 |
| Kozelka & Žalud v celé své kráse |
Úvod:
Tenhle textík, ačkoli sem, mezi kajaky, zdánlivě nepatří, popisuje
jeden z nejkrásnějších výletů, které jsem letos podnikl. Tak co se
nepodělit, že? Měl jsem s fotkami původně trochu jiné záměry, než je
jenom prsknout na blog, ale mám spoustu psací práce jinde, tak jsem nakonec podlehl
nátlakům svých věrných druhů, pánů Kozelky a Žaluda a vydal jejich dílo takto. Doufám, že všem čtenářům dojde, že dobrodružství číhá za
každým rohem, a že tradice pánů Zikmunda a Hanzelky patří k tomu nejlepšímu,
co u nás máme. A že i z tradice si můžeme dělat srandu.
Motto:
„Copak se stane, když hodíš obyčejnou sklenici na zem?“
„No, rozfláká se.“
„Správně, rozbije se.
Obyčejná sklenička se rozbije. Tak tomu skutečně dřív bývalo, že se obyčejné
skleničky rozbíjely. Pak se ale dalo pár chytrých hlav dohromady…“
„A řekli: » Dost! « A
není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Polské lidové republice. V
socialistickém Polsku!“
 |
| Kam nás cesta zavede? |
 |
| Jezdec motodžípí |
První etapa: Boršov – Svobodné Indiánské Hory
Sraz účastníků nebyl stanoven. Nikdo neví odkud, ani kdy se
vyráží. O případném cíli výpravy a počtu účastníků nemluvě. Do Boršova nakonec
dorazí jízdychtivý Markýz v pátek odpoledne a po půlnoční poradě
v restauračním zařízení je rozhodnuto. Pojedeme v sobotu!
 |
| Někteří jezdci měli svatozář |
Vyrážíme v tropických vedrech. Proto jsme se rozhodli
vést trasu první etapy přes Křišťanovický rybník, který byl kdysi proslavený
skvostným koupáním. Stroje jsou nahozeny v deset dopoledne a za humny, ve
Vrábči, míjíme sraz milovníků motorek Jawa. Protože jedu na čínské kopii
nevalné pověsti, přidávám na plný plyn. Prohučíme kolem nich dřív, než bys
řekl: „startér“ a jen periferním
pohledem zahlédnu jejich hrozící pěsti.
 |
| Mám černý sedlo a... a chromový řídítka. Špatně dopadneš, říkala mi maminka! |
Kopcovitá krajina kolem Boletického vojenského prostoru
umožňuje naplno využít potenciál strojů (některé kopečky vyprdím na jedničku) i
jezdců (odrážení od země pomáhá, bičování stroje nikoli). Sjíždíme ke
Křišťanovickému rybníku, kde se zastavil čas. Všechno jako před třiceti lety,
v hluboké totalitě. Stánek, stolky, chajda na břehu, horko, voňavé lesy a
slunce. Jenom voda, ta sice zůstala tmavá, jak hodinu louhovaný čaj, ale nově je
v ní sliz záhadného složení a původu, takže na nás po koupeli zasychá
neviditelná krustička, která napíná kůži. Ve stánku pivo a hamburger. Chyba.
Mělo to být pivo a cokoli jiného.
Přes Husinec až Strunkovic nad Blanicí. A pak mi v obci
Šipoun dochází benzín. Žádný problém. Přepínám na rezervu, která umožňuje
bezpečný dojezd asi 8 kilometrů. Benzína v Bavorově jakoby zázrakem
funguje i v sobotu odpoledne a mně definitivně dochází palivo 500 metrů
před pumpou. Tlačím lehoučký stroj jakoby nic.
Přes Vodňany do Svobodných Indiánských Hor. Večeříme ‘chléb
pro případ ztroskotání‘ se špekem. V noci bouře, vichr a lampa, která nám
spadla na hlavu. Nad ránem opět horko a krásný den před námi.
 |
| Krasavci, že?! |
Druhá etapa: Svobodné Indiánské Hory – Lom
Krty
„Proč mi to nejede?“
„Nevím, zkusíme vyměnit svíčku!“
Takhle nevinně začala generální oprava mého Žlutého Chcípáka. Kromě svíčky mi
Michal s Indiánem ještě vyčistili karburátor, seřídili ventily a nakonec
došlo na výměnu zcela vysypaného ložiska rozety. Stroj po opravě jede stejně
blbě, jako před ní. Ovšem dík novému ložisku přestal chrastit. Tak díky chlapi!
Po celou dobu jsme zavření ve stodole, kde je asi 50 °C. „Ještě že se nepotím,“ uzavírá celou věc Indián.
 |
| Duo nejlepších mechaniků na světě. |
 |
| Jsem kuriozita, nebo dekorace? |
Kolem poledne, kdy jsou silnice konečně pořádně rozpálené,
vyrážíme. Nejprve na koupaliště v Žíchovci. Po Křišťanovicích další
korálek do sbírky ukázek kvalitní totalitní výstavby a architektury. Obsluha
restaurace pečlivě vybrána tak, aby co nejméně narušovala dojem z celého
areálu. K obědu plněné papriky na rajské omáčce. Koupel a od západu jdou
černá mračna.
 |
| Obloha se zakabonila |
Drobný déšť jízdu dost vylepšuje. Fádní modrá obloha je
vyzdobena krajkami mraků a dešťová voda odpařená z rozpálené silnice voní
líp, jak milión dolarů v drobných neoznačených bankovkách. Překračujeme
další hranici. Tentokrát okresu Strakonice.
 |
| Na hranicích |
Ve Volyni je povinná zastávka v hotelu Ostrovec. Obdivujeme
terasu, která tu v době, kdy jsme se zde s Pavlou brali, ještě
nebyla. U kávičky pozorujeme maníka v Trabantu. Zvažujeme, zda ho
nepřizvat do party, ale nakonec pokračujeme dál sami.
 |
| Hotel Ostrovec |
Zastavíme v chajdě na břehu soukromého rybníka a než
zalezeme pod plechovou střechu, koukáme přes pole směrem k Volyni. "Myslím,
že bude bouřka," řekl Indián. Pak se to spustilo. Vítr. Déšť. Kroupy. Hromy.
My si hovíme zalezlí pod stříškou jak blechy v kožiše a pálíme doutník Nr.
1.
 |
| No. 1 |
 |
| ... a venku je čína. |
Máme dokouřeno zhruba ve stejnou chvíli, kdy venku končí
boží dopuštění. Směřujeme poničenou krajinou ke Strakonicům. Sledujeme
nešťastníky, jak z dvorů vyvážejí kolečka plná krup. Vítr lámal, co mu
přišlo do cesty, a tak pod některými stromy u silnice jsou rozprostřené koberce
z popadaného přezrálého ovoce a listí. Vjíždíme do mlhy a vynořujeme se až
v hlavním městě všech dudáků světa.
 |
| Z nejhoršího jsme venku |
 |
| Sněží léto |
 |
| No neni to vůl? |
 |
| Mlhou jedou mlžní jezdci |
 |
| Indiánské zahřívání ... nohou. |
Nakupujeme zásoby na večer a přes Katovice míříme do lomu
Krty. Dávno uzavřeného lomu Krty. Pokorně nakláníme motorky a podlézáme závoru
bránící vjezdu. Uvnitř nikde nikdo, jen krásný západ slunce do borovic na
obzoru. Pečeme buřty, klábosíme a vysílením usínáme uprostřed načaté věty.
 |
| Podjedete závoru a jste v lomu. |
 |
| Nocování na konci léta |
Třetí etapa: Lom Krty – kopec nad Ovčínem
Lom Krty je opravdu uzavřen. Tedy ta část, kde nocujeme. Ne
tak ovšem provozovna naproti přes pole. Je pondělní ráno, takže drtičky kamene
jedou na plné pecky od šesti od rána a zpívají nápěv populární písně: „Vstávejte poutníci, krajina volá!“
Koupel v zelenkavé vodě lomu a odpočinek na Markýzově
měkoučké dece. Máme leho, přesto dumáme, kam pojedeme dál. Viděli jste už film ‚Bála,
to nejlepší z Blatné‘? Je rozhodnuto! Jedeme za Bálou do Blatné! (Odkaz na film tady.)
 |
| Ke snídani budou asi mouchy |
 |
| A je sklizeno |
 |
| Koupelna potulných jezdců |
U Záboří zahlédneme rozhlednu Pětnice. V horku se
drápeme nahoru a vidíme, že léto začíná končit. Pod námi sklizené pole, silnice
vedoucí bůhvíkam a ve vzduchu vůně pozdního léta. Odmítáme se vrátit pár metrů
zpátky do Záboří. K obědu v Blatné si tedy dáváme pizzu na náměstí
v Horažďovicích. Ale vesmír nás miluje a drobná patálie s navigací se
snadno napraví. Po obědě vyrazíme na sever a ve Velkém Boru uhneme zpět na
Blatnou.
 |
| Trojice gigantů naší motoristické historie. Markýz, Indián a autor |
 |
| Tak to tě to už nebaví, nebo co? |
 |
| Léto končí |
Neuvěřitelně krásná klikatá silnička mezi poli, lesy a
rybníky. Blatensko je jako když po letech potkáte kamaráda ze základky, který
vám navíc vrátí knížku, kterou si od vás v páté třídě půjčil! Další
koupel, tentokrát v rybníku Velká Kuš. Horko, mělko, kapři a trochu
smrádek. Ležíme na dece a počítáme, jestli nás víckrát kousnou mravenci, nebo
hovada.
 |
| On the road again. |
Konečně Blatná! Prohlížíme si bazar u výjezdu na Plzeň. Než
projdeme celé stavení, jsou na druhém konci vystaveny naše motocykly.
Vykupujeme si je tedy zpět do vlastnictví a pokračujeme na náměstí. Tady
povinná zmrzlina a pivo. Nealkoholické! O Bálovi vědí opravdu všichni a jsme
hned nasměrováni.
 |
| Koupaliště v Blatné a kousek od něj... |
 |
| Jedová chýše U Bály |
U Bály! Země zaslíbená! Svatý grál! Kámen mudrců! Legendární
stánek na břehu městského koupaliště, ve kterém se cachtá asi deset slovenských
dělnic z blízké továrny a tři důchodci. Zaparkujeme hrdě naše stroje pod
stromem, hned vedle byciklu, který si majitel uzamkl volně položeným hovnem. „Jo, to je ono!“ Jdeme na jedno pivko. „Řídíme, tak raději jen desítku. Nebo, víte
co? Chvíli tu zůstaneme. Dáme si tedy Plzeň!“ „No jasně, Plzeň je nejlepší
desítka!“
Krucinál, jsme u Bály a dáme si jen pivo? My od téhle
kultovní hospody odjedeme, aniž bychom si dali jednoho ruma? Blbost! „Dáme si tři malé rumy.“ „Nezlobte se, ale já malý rumy nenalévám.
Umím jenom normální“, kontruje Bála.
„Tak jo. A co budou ty tři (velký) rumy stát?“, my na to. „Já nevím, tak třebas 25,- korun?“ Máme
poslední otázku: „A není to nějak málo?“ Bála
prokazuje, že je muž se srdcem na správném místě: „Ne, to stačí! Hlavně kluci, ať máte na benzín.“
 |
| Elegantní stánek skýtající útěchu těla i duše |
A pak už jen sedíme, koukáme a posloucháme. Mezi Bálovou
Jedovou chýší a koupalištěm je plot a u plotu je nasypaný štěrk. Venkovní
pisoáry! Geniální. Bála je vyhlášený svými čaji – v každém je deci rumu a
platí, že každý jedenáctý čaj je zdarma. Zatím nikdo na tuhle prémii nedosáhl.
Kromě Bály – ten tuto hranici stanovil podle svého maximálního výkonu. Vedle
okénka fotka opilce s velikým nápisem: ‚Co dokáže čaj‘.
Štamgasti řeší nějakou potíž s „notebůkem“, ale tady se asi žádný ajťák nechytne. Zaslechneme rozhovor: „Stodvacetvosum čeho?“ „Megabajtů.“ „Tak to není vůbec žádnej problém!“ a je nám jasné, že tady si operační systém resetuje každý sám, na vlastní triko. Celé hospodě kralují Bálovy neskutečně laskavé oči, kterýma pozoruje cvrkot kolem sebe. Zvláštní muž!
Štamgasti řeší nějakou potíž s „notebůkem“, ale tady se asi žádný ajťák nechytne. Zaslechneme rozhovor: „Stodvacetvosum čeho?“ „Megabajtů.“ „Tak to není vůbec žádnej problém!“ a je nám jasné, že tady si operační systém resetuje každý sám, na vlastní triko. Celé hospodě kralují Bálovy neskutečně laskavé oči, kterýma pozoruje cvrkot kolem sebe. Zvláštní muž!
 |
| Tak zase někdy, chlapi. |
 |
| Indián se řítí plnou rychlostí do Hlupína |
Povinný odpočinek za účelem spálení alkoholu a večer jedeme
dál. Navigační mantra zní: ‚V Mečichově doleva a zastavíme u Hlupína‘! Zastavujeme o kousek dřív – je odsud
neskutečný pohled k jihu. Modré kopce na obzoru jsou jako vlny na moři.
Koukáme s otevřenýma hubama a nemáme slov.
A je tu Hlupín. Uprostřed jediné křižovatky stojí auto,
všechny dveře dokořán a kolem se v klidu prochází postarší pán. „Chcete pomoct někam odtlačit?“, ptáme se
slušně. S nehraným překvapením odpovídá: „Ne, proč? Já tu čekám na kombajn!“ Tak počkáme těch deset-dvacet
minut s ním a jedeme dál. Přes Strakonice až k Ovčínu.
Nad Ovčínem je na kopci kousek lesa, louka a výhled na celý
kraj. Stroje odložíme do stínu a uvelebíme se uprostřed louky. Konečně máme
příležitost popovídat si o životě. Až do noci klábosíme a pozorujeme padající
hvězdy. „Kdypak zase někam vyrazíme?“,
je poslední otázka, kterou toho dne řešíme.
 |
| Jedna reklamní pro naše sponzory. Tedy pro případ, že bychom nějaké měli. |
 |
| Kochačka. |
 |
| Odpočívačka |
 |
| Seakajakářské otevírání vína. Kopyrajt Standa Klokočník, vyvinuto na Sardinii |
 |
| K takovéhle jízdě dvojplošníky tak nějak patří. |
Čtvrtá etapa: kopec nad Ovčínem – Boršov
Na nebi se střídala souhvězdí, kromě letních už nad ránem i
ta podzimní. Koukám na to, jak svit slunce vyhání posly studeného a lezavého
podzimu, pěkně z vyhřátého spacáku. Vyklubal se den jak víno. Vstáváme
brzy a vzhledem k nedostatku pitné vody a snídaně jsme na cestě už
v půl sedmé.
 |
| Deka. Markýz je šílenec! |
 |
| Další ráno je tu. |
 |
| Tak popojedem, ne? |
Zásoby doplněny v Báčku (takto Bavorov) a pořádná
opulentní snídaně tam, odkud jsme před třemi dny vyjeli. Pod střechou
v budoucí pijákovně na Indiánských Svobodných Horách. Tady naše řady řídnou
– po snídani jsme na stroje skočili už jen s Markýzem.
 |
| Na náměstí v Báčku. |
Netolice objíždíme po turistické červené a modré. Zase je pořádné
horko a tak rozpuštění ‚Společenstva benzínu‘ v Dubném na návsi, je stručné.
Kolem půl desáté mě s radostným výskáním vítá Lukáš, který se cachtá na
terase v bazénku. Jsem doma!
Doslov
Jakkoli se může zdát, že jde o cestopis pouze dvou autorů, takto pánů Žaluda a
Kozelky, byli jsme tři. Měli jsme dva New Pionýry (Indián sedlal svého věrného
‚Kofolu‘, já jel na ‚Žlutém Chcípákovi‘) a jednoho skútra (Markýz na Zdendově ‚Elektricky
Startovaném Prdítku‘). Stroje náročnou trasu vydržely, ostatně stejně jako
jezdci. Celkem jsme najeli tolik kilometrů, kolik je v roce dní a už se těšíme
na další jízdu.
Krchlooooo…
A báseň na konec
Krchlání
super stroje,
Rozbušilo
srdce moje.
Ať
se má paní mračí,
Mně
to k životu stačí.
A
s kámošema nikdy není doba smutná,
Páč
v Blatné pizza nejvíc chutná.
Tam,
kde pohoda z lidí sálá,
Že
nejlepší desítka je Plzeň, to už dávno ví i Bála.
Za
rumy tam platí se mnohem míň,
To
abys měl na benzin.
Takhle
se v Blatné lidi maj‘,
Už
ví, co dokáže čaj.
Indian
 |
| Jawě s láskou. (A ani nám nevadí že je z Číny) |
