Nejvtipnější slovo roku

Všechny fotky: Pavla


Po dlouhé, ukrutně dlouhé přestávce, způsobené ještě ukrutnější bolestí zad, jsem opět v plné síle a lesku v akci. O tomto víkendu proběhla na Lipně ve Druhé klubovně Grónského klubu událost, o níž bych rád zanechal zprávu. Součástí celé té slávy byla i soutěž o nejvtipnější slovo na světě, kterou bezkonkurenčně vyhrála malá Johanka. S jakým slovem zvítězila, to se ale dozvíte až na konci článku.

Nová loď - jak ji pojmenujeme?

Jak se tedy vše odehrálo? V pátek proběhlo odpoledne spuštění naší nové veslice. Ano, pádlování mi nestačí a tak začínám s průzkumem vodních ploch couvacím způsobem. Spuštění lodě na vodu (jméno musím ještě dořešit s Markétou, neb si Vavřince, který měl toho dne jmeniny, zabrala jako první) bylo následováno řádnou oslavou, která se protáhla, jak jinak do pozdních nočních hodin, za přítomnosti Radka Švehly s rodinou a Standy Klokočníka, také se všemi blízkými.

Nová disciplína - chytání letící lahve (ta je vidět u horního okraje fotky)

Hlavní program byl připraven na sobotu. Poobědvali jsme v Hrdoňově, kde si v komunistickém hotelu zjednodušili objednávání jídel  až na dřeň. Nabízejí prostě a jednoduše jednu polívku a jedno hlavní jídlo. Vaší volbou je, zda si to dáte a oni si prostě při objednávce spočítají zvednuté ruce. Vtipné bylo, když slečna servírka, poté, co nám jejich geniální systém představila, použila otázku: "Vybrali jste si?" Tou dobou naše společnost již značně nabyla - přijela Pavla a Lukáš, Honza s Helenkou, Brčko s Jonášem a Johankou, Markýz se Žandulou a Janíkem. A v době oběda naše řady doplnily Káholky (Evička a Markétka) s Pavlem.

Módní doplněk moderního muže -SUP
(a trenky k tomu...)

Po obědě se všichni odebrali k vodě, kde vyplula nejen kuriózní plavidla - kromě naši veslice, exhibovali namakaní borci na SUPovi (stand-up -> pro neznalé čtenáře nová pádlovací móda, kdy se stojí na surfovém prkně a pádluje se nemožně dlouhým pádlem, které má list ohnutý jako lopata.) A do toho všeho hemžení přišel vrchol roku - Standa Klokočník poprvé oficiálně představil Elefteríi, kajak pro drobné jezdce.

Krásný kajak - Eleftería

Loďku pokřtila Standova Olinka a to růžovým šampaňským, povinnost novou loď začerstva zaeskimovat pak převzal ostřílený borec Honza, který předvedl i frajerské zvedání bez pádla. Já jsem mezitím sloužil zejména coby převozník nejmenších účastníků slavnosti - tedy Johanky a Jonáše, Amálky a Karolínky. Všechny děti ovšem nejprve učil Radek jízdě v kajaku, takže mají už od mala srovnání a vypadá to, že nová generace bude velmi všestraná, protože bude umět jezdit na všech myslitelných plavidlech.

Jsem v ráji - plachetnice, kajak a na palubě skvělá posádka
(Amálka Klokočníků a Karolínka Švehlů)

Po úspěšném křtu nového kajaku jsme na chatě dlouho do noci baštili dobroty (děkujeme zejména Markýzovi, který zachránil celou společnost od smrti hladem svými bezchybnými karbanátky), padali porůznu do potoka, či se jej pokoušeli vypít (to se týká hlavně mladších ročníků), povídali a povídali a nakonec přišel vrchol. Po hudebně dramatickém vystoupení sourozenců Jonáše a Johanky, nám Johanka oznámila, že než půjde spát, řekne nám vtipné slovo. V moc jsme nedoufali, ale dokonale nás dostala. To slovo zní: ŽVÝKOPRD. Uznejte sami, že nic lepšího na závěr vypečeného večírku přijít nemohlo.

Ještě jednou Dream Team

Na druhý den už nám zbylo jen smutné balení a rozjezd domů, do všech koutů republiky. Moc všem děkuju za účast, Standovi přeju, aby nová loď měla úspěch a líbila se a všem ostatním chci říct: "Nebuďte žvýkoprdi a pádlujte!"

Heč, měli jsme krásně!

Wildwasser Fahrtechnik - kurz jízdy na divoké vodě

Chvíli poté, co jsem si obstaral packraft, jsem zjistil, že by bylo dobré na něm trochu umět jezdit. Nebo alespoň zjistit, co bych na tom dokázal sjet i já, divokou vodou téměř nezasažený člověk - no nezasažený až tak ne, kanál v Suchém Vrbném mám už dost projetý. Vlastně spíš proplavaný. Prostě - moc mi to nejde a vždycky když lezu na řeku, nadávám si do hlupáků a říkám si: "zlatý moře!"

Když někdo umí, tak umí.
Tady předvádí svoje umění Robert Süßenbach, který celý kurz vedl. 

Pokud jste packraft ještě nezaregistrovali, vězte, že to je nafukovací loď, kterou si sbalíte do relativně malého baťůžku a která na rozdíl od většiny ostatních váží jen 3 kg a hlavně výrazně víc vydrží. Do packraftu můžete snadno přihodit bágl a dá se na něm vozit i jízdní kolo. Takže je bezva na pěší výlety do jezernatých či "říčnatých" oblastí.

Mně se zatím zadařilo vyrazit jen na Malši a Vltavu a tak jsem byl opravdu zvědav, jestli nejsou videa, kterých je internet plný, na kterých borci sjíždějí podle mně úplně šílené záležitosti (i vodopády!!) tak trochu mimo moje možnosti. A jak se během dne ukázalo, leccos dám. Ale pěkně popořádku.

Nejprve jsme absolvovali výcvik na hladké vodě. Robert nám opravoval základní záběr, pak nám pečlivě vysvětlil, jak správně provádět záběr na otáčení lodě (což u packraftu není moc velký problém :-)) a nakonec ještě závěs. To bylo vše a užuž šlo se na kanál. Jenže ačkoli jsme natěšení lezli do lodí, k našemu zklamání nás z lodí rychle vytáhl a nejprve jsme šli podél kanálu.

Výcvik na hladké vodě.

Dostalo se nám vysvětlení, jak je to s proudy, jazyky a vracáky a pak padl návrh: "Co kdybychom si trochu zaplavali?" "No jasně", pomyslel jsem si, "dáme si pár metrů po proudu." Hahaha! Nejprve jsme si osahali některá místa tak, že jsme se drželi lana, které je natažené podél obou břehů kanálu a pak šup a proplavali jsme kanál celý. Co dodat - po chvilce to byla zábava.

Jen tam hupsni!

A už jedéééé.

Vyplave, nevyplave?

A pak honem do lodí a začali jsme jezdit, jako housata pěkně srovnaní za Robertem. A tady přišlo kouzlo - na vodě jsme byli asi třetí hodinu a mně došlo, že se zvolna začínám nudit. Neuvěřitelné, začal jsem chytat vracáky, o kterých jsem zprvu ani netušil, že tam jsou a vychutnával jsem si radost z jízdy až do morku kostí.

Nádhera, tohle se mi opravdu líbilo!

Moc mi pomohly rady, abych se s vodou nepral, ale používal jí a tak se mi povedly kousky, o kterých bych ještě před pár hodinami neřekl, že jsou možné, ba co víc, že je dám já sám. Ovšem to už se rychle blížila pátá hodina, což je chvíle, kdy se z WWIII s průtokem 10 m3, stane voda WWIV (15 m3).

Já vím, chtělo by to předklonit, ale - alespoň už to vím!

A boj začal pěkně nanovo. Většina míst se prudce změnila a vzhledem k tomu, že jsme pádlovali celý den, se přihlásila o slovo únava. Takže už nebylo moc sil na to, zkoušet si kanál nějak najíždět a tak jsme prostě většinou jezdili dolů s tím, že se člověku občas povedlo zastavit. Nebo zaplavat. Ale všechno šlo relativně snadno a tak jsem zase nabyl pocitu, že by mi to s divokou vodou mohlo alespoň trochu jít. A za to moc děkuju Robertovi, který nás naučil spoustu nových věcí i Svenovi Schellinovi, který kurz organizoval. Moc se mi to líbilo a mám pocit, že se do Lipska rád ještě jednou podívám.

Neohrožený packraftař.

Za hvězdou princezny Amálky (pohádka)

Za fotodoprovod děkuji Honzovi Dvořákovi.



Kdesi daleko, za horami, doly a jedním kanálem (který je ale ve skutečnosti moře), je země do které jezdí šikovní a odvážní kluci a holky na dlouhých lodích, aby si domů přivezli tři, nebo klidně i čtyři hvězdičky, které v téhle zemi rozdávají poddaní tamní královny a podle kterých se prý pozná, kdo co umí.

Tak kudy dál, milý princi?

Šest princů, o kterých je tahle pohádka, se jednoho dne rozhodlo, že do té daleké země taky dojedou a přivezou si domů svoje hvězdy. Jenže zničeho nic se stalo podivné kouzlo a ukázalo se, že tam jet nemohou. Neptejte se milé děti proč, o to v téhle pohádce vůbec nejde.

Princové se ale nezalekli žádného protivenství a namísto na západ vyjeli na sever. Nevěděli, jak se taková hvězda hledá, ale hlavy si s tím moc nelámali. Prostě si řekli, že kdo se snaží, vždycky nějakou tu hvězdu na obloze najde a když ze sebe vydá co dokáže, třeba mu i nějaká spadne do klína.

Na moři.

Vyrazili ve dvou skupinkách a zatímco ta první na místo dorazila jedna dvě, druhá si ve tmě popletla směr a namísto, aby za Berlínem jela na Štětín, si to namířila na Varšavu. Tak se stalo, že se všichni sešli až skoro nad ránem. A protože nevěděli, co je čeká, zalehli tak jak byli, někteří si do spacáku ani botky nezuli.

Na druhý den je čekalo první dobrodružství, když zjistili, jak daleko je to k moři - tahali svoje lodě přes vysokánské písečné duny. Cestu jim ukazovaly kompasy a k tomu jim ještě napovídalo vzdálené hučení moře. Princové Jirka a Honza z Hořic svůj první úkol splnili s úžasnou trpělivostí a nanosili k moři všechno svoje vybavení polehoučku a trpělivě, pěkně jednu věc po druhé. To princ Standa nelenil a všechno, všecičko nasypal do ohromného pytle, který si hodil na záda a vyrazil přes poušť až k pobřeží. Pytel to byl tak veliký, že se pod ním ztrácel jako mraveneček a vrcholkem pytle rozháněl mraky, které do té chvíle zakrývaly oblohu.

Na večer při odpočinku.

Díky tomu poslední tři princové - Honza z Budějc, Brčko a Vítek, mohli projít písečným valem jakoby nic. Naložili totiž všechno co měli do lodí, ty popadli a mazali po cestičce, co jim nohy stačily. Ještě že jsou jejich kajaky tak dlouhé! Mořské kajaky jsou totiž milé děti, jedny z nejdelších lodí, co znám. A právě díky tomu, že jsou tak dlouhé, dosáhla příď lodě na břeh moře, ve chvíli, kdy záď byla ještě v lese. Takže vlastně skoro nic nenosili. I tak si ale při tom princ Vítek pochroumal zle záda. Ale dělal jakoby nic. Je to totiž hrdina. No jasně, je to hrdina tak velký, jak jsou mořské kajaky dlouhé. A stejně tak natvrdlý, protože se rovnou ve studené vodě i vykoupal.

Na břehu si naši hrdinové na chvilku sedli, aby se poradili, kudy pro ty své hvězdy vyrazí. Nakonec jim nějaká nahá víla poradila, ať jedou kousek na jih. Ptáte se proč byla ta víla nahá? To vám děti nepovím - možná chlapci už blouznili, anebo ta víla byla z Německa a němci jsou na tomhle ostrově obvykle všichni bez plavek a o vílách to platí jakbysmet.

Svačinááá.

Když tedy dojeli na neznámé místo, z jedné strany kryté borovým lesem, z druhé strany lemované mořem, vynosili zase pěkně část věcí z lodí. Nechtěli si totiž namočit důležité věci, jako jsou třeba stany, nebo konzervy s jídlem. Na druhou stranu v lodích nechali klíče, peníze a mobily. Jsou to holt kluci šikovní. A pak začali plnit druhý úkol - vypluli na rozbouřené moře. A přišel strááášlivý vítr a někteří z nich začali najednou být moc unavení a tak si je ti, kteří unavení nebyli, přivázali ke svým lodím a vozili je po tom moři, až se zase unavili oni a začali padat do vody. V tu chvíli, jakoby zázrakem ožili ti, kdo původně už vůbec nemohli a začali ty druhé z moře vytahovat, vylévat jim vodu z lodí a pomáhat jim zpátky.

Takhle tam bojovali o holé životy až se najednou moře ustrnulo a pustilo je zpátky na břeh. Tam usedli celí zmáčení do teplého písku a chvíli si povídali a přemýšleli, co je ještě čeká. A aby byli na další protivenství dobře připraveni, vytáhli zvláštní krabičky, které dostali na cestu od černokněžníků a těmi krabičkami si na dálku povídali všelijaká tajná slovíčka, jako třeba "mej-dej". To milé děti neznamená, že by chtěli, aby se ten druhý umyl a pak vrátil mýdlo, které si před tím od toho, který tohle slůvko řekne, půjčil. Kdepak, to je takové kouzelné slovíčko, které vám může někdy třebas i zachránit život. Jen musíte kromě toho slůvka říct i kde jste a taky jak se jmenujete!

Stále vpřed.

Tím jim skončil den prvý a pak už jen si vysoko na dunách postavili stany. Všem to zabralo asi deset minut, jenom princ Standa si přivezl úplně čarodějný stan, který začnete na jedné straně stavět a když se dostanete až na druhý konec, zase se vám ta první půlka kouzelně sbalí a proto se tenhle stan může stavět třebas i dva dny. Ale Standa je velký, převeliký bojovník a tak měl stan postavený už za dvě hodiny. To už ovšem ostatní spali a ve snách je rušilo jen jeho tiché láteření.

Na druhý den je čekalo veliké překvapení, na moři se totiž objevily vlny. Obrovské. Byly to vlny, jaké jsou vidět jednou jedinkrát za tisíc let. Hrome, bručel si pod vousy Brčko, jak jen odrazíme od břehu? To je jednoduché, jak všem ukázal Standa - lehnete si i s kajakem na bok, a pak ho krásně a lehounce stočíte proti vlnám a už to jede, už to sviští. Schválně si to někdy děti vyzkoušejte. A tak se naši odvážlivci pouštěli do vln - oba Honzové juchali a radovali se, Brčko si nabíral slanou vodu do uší, do nosu i do pusy, Standa se kutálel po vlnách i proti nim a Vítek, ten si na vlny dokonce lehal a to se mu tak zalíbilo, že z nich vůbec nechtěl vstávat a jenom se pořád sháněl po polštáři a peřině, že prý by se mu v nich nádherně spalo.

Nám nevadí ani déšť.

Jízdou ve vlnách strávili celičký den a večer se opakoval přesně jako den před tím - postavili stany a za chvilku spali, jako když je do vody hodí. Tedy, ne že by se ve vodě nějak dobře spalo. To jsem si z vás milé děti střílel, že by Vítek ve vlnách chtěl spát. To skoro nejde, sám jsem to jednou kdysi zkoušel.

A přišel den poslední - Vítka rozbolela pochroumaná záda, a tak se rozhodl, že ostatním pomůže ze břehu. S lodí mu pomohl Honza a zbytek výpravy zatím mohl objet nejsevernější mys ostrova Rujána, který se jmenuje Kap Arkona a je na něm krásný maják, který svítí všem námořníkům na cestu. Po cestě dostali od stařenky uzeného úhoře, ale řeči ptáků přesto neporozuměli. A snad díky tomu nemuseli jezdit pro živou a mrtvou vodu a mazali mlhou vpřed, až se u vesničky Dranske sešli zase všichni pěkně pohromadě.

Radost a pohoda.

A tam se jim dostalo nečekaného daru - protože všechna nebezpečí a úskalí zdolali odvážně a moudře, dostal každý z nich jednu opravdickou hvězdu od princezny Amálky. A jak to všechno milé děti vím? Já tam taky byl a jednu Amálčinu hvězdu jsem dostal. Dobrou noc.

Hvězda princezny Amálky

Vyrážíme!!!

Je to tady, dlouho očekávaná expedice "Way Up North" začíná. Ještě obklady ze psího sádla a za hodinu mizím.

Základ každé úspěšné expedice - nálepka na loď.
Díky Markýzi!

Takže budu 14 dní v čudu a žádné příspěvky nečekejte!

Na Lipně je nová hydrokeš!

Tak s touhle fascinující zprávou přijela Evička na moje narozeniny, které jsme shodou okolností slavili s GK zrovínka jako z udělání na Lipně. Keška se jmenuje Koupání na Lipně. No to si to odlovíme levou zadní, pohoda. Taková byla naše představa. Ovšem do namazaného soukolí naší nebetyčné nafoukanosti vhodil hrst písku autor kešky, který si říká 5Kčs, a který finální souřadnice řádně zašifroval.

Smutek osamělého lovce

Celé sobotní dopoledne jsme marně převáděli čísla z desítkové do dvacítkové soustavy a obráceně. Marně jsme hledali po vzoru šifry mistra Leonarda obrazce ukryté ve změti čísel. Brčko domluvil po telefonu, že nám z technického muzea zapůjčí Enigmu a já do toho blábolil "Holčička je klíč. Ta holčička je klíč." Zkrátím to - ve dvanácti lidech jsme za tři hodiny nepřišli na nic a potupně jsme boj vzdali.

Podivní svědci podivného odlovu

O týden později se v pátek dopoledne ozvala Evička, že je na webu nápověda, pak mě chvíli postrkovala a ejhle! Řešení bylo nasnadě. Ačkoli jsem chtěl jet na chatu až k večeru, již ve 13:00 jsem nedočkavě strkal do auta Pavlu, Lukáše, Charona a pádlo. Nechtěl jsem se zdržovat zajížděním pro loď na chatu - plán byl, že skočím v Černé na vodu, vylovím keš a pak se v klidu projedu do Lojzovek.

Běž domů Ivane

Hahaha. Toho písku bylo víc, než jsem si myslel. Keška je dovedně ukrytá pod hladinou jezera a když:
a)   fouká vítr
b)   je zamračeno
c)   jste sami a na kajaku
nemáte ani nejmenší šanci. Po chvíli bloudění a bádání jsem krabku dvakrát nabodl pádlem, ale než jsem skočil do chladných vod jezera, byl jsem dávno o deset metrů dál. Takže jsem ji v pátek ZASE NEDAL!!

Zamyšleně jsem projížděl zamračenou Šumavou a dumal, co s tím. Nakonec jsem dostal spásný nápad - zavolám Honzovi! Smluvili jsme se na sobotu poledne a hned bylo líp. V pátek jsem dal jen 10,7 km, takže se mi nepovedlo vůbec nic - ani jsem nedokončil posledních 12 km, které mi scházely do limitu vytyčeného jako přípravu na Vesterály.

Krásné sobotní ráno
(to vlevo je kapka na objektivu)

Ale sobota měla vše změnit. Po ránu jsem si vyjel na malé kolečko k Vltavici a zpátky. Bylo krásné počasí, které mi mohlo lehce kalit jen to, že tou dobou, kdy já se kochal sluncem a hladinou jak zrcadlo, dvě bandy cizích šejdířů a lumpů vybraly kešku jako první. To jsme ale měli zjistit teprve odpoledne. Nu což, byli lepší!

Já se tedy pěkně projel a při návratu mě u loděnice nevyhlížela s Lukášem v kočáru Pavla, ale Honza. Kdesi za ním se tyčila hora výbavy: neopren, akvalung, potápěčský zvon, kesonová komora, šnorchl, harpůna, 200m lana, 3 světlice a tak dál. Bylo mi jasné, že keška už déle odolávat nebude.

Plně vybavený a odjištěný Honza

Protože máme svoji hrdost, nejeli jsme rovnou na místo činu, ale dali si ve Vltavici výborný oběd a tradičně nepříliš chutnou kávu a teprve kolem 13:00 jsme zahájili výlov. Totiž odlov. Jeho průběh je pěkně vidět na tomto videu - odkaz.

Ano, byla to technicky dokolane vypilovaná akce a jediné co zamrzí, bylo zklamání některých členů GK, když zjistili, že jsme jenom druzí. Neboj Evi, příště budeme ještě lepší :-) Dlužno dodat, že na naši oslavu létala po nebi stíhačka a pak podivný dvoutrupý letoun, který dokonce udělal  několik loopingů. Gigantických loopingů!!

Co to je za éro
(pro osoby s vadou zraku - vlevo nahoře)

Po návratu jsem ovšem zjistil smutnou zprávu - moje GPS, se kterou jsem projel už půl světa (Mexiko, Island, No Frost atakdál), která se prodává za nepěkně velikou sumu peněz jako vodotěsná, už dávno vodotěsná není. Pravda, jednou jsem jí upekl, ale to byl následek sušení, tedy jednoho dne do ní nateklo, na což neměla mít nárok. Ale i bych se s ní loučil přetěžko. Naštěstí je Honza nejen potápěč non-plus-ultra. On je i opravář. A tak se zdá, že jí věnoval určitý prodloužený čas. Uvidíme.

Tenhle šrot bývala moje GPS.

V neděli jsme ještě proforma odlovili kešku Železná opona, umístěnou v místě, kde snad kdysi někdo podplaval státní hranici (dneska by si tam nejspíš odřel břicho). Pak jsme sledovali hejna pulců a také několik zoufalců na katamaránu z půjčovny. Obě tyto skupiny se pohybují vpřed se stejnou cílevědomostí. S malým rozdílem - pulci nemusí nikomu nic vracet.

Honza mizí v Rakousku

Tady prý bývaly česle na filtrování potápěčů

Pulci pulci ti se mají,
celý den si jenom hrají.

Neděli jsme zakončili krátkou eskimovací seancí (nic moc) a nakonec i regulérní koupačkou!! Poprvé tedy letos dobrovolně ve vodě. Krása a už se těším na pokračování.

Výš jsem to bez pádla nedal.

Dokud se to nenaučíš pořádně,
budu tě mlátit po hlavě.

Kanál hubou napřed

Paměťové karty občas vydají svá tajemství až po čase, takže jsem se teprve dnes prohrabal k záběrům, které pořídila Pavla devátého května na českobudějovickém kanoistickém kanále. Ale mohla je klidně pořídit i o týden dřív, protože letošní dvě kanálové jízdy měly průběh naprosto totožný.

Vezmu to nejprve ale trochu zeširoka, abych ospravedlnil reportáž o jízdě na odporných bachratých lodích určených pro divokou vodu na stránkách věnovaných štíhlým mořským kráskám. Totiž (ne)jedna dobrá duše mi svého času napovídala, nabulíkovala, nakukala a bůhvícoještě o tom, že na divoké vodě můžu pěkně potrénovat jízdu na kajaku, kterou na rozbouřeném moři, jako když najdu. Hmmm. To znělo docela dobře.

Jenže ty dobré duše (no ano, byli to Žandula a Honza - hlásit se musí), mi zamlčely, že se u toho taky pěkně pomlátím a napiju vltavské vody. A o tom jak to vypadáv praxi, se s vámi rád podělím, hlavně díky unikátní sérii fotografií nasnímané Pavlou.

Ježdění začíná vždycky v poklidu.

Jezdci se soustředí...

...a výraz děsu se na jejich tvářích objevuje jen zřídka.

Rodinka nadšeně sleduje svého hrdinu na řece,
když tu následuje přejezd do těžší partie.

A už koukám na obávané místo.
To je ta vlnka před šikmým vlnolamem vlevo dole. 

Už to sviští, už to jede.

V tuto chvíli je mi moje blízká budoucnost víc než jasná.
Jdu tam!

A taky že jo. 

Marný pokus o zvednutí a pokud by byly další fotky, bylo by vidět, jak:
POTUPNĚ  vykrysím
plavu s lodí a pádlem v ruce a zubech až k Laminexu,
standardně se zachytím na levém (tedy blbém) břehu, kde nejsou schody
 a hodinku vylévám vodu z lodě a plic.

Zábava za všechny prachy!!

Čtyřicet

Tak jsem si se skoro celým Grónským klubem (scházel jen nemocný Zdenda) dojel o víkendu na Lipno pro čtyřicítku. Bohužel se nejednalo o čtyřicet kilometrů, ale čtyřicet něčeho úplně jiného... Akce měla hladký průběh, užil jsem při ní několik velmi milých překvapení a jsem za ni celému GK moc vděčný.

Zleva Markéta, Markéta a Evička.
Záběr byl pořízen v sobotu, ve chvíli, kdy zrovna nepršelo.

Tato chvíle trvala asi deset vteřin.
Brčko, Indián a sklínka ze smeťáku na své první a poslední vyjížďce.

Počasí se během víkendu měnilo jak zjednané. V pátek jsme v tropickém vedru spolu s Pavlou a Lukášem vyzdobili klubovnu - přetvořili jsme jí v Kabinet kuriozit. Za dveřmi návštěvníky vítala kronika svázaná do kachní kůže, zatímco společenské místnosti vévodila obří nástěnka, ozdobená různými artefakty z klubové historie - od přihlášek členů klubu, přes mapy až po pohledy z cest. Faktem je, že kombinace tvrdé práce věnované přípravě klubovny a panující vražedné vedro, mě značně vysílila. Proto jsem zbytek pátečního odpoledne věnoval relaxaci sil.

Takhle to vypadalo po zbytek soboty.
Kupodivu jsme si užívali i tuhle slotu.
Zleva: Indián, Markýz a levoboční bóje

Kolem sedmé začali přijíždět slavnostně vyšňoření hosté. Někteří ovšem měli slavnostní oblečky poněkud uválené. Z mně neznámých důvodů, totiž uvěřili vyhlášenému fantastovi, že hledat odbočku k chatě mají 400 m od křižovatky pod modřínem. Takže část návštěvníků otáčela auta v jezeře kousek za Větrníkem, a část se několik hodin motala temnými šumavskými hvozdy. Zde je tedy namístě zveřejnit tiskovou opravu.


Prosím opravte si všichni mapky, které jste ode mně dostali. Namísto údaje "400m" si napište buď "107m", nebo "na první odbočce se pak dejte doleva", či "odbočte doleva u šipky >Přístaviště<". Nebo si tam napište cokoli jiného a napříště věřte mapě, a ne mým řečičkám.

Danuška právě bere sprchu. A taky bere roha.
(Na kajaku jí totiž nestačí absolutně nikdo.)

Ano, toto je běžný pohled člena GK na Danušku.
Vidíme jen její záda, mizející kdesi daleko vepředu.

Večer jsme si užili až do jedné hodiny v noci. Pekli jsme buřty, popíjeli a začali plánovat další a další akce - Soutok Lužnice a Vltavy, či výlet do okolí Goteborgu. Celou noc bylo dost teplo, které skončilo v sobotu ráno. Tedy přesně v 07:42, kdy se dalo do deště. Liják to byl opravdu výživný, ale nás nemohl rozhodit. Nejprve jsme asi několik hodin marně luštili kešku a pak jsme v krátké pouze mezi slejvákem a ještě větším slejvákem, naskákali do lodí a odfrčeli směrem k Lipnu. Cílem byla libovolná restaurace, s tou podmínkou, že bude co nejblíž. Takže jsme obědvali v Loděnici Lipno, kam za námi přijela vozem i pozemní část výpravy.

Lepší počasí jsme si nemohli přát.

Porada v Loděnici Lipno.

Cesta zpět probíhala za stejných povětrnostních podmínek, jediné co ji činilo výrazně náročnější, byl významný pokles zásob pitiva na lodích. (Došlo pivo!!!) V podvečer jsme všichni postupně dorazili do klubovny a zde začalo jedno překvapení střídat druhé.

Cesta zpátky - odleva Indiánovo, moje a Markýzova loď.

Indián téměř po dešti. Vzácná chvilka, kdy drží pádlo oběma rukama.
(Neustále gestikulující Indián totiž většinu doby drží pádlo jednou,
nebo žádnou rukou.)

K osazenstvu tvořenému: Ká sestrami, Žandulou s Markýzem, Honzou a Helenkou, Brčkem, Indiány, Markétou, Petrem a dvěma Dančami,  mojí maličkostí s Pavlou a Lukášem se přidali Stanďoch Prďochů a Standa Klokočníků, kteří náhle vyskočili ze křoví, čímž mi málem způsobili osypky. Radost nevídaná! Pak došlo k předání nezjištěného množství alkoholu, jednoho ohromného sumce a nakonec se v jezeře zjevil svítící úhoř, kterého jsem obratně vyeskimoval k pobavení přítomných členů společnosti. Úplně nakonec se objevil ještě Radek, který se vynořil  z temnoty se svým pověstným výkřikem: "Noufróst!" Počasí se umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme u ohně vydrželi až do dvou v noci.

Šťastný oslavenec hledí do hlubin jezera.

Do rána zmizely dešťové mraky (současně ovšem klesla teplota na nějakých syrových 8° C) a nás čekala vyjížďka do Vltavice. Standové a Radek nás ponechali osudu, a tak se na hladině toho dne objevily dvě skupinky. Jedna tvořená Honzou s Helenkou, dosáhla traťového rekordu. Do Vltavice a zpět to dali za 16 minut, dvě vteřiny a jejich trajektorii vyznačoval jen dým z ohořelých konců pádel. Skupinka druhá (Markýz, Indiáni, antisestry, Brčko, Markéta a já) si na rekord také sáhla. Nám stejná trasa (11,98 km) trvala asi šestnáct hodin a jestli neumřeli pádlují tam dodnes.

Klasický pohled na Markýze.
Fotoaparát během jízdy vůbec neodkládal
a kajak poháněl čistě silou vůle.
Při tempu naší skupiny to ale zas takový výkon nebyl.  

Nedělní ráno, zalité sluncem. Teplota nízko nad nulou.

A tím končí i moje pohádka. Akce byla moc povedená, děkuju všem, kdo se zúčastnili a Zdendovi přeji brzké uzdravení.

Vstříc novým zážitkům.