Jugo

Přišlo jaro a s ním teskné volání Juga. Vzdálené hučení tohoto pouštního větru nám začalo rušit spánek víc a víc. Přešel březen a vábení větru se nedalo více odolávat, a proto jsme se rozjeli k moři, abychom okusili jeho nádherně slanou chuť.

Celá výprava:
Radim, Mára, Standa, Zdenda, Michal a Vítek

A ještě krajina, kde se náš příběh odehrál.

A skutečně - ochutnání slané vody nebyl nejmenší problém. První den začal pohodově. Slunce svítilo a klid v zátoce u stařičkého města nerušilo vůbec nic. Naši náladu zlepšila nejprve sklenka místního (= hnusného) piva a pak samé dobré zprávy, které jsme si začali vyměňovat mezi sebou a následně i s místními obyvateli.

Před akcí skoro nováčci a po akci? Čtěte dál a uvidíte.
Hotoví mořští vlci Zdenda a Mára.

Uznalým pokýváním hlavou jsme ocenili křehkou krásu traktoru, který plnil funkci technických služeb a později vyslechli přednášku v italštině o tom, jaké je to dělat ředitele gymnázia v Pule. Ale moře se nedočkavě těšilo, jak si na nás smlsne, tak jsme se nakonec nechali pozvat od paní restauratérky na sklenku rakije, abychom vzápětí vyrazili vstříc strašnému dobrodružství, které na nás čekalo v modravých dálavách.

Míšu porazí i sebemenší množství alkoholu.

Náš mladý traktorista se chystá zorat nábřeží.
Na rozdíl od většiny věcí, do kterých se dá, se mu to nepovedlo.

Modravé dálavy se nejvíce těšily na Zdendu. Jejich vzájemně vřelý vztah vyvrcholil Zdendovým zaplaváním. Z temných hlubin oceánu jej na poslední chvíli zachránil statečný mořeplavec Standa, který jej nejprve vytáhl z vody, aby ho vzápětí do vody zase posadil. No, to se rozumí, že ho posadil do vody, která se líně Zdendovi převalovala v kokpitu, ale i s tou si Standa hodně rychle poradil.

Standa předvádí použití vodní pumpy v praxi.

Vítr teprve nabíral na síle, a tak jsme si řekli: "Dost!" Netřeba pokoušet Neptuna přesmíru a našli jsme si krásné tábořiště. Večerní procházku s výhledem na daleký oceán korunoval nešťastník Radim. Vymyslel zvláštní zálibu, to jest sjíždění kamenných zídek rukama napřed. Proč to dělá, to nikdo nevíme. Asi se na druhý den zkrvavenýma dlaněma pádlo jistěji drží. Zkuste si to někdy, poznáte sami.

Druhý den začal idylicky. Až na bílé hřebeny na obzoru.

A druhý, nejslavnější den se již chystal. Hučení větru od jihu začalo nabývat na síle, staleté borovice skláněly své větve až k zemi, kde jsme bez stanů nocovali a jejich šátrání po spacácích nám nedalo dospat. Po krátké a značně odfláknuté snídani (služba dne: Radim, dozor dne: Michal) bylo rozhodnuto: "Rychle na vodu ať nezemřeme jako baby!"

Vlny začaly postupně růst.

A jak rostly vlny, mizeli v nich kajakáři.

Nejprve zmizely lodě...

A pak se ztráceli i lidé.

Mára nevěřícně zírá na rolující se bestii :-)
Ale nakonec jel.

Vyplouváme nejprve po větru, to znamená, že jsme nechali jih daleko za zády a lodě namířili někam mezi Island a Skandinávii. Vítr o sobě dával opravdu znát a tak jsme si zasurfovali dosyta. Po krátkém odpočinku v závětří ostrůvku, jsme stočili lodě k západu. A jízda na boční vítr značně prověřila bojeschopnost všech jezdců.

Chachá, máme to za sebou!

Srágory, jako Standa, Radim, Michal, Vítek a Mára silný bočák a vlny, které přinášel, prostě ignorovali a úžinu přejeli. Ovšem machr, a nyní již superstar mezi kajakáři Zdenda, tak ten ne. Toho prostá pádlovačka mezi ostrůvky nenaplňuje a tak kousek od břehu, aniž by kohokoli z ostatních varoval, zase nakoukl pod hladinu.

Kdepak Máro, říká právě Radim.
"Teď to teprve začne!"

A tam dole zřejmě zahlédl Tajemství. Nebo něco Temného, či Strašidelnou příšeru. Těžko říct, nepochlubil se. Ale nutno dodat, že pohled na hladinu zespoda jej tentokrát prostě nějak nebavil a tak, AČKOLI BYL NA MOŘI PODRUHÉ V ŽIVOTĚ A ESKIMOVAL TEPRVE ASI POPÁTÉ, V NAPROSTO OSTRÝCH PODMÍNKÁCH VYESKIMOVAL! Tedy klobouk dolů, co na tom, že až napodruhé? Nic, je to prostě machr, ale nikdo mu to neříkejte. Oni totiž společně s Márou, který později ve vysokých vlnách podal také obdivuhodný výkon, nám hoši trochu zpychli a - je mi líto, že to tak musím napsat, ke konci výpravy byli i drzí!

Michal to pálí proti větru hlava nehlava.

A vlny zase o kousek poporostly.

Leč dál, lodě i jejich kapitány jsme již prověřili na zaďák a i bočák a tak se logicky nabízelo jediné. Namíříme na jih a zkusíme, co dáme proti živlům. Povím vám, pádlovali jsme jako o život. Vlna střídala druhou, vítr rval naše přídě do stran, ale my jsme vytrvali a nakonec jsme se dopracovali až nad maják na jižním konci ostrova Kaprije.

Ačkoli to odpoledne foukalo víc, už to vlastně nikomu nevadilo.

Prostě brnkačka.

Tady jsme čekali masakr, a přesně dle našeho plánu tu masakr taky byl. Jenže - jenže my už byli rozpádlovaní, strach byl tentam (no dobře, tak - skoro jsme se už nebáli) a tak jsme si v neustále rostoucích vlnách užili další krásnou jízdu po větru.

Krásná vlna Standovka.

Vytažený fotoaparát pochopitelně vlny vždy utiší,
tak alespoň náznak toho, co se na moři dělo.

Bylo to tak ostré, že i Radimovi došly ty jeho řečičky.

Pak už jen úzký průplav a ještě jednou boj proti větru. Šlo o hodně - totiž o místo u stolu v restauraci na nábřeží přístavu v Kapriji. Večerní odměna byla hořká (i když to byl zase ten hnusný lahvový místní patok), ale nakonec nám přeci jen jugo nachystalo ještě jeden pozdrav. Ačkoli sice jugo původem  pochází z pouště a na severu Afriky tvoří suché počasí, do Evropy dorazí jako pěkně studený a mokrý parchant.

Konečně Kaprije.

Přijde v noci kiša?

Nebo pršet nebude? Místní měli jasno a vlastně i pravdu.
Řekli nám že "možná ano, možná ne."

Takže ideální večer - zalezlí v hospůdce pozorujeme, jak vítr žene kapky deště na okenní tabulky, pak v chladu přeběhneme k lodím, postavíme plachty (stany máme přece rozumě schované v autě na pevnině, aby se jim nic nestalo), zalezeme pod ně a pak už jen posloucháme onen zvláštní harmonický akord, tvořený bubnováním kapek na plátno nad námi a chrápáním Standy, ležícího na samém kraji řady spáčů.

A zase největší piják výpravy Michal ve svém živlu.

Zkažená akce? Kdepak! Živly se v noci vyřádily a poslední den nás čekalo opět nádherné počasí. Slabý větřík, slunce a nádherné vysoké mraky. Z Kaprije odjíždíme na jih a veškerou energii věnujeme jenom tomu, jak pochytat co nejvíc slunce a současně u toho co nejméně pádlovat. Zbytky juga nám v tom pěkně pomáhají.

To se to vstává, když se neplatí hotely. 

Bukolická idyla.

Pak zajedeme za jižní mys ostrova a na přilehlé plážičce vyběhne mexické duo Standa a Vítek, aby připravilo poměrně zdařilé Ká-placky. Recept je bohužel utajovaným know-how našich milých Kásester Evičky a Markétky a nejsem oprávněn jej takhle veřejně vyzvonit, ale - je to ňamka!

Dneska nepádlujeme.

Máme totiž leho.

Nakonec jsme se i koupali. A to zcela dobrovolně. 

Tedy, ne že by moře mělo na začátku dubna nějakou extra teplotu.

Mezitím ještě Mára, spolu se svým poměrně slabým a neschopným učitelem (No jasně, je to Radim! Kdo jiný?!) pokouší dohnat Zdendův eskimovací výkon, ale marně. Zřejmě není azurově modré prosluněné moře dostatečnou motivací. Prostě chce to víc strachu!

Krásné odpoledne - půjdeme eskimovat?

Žák a jeho mistr.
Ovšem i ten se občas utne.

Zatímco Radim radí, jeho věrný kamarád Michal se věnuje biologii.
Marně jsem se mu ovšem pokoušel nakukat, že se právě obdivuje kopru.
(Dle sdělení Pavly je to "Ňákej Pryšec")  

Po obědě se vítr stočí k severozápadu, což bereme jako jasný signál, který nám tato krásná chorvatská oblast dává. Totiž: "Táhněte domů, pacholci. Tady už se nic zajímavého konat nebude." A tak necháváme kus za zády podivně krásné Kornaty a čeká nás jen dlouhá noční jízda domů, během které je jasná jedna věc - za rok si za jugem určitě zase vyrazíme!

Tak zas za rok. Nebo dřív!

A už se nemůžeme dočkat.

Packraft + Stand-up = Pack Up!

Mám packraft. To se obecně ví, ale jak se zdá, moc podobně postižených vodáků v Čechách není. Tedy já konkrétně slyšel o jednom, odkudsi z Prahy. Ale nikdy jsem ho neviděl. A protože nerad jezdím sám, mám tím pádem problém.

Vyrážíme!
(Pavla, Vítek a Evička)

Mladý zámecký pán před svou jarní vilkou

Jaro je tady!

Mořským kajakům nestačím, plavcům ujíždím a tak se mi strašně těžko hledají parťáci na vodu. Jenže - Vesmír mě miluje. To se taky obecně ví. A pokud chcete parťáky a nečekanou náplň na první jarní víkend, tak musíte buď:

1. chodit do hospody, nebo
2. mít ženu, která chodí do hospody!

A tak se stalo, že mě Pavla  nechala v pátek samotného s Lukášem doma a odjela do víru velkoměsta. A mě okolo půlnoci začaly u ucha zvonit SMSky: "Co budem dělat zítra?", "Nepojedem na vodu?" a nakonec: "Já pojedu na standupu, co kdybys vytáhl packraft?"

Stand-up holkám sluší!

Paráda!

No vida! Standupům bych stačit mohl. A taky že jo. V sobotu ráno jsme Lukáše odvezli babičce a dědovi (DÍKY!!!), dali si kafe a už u nás zvonila Evička. Za chvilku jsme si užívali jarního slunce ve Zlaté Koruně. Tam shodou okolností (víme, jak to mám s tím Vesmírem, že?!) byly vepřové hody. Tak jsme pohodovali polévku, tlačenku a šup na vodu.

Pravda, mezi stojícími děvčaty jsem si v minilodi připadal jako vozíčkář, ale...

...občas se ke mně Evička s Pavlou snížily.

Předpověď hlásala, že se obloha odpoledne zatáhne. No budiž, pokud si stanovíme jako začátek odpoledne 18:08 (kdy jsme lezli z vody), tak to vyšlo. Prostě - slunce celou cestu! První půlku až k osvěžovně U Kelta jsme dali asi za hoďku a půl a na buřty opečené nad ohněm jsme se řádně těšili.

Holky, přidejte! Já mám hlad.

Jo, dyť už jedem!

Jedva jsme rozdělali oheň, poslal k nám Vesmír přímo majitele. A tak než jsme špekáčky dokončili, přistálo vedle nás pivko a po dobrém obědě následovala fair-trade káva úžasné chuti i vůně. A protože pan Kelt je bezva chlapík, dostalo se nám i exkurze po tomhle Bohem navštíveném místě. Viděli jsme sochy (na některých se dá i povozit :-), meditační srub a nakonec super-epes-rádes koupelnu, s výhledem na hvězdy. Tedy, tam bych si někdy chtěl nahřát kosti!

U Kelta I.: Příprava oběda horizontálně.

U Kelta II: A teď vertikálně.

Na louce vyrostla květina, nebývalého druhu.

Takhle nějak asi na vodě vypadáme.

A tahle socha, to je co?
Obří falus.
Aha.

Kelt ve své žúžové koupelně bez střechy.

Neradi, ale musíme dál.

Jenže den se chýlil a nám nezbylo než opustit tuhle zahradu potěšení a zase pádlovat dál. U Dívčáku veselá historka. Trempík, navátý asi jako Sněžka, si šel ulehčit směrem k řece. Jenže jaksi taksi nezaregistroval končící břeh a tak se v ledové vodě zvesela vykoupal. Scénka natolik zaujala Evičku, že si nevšimla šutráku přímo před přídí a málem do vody, k mému potěšení, letěla taky.

Modelka.

Evička neustále...

...zrychlovala.

Co zbývá? Prosluněná řeka, polární kachny, voňavý vzduch a nakonec jez U Rybů a po něm balení a hajdy dom. První jarní vyjížďka byla báječná! Už bych zase jel.

Za chvilku jsme U Rybů.

Poslední peřeje a jez je...

A JEZ JE TADY!
TO BYLO BRAVURNÍ!

Pohoda.

Závěrečný telemark. 

Tak to je ono.
Evička je LODĚ.

A příště už:
DISCOVER MOŘE!

Letní Slapy v únoru

Letošní zima je první, která nezaskočila silničáře. O to větší překvapení ale nachystala seakajakářům. A nám jihočechům zatopila hned nadvakrát - Lipno je tak nějak zamrzlé, ale jinak je hnusně teplo. Takže ačkoli jsme se jako každý rok těšili na slavnou akci Zimní Slapy (kde jsme předloni, pokud se nepletu, zažili i teploty pod mínus dvaceti), tentokrát to stálo za starou belu.

U Taterů, tam je veselo!

Ale pěkně popořádku. Slapy začínají kde? Slapy začínají v dávné historii. Ano, kdo přijede v pátek, má možnost vrátit se do dob šerifa Jacka Aspirina a navštívit strašlivej payzl z dob první republiky, takto hostinec u Taterů. Bože, to je ale hospoda! Ta atmosféra! Za vše musím zmínit cedulku, které jsem si loni nevšiml - je přibitá na plůtek hned vedle vchodu a stojí na ní: Tady končí území EU! A není to nějaká svévolná buzerace hostů, naopak! Tahle cedulka má jistě za úkol chránit nebohé kontrolory, kteří by chtěli prozkoumat, jak si pan Tater vede s instalací spořivých žárovek, nebo jak to asi tak má v kuchyni s hygienou. Toho kontrolora, či jak by se tady mělo říkat astrachána, by zhruba metr od dveří jistojistě trefil šlak.

Málem jsem zapomněl - pro znalce tu mají i víno!

To my si to užíváme jinak! K večeři si můžeme dát co chceme, pokud ovšem máme chuť na polívku, guláš a pivo. A protože jsme gurmáni, a protože nás pan Tater má rád, tak kdo nezlobí, může dostat dokonce rum, nebo - považte - i zelenou. Geniální hospoda.

Pěkná účtenka. Ještě ji mám schovanou.

Díky kajakářskému mistru nade všechny, panu Radimu Sládkovi z Hradce však naše exkurze do dob trampských nekončí v lokále. Pokračujeme do útulného stařičkého srubu na břehu Štěchovic. Tady máme slíbené nocování z pátka na sobotu. A protože naše spojené jiho-východočeské armády mají doma zaracha, je to tentokrát pro nás i noc poslední. Ale komu by to vadilo? Na zdech visí spousty placek, camrátek, sem tam kytara, vozembouch a zbraně pochybného původu a účelu. Prostě trampská klasika.

Nedočkavé Evička a Pavla byly na vodě hodně rychle.

V sobotu sraz je hrázi Slapské přehrady. A zase jako každoročně mraky kajakářů. Letos Petr Křívánků, duchovní otec a organizátor akce, napočítal celých 32 lodí (a to nevím, jestli počítal žlutou skládačku, která se mihla na startu a hned zmizela někde v dáli.) Tady začíná masová akce. Což je pravda doslova. Moc vegetariánů se mezi českými seakajakáři nepohybuje. A tak už chvilku po startu voní z komor lodí všelijaké bůčky, pršuty, buřty a kdo ví co ještě.

To sou mi návaly!

A proč jsme byli zaskočeni zimou? Protože vůbec nebyla. Ptáci křičeli, jako kdyby byl duben, na slunci muselo být kolem 15 °C a suché obleky si většina těch, co si je oblekli, brala jen protože se to na Zimních Slapech jaksi taksi sluší. Nebýt tradice, dalo se stejně dobře jet v plavkách. No, dobře, v plavkách a čepici, přeci jen trochu foukal vítr.

Krása!

S hlavním pelotonem jsme dojeli k Živohošťskému mostu a tam jsme se se všemi rozloučili. V tu chvíli nám vítr začal foukat do zad a musím říct, že zpáteční jízda po liduprázdné prosluněné přehradě byla absolutně nádherná. Ale co se dá dělat, zazvonil zvonec a výletu je konec. Ještě jsme si odlovili "Seakajakářskou" kešku a pak už jen večeře v Letech a domů. 

Už aby to Lipno zase rozmrzlo!

Radim pozoruje UFOmrak.

My nespíme!

Ačkoli to tak může vypadat, nedržíme zimní spánek! V Kachní líhni se neustále dějí nové a nové věci. 

Na březen 2014 chystáme "kurz stavby grónského pádla". Toto vznešené označení znamená, že osmička odvážných si s naší pomocí (a s pomocí naší vyspělé technologie) během jednoho víkendu postaví pádlo přesně na míru. Vůbec netušíme, jestli se nás tam osm, vlastně deset - i se mnou a Honzou - vejde, ani jestli je šance to stihnout. Ale kdo se bojí... Však vy víte co. 

Na pádla chodí makat celá rodina!

Musíme tedy nachystat 8 slepenců. Každý polotovar se skládá ze tří lepení (žerď ze dvou kusů a dva listy). Na lepení žerdí máme jeden přípravek, na listy druhý. To v praxi znamená 17 lepicích dní. Teď, v půlce ledna máme slepené žerdě a nalepené 4 listy, zbývá tedy do dílny zajít ještě dvanáckrát. To stihneme.

Současně s tím nám můj dobrý otec chystá vylepšený přípravek na frézování listu. V jakém je to stádiu momentálně nevíme, ale určitě to dopadne dobře.

Stav k 15. 1. 2014

A abychom se neupádlovali k smrti, sbalili jsme si fidlátka a plátno a zajeli na víkend 10. - 12. ledna 2014 do Jablonce. Tam na nás čekal Standa, napnutý jako kšandy, s kostrou kajaku pro Amálku, nachystanou pro finální potažení. Plán zněl:

• V pátek žádné větší akce a rychle na kutě, abychom byli v sobotu fit a mohli vyšívat.
• V sobotu udělat, co se dá.
• V neděli loď dorazit zbytek tak, aby zbyly jen nátěry.

Že jednou budu šít inuitské plavidlo v tetovacím salónu v Jablonci,
tak to bych si tak před pěti lety ani nepomyslel.
To prostě nevymyslíš!

To bychom to ale nesměli být zrovínka my! Páteční uvítání se protáhlo asi do dvou v noci a proto jsme k potahování lodě plátnem přistupovali v poněkud slabší formě. Ovšem, k naší cti nutno uvést, překonali jsme vlastní slabost a po sedmi hodinách byla loď hotová. 

Je krásná!!! Moc krásná!!! 

No a to nám umožnilo změnit plány a v podvečer v sobotu se vydat za kumpány do Hradce a s Radimem a Michalem jsme oslavovali vítězství opět dlouho do noci. Zase jednou víkend za všechny prachy.

Zatím asi nejpovedenější kousek z naší dílničky.