Kachní zprávy: Pro ten správný eskimácký pocit

Příprava na vrchol sezóny - zimní výpravu No Frost*** vrcholí. V jejím rámci jsem potřeboval vyzkoušet a řádně otestovat vyteplenou karimatku (viz tento článek). Ale kde zkoušet karimatku, když k nám na začátku února vtrhlo jaro?

V jižních Čechách jaro, v Krkonoších sněhové peklo!

Pokud má člověk správné kamarády, nic není problém. Dal jsem řeč s Dušanem Festou, což je excentrický seakajakář, který se mi nesmazatelně vryl do paměti svým vytažením mořského kajaku po sjezdovce až k prameni Labe - prý že ho chce sjet celé. No nic - dali jsme řeč a pozval mě na pohodovou akci stavění iglů na Luční boudě.

Měl jsem vidění tunelu.
Tímhle se muselo po čtyřech lézt ven.

V týdnech, které akci předcházely, jsem se mu posmíval, že tam bude teplo, že nebude sníh a všelijak jsem shazoval úroveň. To zřejmě Dušana vytočilo a domluvil se s Krakonošem, ať nám trochu srazí hřebínek. A řeknu vám, srazil ho opravdu důkladně.

Vyrazil jsem s Honzou a Helenkou v pátek a namířili jsme si to do Krkonoš trochu oklikou - v pátek jsme se stavěli v Jablonci u Standy Klokočníka. Tomu jsme vypili víno, vyjedli lednici a namísto poděkování jsme ho ještě v sobotu vzbudili v šest. Aby nám chlapec nezakrněl.

Mejdžího pes Kumbál (ten černý vzadu)
sníh evidetněn miluje!
(a Mejdží si to užíval podobně)

Po téhle velmi příjemné vsuvce (Stando dík!) jsme si to v sobotu ráno namířili do Pece pod Sněžkou, kde jsme měli sraz s dalším seakajakářským esem - s Mejdžím. Ten přijel s kamarády, psem, sáňkami a usmíval se, ostatně tak jako vždycky. "Proč má ten blázen sáňky?" divili jsme se a blahopřáli si k tomu, že máme sněžnice. Zjistili jsme to poměrně brzo - na Luční boudu vede cesta vyježděná rolbami, takže nahoru se jde úplně snadno jen v botách. A díky perfektnímu sklonu jsou sáňky na cestu zpět úplně ideální. Příště.

Moje jediná fotka ze stavby.
Muž vlevo je Dušan, který právě dokončuje východ z iglů č.1

Kousek za Výrovkou (to je takový skanzen komunistického horského pohostinství) nás Mejdží i se psem a sáňkami opustil, stále se pochechtávaje. Věděl proč! Na hřebenu totiž začalo to, na čem se domluvil Dušan s Krakonošem. Ouplná čina a boží dopuštění. Vítr kolem 20 m/s, teplota - 6° C a do toho vodorovně letící sníh. Na místě stavby iglů jsem pohmatu rozpoznal mezi ploužícími se přízraky Dušana a byl jsem přidělen ke stavbě iglů č. 2, neb jednička už byla téměř hotova.

Detail zdiva - vlevo dole vchod

Absolutně jsem netušil která bije. Do očí mě píchal sníh, do bot mi lezl sníh a ke všemu nebylo kolem mně nic jiného než sníh. Protože jsem stůňkavej na záda, dostal jsem za úkol stavět, nikoli nosit sněhové cihly, které Dušan a Honza obratně vyráběli za použití mačety. Stavba spočívala v tom, že jsem bez pochopení podstaty kladl sněhové bloky náhodně na sebe, modlil se aby nespadly a mezitím jsem odspodu vyhraboval sníh. Takže stavba přiliš nerostla směrem vzhůru, zato díky snížení podlahy o zhruba půl metr mi záhy nad cimbuří obvodové zdi koukala jen hlava.

Slušně jsem namrzal.

Všichni, kdo byli venku, se mi v tu chvíli mstili, za to, že na větru a mrazu mám jen hlavu a sypali mi na ní (a hlavně do kalhot) neskutečná množství lopat prašanu. Vcelku jsem si oddechl ve chvíli, kdy jsme s Honzou spojenými silami umístili klenbový svorník, nebo jak se tomu říká a stavbu prohlásili za dokončenou. Zbývalo lehce prohloubit vstupní chodbu (to si Honza dal ještě asi 4x v průběhu noci).

Večeři v teple si užíval i Jindra - spolu s manželkou (došla tam v sedmém měsíci!!)
a ročním synem Vojtou. Vzadu v televizi probíhá nejdelší Daviscupové utkání v historii)

A byla tam Dušanova manželka Silva s malou Sofií.

Namísto kolaudace následoval úprk do nitra Luční boudy, kde jsme relaxovali u uzeného na švestkové omáčce, nekonečného tenisového utkání v televízi a hudebním doprovodu nějakých maníků. Únava si však vyžádala své a tak už v devět jsme mazali zpátky do mrazu.

V "teplíčku" v iglů

V iglů byl zvláštní klid - velký kontrast proti vichřici, která kvílela venku. A pak přišla moje chvíle - vytáhl jsem karimatku, asi 7 minut (už ten čas zkracuju) jsem jí dával nepřímou srdeční masáž. Poté jsem vlezl do spacáku, přes který jsem si přetáhl epesní žďárák a usnul jsem. Spal jsem si jako v bavlnce až do rána. NEBYLA MI ZIMA, NEBOLELY MĚ ZÁDA!!! Pokud tedy karimatka vydrží alespoň 3-4 roky, mám konečně po problémech a budu jí doporučovat všem.

Tyhle hůlky byly venku přes noc.

Když jsem radostně (protože bezbolestně) vstal do nového dne, užíval jsem si východ slunce a panoráma - z jedné strany Luční budka a ze strany druhé Sněžka. Dušan opět zavolal Krakonošovi a druhý den byl luxusní nikoli pro testery mrazuodolnosti, ale pro kochače. Výhledy na zasněžené hory neměly chybu. K tomu jsme si dali v boudě snídani - zjistil jsem totiž, že mi Standa "omylem" štípnul igelitku s jídlem, kterou jsem mu v Jablonci neprozřetelně ukázal :-)

Východ slunce - iglů jsou ty kopičky

Závěj navátá během noci - plot mezi naším a Dušanovým iglů.
Vzadu Sněžka.

A pak už rozloučení a spokojeni s průběhem celého víkendu jsme seběhli ve slunečném dopoledni do Pece pod Sněžkou a domů. Moc a moc děkuju Dušanovi za pozvání - akce byla bezvadná a pro mě splnila účel mnohonásobně. A navíc překonala moje očekávání.

Ostatním doporučuju: nikdy se neposmívejte Dušanovi!

Je nebezpečný a zná se s Krakonošem.