Kachní zprávy: 36 kilometrů za 36 let

Toulavý vítr. Vzpomínky na oddíl, do kterého jsme začali chodit na podzim 1982. Čas od času se sejdeme a při poslední "oddílové výpravě" na Lipno padl návrh mrknout se na Vydru. Podél ní jsme totiž vyrazili v deštivém létě 1983 směrem do Sušice na úplně první puťák.

Vydra

Tedy alespoň si myslím, že to léto bylo deštivé. Lijavec, který nás v cíli cesty, v kempu v Sušici vyplavil byl tak výrazný, že si na něj pamatujeme dodnes. Já to mám okořeněné vzpomínkou na to, jak osazenstvo "mého" stanu určilo, že jsem odpovědným za odčerpání vody, která nám na podlážce tvořila bazének. Použil jsem svůj spacák, který jsem ždímal do deštivé noci a jediné co nevím, je jak a v čem jsem to nakonec spal. Každopádně když jsem se s tím pochlubil po návratu doma, měli rodiče opravdu radost.

V průběhu tohoto tábora vzniklo pár kouzelných černobílých fotek. A jednu jsme se rozhodli zaktualizovat. Proto jsem za opět deštivého víkendu vyrazili na Šumavu. Od stisknutí spouště uteklo 36 let a shodou okolností jsme ušli za každý ten rok jeden kilometr. Jak vypadáme po těch letech? Koukejte.

Toulavý vítr v létě 1983
Úplně vlevo Pinďa, napravo nahoře instruktor Mahagon

Dva výše jmenovaní na stejném místě po 36 letech a třech měsících...

A teď k našemu aktuálnímu výletu. Sešlo se nás nemnoho, přeci jen boj se živly - předpověď byla neradostná, déšť, déšť a místy sníh - není nic moc lákavého. Na hlavní třídě v Prášilech, odkud jsme vyráželi, se tak sešli Lenička, Mahagon, Brčko, Lachtan, Otík a Pinďa. Náladičku máme skvělou odjakživa, tentokrát jsme si ji zvyšovali mírnou konzumací chleba, což je krycí název pro rum. Ovšem činili jsme tak pod rouškou chladného počasí a pod hrozbou akutního nachlazení.

Záhy se mezi námi objevili dosud neznámí indiánští náčelníci. Nebylo nic zvláštního když se Pět vožralejch zeptal Koženého bundy, jestli mu není zima. A na druhý den se dokonce objevila i Ohlodaná kost. Na Poledník vystoupali ve skvělém rozmaru i přes horšící se počasí. Cestou jsme využili služeb indiánského stopaře Brčka, který by mohl po Šumavě dělat z fleku průvodce. Jeho pohotová identifikace Bezejmenného potoka, který byste ovšem na mapách hledali marně, jistě vejde do dějin. Alespoň těch našich.

Kde jinde si uvařit čaj, než v tom nejhorším nečase, přímo na vrcholu. Tady prochladli už úplně všichni a navíc nám došel chleba. Proto jsme dolů téměř běželi, tedy v rámci našich možností. Ale ani ultrarychlý přesun nám nezabránil v debatách na neuvěřitelná téma: Lachtanův lepivý vynález pro výsadkáře a kosmonauty, připravenost našich džihadel, upgrade Vesmíru po právě skončivší mezigalaktické konferenci, která proběhla v minulém týdnu na Měsíci, to vše se střídalo se vzpomínkami na školu. Každých 55 minut jsme zastavili na pětiminutovou pauzu, během níž jsme řádně překontrolovali výzbroj a výstroj, občerstvili se, odpočítali a spořádaně vyrazili dál. Léta drilu pod vedením přísného Mahagona konečně vydala své plody.

Voda byla všude, v Prášilském jezeře, ve vzduchu, na zemi, ale nic z toho nás nezastavilo. Po pár hodinách jsme skočili do aut a přesunuli se na Antýgl, kde jsme byli ubytováni. A přišel bezvadný večírek. Otíku, ještě jednou děkujeme za kartón, který obsahoval krásných 24 kousků rohlíků, kterými jsme prokládali pořádné krajíce chleba. Navzdory mým dobrým radám a nabádání jsme šli spát až krátce po půlnoci. Párty to tedy byla krátká, ale výživná.

V sobotu ráno

Chvíli byl slejvák, chvíli bylo krásně.

Otík do sportovně vyhlížející skupiny pasoval dokonale.

Rum? Tak to ne, zákaz vjezdu pane učiteli!

Mizíme na Poledník.

V tuto chvíli jsme trochu doufali.

Že snad nezmokneme.

Ale marně.

Bezejmenný potok.
Prášilský.

Mahagon si horší počasí...

...užívá naplno!

A pak přišlo to,...

...čeho jsme se od rána obávali.

Chlapík s rumem prchá přes železnou oponu v převleku za prostého vesničana.

Při sestupu dolů k jezeru se počasí umoudřilo.

Hledíme vstříc jasným zítřkům.

Učitel národů

Prášilské jezero

Kousek nad Prášily

V neděli nás jako první opustil Brčko a tak jsme dál postupovali v pětici, jako Rychlé šípy. Už v 08:10 jsme byli v lese. Zprvu trochu kalní a rozmazaní, ale za Srním se vše dalo do pořádku. Upgrade Vesmíru nám zajistil luxusní pozdní snídaňo-oběd a okolo 11:00 jsme zase šlapali k Čeňkárně. Cestu nám zpříjemňoval Otík svými končetinovými vtipy.

U Čeňkárny došlo k pořízené památné historické fotky a následoval návrat podél Vydry k Antýglu. Během něj si Mahagon skoro vykloubil rameno, Lenička ohluchla u lesní hlásné trouby, Lachtan prodal reklamní fotku nadnárodnímu koncernu a Otík rozdal asi padesát tatranek. Jenže každému výletu je jednou konec a tak v jednu zazvonil v Antýglu na střeše zvonec a tradá. Snad za dalších 36 let...