteční cestu, začalo sněžit a skoro neviděli před sebe. Muži na kajacích se drželi pohromadě pouze díky tomu, že na sebe volali, a když se přes bě převalily vlny, varovali se navzájem pokřikem uáááá.




075. Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném, Torst, Praha, 2014
Tohle vlastně není ani román a když se to vezme kolem a kolem, ani o IB. Je o dvacátém století v Čechách (jasně - a na Moravě). První půle se nějak táhne a drhne, ale po Únoru se to tedy rozjede až do strhujícího finále. Není mi sice moc jasné, jak s autorovou tvorbou souvisí, dejme tomu, nezvladatelné puzení k sebeodhalování, ale na druhou stranu, pokud by kniha nevyprávěla o podobných historkách, stačilo by prostě vydat Básníkovy sebrané spisy. A s těmi by byla ta potíž, že by je lidé, jako já nečetli. Protože poezii číst neumím a nějak nedokážu.
Jako výstřižek rozhodně akční historka o hrázném Šikulovi, který zachránil Brno před zatopením, tím, že upustil přehradu a zdržoval podminování hráze až do příchodu Rusů. Vyvrcholení je zde: "V tu chvíli přeruší horečnou činnost přelet ruských letadel; v nastalém zmatku se vrhne Šikula do vody a plave... Němci spustí palbu, ale to už se hrázný se zraněnou nohou sápe na břeh. Vzápětí narazí na první ruské vojáky, kteří okamžitě míří k hrázi. Následující střet je prudký, ale krátký... A hráz tam stojí dodnes."




074. Jaroslav Weigel-Kája Saudek: Lips Tullian, Plus, Praha, 2010
Grandiózní kniha. Ohromná a klidně by mohla být ještě o kus větší.  Kresby by to utáhly. Saudek je vynikající, jenže - ke krvasům mi prostě nějak nesedí. Krvák by měl být víc naivní, syrový, přímočarý a hrubý. Tedy kresby si jako čtenář vychutnávám, ale současně se mi nějak vytrácí příběh a prostoru pro vlastní fantazii už taky zbývá poskrovnu. Je to zkrátka moc doslovné. Chacha - a hlavně - není to Váchal.
"Pomstychtivost Bertina byla ukojena. Nyní je náčelník jen její. Opatrně se vrátila do kaple a tajným vchodem, který jí Lips Tullian na plánku označil, sestoupila do podzemní chodby. V půlnoční čas setkala se zde s Wittorfem a oznámila mu, že se milenka náčelníkova z kláštera ztratila a že její mrtvé tělo bylo nalezeno v kalné vodě hradebního příkopu. Wittorfovy oči zalily se slzami: "Ó, jak jen to náčelníkovi řekneme?", pravil smutně. Oba pak vydali se na zpáteční cestu. Netušili že právě v tuto dobu bylo vyplaveno tělo polomrtvé Hedviky u cikánského tábora za hradbami města."




073. Wolfgang Herrndorf: Čik, Argo, Praha, 2012
S touhle road-movie jsem se úplně nesešel. Mám pocit, že je určena pro poněkud mladší čtenáře, tak 15 let. Nemůžu říct, že by mě mrzelo že to končí. Trochu z toho na mě čouhá snaha vydolovat ze čtenáře dojetí za každou cenu a pokud možno na každé stránce. Ovšem nutno uznat, že finále na gauči v bazénu opravdu je velkolepé.

Na to všechno jsem myslel, když jsme na dně bazénu zadržovali dech a koukali skrz stříbřitý opalizující bubliny nahoru, kde se v úplně jiným světě nad hladinou bezradně skláněly dvě uniformy a dohadovaly se spolu vzdáleným, němým jazykem - a byl jsem hrozně šťastnej.




072. Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem, 1975
V Jizerkách jsem byl jednou v životě asi na pět hodin, ale to zjevně není při četbě vůbec žádný problém. Všechny příběhy a popisy jsou jaksi "univerzální" a hodí se stejně tak k Šumavě, jako třeba k hlubokým lesům ve Švédsku. Jasně, ptáci tam lítají jiní a střídání ročních období je posunuté, ale v principu je to totéž. Nejvíc mě braly úvodní básně v próze, které opěvují jednotlivé měsíce. Ty jsou navíc označeny tak trochu po indiánsku (Měsíc hořkých vůní, či Měsíc perlových mračen). Hory už asi nejsou a nebudou to, co bývaly, ale ani to tuhle knížku nemůže zlomit.

Jen si musím ještě ověřit, zda skutečně v zimě, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem, putuje Měsíc naopak výše, než v létě. To netuším...

Červen - světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové zvony kyhalek, žabí vajíčka a melanchonický zpěv budníčků. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.



071.  Ben Aaronovitch: Řeky Londýna, Argo, Praha, 2015
Detektivní Fantom opery s náhledem na dějiny Londýna. K tomu zábavný, ale nijak třeskutě. Takže příjemné čtení na dlouhé zimní večery. S Harry Pottterem, na kterého se kniha hrdě na obálce odkazuje, jsem toho společného moc neshledal, kromě konfliktů plynoucích ze života kouzelníků mezi normálními smrtelníky. Ale naštěstí jsem to kvůli HP nečetl.

Tajemství šťastného života spočívá v tom, nikdy si nic nezačínat s dívkou, pokud nejste ochotní vydat se tam, kam to všechno může vést. 



Seznam
****************************************************************
090. Hlavsa-Pelc: Bez ohńů je underground (30. 4. 2018)
089. Kipling: Něco o mém životě (29. 4. 2018)
088. Thoreau: Týden na řekách (28. 4. 2018)
087. Brown: Počátek (17. 4. 2018)
086. Váchal: Christian Heinrich Spiess (17. 4. 2018)
085. Spiess: Kamenné svatební lůžko (16. 4. 2018)
084. Cognetti: Osm hor (15. 4. 2018)
083. Palán: Raději zešílet v divočině (15. 4. 2018)
082. Saudek: Technický magazín (13. 4. 2018)
081. Koudelka: Ztraceni v džungli (10. 4. 2018)
080. Nevrlý-Simm-Pikous: Tři iseriny (18. 2. 2018)
079. Pirner: Tajemný motocykl ve Vlčích jamách (5. 2. 18)
078. Aaronovitch: Měsíc nad Soho (30. 1. 2018)
077. Riedel: Plastic People a český underground (27. 1. 2018)
076. Áron: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (22. 1. 2018)
075. Reiner: Básník (14. 1. 2018)
074. Weigel-Saudek: Lips Tullian (11. 1. 2018)
073. Herrndorf: Čik (6. 1. 2018)
072. Nevrlý: Kniha o Jizerských horách (4. 1. 2018)
071. Aaronovitch: Řeky Londýna (02. 01. 2018)

Předchozí článek zde.