Jugo - leho - jugo - leho

Sezóna 2014 sice nepatřila k těm přeplněným, a to z mnoha důvodů, to ale neznamená, že těch pár akcí, které proběhly bylo bez významu, či že jsme si je nevychutnali až do nejhlubšího dna. K tomu se to letos takňák sešlo a u všech mých výprav na moře (či na Vltavu) se motal světoznámý trumbera z Hradce - alias Radim Zapádlonevezmu. Inu - co se dá dělat, když už byl u všech, nezbylo mi, než vzít tuhle brzdu rozvoje, sebou i na konec sezóny v Chorvatsku. Naši výpravu doplňoval lovec hlav, muž podarovaný eskimovacím talentem (fakt mu to docela jde!), totiž Mára.

Jugo, to je prostě paráda!

Všem musí být v tuto chvíli jasné, kdo byl hlavou výpravy a kdo se jen vezl a hekal a otravoval tím ostatní, ale co naděláte - kamarádi jsou na světě hlavně proto, aby vás zpomalovali, stahovali na svou nízkou intelektuální úroveň a navíc vás proti vaší vůli nutili popíjet rozličné alkoholické nápoje, o pivu nemluvě.

Konec sezóny na Kornatech

A tak jsem na konci září neochotně zvedl Radimovi několik telefonů a po důkladné kontrole všech známých meteorologických serverů bylo rozhodnuto - vyhlédneme si první tři dny, kdy po měsíci krásného a slunečného počasí bude snad trochu pršet a foukat a pojedeme někam dolů. Ano, mohli jsme se vypravit i do Švédska, ale my jsme řekli: "Ne!" Nebudeme se účastnit švédského lovu na ponorku a zimní oblečení taky necháme ještě chvilku ve skříni. K tomu jsme jasně definovali cíl výpravy: "Bude to leháro pod horkým jižním nebem, na rozpálených kamenech u moře, k tomu koupačka a semo tamo si od Máry necháme nalít pivo." 

Radim stíhán Márou, kterého stíhám já.

Den první - jugo

Již první den, kdy předpověď hovořila o slabounkém vánku od jihu nám mohlo být jasné, že plány jsou věc jedna a skutečnost věc druhá. O jihu nemilosrdně fučelo tak 12 (v nárazech 15) m/s, na moři nebyla vidět jediná plachta a nám se poměrně rychle stáhly prdelky.

Nic se neděje. Zatím.

Z Vodice jsme nikdy nepluli na jih - pro tento směr jugo hovořilo jasně. Ano, laskavý čtenáři - my jezdíme Furt Proti Větru! A tak jsme vypluli. Mořská pěna lítala (no, možná to nebyla mořská pěna, a spíš to šlo některým z nás od huby), ale nic to nevadilo. Rubali jsme proti větru, který byl tak horký, až se nám kroutily žerdě od pádel, dobrých - no možná i 8 kilásků. Načež jsme seznali, že na jihu vlastně nic zajímacího není a že to trochu stočíme a vezmeme to bokem. 

Vlna za vlnou jdou.

Márův průliv

Tahle strategie vyšla dokonale a po hodině ostrého pádlování už jsme hledali chráněný přístav. Tam nám někteří fanfáni elegáni předvedli báječnou ukázku profesionálního přistávání na skaliska, načež přistáli naprosto v pohodě začátečník i ztuhlý stařík výpravy a už se odpočívalo a koukalo do nebe. Nevím, jak vás, ale mě to baví!

Hoši na šikmé ploše.

Jedeme dál.

Oběd z nás vysál všechnu sílu i odhodlání a tak jsme se po krátké poradě rozhodli, že když otočíme přídě lodí k severu, tak to vlastně bude taky dobře. No - dobře... Vzápětí jsme dojeli do "Márova průlivu". To je místo, kde Mára na jaře eskimoval a nutno říci, že na podzim to tu nebylo o mnoho lepší. Asi je tu nějaké kouzlo, nebo co - zkrátka  měli jsme namále. Proklatost místa se prokázala i poté, co jsme zajeli do chráněné zátoky. Machírek Radim se rozhodl, že přistane, aby udělal pár akčních fotek. Neudělal ani dva kroky, když záhadná síla  vzala za jeho uvazovací lano o průměru 2,5 cm a toto lano, před našima užaslýma očima, za bílého dne, přetrhla aby vzápětí již osvobozenou loď vytáhl vítr na moře. Nevím, co by se dělo, nebýt pohotové Márovy reakce. Nejspíš bychom museli jednu naši loď přestavět na debl.

Leč téměř všechna protivenství prvního dne jsme již měli málem za sebou. V závětří za ostrovem jsme pokračovali k severu, abychom najeli do opuštěné zátoky, skýtající přístřeší v podobě opuštěného hotelu, okupovaného jen dvojicí koček. Tady jsme se zabarikádovali, když jsme předtím donutili Radima mrštit poměrně novým, ale ne moc kvalitním fotoaparátem o betonové molo. Když si později stěžoval, dokonale jsem mu vylepšil večeři kapkou olivového oleje, takže stížnosti pominuly.

Výhled z ložnice

Co zbývá dodat? První den, plný větru a vln se povedl a my se v horké noci (teplota, která byla přes den +18° C se na noc upravila jen mírně na 18,5° C) těšili na dny příští.

Den druhý - leho

Kolem půlnoci přešly bouřky, ve tři ráno lehl vítr a v sedm třicet jsme vyskočili z pelechů. Kočky nám snědly snídani, tak jsme se pokoupali v moři, aby nás těsně před vyplutím načapal majitel hotelového komplexu, kde jsme nocovali. Po krátké výměně názorů došlo k mezinárodnímu usmíření a my teď víme, kde jsou klíče od záchodů a kde máme nechat pivo, za případné další noci. Pěkný start dne!

Je po větru.

Na moři panovalo bezvětří - proto byl vydán rozkaz: "Pícháme na Kornáty!" Krátkého příznivého meteo okna je třeba využít a tak to valíme o sto péro. Těsně před prvním ostrovem Kornatským si říkám, že ten Mára nějak divně funí. Jasně, dvacet kiláků za dvě hoďky je dávka, ale zas až tak by oddychovat nemusel. Kouknu na něj a - on to není Mára. Kolem nás se houfovali delfíni!

Delfínos Kornátos

Nádhera! Člověk se bojí pohnout, aby je nevyplašil a kouká kolem sebe s otevřenou hubou, aby nějakého nepropásl. Delfíni si proplouvají kolem nás, vypadá to, že jsme jim k smíchu a jediné, co mi vadí, že se nedovedu s kajakem potopit a podívat se na ně pod vodou. Nálada naší znavené skupiny vyskočila do neuvěřitelné výšky a už vstupujeme na území rezervace Kornati. 

A sme v rezervaci.

To je třeba oslavit v nejbližší hospůdce, kde ještě vzbuzujeme radost místních domorodců, neb si trumpeta Mára háže mapu na dno přístávku (tedy ne, že bych já trumpeta nebyl taky - já jí ztratil předchozího dne uprostřed Márova průplavu). A tak popíjíme pivo, koupeme se (někteří) a začínáme dumat, kde budeme spát dneska.

No ne, ten jantar si tam fakt tu mapu hodil!

Radim - filozof

Radim - sanyboj

Pomalu objíždíme ostrůvky a vidíme nádherný maják. To je ono! Kousek od majáku domeček, u domečku teráska a na terásce židličky. To je něco pro tři unavené trpaslíčky. Majitel se evidentně odstěhoval na zimu do paneláku někam do Splitu a tak nás nic a nikdo neruší. Mára nacvičuje eskimování (jak to ten kluk dělá, že mu to tak jde?), Radim se courá po břehu a já? Já si zase koukám do nebe.

Vjezd mezi kornatskou nádheru

Maják! Já vidím maják!

Eskimuj vole, potřebuju ňáký fota.

Sluší mu to.

A další den je v čudu. Totiž v moři.

Růžové nebe = vyspíme se do růžova.

Den třetí - jugo

Protože dnes nutně potřebujeme popojet směrem na jih, je nad slunce jasné, že bude hodně foukat a taky že bude foukat od jihu. A taky že jo. Nemáme jinou možnost, než to napálit na Žirje, proto fičí a rybáři pláčou, když jim oznamujeme, kam plujeme. "Kdepak česi, to jedete špatně! Vezměte to na Murter, ale na Žirje ne! Tam by dneska jel jenom blázen!", říkají a klepají si na čelo. A to my zase jsme.

Atyvole!!!!

Radim na vlně.

Zdlouhavě navlékáme na šňůru naší trajektorie korálky ostrůvků, abychom po dvou hodinách, které trvaly věčnost, přistáli v krásné zátoce na jihu toho proklatého ostrova. Spolu s Radimem si uděláme výšlap na nejvyšší kótu ostrova (v mapě označenou jako + 3,5 litru potu) a pak se nedočkavě vrháme zpět do lodí, protože Žirje, jak ví každý námořník, je plný nádherných zátok a míst vhodných k přespání.

Hele, my sme to jako dali, jako že jo!

Že jsme tu nezůstali.

Takový výhledy.

A dalších deset hodin se probíjíme proti jugu, marně vjíždíme do zátok plných bordelu z moře, napolo opuštěných vesnic duchů a polozapomenutých kasáren, ve kterých straší opuštění vojáci, kterým nadřízení zapomněli sdělit, že válka (ta druhá) už dávno skončila. Neuvěřitelně nevlídný ostrov!

Odsud jsme přijeli.

Nakonec nezbývá než v sílícím jižním větru objet jižní mys a vyplout na otevřenou stranu. Tady dostává Mára záchvat a namísto zpět k ostrovu otočí loď směrem k Římu a se zvoláním: "Kašlu na vás a jedu do Itálie na kafe!" nám mizí směrem na volné moře. Další dvě hodiny se ho snažíme otočit zpět k pobřeží Chorvatska a tak není divu, že přistáváme už téměř za tmy.

Vstříc západu. Mára doslova.

Vyčerpaní se chystáme, jak si uvaříme večeři a poležíme pod hvězdami, když tu náhle, navzdory všem předpovědím, začíná lehce krápat. Nás nenaštvou! Vyhledáme nejhrbolatější část pláže z kamenů jako Radimova pěst (= takže sakra velkejch) a přímo tady vztyčujeme přístřešek. Následně skrčeni pod ním složitě vaříme a poslední kapka padá k zemi ve chvíli, kdy o půl hodiny později dojídáme poslední sousto.

Grandhotel Na kameni kámen.

Výborně! Je po dešti, zase bude koukání do nebe! Mára se stěhuje kamsi do houštin, já stěhuji svoje spaní před přístřešek a jenom srábek z Hradce zarytě spí pod střechou. Příroda má sice smysl pro humor, ale ne zas tak velký. A tak když přijde v jednu v noci opravdu velkej slejvák, Radima to naštěstí neprobudí, tudíž se nemůže pást na našem neštěstí.

Je to drama.

Den čtvrtý - leho
A opět je tady krásné ráno. Vynáším na slunce šprajdu, co jsem měl pohozenou pod stanem a ejhle, ocásek si na ní rozšafně protahuje nádherný škorpión. "Tebe bych chtěl mít přes den v kokpitu, ty kujóne", myslím si a zaháním ho na útěk výhružným třesem svalstva. Ale už začíná být teplo, mračna i vítr jsou pryč a my na sto procent víme, že poslední den roku 2014 na moři bude stát za to.

Škorpíka do každé lodě!

Vyplouváme skrze místa, kde jsme včera bojovali o vlastní životy i večeři ukrytou v podpalubí Márova Chárona a nestačíme se divit proměně, která se tu během pár hodin udála. Včera vařící se a ječící moře, dneska poklidná hladina Tálinského rybníka.

Ráno za všechny drobný.

Dneska naposledy.

Volně se stáčíme k Vodici a cestou hledáme místo, kde jsme ještě nikdy nepřistáli. Objevujeme nádhernou zátoku, kde si děláme k obědu palačinky a Mára si píchá do paty. Volně vyplavenou injekci. Sice vytahuji lékárničku, ale po krátké obhlídce rány nám s Radimem přijde, že je na Máru desinfekce škoda. Jehlu zahazujeme a Máru posíláme, aby se vykoupal v moři.

Zátoka U píchlé nohy

Máro, kašli na desinfekci. Voni ti to ty rybky vožerou.

Jsme kamarádi, a tak jej v tom nenecháme a koupeme se taky. Žůžo - konec října a my se cachtáme a následně sluníme na skálách. K tomu koukání do nebe a je nám jasné, že se to opět povedlo. Při balení se s námi přijela ještě rozloučit místní chobotnice a zbývá jen jediné - dopádlovat těch pár kiláků k autu.

Chobotnička jak z Metrixu.

To zvládneme bravurně a protože nějaké síly i čas zbyly, pro všechny obyvatele Vodice uspořádáme výstavku našich krásných eskimáků - v klesajícím slunci eskimujeme až do totálního zaplavení dutin, pak se sbalíme a tradá domů!

Po celou cestu až do Lince už vymýšlíme, kam pojedeme příště. A od Lince dál už spíme. Bylo to báječné.

Ahoj moře!

Soutok

Soutok. Krátké a jednoduché slovo, které pod slupkou všednosti a obyčejnosti skrývá složité podvrstvy, které jsou ovšem zjevné pouze zasvěcencům. Ano - "soutok", to není jen místo, kde se slévají dvě řeky do jedné. Soutok, je také něco jako tajné heslo, kterým se odemykají srdce členů Grónského klubu. A já vám nabízím pár vysvětlení, která se za tímto slovem ukrývají.

Celkem 8 grónských pádel! To tu ještě nebylo.

Soutok, to je v první řadě léto! Pokud možno pořádně horké léto. Letos jsme ho měli vskutku dostatek, teploty neklesaly pod 36,56° C, s jedinou lokální výjimkou. Tou byl ledový útvar o výměře 1,6 metrů čtverečných, který odborníci nazývají "mrazivý dotek" a který se o uplynulém víkendu neomylně vytvořil vždy přesně nad mojí karimatkou. A protože mi první noc k ochlazení nestačilo lézt do spacáku úplně mokrý, na druhou noc jsem si rozbil zip a nocoval tak spacákem jen místy přikrytý.

Komora na Hluboké.

Soutok, to je noční pádlování z Českých Budějovic k Týnu nad Vltavou. Start vždy v pátek v podvečer, pak sprintování na Hlubokou do komory a poté to, pro co existuje terminus technikus: "čekání na tmu". To si parta kajakářů z Budějc a okolí (tzn. letos například z Prahy) prostě sedí v lodích, unášených silným proudem, který se utváří v hlubinách Hněvkovické přehrady a je pevně rozhodnuta nezabrat pádlem dřív, než bude úplná tma. Tuto dobu si krátí popíjením nápojů, vedením řečí, urážením přítomných a chválením nepřítomných. Celkově se právě v tuto dobu vytvářejí ony krásné a pevné sociálně-mezilidské vazby, které tak pregnantně vyjadřují milá oslovení, kterými se po zbytek roku titulujeme. Jako příklad uvedu The very best of 2014: "Je to malej hajlz", nebo ještě lepší "Seber se a vypadni!"

Čekáme na tmu I.

Soutok, je bloudění v tmách a milé krátké chvíle obyčejného tlachání s rybáři, kteří k našemu obveselení a vlastnímu naštvání v tak hojném počtu lemují oba břehy řeky. Dle zákona pesce-transferimento, který stanoví, že počet ryb je VŽDY vyšší na protějším břehu, než kde sedí daný rybář, pak dochází k rozkošným výlevům zelených mužíků na adresu dlouhých a v pozdní noční hodinu již ne tolik rychlých lodí. Jejich obsahem bývá více, či méně pregnantně vyjádřené přání, abychom řeku co nejrychleji opustili, a to prosím bez vlasců, do kterých jsme beznadějně namotáni. Tento požadavek bývá doprovázen dalším, abychom se na vodě už nikdy neobjevili a vše pěkně koloruje, jako okvětní plátky luční kvítí, soubor jadrných nadávek toho nejhrubšího kalibru.

Čekáme na tmu II.

Soutok, to je přenášení hněvkovické hráze a jezu na Týnem. A zde musím vyslovit motlitby, které šeptají prochladlé rty všech mořských vlků z Grónského klubu, když za dlouhých polárních nocí vysedávají ve stanech a nemohou spát: "Neptune, vládce moří, oblak a větrů. Ty, na jehož rozkaz přichází bouře, ty který potápíš lodě a obracíš rybářské sítě v zmar. Dej nám prosím, ať Povodí Vltavy a.s., nikdy v našich krátkých životech nezrealizuje regulaci jezu v Tejně a dopřej nevyužívané komoře Hněvkovické další dlouhý odpočinek!" Vždyť co bychom si v té naší temné letní noci užili za srandu, kdybychom neklopýtali po dlouhém betonovém úseku hráze? Co by to bylo za jízdu, při které bychom se nenapichovali na roxory trčící ze schodů nad jezem? Kdo byl v naší partě Markýz, kdyby každým rokem neprojevil chladnokrevnou odvahu sjetím toho jezu zabijáku naslepo? Proč by lepil lodě, když by si do nich nenadělal díry?

Včela vodní

Soutok, je nocování nadivoko. Po jedné nejsmutnějších událostí v dějinách Grónského klubu, kdy nám natruc Krajská hygienická stanice v Budějovicích uzavřela kemp Nový Dvůr (třikrát hanba jim!), jsme letos museli improvizovat a nakonec jsme spali na ideálním místě, které nám vybral Vesmír (díky!). A tak to byla zase nádhera, kterou narušovalo jen tiché žužlání slimáků, kteří hodovali na našich uších lalůčcích a zásobách.

Zešeřilo se, zrychlujeme.

Soutok, je prolenošená sobota. Kamarádi, budeme se válet, je vždy heslem dne. Letos jsme, díky té trapné události s uzavřeným tábořištěm museli proplout Týnem a dojet až do Koloděj nad Lužnicí, což byl, zvlášť pro někoho, nadlidský výkon. Ještě asi 30 metrů před kolodějským mostem, mi Zdenda s vážnou tváří vysvětloval, že "ještě hodinu a už tam budem" a já mu to věřil. Ale Vesmír mě chrání a tak došlo ke kuriózní události, kdy zřejmě poprvé v dějinách do mořského kajaku narazilo letadlo. Hydroplán, který šel na přistání. Oba účastníci nehody naštěstí vyvázli se zdravou kůží a tak naši idylu v kempu v Kolodějích nic nenarušovalo.

Zdenda, stále ještě v šoku, těsně po nehodě.

Soutok, to jsou i různé hry. A tak jsme se letos věnovali lovu harpunou. Měli jsme dvě, a i když jsme žádného tuleně nedopadli, chybělo jen málo, aby Žandula skolila nic netušící holandskou turistku, která se rochnila v brčálové vodě v akčním rádiu našich zbraní.

Eskimáci na lovu.

Úlovky valné nebyly.

Soutok, to jsou i rodiny a hosté. Tak letos přijela Míša s Kačenkou a Péťou, Barborka s Aničkou a Vendulkou, Pavla s Lukášem, Tonda a nakonec hlavní hvězda setkání - Jura Havel. Ostřílený dobrodruh a cestovatel, který napsal krásné knížky o Islandu a hlavně Grónsku, si k nám do Koloděj odskočil s početnou rodinkou (asi tak patnáct vnuků a vnuček plus jedno kotě z lesa) od Landštejna a až do noci nás bavil svým bezvadným vyprávěním. Část jeho historek si necháme jen pro sebe a věřte mi, stály za to. Nejlepší bylo asi to, jak uzavřel vyprávění o třech neúspěšných pokusech o přepádlování Beringovy úžiny: "No, nám to nakonec nevyšlo. Ale nevidím jedinej důvod, proč byste to neměli dokázat vy!" To bylo něco.

Jura testuje pádlo. Vyhovoval mu Šimon, takže všem je jasné, jak se bude jmenovat jeho pádlo.

A úplně nakonec je soutok loučení, odjezd domů a těšení se na další ročník. Kdo tohle vymyslel, to byl prostě génius.

Díky Evičko!!!

Ahoj za rok na soutoku.

Kachna V. - Charon lipenský

Po včerejší rozlučce s Kachnou číslo jedna došlo na první jízdu její nástupkyně. Jde o Charona, ovšem stavěného speciálně s k jedinému účelu. A tím je brázdění hladiny Lipna. Požadavky jsem měl vlastně jen dva. Za prvé, aby byl co nejlehčí a za druhé, aby byl co nejlehčí.

11. 7. 2014 14:12 SEČ

Kachna V. poprvé na vodě!

A tak mám díky Standovi Klokočníkovi lipenský speciál, který váží jen o jedno kilo víc než polovina hmotnosti Kachny č. 1. Aha, to asi zní složitě? No prostě, Kachna 1 vážila 32 kg a nový přírůstek v loděnici má jen 17 kg. Z toho vyplývá, že se mi z chaty k vodě tahá podstatně snáz a jediné, na co mi zbývá se vymlouvat, pokud nebudu pádlovat, je nedostatek času. 

Uvítání lodě bylo klasické - až do Vltavice lilo jako z konve. Zvykej si!

Ale u Tajvanu už bylo krásně!
Všimněte si prosím kompasu, který mi dodal Markýz - funguje a navíc evidentně jedu správným směrem.

Loď jede báječně, člověk zabere pádlem a už skoro letí. To se s plastovkou srovnávat prostě nedá. (Na Lookshu dopustit přesto nedám.) Navíc je Charon krásná loď, zvlášť v mé oblíbené žlutobílé kombinaci, díky které jsem si vysloužil přezdívku Princ Vaječník. Prostě musím opět konstatovat, že když loď, tak kajak. A když kajak, tak jedině od Trieny! 

Nebuď za pitomce,
kupuj loď z Jablonce!