Jugo

Přišlo jaro a s ním teskné volání Juga. Vzdálené hučení tohoto pouštního větru nám začalo rušit spánek víc a víc. Přešel březen a vábení větru se nedalo více odolávat, a proto jsme se rozjeli k moři, abychom okusili jeho nádherně slanou chuť.

Celá výprava:
Radim, Mára, Standa, Zdenda, Michal a Vítek

A ještě krajina, kde se náš příběh odehrál.

A skutečně - ochutnání slané vody nebyl nejmenší problém. První den začal pohodově. Slunce svítilo a klid v zátoce u stařičkého města nerušilo vůbec nic. Naši náladu zlepšila nejprve sklenka místního (= hnusného) piva a pak samé dobré zprávy, které jsme si začali vyměňovat mezi sebou a následně i s místními obyvateli.

Před akcí skoro nováčci a po akci? Čtěte dál a uvidíte.
Hotoví mořští vlci Zdenda a Mára.

Uznalým pokýváním hlavou jsme ocenili křehkou krásu traktoru, který plnil funkci technických služeb a později vyslechli přednášku v italštině o tom, jaké je to dělat ředitele gymnázia v Pule. Ale moře se nedočkavě těšilo, jak si na nás smlsne, tak jsme se nakonec nechali pozvat od paní restauratérky na sklenku rakije, abychom vzápětí vyrazili vstříc strašnému dobrodružství, které na nás čekalo v modravých dálavách.

Míšu porazí i sebemenší množství alkoholu.

Náš mladý traktorista se chystá zorat nábřeží.
Na rozdíl od většiny věcí, do kterých se dá, se mu to nepovedlo.

Modravé dálavy se nejvíce těšily na Zdendu. Jejich vzájemně vřelý vztah vyvrcholil Zdendovým zaplaváním. Z temných hlubin oceánu jej na poslední chvíli zachránil statečný mořeplavec Standa, který jej nejprve vytáhl z vody, aby ho vzápětí do vody zase posadil. No, to se rozumí, že ho posadil do vody, která se líně Zdendovi převalovala v kokpitu, ale i s tou si Standa hodně rychle poradil.

Standa předvádí použití vodní pumpy v praxi.

Vítr teprve nabíral na síle, a tak jsme si řekli: "Dost!" Netřeba pokoušet Neptuna přesmíru a našli jsme si krásné tábořiště. Večerní procházku s výhledem na daleký oceán korunoval nešťastník Radim. Vymyslel zvláštní zálibu, to jest sjíždění kamenných zídek rukama napřed. Proč to dělá, to nikdo nevíme. Asi se na druhý den zkrvavenýma dlaněma pádlo jistěji drží. Zkuste si to někdy, poznáte sami.

Druhý den začal idylicky. Až na bílé hřebeny na obzoru.

A druhý, nejslavnější den se již chystal. Hučení větru od jihu začalo nabývat na síle, staleté borovice skláněly své větve až k zemi, kde jsme bez stanů nocovali a jejich šátrání po spacácích nám nedalo dospat. Po krátké a značně odfláknuté snídani (služba dne: Radim, dozor dne: Michal) bylo rozhodnuto: "Rychle na vodu ať nezemřeme jako baby!"

Vlny začaly postupně růst.

A jak rostly vlny, mizeli v nich kajakáři.

Nejprve zmizely lodě...

A pak se ztráceli i lidé.

Mára nevěřícně zírá na rolující se bestii :-)
Ale nakonec jel.

Vyplouváme nejprve po větru, to znamená, že jsme nechali jih daleko za zády a lodě namířili někam mezi Island a Skandinávii. Vítr o sobě dával opravdu znát a tak jsme si zasurfovali dosyta. Po krátkém odpočinku v závětří ostrůvku, jsme stočili lodě k západu. A jízda na boční vítr značně prověřila bojeschopnost všech jezdců.

Chachá, máme to za sebou!

Srágory, jako Standa, Radim, Michal, Vítek a Mára silný bočák a vlny, které přinášel, prostě ignorovali a úžinu přejeli. Ovšem machr, a nyní již superstar mezi kajakáři Zdenda, tak ten ne. Toho prostá pádlovačka mezi ostrůvky nenaplňuje a tak kousek od břehu, aniž by kohokoli z ostatních varoval, zase nakoukl pod hladinu.

Kdepak Máro, říká právě Radim.
"Teď to teprve začne!"

A tam dole zřejmě zahlédl Tajemství. Nebo něco Temného, či Strašidelnou příšeru. Těžko říct, nepochlubil se. Ale nutno dodat, že pohled na hladinu zespoda jej tentokrát prostě nějak nebavil a tak, AČKOLI BYL NA MOŘI PODRUHÉ V ŽIVOTĚ A ESKIMOVAL TEPRVE ASI POPÁTÉ, V NAPROSTO OSTRÝCH PODMÍNKÁCH VYESKIMOVAL! Tedy klobouk dolů, co na tom, že až napodruhé? Nic, je to prostě machr, ale nikdo mu to neříkejte. Oni totiž společně s Márou, který později ve vysokých vlnách podal také obdivuhodný výkon, nám hoši trochu zpychli a - je mi líto, že to tak musím napsat, ke konci výpravy byli i drzí!

Michal to pálí proti větru hlava nehlava.

A vlny zase o kousek poporostly.

Leč dál, lodě i jejich kapitány jsme již prověřili na zaďák a i bočák a tak se logicky nabízelo jediné. Namíříme na jih a zkusíme, co dáme proti živlům. Povím vám, pádlovali jsme jako o život. Vlna střídala druhou, vítr rval naše přídě do stran, ale my jsme vytrvali a nakonec jsme se dopracovali až nad maják na jižním konci ostrova Kaprije.

Ačkoli to odpoledne foukalo víc, už to vlastně nikomu nevadilo.

Prostě brnkačka.

Tady jsme čekali masakr, a přesně dle našeho plánu tu masakr taky byl. Jenže - jenže my už byli rozpádlovaní, strach byl tentam (no dobře, tak - skoro jsme se už nebáli) a tak jsme si v neustále rostoucích vlnách užili další krásnou jízdu po větru.

Krásná vlna Standovka.

Vytažený fotoaparát pochopitelně vlny vždy utiší,
tak alespoň náznak toho, co se na moři dělo.

Bylo to tak ostré, že i Radimovi došly ty jeho řečičky.

Pak už jen úzký průplav a ještě jednou boj proti větru. Šlo o hodně - totiž o místo u stolu v restauraci na nábřeží přístavu v Kapriji. Večerní odměna byla hořká (i když to byl zase ten hnusný lahvový místní patok), ale nakonec nám přeci jen jugo nachystalo ještě jeden pozdrav. Ačkoli sice jugo původem  pochází z pouště a na severu Afriky tvoří suché počasí, do Evropy dorazí jako pěkně studený a mokrý parchant.

Konečně Kaprije.

Přijde v noci kiša?

Nebo pršet nebude? Místní měli jasno a vlastně i pravdu.
Řekli nám že "možná ano, možná ne."

Takže ideální večer - zalezlí v hospůdce pozorujeme, jak vítr žene kapky deště na okenní tabulky, pak v chladu přeběhneme k lodím, postavíme plachty (stany máme přece rozumě schované v autě na pevnině, aby se jim nic nestalo), zalezeme pod ně a pak už jen posloucháme onen zvláštní harmonický akord, tvořený bubnováním kapek na plátno nad námi a chrápáním Standy, ležícího na samém kraji řady spáčů.

A zase největší piják výpravy Michal ve svém živlu.

Zkažená akce? Kdepak! Živly se v noci vyřádily a poslední den nás čekalo opět nádherné počasí. Slabý větřík, slunce a nádherné vysoké mraky. Z Kaprije odjíždíme na jih a veškerou energii věnujeme jenom tomu, jak pochytat co nejvíc slunce a současně u toho co nejméně pádlovat. Zbytky juga nám v tom pěkně pomáhají.

To se to vstává, když se neplatí hotely. 

Bukolická idyla.

Pak zajedeme za jižní mys ostrova a na přilehlé plážičce vyběhne mexické duo Standa a Vítek, aby připravilo poměrně zdařilé Ká-placky. Recept je bohužel utajovaným know-how našich milých Kásester Evičky a Markétky a nejsem oprávněn jej takhle veřejně vyzvonit, ale - je to ňamka!

Dneska nepádlujeme.

Máme totiž leho.

Nakonec jsme se i koupali. A to zcela dobrovolně. 

Tedy, ne že by moře mělo na začátku dubna nějakou extra teplotu.

Mezitím ještě Mára, spolu se svým poměrně slabým a neschopným učitelem (No jasně, je to Radim! Kdo jiný?!) pokouší dohnat Zdendův eskimovací výkon, ale marně. Zřejmě není azurově modré prosluněné moře dostatečnou motivací. Prostě chce to víc strachu!

Krásné odpoledne - půjdeme eskimovat?

Žák a jeho mistr.
Ovšem i ten se občas utne.

Zatímco Radim radí, jeho věrný kamarád Michal se věnuje biologii.
Marně jsem se mu ovšem pokoušel nakukat, že se právě obdivuje kopru.
(Dle sdělení Pavly je to "Ňákej Pryšec")  

Po obědě se vítr stočí k severozápadu, což bereme jako jasný signál, který nám tato krásná chorvatská oblast dává. Totiž: "Táhněte domů, pacholci. Tady už se nic zajímavého konat nebude." A tak necháváme kus za zády podivně krásné Kornaty a čeká nás jen dlouhá noční jízda domů, během které je jasná jedna věc - za rok si za jugem určitě zase vyrazíme!

Tak zas za rok. Nebo dřív!

A už se nemůžeme dočkat.