Jak jsem nedal 10 kilometrů

Po delším pěším pochodu a Přejezdu republiky na koloběžce jsem měl na začátek srpna naplánováno vvrcholení sezóny, kterým mělo být uplavání 10 km v Hallstattském jezeře. Že to tak nakonec nedopadlo, je jasné z názvu článku. Ale na druhou stranu, zážitek to byl báječný.

V pátek se jezero tvářilo vcelku mírumilovně.

Do akce nás vyrazilo sedm. Z Resolution Teamu nastoupili Klárka, Slávek a dva Petrové. Za hobíkovské plavecké družstvo jsme nastoupili Míša, Honza a já. Doprovod nám dělala Helenka. Vyrazit z Budějovic dvěma auty ve stejný čas se ukázalo jako neřešitelný logistický problém, stejně jako setkat se ve Dvořišti na stejné pumpě. Tak jsme na sebe dlouhé hodiny čekali asi dva kilometry od sebe, ale vlastně to bylo jedno, protože času jsme měli dost.

Na obou pumpách jsme doplňovali veledůležité zásoby kalorií. Díky setkání s hvězdami z Resolution Teamu už vím, že to, čemu běžní lidé říkají mlsání, je možné vznešeně nazvat superkompenzací. A tím pádem se z toho stává součást tréninku a je to naprosto v pořádku. Člověk se pořád učí!

Kompletní plavecká sestava (zleva):
autor, Míša, Honza, Klárka, Slávek Petr a Petr 

K jezeru jsme dorazili v dobré náladě. Tedy, abych byl upřímný, já úplně v pohodě nebyl. Lomcovala mnou nervozita a strach. Při registraci, když bylo vše vyřízeno, se mě paní nakonec zeptala: "Chcete ještě něco vědět?" Já na to: "Mohla byste mi říct, proč tohle dělám?" Marně se mě pokusila uklidnit a prohlásila: "To uvidíte zítra!"  A s optimistickým: "Viel Spaß!"  mě odeslala do druhé části stanu, kde probíhala pasta párty.

Pasta párty - Honza a Helenka

Výborná večeře

To dostanete misku těstovin, hodíte ji do sebe a za chvilku už se frčíte ubytovat. V hotelu, který nám obětavě zařídila Míša, proběhl mdlý pokus o posezení a doplnění iontů. Jedno malé pivo ale mnoho práce nenadělá, a tak jsme šli brzy spát.

Nevím jak ostatní, ale já toho moc nenaspal. Účast v tak dlouhém závodě, která mi ještě před týdnem připadala jako docela dobrý nápad, mě dost strašila. Celou noc jsem si přehrával v hlavě prapodivné scénáře, jak někde v půlce trati vzdávám a s ostudou do cíle jdu pěšky. S postupujícím nočním časem se mi v mysli objevovaly ohromné dravé ryby a moc nechybělo a snad by došlo i na lochnesku. 

Tady někteří z nás spali a někteří bděli.

Ráno jako malované

Ale nějak jsem se dožil rána a užil si superkompenzační snídani. Počasí mělo být podle předpovědi špatné, celý den déšť, byť téměř bezvětří. Nicméně svítilo sluníčko a tak jsem se začal zvolna těšit. Jenže v tu chvíli ke mě do pokoje vtrhnul Slávek a prohlásil: "Organizátoři zkrátili naši trať na 4,2 km. Buď kvůli studené vodě, nebo s ohledem na možnost výskytu bouřek." Nevěřícně na něj koukám a říkám: "Jo, a teď mi řekni tu o Červené Karkulce. Ta je taky dobrá!" 

Ale vtip to bohužel nebyl. Start byl o něco odložen a místo změněno do Obertraunu. Utřeli jsme nosy a se spoustou dalších podobně zklamaných plavců se v pěkném počasí chystali na start v místě, kde závod i končí. Voda byla opravdu ledová. Mezi závodníky kolovala pověst, že měla jen 16 °C, ale já znám skutečnou pravdu! Plavali jsme v podstatě mězi ledovými krami a voda musela mít tak deset stupňů. Předstartovní koupel a rozplavba byl opravdový zážitek. Ještě že jsem před měl neopren. Ten jsem měl od Petra Vabrouška, který mi dost pomohl s výběrem a jeho přístup k zákazníkům je ohromný. Jinde už bych si druhou kůži nekoupil.  

Ráno před závodem. Vlevo je otazník, který mi celou noc strašil v hlavě: Dám to?

Než jsem se nadál, bylo odstartováno. Vyplul jsem svojí obvyklou ďábelskou rychlostí a prodíral se mezi změtí klacků, kterých je konec jezera u Obertraunu plný a ostatních závodníků. Bál jsem se, že tlačenice bude příležitostí pro agresivní souboje, ale nic takového jsem nezaznamenal. Všichni kolem mě byli ohleduplní a plavalo se mi skvěle, Až na tu teplotu. Prvních 500 m jsem v podstatě jen lapal po dechu. Pak se tělo vzpamatovalo a jelo se mi báječně. Voda krásná, chvílemi zasvítilo sluníčko, prostě pohoda. Trenér Sláva měl pravdu, je to paráda a je třeba si to užívat. Na nějaké změny rychlosti jsem mohl v klidu zapomenout. Prostě jsem jel.

Před otočkou V Hallstattu přišla první krizička. Město se posledních čtyřista metrů nějak nechtělo přibližovat. Měl jsem pocit, že stojím na místě bez ohledu na intenzitu záběrů. Asi tam je nějaká hustší voda, nebo co.

Zato obrátka, to bylo nakopnutí. Nejprve mě z vody vytáhl zdatný ošetřovatel a pak jsem proběhl nějakou slavobránou. Slyším, jak moderátor vyvolává moje jméno a kopice lidí mě mohutně povzbuzuje. Musel to na mě být báječný pohled, klepající se nohy a mezi nimi se mi blembá povinné vybavení - oranžová nafukovací bójka. Ale co, užil jsem si svojí chvilku slávy a skvěle naladěn hupsnul zpět do jezera.

Druhá půlka měla v podstatě stejný průběh. Pohoda a dlouhé, ničím nerušené plavání. S údivem zjišťuji, že v jezeře asi žádné dravé ryby neplavou, nebo jsou někde jinde a že tohle je ONO! Pochopitelně dlouhý kraul trochu vysiluje, ale je to nádhera. Kolem tratě jezdí spousta lidí na paddleboardech a ve člunech hlídkují záchranáři. Člověk se tam cítí opravdu dobře.

Jenže pak přijde posledních pětset metrů. Za poslední bójkou je na mě zase nachystaná krize. Hupne mi na záda a namísto plánovaného finiše, kterým si podám dobrých dvacet plavců přede mnou bezradně zabírám do vody a zase se téměř neposouvám vpřed. Křeče do lýtek mi rychlosti taky moc nepřidávají, ale naštěstí začíná fungovat cílová magie. Pořvávání diváků a rychlejších závodníků (těch je fakt dost) mě doslova postrkuje vpřed. A už míjím cílovou bránu ve vodě a zbývá krátká plážička a pár metrů do cíle po břehu. Ty byly asi nejtěžší. Nohy se mi motaly, jako by byly z gumy a tímto se dodatečně omlouvám neznámému soupeři, který klečel na zemi a já si na něm nechtíc ustlal.

Je to za mnou. Ještě se dopotácet do cíle. 

Právě se marně pokouším vstát.

V hlavě mi víří směsice pocitů - od "Škoda, že to byla jen půlka." až po "Hurá, jsem v cíli!" Ty druhé převážily a já už se začínám těšit na příští rok. Celkový čas na těch 4,2 km jsem měl 1 hodina a 20 minut (tempo na 100 m 1:51 s). Nepřijde mi to až tak slavné, ale když mi trenér mi říká, že můžu být spokojen, tak jsem spokojen. On má vždycky pravdu!

Nakonec přichází vyhlašování vítězů. Z naší skupiny získala parádní druhé místo Klárka, která za odměnu dostala diplom a porcelánové zhmotnění mých předstartovních snů. Je to takové strašidlo, něco mezi rybou a člověkem. To ale nemůže zastínit, že Klára plavala fakt fantasticky a zasluhuje obdiv! Je vážně dobrá.

Klára (druhé místo) fakt umí!

S jezerem se loučíme v náhlé bouřce. Během desti minut začne lejt jako z konve, kolem lítají blesky a zvedne se silný vítr. Hned je nám jasné, že to nepopulární zkrácení trasy mělo opodstatnění a organizátoři ví, co dělají. 

Závod to byl skvělý, tak za rok zas.