Nehledej problémy!

Po několika akcích na charterových tzv. "plachetnicích" se nám na podzim 2019 konečně poštěstilo přičuchnout si k pořádnému jachtingu. Domluvili jsme se s Petrem D. z Brna, který je majitelem Seascape 27, že by nás svezl. O co míň pohodlí tahle loď nabízí, o to větší sranda se na ní dá užít. Tedy pokud je pro vás zábava jet v náklonu kousíček nad vodní hladinou v lodi, kde vlastně není pořádnej vařič a do ledničky se vejde akorát jeden tavený sýr.

Seascape 27 - "Joyous"

Východ slunce nad Albánií

Korfu

A protože se mezi takový druh lidí počítám, sedl jsem v pátek s Petrem P. ve Vídni na letadlo a vyrazili jsme na Korfu. Tedy sedli na letadlo, to není úplně přesný výraz. Nejdřív jsme si sedli na čtyři hodiny na letišti. Aerolinky Louda Air se činily, a tak jsme téměř tři hodiny čumákovali v nesmírně zajímavé a zábavné letištní hale a volný čas vyplňovali dobrým pivem. 

Po krátkém a docela levném letu (letenka stála 20,- € za hlavu a 40,- € za batoh) už jsme se celí natěšení vyhrnuli na cílové letiště. Kapitán Petr P. se sekundárním kapitánem Martinem tam na nás po tom zpoždění už nečekali, měli totiž tou dobou mnohem důležitější práci. Nasávali v baru v maríně Gouvia, čož se v mezinárodním jachtařském kódu nazývá "spěcháme zpátky do maríny, musíme ještě koupit benzín".

Vzhledem k pokročilé denní hodině jsme už na vodu nešli a namísto toho jsme navštívili sámošku, kde jsme zakoupili kromě trochy jídla i

dva  N E Z A P O M E N U T E L N É   řecké krabicáky. 

Vinař Petr P. nás varoval: "Bacha kluci, Řekové víno prostě neumí!" Mohlo nám být dobře. Mohli jsme se vyhnout bolehlavu! Ale my jsme řekli: "Ne!" A pak jsme si nesli důsledky svých rozhodnutí. O tom ale později.

Po skvostné večeři - Řekové sice neumějí víno, ale vařit, to zase umí - jsme se nasardinkovali do Joyous. Místa v ní opravdu moc není. Když se jeden skládá do kóje, druhý musí předstírat nějakou důležitou práci v kokpitu. Nic jiného mu nezbývá, pokud se nechce krčit v miniprostůrku před toaletou, která je jedinou vymožeností moderního luxusu na tomto plavidle.

Spát jsme šli brzy s tím, že budeme brzy vstávat. To se povedlo. V sobotu ráno, okolo páté ranní, jsme vypluli do ztemnělého zálivu a na motor sypali ze závětří ostrova. Po rozednění se vítr nezvedl, a tak jsme otevřeli první krabicák. To jsme neměli dělat. Ještě pořád byla šance vylít ho do moře. Suché červené víno, jak bylo napsáno na obalu, jsme později, když jsme se vzpamatovali z jeho drtivých účinků, pojmenovali "exploze hlavy". Byl to zážitek z jiné dimenze. Víno se navíc příjemně nakombinovalo s protivětrem, který během odpoledne zesílil na nějakých 6 m/s. Dopady na naší kondici byl drtivý. Kdo neměl mořskou nemoc z vln, ten ji měl z vína. A kdo ani z jednoho, ten ji měl z kombinace obou.

Polovina posádky
zleva Petr, Petr 

Někde před přídí je Itálie.

Sportovní ultralehké vybavení lodě mě fakt bavilo.

Petr má na palubě všechno do puntíku vychytané. S tím je radost jezdit.

Zato v podpalubí panuje lehký chaos.
Ten se neřeší, kdo je v kajutě, není jachtař!

Martin má fotografování a fotografy hodně rád. 

Chůze po vodní hladině jsem se nakonec neodvážil.

Noční přejezd jsme s částečnou pomocí autopilota nakonec zvládli a v neděli jsme nad ránem křižovali u Otranta. Noc nám ovšem připravila nejednu horkou chvilku v poněkud jiném směru. Přejížděli jsme totiž z časového pásma EET do CET a navíc se přesně v tu dobu měnil letní čas na zimní. Neuvěřitelný guláš. Naše chytré telefony a hodinky přepínaly čas jako o život, podle toho, jakého vysílače, či družice se zrovna chytly a tak Martin dodnes tvrdí, že zatímco on a Petr P. dřepěli na hlídce celkem 12 hodin, my s Petrem D. jsme ani nevylezli ze spacáků. 

Celé dny jsme pak střídavě proti větru a na motor jeli podél interesantního italského pobřeží, kolem Brindisi, Bari až na Gargano, kam jsme dorazili v pondělí navečer. Náladu nám zlepšovalo o stupínek lepší druhé krabicové víno Apelia Wine (tzv. opičák), zbytky rumu z domova a hlavně nekonečná zásoba Martinových historek z Brna. Třeba ta o Čumpelíkovi s ocelovou lodí, dvou rumech a dvou ženštinách, obojím nevalné kvality, ta byla výborná.

Jediné, čemu jsme moc nedali, bylo jídlo. Mám pocit, že za ten třídenní přejezd jsme snědli tři chleby německého typu s českým sýrem a řeckým salámem. To nám, krom počátečních pocitů hladu, na druhou stranu zjednodušovalo poměrně složitou situaci s uvolňováním útrob pro další skromný příjem kalorií. Záchůdek na lodi je poměrně těsný. Když fouká a jsou vlny, je prakticky nepoužitelný.

Další noci už byly nádherné. Miliardy hvězd, sem tam nějaká spadla a ve dne fádní italské pobřeží se rozsvítilo a tak bylo pořád kam koukat. V pondělí odpoledne, téměř na dohled od Gargana nás navštívilo asi dvacetihlavé stádo delfínů. Což je pokoukáníčko, které člověka potěší kdykoli.

A dalším potěšením byl maják ve Vieste, který svým trojblikem oznamoval, že se blíží marína a s ní možnost hygienického vyžití a spánku nepřerušovaného službami u kormidla. Toho druhého se nám dostalo, toho prvního nikoli. Celé to bylo korunováno tím, že vzhledem k tomu, že jsme nebyli schopni pro nepřítomnost obsluhy odjet před desátou dopoledne, museli jsme zaplatit za dva dny stání. A to i přesto, jsme se nedostali ani do sprch, ani na záchody. Martin vše stoicky okomentoval: "Hm, zřejmě jediná služba, kterou zde nabízejí, je výběr peněz."

Ale dopolední courání po poloprázdném horkem rozpáleném městě, korunované vynikající pizzou a pivem Moretti jsme si fakt užili. S příjemně plnými břichy jsme pak na palubě přijali návštěvu podivného Švýcara, který žije sám na lodi téměř dvojnásobné délky, než byla ta naše a nemohl pochopit, proč se tam mačkáme jak sardinky. Kapitán ho utřel poměrně rychle: "This boat is for sailing, not for living." Švýcar povýšeně vypil dvě ze čtyř piv, která nám donesl a zmizel užívat si svých pět prázdných kajut.

Strhující podívaná na členité italské pobřeží.

Tak tady jsou všichni:
Petr, Petr a Martin

Kapitán se neustále usmíval. Zřejmě byl spokojen s posádkou.

Petr (v červeném) tady jasně dává najevo, co si o krabicovém víně myslí.

Zbytek posádky se neohlíží na ztráty a tu břečku pije naplno.

Jo, byl to fakt festival otrlého diváka.
Nebo spíš pijáka.

Delfíní imprese

Byli blízko.

Velmi cenná fotka - všechny špióny máme srovnané.
To je jak z učebnice trimu.

Trojité záblesky majáku ve Vieste, Gargano.

Pohoda po první noci bez hlídek.

Taky bych chtěl vidět na konci naší ulice maják.

A kdo majáky nesleduje, skončí takto.

Liduprázdné malebné Vieste.

Ještě jednou maják. Už naposledy.

Vieste, město zázraků

Skvostné pohledy na město. Je krásné z libovolné strany.

A kousek za domy už je Jadran.

Nejen krásou města živ je člověk.

Proč jsou vlastně všechny přívěsáky černé?

O co míň lidí bylo ve městě, o to víc ryb bylo ve vodě.

Přejezd do Chorvatska byl skvostný. Nastala chvíle, na kterou jsme se všichni dlouho těšili - asi tři hodiny nám nefoukalo do ksichtu, ale přišel bočák. Vytáhli jsme Code Zero, což je něco mezi genakrem a genou a letěli rychleji než vítr. Dokonalé jachtařské porno! Dobré podmínky vydržely až do půlnoci, kdy je vystřídalo dokonalé bezvětří. A zase noc plná hvězd. Bylo to tak dokonalé, že jsem vydržel u kormidla až na Lastovo, kam jsme přimotorovali někdy v šest ráno ve středu.

Po vyřízení nutných formalit s blonďatou celnicí, přejedeme zátoku a usadíme se na terase jediné otevřené restaurace. Proč nám paní hostinská nosí k rannímu pivu vánoční cukroví, to vážně netušíme. Ale kdo by se mu po čtyřech dnech o chlebu se sýrem a salámem bránil? Ještě dopoledne vyrážíme do těžkého bezvětří o síle asi 2 uzly. Tomu odpovídá vysoká rychlost naší lodě i to, že se v klidu koupeme. Voda má něco přes 20 °C, je to lahoda.

Odpoledne se náhle zatáhlo, ochladilo a přišel vítr. Jak jinak, než opět do ksichtu. Situaci po setmění vylepšuje déšť. Na ten náladu nemáme a tak okolo osmé vyvazujeme loď u nejprestižnějšího mola v Chorvatsku - na Hvaru. Na noční život nějak nemáme síly, dáme si dvě pivka a šup na kutě.

Ve čtvrtek po ránu opouštíme město bez placení. Na nábřeží se natáčí nějaký film, či reklama a já si marně lámu hlavu, proč s obsazením hlavní postavy neoslovili mě. Do role Sindibáda bych se náramně hodil. Myslím, že mi bílá sluší stejně, jako tomu frajírkovi, který to hrál.

Unikum. První  a jediná fotka, kde se Martin usmívá.

Slunce zapadá a my padáme z Itálie.

Code Zero.

Bočáček = pohoda.

Lastovo

Sušac. Za chvilku přijde déšť.

Ráno na Hvaru

Sousedy z větších lodí jsme likvidovali tak, že jsme z lodě volali:
"Petře, už mě pustíš do bazénu?"
"Jo, hned jak vyndáš hadry ze sušičky!"
Co všechno se nám do podpalubí vejde, nemohli pochopit a stojí tam s otevřenýma hubama dodnes.

Prázdné náměstí ve Hvaru. Další z fotografických unikátů.

Dlažba je krásná sama o sobě.

Nakoupili jsme burku a pálíme dál.

Záběr z natáčení.
Roli toho blbečka v bílém bych z fleku mohl převzít, že jo?!

Naposledy Hvar

Bez možnosti získat napřesrok Oskara mizíme a frčíme dál na sever. V šílené flautě u Šolty nám Martin zjevuje vidění brněnského šamana Richarda Kohna. Na tomto místě, jsme podle jeho vizí už po třinácté! Ačkoli jsme to už zažili tolikrát, zase se nám to líbí, ačkoli plavba se nám chýlí ke konci.

U Malého Drveniku v návalu optimismu kupujeme po netu s Petrem jízdenku na autobus domů. Pro Petra D. a Martina totiž přijede auto se dalšími dvěma pomocníky, vyjeřábujou loď a vezou ji domů. Krátce po zakoupení jízdenek ze Šibeniku = určení cíle kam MUSÍME doplout se začnou dít věci!

Vítr zesiluje až k 18 kn, vyšperkováno je to silnými poryvy s opravdu velkými změnami směru větru. Někde před Rogoznicí se setmělo a přesně na ten okamžik jsme čekali - zahájili jsme výměny plachet a refování. Za mohutného Martinova nadávání (existuje pro něj přesný, bohužel však nepublikovatelný brněnský výraz pí...ní) objíždíme Zlarin jen na hlavatku. Nakonec však Petr D. genu zpacifikuje a v hrozné zimě (5-6 °C) okolo půlnoci kotvíme v Šibeniku před diskotékou Jadran.

Tímto přistáním, pivkem a Jägermeisterem od benzínky naše cesta skončila. V pátek následoval už jen nudný přesun autobusem do Rijeky, pak do hnusného kolodvora v Zagrebu. A v sobotu po ránu přes Florenc do Budějc.

Jak bych to shrnul? Plavbu jsme si moc užili. Trocha nepohodlí a zimy k věci patří a vlastně díky tomu nepříjemnému si člověk o to víc užije, když se vrátí domů do peřin a k rodině. A hlavně - mám rád moře, tak není co řešit! Jak to půjde, vyrazím zas.

Konečně fouká!

Nevypadá to, ale...

...nakonec nám pěkně fouklo.

Celá trasa

Tak zase někdy za rok!