Drobná novinka

Pokud jste se ještě nepodívali vpravo nahoru (přímo pod logo GK) najdete tam výcuc z mého lodního deníku s aktuálním stavem kilometrů. Já vím, měly by tam být námořní míle, ale mě se to v kilákách líp počítá.

Není vždycky posvícení

Minulý pátek jsem si po dvaceti šesti letech (opravdu - 26 let), došel pro protitetanovku. Takže jsem celý víkend ležel na pravém boku a protože jsem měl povinnosti jinde, na kajak jsem se nedostal. Myslel jsem si, že to napravím v tomto týdnu, ale ani p.d.

Byť jsem byl v Kájově, odkud to mám na vodu už jen kousek, víc než často, pracovní povinnosti a únava z té protivné injekce (jo, a to musím ještě 2x) vedly k tomu, že jsem odpoledne většinou prospal a na loď ani nevzpomněl. V úterý jsem se vzepjal k tréninkové jízdě na bicyklu, aby mi svaly zcela neatrofovaly, ale moc mi to nejelo.

Ve středu jsme s Honzou vyrazili do Kachní líhně chystat pádlo, které chceme na blížícím se seakajakářském sympoziu slavnostně předat budoucímu šťastnému majiteli. Krom tohoto jediného pádla máme na Rozkoš již vše nachystané. Dokonce tam bude mít premiéru nádherný model Nanuk. Ovšem v dílně se nám dařilo jaksi v duchu celého týdne. Po ohoblování jedné půlky pádla došlo k nehodě, jejíž následky lze spatřit na přiložené fotce.

Wirelles Plane model 2011
(pro neangličtináře: bezdrátový hoblík)

Hned po této nehodě jsme sbalili fidlátka a odjeli na promítání skupiny Grónského klubu, která objela Elbu, místy za poněkud dobrodružných podmínek.

No a na čtvrtek jsme byli s Honzou domluveni, že alespoň ten jeden den se na vodu dostaneme. Kdepak. Únava a horko před blížící se studenou frontou ochromily naše síly natolik, že jediné, co proběhlo, byl běh lesem. Takže veškerou přípravu na letní ježdění v tomto týdnu lze shrnout: 28 km na kole, 7 km behom-behom.

Inu, není vždycky posvícení a snad to příští týden trochu doženeme!

VHF - budu mít na kajaku vysílačku do léta 2011?

Těžko. Ale vezmu to od začátku.

Na léto plánujeme nějaké ježdění na Baltu a protože VHF vysílačka patří do výbavy každého pořádného a bezpečnosti dbalého kajakáře, začal jsem na konci loňského roku řešit, jak se k ní propracovat. Pochopitelně jsem se rozhodl výsledky svých výzkumů po skončení akce publikovat na seakayakru (SQ).

Kdypak já si zavolám?

Po prostudování několika článků jsem dospěl k závěru, že budu potřebovat VHF/DSC zařízení a k němu patřičné oprávnění, které se označuje SRC (Short Range Certificate). A tady začaly mé potíže. O přebohaté korespondenci s našimi úřady budu psát v plánovaném článku, tady to zkrátím - nakonec jsem se přes všechny obtíže rozhodl, že půjdu "českou cestou". To znamená, že budu ignorovat nabídky získat licenci v Rakousku (které mám blízko), nebo v Anglii (kde mi o tom celém povědí asi nejvíc) a absolvuji vše, co by absolvoval každý, kdo chce papíry získat doma.

A první krok jsem udělal o víkendu. Protože na ČTÚ prý nemá "člověk z ulice" moc šancí, doporučuje se  absolvovat jednodenní praktický kurz, aby adept přišel na zkoušky řádně poučen.

Z čeho se takový kurz skládá? Čekali byste, že budeme celý den sedět u vysílačky a volat, volat a volat jako o život, protože to je to, co budeme na moři nejvíc potřebovat? Kdežpak! Takže ráno v 9:00 jsme začali prohlížením různých vyhlášek, nařízení a zákonů - ano, po proškolení se na mně teď vztahuje zákon o zachování tajemství, takže pokud bych teď například otevřel cizí dopis, budu ztrestán daleko tvrději, než před kurzem, protože teď už konečně vím, že to nesmím dělat.

Následoval exkurz do elektrotechniky: ohmův zákon (ten se podle mně v nouzi docela hodí, pokud člověk pojede týdny na záchranném ostrůvku, je nuda jedním z nejhorších nepřátel a já jí budu potírat řešením zajímavých fyzikálních příkladů), poté informace o tom, že na moři vám může 24 stejnosměrných voltů těžce ublížit na zdraví a toto vyvrcholilo první pomocí. Jakmile tedy dostanete od vysílačky ránu, odpojte se a pak si překontrolujte tep. Svatá prostoto.

V tomto duchu se vše neslo dál a v 17:00, tedy v době, kdy byl ohlášen plánovaný konec kurzu, nám přednášející přinesl konečně vysílačky. Ovšem, jak přijmout nouzové volání použitím DSC kontroléru jsme se nedozvěděli (je to v manuálu) a tak jsem v 17:30 sbalil svých pět švestek a vypadl.

Je to studená sprcha - kromě toho, že budu mít obtíže s obstaráním VHF/DSC vysílačky jako takové (schválené v EU), s její registrací (kupříkladu na 5 let stojí licence na její provozování asi 5.000,-), jsem se vlastně nedozvěděl nic nového.

Vlastně ne - něco vím. Vím, ze kterých anglických textů nás budou pánové na ČTÚ zkoušet a že MAY DAY se v Čechách vyslovuje pěkně po francouzsku [mé dé], stejně jako SECURITÉ [sekirité]. A taky vím, že nějakému kurzu v zahraničí asi neujdu, pokud se tedy budu chtít o problematice volání na moři něco dozvědět. A také to, že ke zkoušce se dostanu nejdřív v srpnu, takže na Baltu budu letos drandit ještě bez ní.

Ach jo.

První čtyřčárkové Lipno (28.4.11)

Protože výhled na víkend nesliboval žádné velké ježdění (na sobotu jsme chtěli s Pavlou vyrazit do Prahy na otevírání sezóny v HG Sportu a v neděli na výlet), na poslední chvíli jsem se rozhodl, že po práci zajedu na Lipno.

Povedlo se mi utrhnout se z Kájova docela brzy, už kolem 13:00. Teplota vzduchu nic moc, slunce sem tam zalezlo za mrak. Pavla mi volala, že podle předpovědi mají jít bouřky, ty jsem sice zaslechl, ale ustupovaly a tak jsem se rozhodl vyjet a už ve 14:00 jsem klouzal po hladině na Greenlandu. A protože jsem byl sám, nezbylo, než pádlovat a pádlovat.

Přijíždím k Hrušticím

Známý kajakářský zákon opět zapracoval – vůbec to nechápu, Lipno se ve směru od Černé k hrázi stáčí postupně stáčí vlastně o 180 °, přesto jsem pořád, ale pořád jel proti větru. Chvílemi jsem se utěšoval, že je to fajn trénink, ale bylo to docela náročné. Stejně jako většina kajakářů jsem po zimě zesláblý a lenivý, takže jsem si dal pěkně do těla.

Fakt namakanej rybář!

Po projetí obvyklé mety – přívozu u Frymburka jsem zvážil svoje možnosti a rozhodl se dojet na ostroh u Výtoně, abych letos poprvé alespoň zahlédl Lipno. Asi kilometr za Frymburkem jsem na levém břehu zaregistroval stojící postavu. Upřeně jsem toho rybáře sledoval a říkal si, že to není možné, že se ani nehne. Když jsem věnoval dost obdivu jeho výdrži, musel jsem uznat, že má i pěknou postavu, zejména zadeček. Šok přišel, když jsem k němu dojel na pár metrů. Na Lipně máme už i umění!!

Aha! Rybářka!

Po „nakouknutí“ do poslední části jezera jsem seznal, že to nejde, abych to nedal a rozhodl jsem se, napálit to až k hrázi. Po cestě jsem míjel pár dětí na Optimistech, trénovaly a do těla dostávaly od svých trenérů snad víc než já. U hráze jsem pojedl jednu ze svých dvou tatranek. Druhou jsem si bohužel schoval pod sedačku, aniž bych si to uvědomil a tak jsem po cestě zpět strádal a hlady téměř plakal.

Moje utrpení bylo ovšem korunováno – na „velké vodě“ (úsek mezi Hrušticemi a Vltavicí) to profukovalo opravdu silně a tak jsem si zase naprosto úchvatně zasurfoval, nějaké ty tři čtyři kilometry. To je zážitek, zvlášť na Greenlandu, který má s mojí hmotností co dělat, a tak na něm připomínám spíše ponorku, než kajakáře. Opravdu bezprostřední kontakt s vodou!

Vltavice po pravoboku.

Poslední část jízdy už byla téměř v bezvětří, po levici zapadalo slunce a měl jsem radost, že jsem konečně po delší době zase přejel 40 kilometrovou hranici v kuse. Jel jsem to necelých 6 hodin, průměrnou rychlostí 6,8 km/h, což ovšem není mnoho. Musím po té zimě přeci jen víc potrénovat, puchejře jsem měl na obou dlaních a o tom, jak mě bolela ramena se radši ani rozšiřovat nebudu.

Slavnostní zahájení sezóny HG Sport

Ofiko-pozvánka zněla: Přijďte oslavit a přivítat příchod vodácké sezony v nově otevřeném areálu HG Sportcentra Troja na pražském kanále (bývalý areál Profiplastu). Během pátku 29.4 a soboty 30.4. můžete využít bezplatného testování posledních modelů seakajaků, creekovek, playboatů, ale i plastových a nafukovacích kanoí a raftů. V neděli 1.5. se uskuteční skupinové splutí z Troji do Klecan.

Mimo testování lodí zdarma a zvýhodněných cen ve vodácké prodejně se tento víkend můžete těšit na doprovodný program včetně promítání z vodáckých expedic, občerstvení a v neposlední řadě také na známe tváře českých i zahraničních vodáků.

Tak jsme tedy v sobotu 30.4.11 dopoledne vyrazili. V Praze jsme krátce bloudili, v ZOO v Tróji jsme Stanďocha s Prďochem hledali marně, naštěstí nás zřízenec brzy vyvedl a ukázal nám správný směr.

Na místě samotném, v nové prodejně HG Sportu u Trojského kanálu nás čekal vyšňořený areál (tedy, ten jim opravdu a z duše závidím) a také slibované „známé tváře“: Stanďoch, Standa Klokočník, Dušan se Silvou, Bušmen s Bárou a věčně usměvavou Amálkou, Vojta Jančar, Milan Mach z No Name a řada dalších, které bohužel buď neznám, nebo si je nepamatuju.

Nabídku na bezplatné projíždění z výše zmiňovaných využil nakonec jen odvážný Dušan Festa, který prozkoumal kanál a to jak nad hladinou, tak pod vodou. Prý je pěkně postaven. Ostatní se věnovali zejména společenským povinnostem včetně piva, skvostné pečeně a na závěr i hudby.

Jak akce skončila nevím, my jsme navečer museli odjet domů, takže o cestě do Klecan nevím nic. A dodat můžu už jen to, že pátek byl více seakajakově orientovaný a Kity s Tomášem prý měli krásné promítání ze Skotska.