Kachní zprávy: Smradi na moři

Konec léta je tu. Pláže v Chorvatsku osiřely, turisté odjeli do chladných krajin, ale počasí je stále ještě prvotřídní, teplota vody vysoko nad nulou, tak co s tím? Na poslední chvilku brnknout několika kamarádům, kteří do poslední chvíle nic netuší a vytáhnout je na moře. A protože jsme zodpovědní otcové, nemůžeme se vyrazit poflakovat se po azurovém moři sami. Vyrážíme ve složení 3x otec a potomek a 1x otec, matka a potomek. To znamená: Jirka s Rózou, Radim s Adélkou, já s Fandou a z Klecan o něco později přijeli Klára, Láďa a Ondra.

O počasí se opět postaral Vesmír, čtvrtek měl být relativně nepříjemný, nakonec jsme se ale s posledním deštěm potkali někde u Záhřebu a od oběda bylo minimálně 25 °C, o vodě která oplývala 22 °C ani nemluvě.

Čtvrteční nepohodu (podle předpovědi mělo i pršet!) přečkáváme v místní kafeterii. Naši objednávku tří capuccin pohotový číšník řeší třemi pivy s pořádnou pěnou a učí nás známé chorvatské úřísloví: "Nejlepší kapučíno je Karlovačko!"

Nebráníme se a když se po čtyřech kapučínech motáme z hospody, venku začíná pálit slunce. Po zbytek výpravy už toho nenechá. My na to spoléháme a tak následující čtyři hodiny trávíme vyhazováním zbytečných věcí z lodních pytlů do auta. Pravda, mohl jsem Fandovi vzít o jedny trenýrky víc (rozuměj vzít dvoje), ale nejsme žádné bábovky!

Zásobovač Jirka v době přípravy provádí složité matematické propočty a do lodí ukládá jídlo spočítané s přesností jednoho gramu. Když pak na konci výpravy vyndavá nespotřebované (tedy zbytečné) jídlo, je vzteklý, že mu to o ten jeden pytlík bulguru nevyšlo.

Chvilku po poledni, jak se později ukáže, v náš standardní čas, skáčeme do lodí a vychutnáváme poloprázdné moře, modrou oblohu a nepohodlné debly.

Posádka vozu s nejmenším rozvorem příčníků na světě

Ve čtvrtek ráno - co dělat jiného, než zaběhnout na kapučino.

Kompletní výprava

Moře dělá dětem dobře.

Holky mají, na rozdíl od kluků, pózování v krvi.

Franta nalil Neptunovi trochu víc rumu, než by se patřilo.
Radim pohotově zachraňuje situaci.

A jedém!

Róza poprvé, Jirka podruhé na moři.

To Franta už je na moři jako doma.

Rodinná pohodička

Mezipřistání na Prviči trávíme u dalších kapučín a děti zahajují léčbu neduhů - Fanda totiž trpí chronickou rýmou, na kterou mu strejda Jirka předepsal nepříjemnou medikaci. Jediné, co to prý může vyléčit je jedna až tři zmrzliny denně. Róza, Adélka a Ondra drží s Fandou basu a podrobují se léčbě solidárně s ním.

Prohodíme pár slov s kajakáři z Brna - závidí nám děti a mizí někam na Žirje, my se v sílícím větru a vlnách snažíme probojovat k Žirje. Klára se statečně pere se svým poněkud nestabilním kajakem a za chvíli jsme v naší zátoce. Jako nejlepší večerní zábava se kromě házení tátovy čelovky do vody, ukazuje lov krabů. Děti jsou docela odvážné a menší kousky lapají do rukou.

Před setměním stavíme stan, ale spát do něj nejde nikdo. Kdo by se v takovou krásnou hvězdnou noc do něj štrachal. Já si otevírám rum a lékařskou ordinaci a až do pozdních nočních hodin debatuji se svými pacienty. Doufám, že mi pojišťovna moje zásahy proplatí!

Franta a jeho pixla na mušle

Pohodu si u moře umí udělat každej.

Molim jeden sladoled aneb Franta studuje cizí jazyky.

A máme tady prvního Ospalce mořského.

V Krabí zátoce...

...probíhal celovečerní a...

...celonoční lov krabů. Tentokrát je děti už i chytaly do rukou.

Slunce barvit umí!

Dos Jindrlos

Jirka někde vaří, tak my si užíváme moře.

Róze se výlet evidentně moc líbil.

Na večeři není čas, co kdyby nám ti krabi utekli!

Klára jezdila na nejvratší lodi. Já si na té její Bracudě na chvilku sjel a má můj plný respekt!

Fanda a jeho cvičená strašilka.

V pátek musíme nejprve zajet Fandovi pro léky. Nejbližší zmrzlinárna je naštěstí za rohem a naštěsttí zavírá až ve 13:00, takže to na poslední chvíli stihneme. Protože se ukazují nějaké kontraindikace, nasazujeme ještě doplňkovou léčbu ve formě hranolek.

Jakmile jsou všichni nacpáni léky, můžeme pokračovat. Máme sice namířeno K Borovicím, ale zdá se, že Brňáci, které jsme potakli včera mají úplně stejný plán. Myšlenku na námořní bitvu zavrhujeme ve chvíli, kdy zjistíme, že jich už není šest, ale asi patnáct. To bychom nedali - statečně a hlavně rozumně ustupujeme a jedeme do zátoky Grónského klubu. Krásné místo.

Celý večer holky kreslí úžasné obrázky, Radim vyřezává samurajské meče, Franta bloumá po pobřeží a Láďa všechny udí svým raketovým dřívkáčem. Síly na ponocování však už ale došly a tak jsme po desáté všichni v pelechu. Protože se Adélka nějak nemůže rozhodnout, zda stavět stan, nebo jen plachtu, rezignujeme a nestavíme vůbec nic. Než usneme, vyhlašujeme dětskou soutěž o to, kdo bude ráno spát nejdéle.

Na druhý den mi málem zmizel háček.

Na Zmrzlinu do Zlarinu.

Na kotvě je nám dobře.

Kdo se nevejde na kotvu, musí vzít zavděk lavičkou.

"Ta slaná voda je tak dobrá, tati!"

Radim s Áďou ukazují chorvatskému kapitánovi, kdo je na moři pánem.

Ospalec No. 2

Těm tto frčí, co?!

Tak trochu švédská fotka. Žlutá a modrá je dobrá!

Ráno je opět luxusní. První vstává Ondra s Klárou a hned skáčou do vody. Tam postupně, jak vstávají, skáčou i ostatní. Voda je opravdu neuvěřitelně teplá. Při snídani Radim tvoří neuvěřitelné kreace s chlebem, toho hocha je na papírnictví škoda, měl se stát lahůdkářem. Róza se proměňuje na Rozzo Mstitele a jde z ní strach. Vítězem soutěže Spáč roku je František. Není to žádné překvapení, ale to, že za plného provozu v našem kempu, je schopen chrápat až do desáté hodiny, to přeci jen trochu nečekané je.

Poslední den jsme na vodě zase okolo poledne. Tentokrát nespěcháme a k Šepurine se vlečeme jako smradi. Smradi na moři. Ochutnáváme slanou vodu, abychom měli v těle zásoby na celou zimu a s větrem v zádech pomalu plujeme k domovu. V Šepurine je zle - všude zavřeno a máme strach, aby se Frantova rýma při vynechání léků výrazně nezhoršila. Proto vcelku rychle posvačíme z vlastních zásob a hned jedeme dál.

Po třetí hodině odpolední jsme u aut. Balíme nejvyšší možnou rychlostí, takže za další tři hodiny máme věci pod kontrolou. Mezitím se Róza snaží vykrvácet, ale nakonec je z toho jen efektní fotka pro mamku a pak už se loučíme s Klárou, Ondrou a Láďou a mizíme do Vodice. Po pizze běžíme na zmrzlinu a na poslední chvíli zachraňujeme, co se dá. Ukazuje se, že nejlepším lékem je zmrzlina z bílé čokolády.

Pak už jen smutné pohledy, rozloučení s mořem a dlouhá cesta domů. Každý si v hlavě přehrává zážitky z těch tří prosluněných dnů a odhaduje, za jak dlouho se sem zase podívá.